13.5.1989
Rudá komnata
„Znova! Znova! Znova!"
křičel Masowski a přitom tleskal. To ale Ninu nijak nepovzbudilo. Pokusila se zvednout do další sklapovačky, ale příšerná bolest v břichu jí to nedovolila. S heknutím se svalila dolů. Strop se jí před očima mlžil a nabíral lehce fialový odstín.
„Vydržím hodně, ale...tohle už je moc!"
vysoukala ze sebe a zahleděla se na Masowskiho. I on nabíral fialovou barvu.
„My...myslím, že omdlím."
Muž přešel ke skříni opodál a vytáhl z ní malé kapesní hodinky. Bylo skoro půl jedenácté. Vrátil se pohledem k nebohé blondýně natažené na podlaze. Asi jí toho naložil opravdu moc.
„Jdi si lehnout. Zítra zas ve stejnou dobu. Ani o chvíli později!"
Nina se na něj vděčně usmála. Stěží se zvedla a pomalu se vydala ke svému pokoji.
-
Její kamarádky už spaly.
Teď spí všichni normální lidé, kromě mě.
Pomyslela si Nina naštvaně. Málem si lehla už u dveří, ale donutila se dojít k posteli a alespoň se svléknout. A pak, tak jak tam byla, upocená, nahá a neumytá se svalila do peřin a hned usnula. Normálně kvuli lékům, co jim dávali, usínala i několik hodin, ale tentokrát to šlo rychle.
-
Byl krásný slunný den. Na nebi ani jeden jediný mráček, teploty až nepřirozeně vysoké. Počasí, které lákalo k tomu, aby si člověk sedl k bazénu a užíval si života. Natasha to krásné počasí sledovala skrz ušmudlané sklo nemocničního okna. Seděla na lavičce v chodbě páchnoucí léky. Vedle ní seděla tou dobou tak sedmiletá Nina a hrála si s plyšovým zajícem. Nataše bylo osm. Trčeli tu kvuli mamince. Poslední dobou (a že to bylo už docela dlouho) jí bylo hodně špatně. Rozhodně to nebyla první nemocnice, kterou navštívili, ale zatím tady čekali nejdéle. Když tak před hodinou vyšel z ordinace doktor společně s jejich otcem a Nina se zeptala, co mamince je, řekli, že nic. Ale Natasha slyšela jak si šeptali něco jiného.
Rakovina.
-
Nina absolvovala trénink u Masowskiho každý den. Naučila se tam nejen bojovat proti silnějšímu a většímu nepříteli, ale taky proti nedostatku spánku.
-
20.5.1989
Rudá komnata
„Á raz, dva, tři! Jedeme, dámy!"
zatleskal instruktor baletu. Nina se ještě víc napřímila a vyhodila rukou nahoru. V místnosti jich bylo tak třicet. Patnáct v jedné řadě. Musely vypadat naprosto symetricky a dokonale. Když právě měly dělat piruetu, otevřely se dveře a dovnitř vešla Rudá. Hned za ní šlo pár starších dívek a Masowski. Jakmile ho Nina spatřila, lehce se usmála. Za těch pár dní si ji oblíbil.
„Děvčata! Zastavte!" zarazil je profesor. Rudá si před ně stoupla.
„Děvčata! Chci vám jen říct, že za týden bude vizita."
Nina se vyklonila z řady a mezi příchozími spatřila svou sestru. Vypadala příšerně. Byla bledá a bez výrazu. Vyhledala Ninin pohled. Její oči byly plné bolesti.
Pomoc. Nino, pomoc!
Ninu zamrazilo. Takhle viděšenou svou sestru viděla už hodně dávno.
„Nějaký problém, Nino?"
Zeptal se dívky trenér, kterého naštvalo, že kazí dokonalý vzhled jeho díla. Nina jen zavrtěla hlavou a vrátila se do pozice. Něco nebylo v pořádku.
Hned jak skončila baletní lelce, místo pauzy na oběd se Nina vydala do komnaty své sestry. Něco jí říkalo, že tam Natasha bude. A měla pravdu.
Seděla sklíčeně na posteli. Měla ohnutá záda a zírala na zem. Obličej jí zakrýval vodopád zrzavých vlasů. Jakmile uslyšela klapnutí dveří, zvedla hlavu.
„Sestřičko." usmála se a posunula se, aby si Nina mohla sednout vedle ní. Když tak učinila, zrzka si povzdechla a vrátila se do původní polohy.
„Je to špatně. Celý tenhle výcvik-je špatně."
Nina naklonila hlavu lehce na stranu,
„Nejsem si jistá, jestli tě chápu."
Natasha se zvedla a položila své sestře ruku na rameno,
„Všechny se chceme dostat až k rituálu na konci výcviku. Všechny. Chtěly to tak i Ina s Lenkou."
