31.12.1989
Rudá komnata
Nina tiše otevřela dveře a vešla do malé místnosti. Bylo tu jen okno, malý stolek a postel. V ní nehybně ležela Natasha. Byla bledá, tváře měla vlhké potem a dlaně v křeči sevřené v pěst. Obočí jí cukalo a rty se vlnily, ve tváři se jí zračila bolest. Ninu lehce bodlo u srdce. Vešla do místnosti a tiše za sebou zavřela. Stačilo ale i jen malé cvaknutí dveří a její sestru to vytrhlo z bolestivého pospávání.
„Nino," zachrčela slabě a pokusila se posadit. S bolestným vyjeknutím se ale sesunula zpátky do peřin.
„jdi pryč. Potřebuju...odpočívat." dopověděla a znovu oči zavřela. Bylo jí fyzicky i psychicky neskutečně špatně a to poslední co potřebovala, bylo to, aby ji viděla její sestra. Ne v tomhle stavu. Nina jí lehce pohladila po přikryté noze, když se přiblížila k její posteli.
„Přišla jsem se rozloučit." poznamenala.
Natasha ztuhla. Otevřela oči a tázavě se na sestru zahleděla.
„Jak...jako rozloučit? Nino! Jak to myslíš?"
Blondýna se hořce usmála.
„Bylo mi ctí být tvou sestrou, Aljanovno."
Natasha nakrabatila obočí. Takhle jí Nina nikdy neoslovovala. Chtěla k ní natáhnout ruku a zadržet ji, ale ona už se zvedala k odchodu.
„Počkej! Nino! Zůstaň tu!"
křikla a znovu se pokusila zvednout, ale marně. Svaly měla oslabené a nedokázala se pohnout. Věděla, že se musí rozloučit. Už zítra oficiálně nebude členkou Rudé komnaty, stane se majetkem KGB. Dnes to byl poslední den, co se mohla se sestrou vidět. Ale takhle to nechtěla. Do očí se jí nahrnuly slzy, když se k ní otočila zády.
Nina došla ke dveřím a vzala za kliku. Nechtěla se loučit dlouho, věděla, že už takhle bude ta bolest moc nesnesitelná. Srdce se jí svíralo. Zavřela oči a pokusila se zahnat náhlou slabost. Srdce jí bilo jako o závod. Naposledy se otočila.
Natasiny oči se leskly slzami, i tak ale na tváři vyloudila úsměv. Nina se ušklíbla.
,,Vypadáš jako klaun," podotkla zastřeně a popotáhla. Nat se chabě zasmála. Rozklepaným hlasem vydechla a pak si otřela vlhké oči.
,,Uvidíme se někdy ještě, Nino?"
Blondýna pokrčila rameny a sklopila zrak. Obě dobře věděly, že nejspíš už ne. Bude jen štěstím, když se jim podaří přežít.
,,Chybí mi to," pokračovala rozklepaným hlasem Nat,,, ty a otec a Yelena a máma..."
,,Mně taky," zašeptala Nina a objala si paže, aby se jí netřásly, ,,moc mi to chybí."
Nechala ruce spadnout podél těla a otočila se ke dveřím, ,,měla bych už jít."
Natasha ji přes slzy už téměř neviděla. Bolelo to. Tolik to bolelo. Podstoupila by zákrok klidně milionkrát, jen kdyby už nikdy nemusela cítit něco takového, jako je ztráta sestry.
,,Miluju tě, Nino. A vždycky budu."
,,Sejdeme se v pekle, Natasho."
-
12.8.1990
Rudá komnata
Pršelo. Ledové kapky bubnovaly do černé střechy a stékaly dolů k oknům do pokojů. Ze záhonků růží vytvářely blátivé moře a máčely dozorce procházející po zahradě. Nina to tiše sledovala. Seděla na své posteli, kolem nahého těla měla obmotanou teplou deku. I přesto jí na vystouplých klíčních kostech nasočila husí kůže. Na to, že léto bylo v plném proudu bylo až nezvykle chladno. Malým pokojem se nesl Alisin teskný zpěv. Nině po tváři tekla slza. Před chvílí se dozvěděla, že zemřel její otec.
