21.7.2014
Avengers Tower
Chaos.
To bylo to, co Nina cítila, když ji ráno probudily brzké ranní paprsky.
Cítila se strašně. Ještě ani neotevřela oči, nepohnula se a už věděla, že je zle.
Pomaličku rozevřela bolavá víčka a oslepilo jí ranní světlo, které se do pokoje dralo skrz zasažené žaluzie.
Několikrát mrkla, zrak měla rozostřený. Vlastně měla rozostřené všechno. Myšlenky, pocity, vnímání. Cítila jen otupující bolest hlavy.
Nepamatovala si vůbec nic. Jen chlast. Moře chlastu. Musela toho vypít opravdu hodně, když se takhle zřídila. Nebo za to mohl spíš fakt, že už dlouho alkohol nepila.
Pomalinku se rozhlédla po pokoji a snažila si se vzpomenout, jak se sem dostala. Jedné věci si byla stoprocentně jistá; nedošla sem po svých. Se zamručením se převalila na posteli a strhla že sebe peřinu.
"Do háje!"
zamručela pri pohledu na zmačkané, dříve flitrované šaty. Na boku byla nemalá díra a všechny blištivé ozdoby byly sedřené.
"Já se ani nesvlíkla."
Naklonila hlavu na stranu a podívala se na budík na nočním stolku. Bylo devět hodin ráno. Pomocí loktů se vytáhla nahoru a postupně do sedu. Musela na všechno jít pomalu, žaludek se začal ozývat a byla neskutečně otupělá. Rukama si vjela do vlasů a na moment zavřela oči. Pak se nadechla, shodila nohy z postele a vrávoravě se zvedla. A pak to začalo. Během sekundy se jí totálně zvedl žaludek a rychlostí blesku se vrhla na záchod, div že se nezřítila na zem. Pak se svezla k záchodové míse a pustila do ní tolik zvratek, že by ani neřekla, že je to možné. Když příval bolesti zmizel, radši zůstala u toalety ještě pár minut sedět, než se odplazila ke sprše, shodila ze sebe šaty a pustila na sebe proud vlažné vody.
----
Moje kocovina musí být poznat i na vzdálenost sta kilometrů.
Pomyslela si Nina trpce, když se mátořivě soukala chodbami Avengers Tower. Stále jí bylo nehorázné špatně, ale už z ní alespoň netáhl alkohol a neměla na sobě krátké, pomačkané šaty. Ty vyměnila za tepláky a pohodlný pletený svetr. Na co se ale při své očistě vykašlala byly vlasy a make-up. Zbavila se jen tmavých, řasenkovych kol pod očima a tím to končilo.
Na víc neměla energii.
Jejím cílem byla kuchyně. Doufala, že tam najde nějakého Avengera, který jí poradí, co s pořádnou kocovinou.
Po krátkém bloudění po chodbách mrakodrapu se konečně dostala k vytouženému cíli. Víš silou se opřela do skleněných dveří a vešla do prostorné místnosti plné krásných, umělým dřevem obkládaných spotřebičů.
Zamířila rovnou k velikému baru, za kterým k jejímu údivu stál Steve Rogers a dělal si toasty.
Zmučeně dosedla na jednu z barových židliček a zasténala něco na pozdrav. Pak vložila hlavu do dlaní a doufala, že se na místě rozpadne.
Voják jí lehce pobaveně pozoroval, zatímco přidržoval toastovač s jídlem uvnitř. Bylo mu jasné, co se ženě děje.
"Kocovina?"
"Kocovina."
odvětila jednoduše a bojovala s pocitem na zvracení. Pak jí do nosu bodla pronikavá vůně čerstvě zapečených sendvičů a tázavě zvedla hlavu na blonďáka, který je s úsměvem začal předavat na talíř.
"Jsi v pořádku?" zamumlala a muž se zarazil.
"A proč bych nebyl?"
Otevřela udiveně pusu a pak si poklepala na hruď. Pochopil.
"Já...Mám v sobě sérum, Díky němuž se mimo jiné ani nemohu opít. Tudíž nemůžu mít ani kocovinu."
"Takže mi s lékem na tuhle děsnou kravinu asi nepomůžeš, co?"
zasténala a vložila si hlavu do dlaní.
"Můžu ti leda tak udělat toast se salámem a eidmem."
"Myslím, že bych v sobě neudržela ani vodu, natož...toasty."
uchechtla se.
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř někdo vešel. Ani se neobtěžovala zvedat hlavu, když si člověk přisedl vedle ní.