Těmi jmény myslela své dvě mrtvé spolubydlící. Ina byla vystavena velkému stresu, tak se podřezala a Lenka onemocněla smrtelnou nemocí.
„Chceme to, aniž víme, co to je. V čem si myslíš, že rituál spočívá?"
pokračovala Nat tiše. Nina s odpovědí neváhala,
„Dají nám nějaké zbraně, úkol porazit...já nevím, prostě někoho a tak."
Zrzka se odpovědi své sestry začala smát. Ale nebyl to veselý smích. Zněl spíš hystericky. Když se jí konečně podařilo výbuch emocí ukočírovat, otočila se na Ninu.
„Ne, vozlyublennaya. To to opravdu není!"
„A co tedy?!" zeptala se lehce podrážděná blondýna, která stále vstřebávala, že jí jen o rok starší holka nazvala miláčkem.
Natasha zvážněla. Přiblížila se ke své sestře natolik, že jejich obličeje od sebe dělilo jen nepatrné místo.
„Je to sterilizace."
Ninu polilo horko. Čekala všechno, ale tohle ne. Uhnula pohledem k zemi a prudce vydechla, ruce mimoděk pokládající nad podbřišek. Po chvíli se její oči vrátily na sestru. Ta jí pevně stiskla ruku.
„Poslouchej. Musíš okamžitě utéct! Co nejdál, nejlépe do Ameriky."
Nina vytáhla svou dlaň z té Natashiny a rázně zavrtěla hlavou. Všechno se to seběhlo nějak rychle. Nebyla si jistá, co je teď ta nejlepší reakce. Byla zmatená.
„To...to, to ne!"
„Ty máš jestě čas! Já už ne."
Nina se na Natashu podezíravě zahleděla. Měla z jejího náhlého výbuchu zvláštní pocit.
„Tasho. Ty to děláš kvuli tomu, že jsem se zlepšila a jsem pro tebe konkurence!"
jen co svou domněnku vyslovila nahlas, přišla jí stokrát pravděpodobnější. Natasha zvedla ruce v obranném gestu.
„Ne, Nino! Chci pro tebe jen to nejlepší!"
To blondýnu dorazilo ještě víc.
„Tak to nejlepší, jo?! Ale když dojde na zápas před Rudou, to jsem ti ukradená, co? Tak já ti něco povím!"
Přiblížila se k Natashe hrubě jí vrazila facku. Zrzka sebou trhla a vyjekla.
„Já jsem nejlepší! Já, rozumíš! A dokážu to, čeho se ty bojíš!"
Vykřikla Nina. Rychle vstala z postele a vyšla z místnosti. Co nejsilněji za sebou práskla dveřmi. Jak v tu chvíli Natashu nenáviděla. Že prý ji chtěla chránit! Kdysi možná, ale teď to už pár let neplatilo. Rychle se řítila chodbou, ruce zaťaté v pěst. Vrazila do několika dívek, které se na ni naštvaně otáčely, ona toho ale nedbala. Byla tak vytočená. Co si o ní Natasha myslí? Kdesi v duchu jí ale začaly nahlodávat pochybnosti - sestra ji do duše nasadila semeno strachu.
-
27.5.1989
Rudá komnata
Všechny stály nastoupené v čtyřstupu. Všechny na sobě měly stejné šaty, trička i boty. Všechny stály vzpřímeně a snažily se vypadat co nejlépe.
Nina stála v první řadě. Vedle ní Alisa. Darya stála až ve druhé.
Vizita se konala jednou za měsíc. Byl to všeobecně neoblíbený proces. Všichni jejich mistři z něj byli nervózní. Vizita začínala jako jeden velký nástup ve stejnokrojích, pak následovalo vyřazování dívek. Nikdo moc nevěděl, kam vyřazené odchází, ale nikdo mezi nimi být nechtěl, S Rudou nebylo radno si zahrávat. A tohle by znamenalo jít přímo do jejího chřtánu.
Nina se nadechla a po očku se podívala za sebe, kde stála Darya. Vyměnily si rychlý pohled, když se ozvalo univé otevírání dveří vedoucích do vizitního sálu a dovnitř vešla Rudá.
Měla na sobě rudý kostímek s nášivkou znaku Rudé komnaty, vlasy vyčesané nahoru a na tváři nesmlouvavý výraz. Po jejím boku přišlo několik ozbrojených mužů, kteří byli její osobní ochrankou.
„Privetstvuyu, mem. Pochitay tebya,Privetstvuyu, mem. Pochitay tebya, chest' komnaty, chest' zemli, kotorayy prinahlezhit nashemu telu i nashey dushe. " pronesly dívky strojeně tak, jak byly naučené. Jejich hlas zněl tetrálně a prázdně, žádná z nich se za tato hesla nestavila. Nina jimi přímo odporovala, přišly jí tak hloupé. Připadala si nepatřičně, moc na očích. Cítila na sobě pohled Masowskiho, ale hlavně Natashy, Která stála v řadě nejstarších dívek kolmo na tu její. Snažila se s ní vyměnit co nejméně pohledů, Nemohla teď vidět její obličej. Rudá se spokojeně usmála, ,,Spasibo devochki," pronesla lehce. Pak se otočila na jednoho ze svých mužů, který jí podala jakýsi papír.