Odjel do Ameriky, kde se v New Yorku zapletl do nelegálního obchodu. Když kšeft začal být nebezpečný, chtěl z něj vycouvat. Jeho spolupracovníci si ale mysleli, že je chce udat a tak ho umlátili železnou tyčí a pak střelili do hlavy. Našli ho s dírou v čele, četnými zlomeninami a pohmožděninami po celém těle a s přeraženou páteří. Ještě před smrtí pravděpodobně ochrnul.
Nina sevřela ruce v pěst. Jak ráda by ty chlapy, co jejího otce mučili, svázala a pak je brutálně zmlátila. Až by začali prosit o smilování, všem by jim zlomila vaz a těm, co by náhodou přežili, by prohnala hlavou olovo. Ta myšlenka ji potěšila. Hned jak za pár měsíců z komnaty vypadne, pojede rovnou do New Yorku a najde otcovo vrahy.
Z pochmurných, ale pro ni krásných myšlenek jí vytrhla silná rána. Hned po ní oblohu proťal bílý blesk. Dívka si přitáhla přikrývku blíže k tělu. Pak postřehla, že Alisa přestala popěvovat.
„Nepřestávej. Prosím."
řekla tedy tiše. Alisa chvíli přemýšlela, pak zpustila nějakou tesknou ruskou písničku. Nina ji znala. Zpívala ji její matka. Vždycky když stála před hrobem svých rodičů, tedy Nininých prarodičů.
Nina se pod tíhou vzpomínek pomalu svezla do lehu. Oči zabodla do temného rozpraskaného stropu. Od doby, co sem nastoupila, prasklin hodně přibylo. Nadechla se a tiše se přidala k Alisině zpěvu. Její hlas nebyl tak melodický a jemný jako hlas druhé dívky, ale dohromady to dávalo docela obstojnou melodii.
Nina si vzpoměla na svou matku. Ja jí učila plést věnce z květin, které pak pokládala na náhodné hroby na hřbitově.
Na otce, jak jí naučil střílet z brokovnice na veverky.
Na babičku, jak jí oznámila, že
pojede do baletní školy.
Na Natashu, jak si jí vždy při takovéhle bouřce vzala k sobě do postele a vyprávěla jí veselé příběhy.
Na Yelenu, se kterou si vždy vlezly pod peřinu a vyprávěly si veselé historky za svitu baterky.
Vyděsilo ji, co v ní tyhle vzpomínky vzbuzovaly. Nebyla to bolest nebo lítost. Poprvé cítila něco jako lhostejnost. Brala to jako fakt, který byl a už nikdy nebude. Když si to uvědomila, uvědomila si také, co s ní výcvik udělal. Zavřela oči a snažila se v sobě najít alespoň trošku bolesti. Alespoň trošku citu, co by jí potvrdil, že je pořád člověk.
A našla ho.
Byla to jen maličká a krátká vzpomínka, ale byla moc důležitá.
Seděla v ní na posteli a v ruce držela ledovou dlaň své mrtvé matky. Vedla ní bolestně křičela Natasha. Z druhé strany postele se k mrtvole skláněl její otec a plakal. Yelena stála za ním, baculaté tváře vlhké vodopádem slz. Jen ona nebrečela. Nina si pamatovala, co tehdy s ledovým klidem směrem ke své mrtvé mamince pronesla.
„Jsi můj anděl. Bylas, jsi a budeš."
-
31.12.1990
Rudá komnata
Vozík kodrcal chodbou. Jeho plastová kolečka přeskakovala po rozlámaných dlaždicích a zapadala do malých prasklin. Nina cítila jeho otřesy až do morku kostí. Také cítila zimu. Co zimu -byla úplně promrzlá. Chodba byla hluboko pod zemí a stoprocentně se v ní netopilo. Navíc na sobě měla jen tenký látkový přehoz. Najednou sebou vozík znovu trhl. Nina se praštila do hlavy. Zasyčela a trošku hlavu nadzvedla, aby se vyvarovala dalšímu nárazu. Viděla, jak vyzáblá žena se zahalenou tváří tlačící vozík vjela do velkých dvoukřídlých dveří.
