15.2.1991
Mise Starkovi
Byl už večer, kolem devíti hodin. Oblohu pohltila tma, jediné, co ji rozjasňovalo, byl bílý padající sníh a svit pouličních lamp. Marie Starková, stará, ale přesto velmi energická žena seděla na sedadle spolujezdce v prostorném mercedesu a čekala, až se její manžel vrátí z malé budovy stojící hned vedle benzínky. Cesta na letiště byla ještě dlouhá a ona už se těšila na luxusní let, při kterém si konečně pořádně odpočne po náročném dni.
Nečekala dlouho, Howard Stark po chvíli vyšel z oné stavby a vydal se k autu. Otevřel, posadil se vedle své ženy a jako pravý gentleman jí podal teplou kávu, kterou jí koupil. Pak nastartoval a bezstarostně se rozjel směrem k cíli.
Kdyby tušil, co ho a jeho ženu za chvíli čeká, rozhodně by tak veselý nebyl.
-
Nina měla pocit, že tam už sedí celé hodiny. Nohy měla ztuhlé a začala být dost nevrlá, protože její cíl se ne a ne dostavit. Auto, které jí Browe půjčil, nemělo ani topení ani nic, co by ji mohlo zahřát.
Přitáhla si koženou bundu se znakem HYDRY blíže k tělu a nahlas si povzdechla.
"Dochvilnost. To asi Starkům nic neříká!"
A v tu chvíli se zvenčí ozval zvuk přijíždějícího auta.
Rychle se otočila, aby přes sedadlo viděla zadním oknem ven. Na benzínku právě přijížděl černý mercedes nejnovější třídy, takže dívka nepochybovala o jeho majiteli. Srdce jí poskočilo radostí, že už se za chvíli dostane do postele. Sáhla po vysílačce položené na sedadle spolujezdce a přiložila si jí k promrzlým rtům.
"Cíl vjel do benzínové pumpy v sektoru 12a55."
sledovala, jak jedna z postav vystoupila a dala se do tankování.
"Zřejmě se chvíli zdrží, až budou sektor opouštět, dám vědět. Přepínám a končím!"
Netrvalo dlouho a postava dotankovala. Pak se vydala zaplatit. Nina pevně sevřela volant svého auta připravena každou chvíli nastartovat. Řídit moc dobře neuměla, prošla jen lichlokurzem a většinu věcí ani nedělala prakticky, jen si je přečetla v příručce. A tak, když se osoba vrátila do auta a vyjela ze stanice, opatrně nastartovala a ještě opatrněji se rozjela je pronásledovat.
Držela si náležitý odstup, aby nepůsobila podezřele.
"Pronásleduji subjekt."
ohlásila do vysílačky a pomalu ubírala plyn.
"Dobrá. Zapněte si vysílač polohy."
ozvalo se jí nazpět.
Mohla bych utéct.
Pomyslela si dívka a zahleděla se na malé tlačítko na palubní desce, které měla stisknout.
Možná bych jim i ujela...
Něco v jejím mozku ale nápad okamžitě zazdilo. Byl to zvláštní pocit, který jí říkal, že má misi dokončit.
Budu toho litovat.
Rezignovaně si povzdechla a natáhla ruku, aby čudlík stiskla. Ozvalo se zapínání a tlačítko začalo lehce poblikávat.
Pomalu jela vpřed, tak aby neztratila Starkovi ž dohledu a zároveň tak, aby si oni nevšimli jí. Když minula ceduli s nápisem "letiště 40km", začala být neklidná. Veděla, že právě tady měla zastavit a štafetu za ní měl přebrat její kolega.
"Kde sakra vězí?!"
zavrčela naštvaně a dupla na brzdu. Páka sjela až k podlaze, auto prudce zastavilo a ona se praštila hlavou do volantu.
Začala tiše říkat ruské nadávky a chystala se informovat vedení o tom, že člověk, který měl udělat druhou část práce se jaksi nedostavil. Jenže v tu chvíli, co se dotkla vysílačky, se že zatáčky za ní ozval hlasitý rachot motorky. Za chvíli už se zpoza lesa vyřítila rachotící mašina a prudce zabrzdila vedle auta.
"To je dost!"
odfrkla si blondýna naštvaně a vyklonila se z okýnka, aby si mohla jí prohlédnout. Nebyla ani překvapená, když ho poznala.
"Tebe asi posílají dělat tu nejhorší práci vždy, viď, winnie?"
Muž její otázku ignoroval, jen opět nastartoval.
"Za pět minut jeď dál."
pronesl jednoduše, pak stiskl plyn y byl v tahu.
Dívka se ušklíbla.
"Jak typické!"
