19.5.2014
Základna HYDRY
"Je zázrak, že to přežila."
Hlasy.
"To ano. Normální člověk by byl už dávno po smrti."
Hlasy, domněnky.
"Normální?"
Hlasy, domněnky, otázky.
"Ano. Ona totiž tak úplně normální není, víte?"
Hlasy, domněnky, otázky, pravda.
"Je...je to zrůda, že ano?"
Bolest.
Chtělo se jí zakřičet na celý svět, že není stvůra, že je člověk. Jenže to nešlo.
Měla pocit, jako by spala. Slyšela tlukot svého srdce, cítila své tělo, ale nešlo se jí pohnout. Cítila, jak se jí zrychlil tep, jak se jí do plic prodral čerstvý vzduch.
Zvuky kolem ní zesílily, tlak, který na ní ležel, odstoupil a ona konečně mohla otevřít oči.
Chvíli nic neviděla; jen jasnou záři.
Po chvíli ale věci kolem ní začaly nabírat barvu a tvar.
Do těla se jí začal vracet cit, spolu s ním do ní ale vkročila i nová dávka bolesti.
Co se stalo?
Ptala se sama sebe v duchu. Moc si toho nepamatovala, nebo si spíše kvůli bolesti hlavy nemohla vzpomenout. Pohla hlavou do strany, kde rušivě pípalo několik přístrojů, ke kterým byla napojená. Pokusila se zahnat svou fóbii z kanilek, ale věděla, že to stejně moc dlouho nevydrží.
Jednu ruku měla připásanou k tělu, do druhé jí vedlo několik hadiček. Nohy měla skryté pod peřinou, nemohla tedy vidět, jestli i ony utrpěly nějakou fyzickou újmu.
Zvedla zdravou ruku, kterou jí následně projelo mírné štípání. Natáhla prsty s první hadičce, který jí vedla přímo do žil pod dlaní, aby jí vytáhla, v tom jí ale zabránil něčí rázný hlas.
"To bych být vámi nedělal."
pustila hadičku a pomalu zvedla hlavu. Na konci postele seděl Lindsay s nějakými léky v ruce.
"Vlastně bych se být Vámi úplně vzdal pohybu, alespoň ještě na pár hodin, než si vaše tělo přivykne na stav mimo kómat."
"Lindsay,"
zavrčela tiše. Hlas měla chraplavý a hrubý od toho, jak dlouho nemluvila, vše jí ba i jen po krátkém slovu rozbolelo.
"Jste asi ten poslední člověk, kterého bych teď chtěla vidět."
"Mě to taky nečiní nějakou velkou radost, věřte mi. Mám na práci i zajímavější věci, než je starání se o mrtvolu."
Chtěla si odfrknout, místo toho se ale rozkašlala.
"Nepřijdu vám snad dost živá?"
"Popravdě? Vypadáte jako zombie."
"Pořád lépe než vy celý živ-"
V půlce věty jí zastavila pronikavá bolest, která se jí dala do plic. Se zasténáním se rozkašlala. Lindsay okamžitě vstal a vrhl se ke stolu vedle přístrojů, na které byla Nina napojená. Neměla čas vnímat, co přesně dělá, měla dost práce s tím udržet se při vědomí. Do krku se jí spolu s kašlem začala drát krev, která jí po chvíli tekla všude po obličeji.
Cítila, jak jí pomalu dochází dech. Celé tělo se jí napjalo, všechny reflexy pracovaly a pokoušely se zastavit blížící se kolaps.
Přístroje vedle postele se hlasitě rozpípaly, dohromady vydávaly zvuk houkačky.
Před očima se jí začalo zatmavovat, bolest jí otupovala mysl. Jediné, co se jí honilo hlavou, byla muka, co právě prožívala.
Těsně před tím, než znovu omdlela, jí krkem projelo krátké štípnutí, které zvolna přešlo v horko rozlévající se postupně všemi nervy.
Všechny části těla, které horko zaplavilo, jako by opustila i ta nesnesitelná, krutá bolest. Po pár sekundách se mohla nadechnout, za chvíli už přístroje přestaly hlásit nebezpečné nízký stav životních funkcích.