"Ahoj Steve. Začínám ti to sérum závidět."
pronesl dotyčný a Nina v něm poznala svou sestru. Zvedla pohled na Natashu, která byla v podobném stavu, jako ona.
"Asi jsme to včera trošičku přehnaly, co?"
usmála se na Ninu a začala si třít prsty spánky.
"To teda."
přikývla.
"Zajímalo by mě, kdo mě vlastně dostal do postele."
"Tak to ti řeknu úplně přesně,"
usmál se Steve,
"Zlila ses tak, že jsem tě tam musel donést."
"Aha!"
vylétlo z Niny jen. Opět jí bylo na zvracení.
"Steve, byl bys tak hodný a podal nám 'Tonyho zázračný pilule'?"
zeptala se Natasha a blondýna pozvedla obočí.
"'Tonyho zázračný pilule'? Co to k čertu je?"
"To používá Tony na kocovinu,"
vysvětlil Steve, když vytahoval z poličky platíčko modrých tabletek.
"Jedna chybí, Tony už očividně měl."
Podal prášky ženám a nalil jim dvě sklenky vody.
"Díky."
usmála se Nina a pak se otočila na sestru.
"Tak do dna."
A hodila si do krku prášek a rychle ho zapila velikým doušky vody.
A během pár sekund se stejně s Natashou zvedly a rozběhly se na záchod.
Steve se zasmál a zakousl se do své lahodné snídaně.
"Alespoň nějakou výhodu to sérum má."
Hned po návratu z toalety se starší ze sester odšourala zpět do své ložnice, Nina se vrátila do kuchyně za Stevem.
"Vítej zpět."
pozdravil jí,
"Popravdě, takhle špatně Tony nevypadá ani po nějaké opravdu veliké pařbě."
Nina si jen odfrkla.
"Je to Tony Stark, bože. Je-"
"No a co že je Stark?!"
ozval se za ní pobouřený hlas. Na tom by nebylo vůbec nic zvláštního, kdyby nebyl lehce pištivý a špatně nevyslovoval R.
A nebyl dětský.
Blondýna se s trhnutím otočila a spatřila před sebou malou, asi tak tříletou dívenku.
Měla uhlovitě černé vlasy stáhnuté do culíku a ofinu, pod kterou byla dvě krásné, světle hnědé oči. Celý obličej jí zdobilo mnoho a mnoho pih. A také tázavý úšklebek.
Nině se zatajil dech. Byla to malá kopie Tonyho Starka s lehkými rysy...
Pepper Pottsové.
Uvědomila si překvapeně.
Ona...je jejich dcera.
"Halóó?"
Naklonila brunetka hlavu na stranu, přišlo jí divné, jak je žena dlouho ticho.
"Proč vadí, že je táta Stark?"
Táta.
Táta. Táta. Táta.
Měla pravdu. Koukala se na jedinou dceru jednoho z nejslavnějších mužů planety.
Nemohla se na nic jiného, než na tupé zírání.
Dívka se podívala na Steva, který stále seděl za linkou.
"Strejdo, ona je hluchá?"
"Ne, proč by byla?"
pozvedl obočí.
"Protože mi neodpovídá."
odvětila a pohled jí sklouzl k zbytku toastu, co voják jedl.
"Mohla bych kousek?"
V tu chvíli se ozvaly kroky a v místnosti se objevil Tony Stark s fialovým batůžkem na zádech a velikým plyšovým psem v ruce.
"Dany, nech Steva najíst. Říkal jsem ti přece, že se na snídani stavíme v tom bistru na Manhattanu."
pronesl a vydal se k dívce. Pak zaznamenal přítomnost Niny a lehce se zarazil.
"Ahoj Nino."
pronesl a postavil se za dívku.
"Ona je hluchá."
poučila miliardáře dívka a založila si ruce na hrudi.
Nina se otřepala a přinutila se k úsměvu.
"Ne...ehm...nejsem hluchá."
pronesla a také si založila ruce na hrudi. Brunetka si jí zkoumavě prohlížela.
"Tati, to je bezdomovec?"
znělo to spíše jako podotknutí než jako otázka.
"Ne, to je-"
"Ale vypadá tak. Jako kdyby vylezla z popelnice."
"To by stačilo, Dan."
zarazil jí Stark, ale bylo vidět, že se pobavil. A že se ní dokonce souhlasil.
A Nina s ní vlastně taky souhlasila. Musela vypadat naprosto příšerně.
"Tohle je Nina, sestra Natashy."
Dívce se rozzářila očka a upřela na ní pohled plný radosti.
"Tety Natashy?"