Pak se pohodlně rozvalila do sedačky, informovala velitelství o průběhu mise a čekala, co se bude dít dál.
Ozvala se hlasitá rána, která jí vyrušila z lenošení. Prudce vyletěla do sedu a sevřela kožený volant. Natáhla krk a hledala jakýkoliv náznak toho, co ránu způsobilo. Nebe osvitila ruda záře a ona si všimla, že nedaleko doutna požár. Prohlédla na palubní desku, kde dokonale seřízené hodiny ukazovaly přesně pět minut od chvíle, co jí winnie opustil. Pomalu nastartovala a vydala se po úzké silnici dopředu.
První, co spatřila, bylo hořící zdemolované auto. Zastavila opodál, bezpečně tak, aby to její nechytlo. Pak vystoupila.
Byla ji krapet zima, to ale ignorovala. Pomalu a tiše se vydala k autu, kterému právě soldier otevíral kufr a něco z něj vynadaval.
Všimla si, že o bok auta je open nehybný člověk. Přiblížila se k němu a s mrazením zádech zjistila, že je to onen velký vynálezce. Ponořil a k jeho zakrvácené mrtvole a zavřela mi vyvalené, ale prázdné oči.
Vzpomněla si, jak ho před nějakou dobou viděla jako elegantního může v New Yorku.
Pak nahlédla do auta. Na sedadle spolujezdce tam seděla taktéž mrtvá Marie Starková.
"Bývala tak krásná."
řekla nahlas dívka a vybavila se jí vzpomínka, jak se kdysi její otec rozplýval nad fotkou těhotné Marie v novinách.
Tony.
Napadlo jí. Dobře věděla, jaké to Je, když někomu zemřou oba rodiče. A tak jí na chvili zaplatil pocit, který by žádný zabiják cítit neměl.
Soucit a lítost.
Z myšlenek jí vytrhl zvuk otevirajicich se dveří od auta a ona si všimla, že voják už nastoupil. Naposledy věnovala pohled oboum mrtvolám, pak se vydala ke svému vozu.
Winter soldier bez jakéhokoliv slova na sedadle spolujezdce a kufřík, který předtím vytáhl z kufru auta držel na klidně, jakoby to byl poklad.
Bez jakékoliv emoce si začal z rukou stírat cizí krev. O tom, že nebyla jeho, Nina nepochybovala. Sešlápla plyn a co nejrychleji se vydala na zpáteční cestu.
Dívka nikdy neměla problém s mlčením a nenavazováním jakéhokoliv hovoru, většinou se do ničeho takového ani nepouštěla, v hlavě jí ale kousalo tolik otázek. Zaryla nehty do volantu, skousla si ret a snažila se věnovat řízení, ale prostě to nešlo. Dlouze vydechla, pak otočila hlavu na klidného spolujezdce.
"Děláš to dobrovolně?"
Překvapeně na ní otočil hlavu, zřejmě se s ním nikdo moc často nebavil.
"Jako co?"
"No...zabíjení. Vraha. Děláš to dobrovolně?"
Odvrátil se od ní směrem k čelním sklu.
"Nevím."
To už bylo na dívku moc. Prudce dupla na brzdu, muž vedle ní sebou trhl dopředu a kdyby se nazachytil silnou železnou rukou o palubní desku, pravděpodobně už by ležel rozpláclý veknu na zemi po průletu čelním sklem.
Vyčítavě se na dívku zahleděl, její téměř vražedná tvář ho ale přiměla mlčet.
"Tak ty nevíš?! Nevíš svoje jméno, nevíš, proč seš zabiják..
Víš vůbec něco?!"
vyjela na něj.
"Ja chápu, že ti HYDRA ublížila a zřejmě hodně, ale nechápu, jak můžeš žít s takovouhle dírou v mozku, kvůli které ani nevíš, kdo jsi. Nebo snad ano?!"
Svůj proslov zakončila silným praštěním do volantu.
Voják tam jen tak zařazené seděl, neschopný jediného slova. Takhle s ním už dlouho nikdo nemluvil.
Všichni jen dávali rozkazy.
Nikdy se ho nikdo neptal na jeho názor, na jeho... já.
Ninu začal opouštět ten nenadálý poriv zlosti. Pomalu se nadechla, potom vydechla a pokračovala dál v jízdě.
Ticho bylo tísňivé. Každý bloumal ve svých pochmurných myšlenkách a přemítal o smyslu života. Nakonec to ale dívka nevydržela a to depresivní ticho přeci jen přerušila.
"Promiň. Já...jen nechápu, jak...jak takhle můžeš žít. Bez...jakékoliv identity. Bez sebe."
Winter soldier jen mlčel.
Pořád a pořád dokola si kladl tu samou otázku.
Jak?