Vyčerpaně se uvolnila, zavřela oči.
Byla neskutečně unavená.
"Co se stalo?"
"Popravdě si nejsem úplně jist."
pronesl odměřeně Lindsay, který jí z krku opatrně vytahoval jehlu,
"Když vás sem po té misi dovezli, byla jste tak tak naživu. V břiše jste měla velikou a hlubokou bodnou ránu, je štěstí, že jste nevykrvácela. Podobně na tom byly vaše plíce. Dost jste si je poškodila."
Po tváři jí přeběhl úšklebek.
"Můžete být ráda, že zdravotnictví neustále chvátá dopředu. Nebýt současně technologie, asi by se mi nepodařilo vás zachránit."
Posměšky výraz na její tváři se ještě prohloubil.
"Takže mě vpodstatě zachránila technologie, ne vy."
Oči měla pořád zavřené, ale dokázala si představit doktorův nasupený výraz.
"To je mi ale vděk!"
"Chcete snad děkovný dopis?"
"Ne, ale obyčejné 'jsem vám vděčná za záchranu' by stačilo."
Rozlepila unavená víčka a upřela na něj své modré oči.
"Děkuju. Stačí?"
Lindsay si povzdechl a beze slova se vydal ke dveřím vedoucím ž místnosti.
"Odpocívejte, secret. Obeznámím pana Broweho, že jste se probrala, ale musíte načerpat nové síly."
Neodpověděla mu, protože se snažila vzít ze stolku vedle sebe hadr.
"Uf, málem bych zapomněl,"
řekl, ještě než odešel z místnosti,
"Kromě poškozených částí těla z mise jsem vám vyléčil i jedno vnitřní zranění z dřívějška."
Jen něco zamumlala do onoho kusu látky, který jí měl posloužit jako utěrka na zakrvácený obličej. Neměla ani ponětí, o jakém zranění mluví a ani se tím neposlala nijak zabívat.
Lindsay si naposledy povzdechl, pak už konečně místnost opustil a Nina se mohla vrátit zpátky do své milované říše snů.
••••
20.5.
Základna HYDRY
Seděla na kraji nemocniční postele, nohy spuštěné za zem, obě ruce složené na klíně. Po mnoha dnech ji konečně sundali nesčetný počet obvazů a vypojili ji že všech přístrojů, které jí měly dodávat chybějící energii.
Bylo jí lépe, už se necítila být těsně nad hrobem, dokonce se jí vrátila chuť k jídlu, která jí za poslední týden úplně přešla. Zároveň už mohla dobře dýchat, aniž by vše kolem sebe pokašlala krví a odpornými hleny.
Ozvalo se zavrzání a dveře do místnosti se s rachotem otevřely. Ani se neobtěžovala otočit hlavu, tušila, že to je nějaký nemocniční personál. A proto jí překvapilo, když k ní dolehl hlas její jediné přítelkyně.
"Takže nejsi mrtvá."
Vykulila oči a překvapeně se ohlédla. U dveří opravdu stála Anetta. Na rtech měla lehký starostlivý úsměv, Nině neušla nová jizva na pravé straně čelisti.
Donutila se k mírnému úšklebku.
"Ne, to sis vážně myslela, že se mě tak lehce zbavíš?"
Anettin úsměv se ještě prohloubil, když si sedla na postel a neohrabaně blondýnu objala kolem vyzáblých ramen. Bylo to nečekané gesto, které ale vřele přijala.
"Ani nevíš, jak jsem byla vydešená."
začala bruneta tiše,
"Slyšeli jsme střelbu a když jsme se dostali k té budově Dovu, našli jsme...spoustu mrtvol. A jen našich vojáků. A velitelka nikde. Mela jsem pocit, ze už to ani bemuže být horší."
Nina sevřela rty do úzké čárky.
"Ale potom jsme tě našli na zemi v kaluži krve a s velikou ránou v břiše a ja věděla, že to je konec."
Ženy se od sebe odtáhly a navzájem na sebe upřely pohledy. Nina pozvedla obočí.