"Ano."
přikývla s úsměvem blondýna. Pak se k ní předklonila a natáhla ruku.
"A ty jsi?"
Dívka nasadila naprosto seriózní výraz (pokud to teda u tříleté holčičky navlečené do džínové bundy od Calvina Cleina šlo) a potřásla si s ní rukou.
"Daniela Marie Starková,"
pronesla monotórně,
"Nejimeligemtmnější holka na planetě."
Nejimeligemtmnější?
Pozvedla obočí a podívala se směrem k Tonymu, ten se ale tvářil nejvíc hrdě. A přesně ten pohled po něm malá Daniela zdědila a teď se jím dívala na ženu.
"Ráda tě poznávám, Dany,"
usmála se.
"Já se jmenuji Nina-"
"Romanavavá, já vím. Jako teta Natasha."
přikývla a Nina se musela usmát nad skomoleninou svého jména.
Pak se jí do obličeje opět vrátil tipický détinský výraz a dívka radostně zatleskala.
"To je skvělé! Mám další tetu!"
zavýskla a pak se otočila na otce.
"Můžu jí říkat teta, ne?"
Tony zvedl zrak na Ninu a ta se doširoka usmála. Hrudníkem se jí rozlíval příjemný hřejivý pocit a kocovinu se hned zdála být snesytelnější.
"Můžeš, Dany. Můžeš mi říkat teta Nina."
----
Zbytek dne strávila v posteli a odpočíváním, vylezla až kolem páté hodiny večer. Umytá, odpočatá a už i veselá.
Nejprve se chtěla vydat na večeři, nakonec se ale rozhodla jít navštívit sestru.
Natashin pokoj našla nečekaně rychle, čekala, že se alespoň jednou někde zatoulá. A teď stála před jejími dveřmi po pouhých sedmi minutách chůze. Zaklepala a když se zevnitř ozvalo tiché dále otevřela je a vkročila.
Natasha ležela na posteli s knihou v ruce, hned jak sestru uviděla, na tváři se jí rozlil úsměv.
"Ahoj Nino. Vypadáš dobře."
"Děkuji?"
Pozvedla obočí a zavřela za sebou dveře.
"Na to, jak ses zlila."
upřesnila zrzka a posunula se na posteli, aby si druhá žena mohla sednout. Ta příležitosti okamžitě využila.
"Ty taky."
"Vypadám, ale necítím se."
zasmála se a odložila knihu bokem.
Nastalo krátké ticho, které ale po chvíli Nina přerušila zakašláním.
"Z toho okna je ale nádherný výhled."
podotkla užasle a ukázala na veliké prosklené okno naproti posteli.
Venku už se pomaličku stmívalo, nebe nabíralo lehce fialovou barvu, sem tam ho narušovaly jen bílé či růžové mráčky.
Natasha se usmála a přikývla. Pak se najednou zvedla z postele, až Nina málem slétla taky.
"Co kdybychom se šly projít? V dolnějších patrech jsou moc pěkné terasy."
"Proč ne."
usmála se mladší žena potěšeně a společně se vydaly na večerní procházku.
Výhled byl opravdu nádherný. Byl příjemný, letní večer, pofukoval teplý vánek a slunce stále ještě hřálo. Celý nádherný večer rušil jen hluk New Yorku. Troubení aut, křik lidí a vřískot ptáků a houkaček. I tak si obě ženy příjemnou atmosféru užívaly. Pomalu se procházely terasou a byly naprosto ticho. Dobře se znaly a věděly, že takovéhle momenty se neruší zbytečnými slovy.
Po chvíli chůze se Natashe do mysli začaly vkrádat nepříjemné myšlenky. Vzpomínky.
Už to bylo opravdu hodně dávno, co s Ninou naposledy byly na procházce. Zavrtěla hlavou a pokusila se myšlenky zahnat. Týraly ji všechny tyhle obrazy z mimulosti. Mohly být sebevíc veselé, vždy jí přivozovaly jen bolest. A věděla, že nejlépe že sebe dostane ústy.
"Nin?"
zeptala se a Nina sebou nepatrně škubla.
"Ano?"
"Pamatuješ, jak-"
Nestihla doříct, přerušil jí zvuk otevírajících se dveřích. Obě ženy se najednou otočily. Na terasu právě vkročil profesor Banner.
"Bruci?"
usmála se překvapeně Natasha a vědec se zastavil.
"Ah, Natasho, Nino. Právě vás jsem nečekal."
odpověděl lehce nervózně a přešlápl na místě.
Nina se ušklíbla. Bylo neskutečné, co mezi těmi dvěma lidmi probíhalo. Zůstala tedy ticho a čekala, jak se situace vyvine.