„Slečny Vladlena Tkaenko, Dominika Vasilovica, Emma Korovova, Alexandra Zacharova, Julia Zloých a Zoya Bílých půjdou nyní se mnou."
přečetla jména na papíře. Nina úlevně uvolnila ruce sevřené v pěst a děkovala bohu, že to není ona. Jmenované dívky opustily svou řadu a přešly k Rudé. Ta se ještě podívala na svůj papírek.
„Ach, a ještě Darya Stariaslava."
V tu chvíli dívku všechna radost přešla. Darya byla její dobrá kamarádka. Z řady za ní se ozvalo klapání. Nina už zachytila jen Daryin zmučený pohled. Jakmile i ona zaujala místo vedle Rudé, žena mírně tleskla.
„Pokračujte dál v denním rozvrhu. Jen dívky, co jdou po obědě na střelbu, nepůjdou na střelnici, ale do malého sálu. Krásný zbytek dne, dívky. Pilně se věnujte vašim rozvrhům."
,,Privetstvuyu, mem. Pochitay tebya..."
-
Nina seděla v šatně před tanečním sálem, kam se měly dívky přihlásit na střelbu. Chodily tam postupně vdeseti až dvacetiminutových pauzách. Nina už byla poslední. Tak tam jen tak seděla na tvrdé dřevěné lavičce a v duchu se modlila za Daryu. Doufala, že jí večer uvidí stejně živou a usměvavou, jak před několika hodinami.
„Další!"
Dveře se otevřely a Nina vešla dovnitř. Uprostřed místnosti stála židle. Na ní seděla svázaná postava s pytlem na hlavě a skučela. Nina nevěděla, kdo to je. Ale neměla z toho dobrý pocit. Najednou k ní přišel Masowski. Lehce jí pokynul hlavou a podal jí zbraň. Malou jednoduchou pistoli.
„Vidíš támhle toho člověka, Nino?"
Zeptal se ženský hlas. Dívka se ohlédla směrem, odkud vycházel. U zrcadla tam v malém křesle seděla Rudá a čekala na odpověď. Bylo tu ještě několik jejích mistrů, ti ale stáli opodál. Nina přikývla.
„Zabij."
Nina natáhla ruku se zbraní před sebe a zhluboka se nadechla. V Rudé komnatě nebyla smrt a zabití ničím výjimečných, i ona již měla na rukách mnoho krve. Při zápasech si dívky již od útlého věku lámaly vaz a rozrážely lebky. Nikdy ale nikoho nestřílela. Bylo to tak jiné. Neměla zabít v zápalu boje o přežití. Ten člověk byl úplně bezmocný. Sledovala ho, jak se na židli svíjí a jak pod pytlem zní jeho slova jako vytí. Nepřišlo jí to správné. Vždyť se nemohl bránit! Na bojišti a misích to tak stejně nikdy nebude... nebude brát život bez vědomí, komu ho vlastně bere.
„Dokaž, že na to máš. Je to jen nikdo. Zabij ho!"
Dívka cítila, jak jí po spánku stéká pot. Zaměřila své oči na pytel zakrývající osobě hlavu. Kdyby tak věděla, kdo to je. Pak by to bylo o tolik jednodušší! Jak moc teď toužila stát na žíněnce v boji jednoho na jednoho. Tam neměla na výběr. Musela zabít, aby přežila. Teď se teoreticky mohla rozhodnout.
„Tak už ji zabij!"
Tep se jí zrychlil. Zavřela oči. Několikrát se nadechla. Bude to rychlá smrt. Nikdy by neřekla, že to bude tak těžké. Chtěla to mít za sebou. Rychle trhla prstem. Ozval se výstřel. Kulka rychle proletěla vzduchem a zaryla se osobě do hlavy. Hekání a sténání ustalo. Do pytle se začala vsakovat krev.
„Konečně! Ještě na tom musíme trošku zapracovat, ale jinak dobré!"
Rudá se na dívku přívětivě usmála. Nebo to spíš Nina za přívětivé považovala. Spíš to ale byl úsměv škodolibý a nepříjemný.
„Sundejte té mrtvole pytel,"
zavelela žena a vstala z křesla.
„Ať naše dívenka vidí svou první oběť!"
Nina sebou cukla a srdce se jí divoce rozbušilo. Pozorovala, jak jeden z mužů v místnosti opatrně sundavá nasáklý pytel, když odstoupil, Nina mohla krásně vidět obličej své oběti. Pistol jí vyklouzla s ruky.
Celou místností se roznesl její zmučený a bolestivý výkřik.