"Konec?"
pomalu se zvedla a vratkými kroky se vydala k umyvadlu na druhé straně místnosti. Stiskla kohoutek a sledovala, jak do kovového umyvadla začal padat proud ledové vody. Pak upřela pohled do zrcadla nad ním, ve kterém se kromě ní odrážela i Anetta.
Ta s povzdechnutím přikývla.
"Ano, konec."
"Asi ti nerozumím."
Blondýna přejela pohledem ke své tváři, na které bylo několik znatelných stop po modřinách a menších ran.
"HYDRA teď ví, že jsi zranitelná a rozhodně to nenechá je tak."
"Stále to nechápu."
Anetta se zhluboka nadechla a upřela pohled do zrcadla, ve kterém se odrážel Ninin obličej zvlhlý vodou, kterou se právě oplachovala.
"Jsi rozhodně nejlepší agentka, kterou mají k dispozici. Ale selhala jsi. Udělají všechno pro to, aby se to už nikdy neopakovalo. A použijí všechny možné prostředky."
Zarazila se. Anettina slova dávala smysl. Pomalu vypla vodu a vrátila se zpět na postel.
Přiblížila svou hlavu co nejblíže k Anettiné, přitom kontrolovala, jestli tam někde nejsou kamery.
"Víš něco konkrétního?"
"Ne, ale stejně to bylo i s Carterem nebo Craighovou. Selhali a HYDRA je deportovala. Pamatuješ?"
"To ale byli normální řadoví agenti."
Anetta Zavřela oči a pár sekund usilovně přemýšlela.
"A co winter soldier? To byl jen řadový agent?"
Ač nerada, musela přiznat, že má Francouzska pravdu.
"Ne, nebyl."
"Tak vidíš. Měla by sis dávat majzla, protože jsem si jistá, že si pro tebe přijdou."
----
Celou dlouhou chodbou propojující dva hlavní pavilony se neslo tiché klepání ženských podpatků. Byl to častý zvuk a nebylo na něm nic zvláštního, ale kdokoliv v jeho dosahu Stál, vztyčil hlavu a už jí znovu nesklonil; pohled nechal upřený na ženě, která byla jeho strůjcem.
Nesla se chodbou jako páv, černá, lesklá kombinéza dokonale vykreslovala její elegantní pohyby, na vypjaté hrudi se blištil lesklý znáček lebky s chapadly. Kolem puvabneho obličeje, který zkazila drobná podlitina pod oken jí poletoval blonďatý ohon a její ledové oči krutě probodávaly všechny, kteří se do nich opovážili zahledět.
Všechny, kteří jí po cestě potkali, napadla jedna a ta samá myslenka;
Dark secret je spátky.
A opravdu byla. Na jejím vzhledu i chování nebyla ani známka toho, že by před pár dny koketovala se smrtí, ba právě naopak. Vypadala, jako by smrt chtěla jen rozsévat.
To ale nebyla pravda, ve skutečnosti se jen smrti chtěla vyhnout a proto mířila do kanceláře svého šéfa. V hlavě jí utkvěla Anettina nepěkná slova, která ji donutila opustit útočiště svého pokoje a vydat se do Broweovi kanceláře.
Chtěla ho ujistit, že je v pořádku a téměř připravena k další misi.
S touto myšlenkou také vkročila do dlouhé chodby oddělující jeho kancelář od ostatních částí budovy.
Nebyly zde žádné kamery, Browe je totiž ve své bezprostřední blízkosti razantně odmítal mít.
To je celkem paradox.
Pomyslela si při vzpomínce na svůj první den tady, kdy ve svém pokoji našla minimálně čtyři kamerky.
V půlce cesty k mohutným dveřím do kanceláře si uvědomila, že svůj krok nevědomky výrazně ztišila.
Pracovní vada.
Prolétlo jí hlavou. Možná v tom ale bylo i něco jiného.
Před dveřmi se zastavila a chtěla zaklepat, když si najednou uvědomila, že zevnitř slyší hlas.
No, spíš hlasy.
A opět ta stejná pracovní vada, která jí donutila být potichu, jí přiměla k tomu, aby místo klepání začala odposlouchávat to, co právě probíhá uvnitř. A tak přiložila hlavu k místu, kde jí dveře přišly nejmenší a zaposlouchala se do cizího hovoru.