"Šly jsme se projít."
nadhodila Natasha jednoduše.
"Nechceš se přidat?"
Nina se překvapeně usmála. Že na to její sestra půjde tak rychle nečekala.
Bruce se zarazil, zrudl, nakonec se k nim ale pomalu rozešel a přidal se. Dali se do chůze, Nina si ale připadala jako páté kolo u vozu. A byla za to ráda. Nakonec se omluvila, že si potřebuje ještě něco zařídit a nenápadně se od dvojice odpojila. Zamířila zpátky do budovy směrem do své ložnice, když se za ní ozvaly hlasité zvuky kroků.
"Teto Nino!"
Napoprvé se neotočila, ještě nebyla na toto oslovení zvyklá. Až když se kroky a hlas přiblížily, otočila se. Právě k ní dobíhala malá Starková.
"Dany!"
usmála se blondýna, pak si ale všimla, že holčička je bosá a má na sobě tmavé pyžámko s Darthem waderem.
"Co to máš na sobě?"
vyděsila se a dívka se jen usmála.
"To je Anakin Skywalker-"
"Já vím, kdo to je,"
odvětila stroze,
"Ale nechápu, co tady děláš jen v pyžamu. A kde máš bačkorky?"
"V pokojíčku."
sklopila hlavu a začala tahat za konec trička.
Nina zavrtěla hlavou.
"Kde je Tony? Nebo...Pepper?"
"No..."
zarazila se a chvíli přemýšlela, jak to vysvětlit.
"Maminka odjela před pár dny někam pryč a táta pro ní teď jede na letiště."
"Aha."
pochopila žena
"A tebe nechal tady."
Odpovědí jí bylo pokývání hlavou.
"A neměla bys spát?"
"Měla."
odtušila zkroušeně.
"A musím?"
"To teda musíš!"
řekla rozhodně Nina a popadla Danielu za ruku. Kupodivu se ani nebránila a nechala se táhnout chodbou k výtahu.
"Tony je tak strašně nezodpovědný!"
mručela si pro sebe bývalá agentka.
"Nechá tady tu malou úplně samotnou a ani nezamkne!"
"Zamknul."
upřesnila Dany a začala si poskakovat.
"Ale já znám heslo."
Pak se najednou prudce zarazila. Zastavila, div že to Nině nevykloubilo ruku. Zahlédla dolu na své ruce a pak se zběsile začala rozhlížet kolem sebe.
"Copak se děje?"
zeptala se Nina trošku víc nevrle, než chtěla. Dívka se na ní otočila. Očí se jí leskly slzičkami a vypadala vyděšeně. Blondýna se zhrozila. Všechno její podráždění bylo pryč. Sklonila se k malé dívce a pohladila jí po rameni.
"Co se děje, princezno?"
"Já..."
začala vylekaně a popotáhla.
"Jsem si s sebou nesla Fluffíka. A teď...ho...nemám."
Na konci už téměř brečela. Niny se zmocnila panika. Nevěděla, co má dělat, když se dceři slavného miliardáře ve Star wars pyžamu stratí její Fluffík.
Počkat?! Co to je Fluffík?
"Pšššt, zlato, jen klid."
zašeptala smířlivě a pohladila jí po havraních vláskách.
"Společně ho najdeme, dobře? Najdeme ti...Fluffíka."
Upřela se na ní dvě krásná, ořískově hnědá očka plná dětské naděje.
"Na-najdeme, této Nino?"
"Najdeme."
No koho ten konec nedojal?😢😍😊
Popravdě jsem se na tuhle kapitolu strašně těšila. Už dlouho mi v hlavě ležel docela častý scénář "Starkova malá dceruška" a tady jsem se do něj konečně pustila.
Popravdě jsem si během těch několika stovek slov Danielu naprosto zamilovala.❤ Miluju tu její dětskou upřímnost a chování a ty Tonyho rysy a prostě uuuuu.💜💜
Ma to někdo stejně?
A opět tu byla kapička Brutashy...chtěli by jste něco víc?😊
Tahle kapitola byla taková oddechová po oddechovce, ale v příští nás čeká velikej zvrat. Vrátí se...
Kdo se podle vás vrátí?
A bude Nina ráda?
Své tipy pište do komentářů, ráda si je přečtu!😉
Jinak jaký byl start nového školního roku? Já polovinu předmětů úplně pokazila, takže začínám opravdu perfektně.😐😑
Doufám, že vy jste na tom lépe.
Mějte se krásně!😚😍
Elí