Ocitly se v malé místnosti. Celá byla obložena bílými kachlemi pokrytými tenkou vrstvou krve. Uprostřed stál velký kovový stůl a kolem něj postávalo několik doktorů. Také zahlédla několik pojízdných vozíků, na kterých leželo pár nožů, skalpelů a dalších děsivých věcí.
Nina naklonila hlavu na druhou stranu a zhluboka vydechla. Sestřička, jestli se jí tak dá říkat, co tlačila vozík ji vzala za ruku. Dívka si myslela, že jí chce uklidnit, ale to se pletla. Ona totiž odněkad vytáhla dlouhou jehlu a vrazila ji dívce do žíly.
Pak na ní z druhé strany nasadila jakousi násadu s dlouhou hadičkou, kterou tekla průhledná tekutina.
Uspávadlo, pomyslela si Nina a sledovala, jak žena jehlu znovu pomalu vytahuje a rukou v igelitových rukavicích stírá krev, která po zákroku zbyla.
Jeden z doktorů něco pronesl. Nina mu nerozuměla. Mluvil sice jejím rodným jazykem, ale neuvěřitelně drmolil. Z jeho krátkého proslovu slyšela jen slovo ‚sestro' z čehož odvodila, že mluví na tu, která jí napichovala žílu. Ta jen přikývla a stáhla z dívky látkový překoz. Na pomoc jí přišlo několik doktorů a společně přendali blondýnu na operační stůl a připásali jí koženými řemeny.
Pohltila ji zima. Na celém těle jí naskákala husí kůže a tep se jí výrazně zvýšil. Teplo jí bylo snad jen na zápěstí a kotníky, které jí doslova hořely pod koženými pouty. Nejradši by se schoulila do klubíčka a vzala jednomu z doktorů jeho plášť, aby se alespoň trošku zahřála, ale to jí nepříjemné popruhy nedovolily. Zavřela tedy alespoň oči a snažila se relaxovat. Po několika minutách si už na zimu celkem zvykla, dokonce se jí i ustálil tep. Chvíli měla dokonce pocit, že usne. Celé tělo naprosto uvolnila a nechala všechny stresující myšlenky plynout pryč, přesně tak, jak to dělávala před spaním.
Z usínání ji ale vyrušil známý hlas.
„Máš strach?"
pronesl posměšně. Nina hned poznala, že patří Rudé. Uslyšela lehké klepání, jako když se dešťové kapky dotýkají střechy. Spíš to ale byly ženiny nehty ťukající do železného stolu. Chvíli ten zvuk odevzdaně poslouchala, pak se maličko usmála.
„Ne," odpověděla, aniž by otevřela oči. Rudá přestala nehty klepat o stůl.
„Modlím se za své budoucí oběti. Modlím se za ty hajzly, co mi zabili tátu."
dopověděla ledovým hlasem. Otevřela oči a následně je upřela na Rudou. Ta sebou nepatrně cukla.
V dívčiných očích poprvé nespatřila nenávist či bolest.
Viděla v nich touhu.
Touhu vyplnit to, kvuli čemu prošla tvrdým výcvikem Rudé komnaty.
Touhu být špičkovým nájemným vrahem.
V tu chvíli Nině začaly působit léky. Svět se jí během pár sekund rozmazal. Vše jako by se zpomalilo. I její tep. Byl o dost pomalejší, klidnější. Pak jí někdo nasadil na obličej dýchací masku. Ještě před tím, než upadla do narkózy úplně, cítila, jak jí Rudá lehce políbila na čelo.
Poslední, co slyšela, byla její slova.
„Nejlepší. Nejlepší z nejlepších. Vyvolená."