"Vše už je připraveno, pane Browe. Experiment může začít!"
řekl první hlas. Nevěděla, komu patří, slyšela ho prvně.
"Dovolím si s vámi nesouhlasit,"
tentokrát mluvil Browe.
"Není totiž připravená ona."
Nastala krátká odmlka, žena se domnívala, že si všichni v místnosti vyměňovali významné a egoistické pohledy plné vzájemného opovrhování.
"V jakém je teď stavu, doktore Lindsayi?"
"Už je to o dost lepší, předpředevčírem jsme ji odpojili od všech podpůrných přístrojů a včera pustili na pokoj."
Když to uslyšela, srdce se jí prudce rozbušilo a v hlavě jí začalo nepříjemně tepat. Ta data...odpovídala s těmi jejími.
"A kdy bude schopna transportu?"
"No, do Evropy je to několik hodin letu, ale myslím, že už by to ve svém aktuálním stavu zvládla."
Že by jí chtěli poslat na onu základnu na Sibiři? Třeba by se tam mohla shledat s Buckym...pokud žije.
A pokud se baví o ní.
"To je skvělé! Hned pošlu na základnu vzkaz, že program Dark secret může začít!"
Že je řeč o ní, už si byla stoprocentně jistá. Zhluboka se nadchla a sevřela ruce v pěst, až si nehty zakryla do dlaně. Cítila, jak v ní narůstá zlost a vztek. Musela ale poslouchat dál.
"Vaše houževnatost mě opravdu těší, Struckere. Doufám, že mě výsledek nezklame!"
Takže ten tajemný se jmenuje Strucker!
Zavřela oči a snažila se v paměti vypátrat jeho jméno, ale nic nenašla. Ani jedinou vzpomínku týkající se jména Strucker.
"Pokud se experiment podaří, získáte nejlepšího agenta HYDRY od dob Red skulla, to vám slibuju, Browe! A že já své sliby plním.
Tlak v hlavě jí začal narůstat, dech se zrychlil a na čele jí vyrašil pot.
Tohle neznělo jako nový výcvik.
Při něm se prece na lidech neexperimentuje, ne?
"To doufám. Jestli zemře, ponesete na tom velikou zásluhu, Struckere. A já nerad trestán své lidi."
"Znovu vás ujištuji, že bude vše v pořádku. Její tělo bude dokonalou schránkou pro schopnosti, které jí dám. Vytvoříme vám...jak to jen říci...vojáka na míru. A ještě s vymazanou pamětí jako bonus."
Dál už poslouchat nemusela a ani nechtěla. Byla si jistá, že kdyby poslouchala biť jen o minutu déle, musela by vrazit dovnitř a všechny je bez milosti povraždit. Chvíli o tom opravdu uvažovala, dokonce už pokládala ruku na kliku, nakonec jí ale odradila vzpomínka na kulomet připevněný pod Macbethovým stolem a pistol, co nosil Lindsay pod pláštěm.
Postavila se tedy na nohy a téměř robotickou chůzí se vydala pryč.
V hlavě jí hučelo, srdce jako by jí chtělo svým bušením prorazit hruď a vyskočit ven. Celé tělo ovládl vztek, který způsobil, že se jí všechny svaly napjaly a její kladnou chůzi přeměnily v cosi nepopsatelného.
Měla chuť začít křičet, do všeho kopat, mlátit, všechno ničit.
Zatínala pěsti, až se jí z dlaně vyřinula krev, snažila se zpomalit dech a tlukot srdce, uklidnit se. Vše ale marně.
A když se konečně po dlouhé cestě dostala do svého pokoje a zavřela dveře, začalo hrůzostrašné představení.
Žádná věc nezůstala vcelku a už vůbec ne na svém místě. Z peřin létaly výplň, ze skříně třísky, že zdí omítka.
Nevynechala nic.
Do nějakých věcí jen zběsile mlátila a a cupovala je na kousky, do jiných bodala nožem.
A potom, když se jedinou věcí vcelku stalo zrcadlo v koupelně, vytáhla pistol a vypálila do něj skoro celý zásobník.
Až potom z ní všechen vztek vyprchal.
Utahaně se sesunula do zbytku postele a vložila hlavu do dlaní. Věděla, že je konec.
A stalo před ní velké rozhodnutí.
Podrobit se, nebo ne?
Sehla se a vzala do dlaně zbraň, která jí ležela u nohou. Vytáhla téněř prázdný zásobník a hodila ho na druhou stranu místnosti. Potom si ještě teplou hlaveň od výstřelů přiložila ke spánku.
Věděla dobře, co by si měla vybrat. Nechtěla se HYDŘE podrobit, nechtěla se stát jejich cvičení opicí co skáče, jak kdo píská.
Zároveň ale nevěděla, co dělat dál. HYDRA si ji najde, ať bude kdekoliv a zprovodí ji že světa tím nejbrutálnějším způsobem, na jaký přijde.
Přejížděla si hlavní po čele, zatímco usilovně přemíšlela.
Pokud se podvolí, přijde o své já.
Ale co to vlastně je? Brutální zabiják bez citů?
Pomyslela si teskně. Hned ale zavřela hlavou.
Mám city. Co by bylo to, co jsem cítila k babičce, matce a otci, Natashe a...Buckymu?
Skousla si ret a zavřela oči.
A stále cítím?
A v tu chvíli se rozhodla.
----
Anette se k Nině vydala téměř okamžitě potom, co se dozvěděla, že ji její jediná přítelkyně shání. Šla rychle, tušila, že se bude řešit něco závažného.
Lehce zaklepala na dveře a chvíli čekala. Když se nic nestalo, zašeptala:
"To jsem já, Anette."
V tu chvíli se dveře otevřely a dvě silné patě ji vtáhly dovnitř a hned za ní zabouchly.
Nebránila se ohromenému zírání.
"Páni!"
vydechla uchváceně.
"Máš asi tak dvakrát větší pokoj než já. Řadoví agenti mají sotva postel a skříň a ty máš i soukromou koupelnu!"
Pak ale její hlas zvážněl.
"A taky bordel. Co se stalo, Nino?"
Blondýna jí ale neodpověděla.
"Svlékni se."
"Cože?!"
"Potřebuju vědět, jestli u sebe nemáš štěnice."
"Aha,"
uklidnila se trochu brunet A a neochotně se začala svlékat. Když na dobe už neměla vůbec nic, Nina si její oblečení vzala a začala ho důkladně prohledávat.
Povzdechla si s přitiskla si dlaně na nahá prsa.
"Popravdě mě celkem uráží, že mi nevěříš. Dobře víš, že HYDRU nenávidím stejně jako ty."
"Vím,"
přitakala,
"Chci mít jen jistotu."
V oblečení nic nenašla a tak ho vrátila své kamarádce, která se začala nadšeně oblékat. Když byla hotová, vrhla na blondýnu lehce nevrlý výraz.
"Budeš se dál tvářit jako sfynga a mlčet, nebo mi už konečně rekneš, proč jsem se musela celá svléknout?"
Nina zvedla zrak a upřela na ní své ledově modré oči. Bylo v nich spoustu pocitů, které donutily brunetu začít myslet vážně.
"Co se děje, Nino?"
"Chci utéct z HYDRY."
Dámy a pánové (jestli tu teda nějací jsou) , po sto letech jste konečně dostali pokračování. Nemá cenu se vymlouvat, proto se začnu radši omlouvat. Mrzí mě, že tak dlouho nevyšla kapitola, ale prostě jsem se k napsání nemohla dokopat, až dneska. A tak vám i se silnou migrénou přináším pokračování.
Také bych vám chtěla slavnostně oznámit, že tohle je poslední kapitola sekce 2 a s tou příští započne 3. část, takže "Dark secret a Avengers".
Můžete se těšit na unikátní setkání a nové postavy, také zde bude několik důležitých a větších zvratů, ale hlavně- konečně shledání Niny a Natashy.
Na jaká setkání se těšíte nejvíce?
O kom byste si toho chtěli přečíst více- kdo má mít nějakou důležitější roli?
Tak, Doufám, že jsem vás navnadila a pokusím se vydat dříve, než za měsíc.
Tak u 1. Kapitoly části 3. 😀😁
Eli