Jednou jsem se probudila při cestě hustým potemnělým lesem. Vločka se vyhýbal padlým kmenům, popínavým rostlinám a nerovnostem půdy. Mžourala jsem na okolí a snažila se udržet vzhůru. Byla jsem tak moc unavená. Magie mi stále proudila v srdci, avšak to bylo jejím vězením.
„Spi dál," zaševelil mi do ucha hluboký hlas a silné ruce zpevnily svůj stisk okolo mého pasu. Cítila jsem, jak se pode mnou stále pohybuje kůň. Ardelova vůně se vznášela okolo jako lék na všechno.
Postupovali jsme dál za chlapcem s namodralými šupinami. Ten po nás hodil tázavým pohledem, když spatřil, že pomrkávám očima a hlava mi malátně padá zpět na mou hruď.
„Až se něco bude dít, vzbudím tě," dodal Ardel posléze. Víc říkat nemusel. Propadla jsem se do říše snů, kde se tvořily příběhy blahé, i nepřípustné mému nitru. Sny, kdy jsem zabila poloboha v Chrámu Nočních můr a Ardel mě nakrmil svou krví. Sny, kdy jsem ukončila život Dravce bohů při rituálu v Perelu a chladnokrevně nechala dívku s jedním slepým okem vykrvácet na chodbě chladného hradu. Sny, kdy jsem usedla na Dračí trůn ve svých temných šatech a se slastí si uvědomovala, že tělo tyrana visí přímo nade mnou. Mrtvé a zohavené.
Byla jsem i na hlavní cestě vedoucí k Neumírajícímu paláci, kde po ní leželi zranění, krvácející Lezumové. Nemohla jsem jim pomoct. Udělali to Relové. Relové, kterým jsem nyní vládla a sloužila. Zasluhovala jsem si hněv svých bohů, ačkoliv jeden z nich byl mým otcem. Ten, který kdysi dávno, tak dávno, že si to již ani náš národ nepamatuje, stvořil Lezumi.
Ardel a já jsme byli potomci těch, kteří stvořili dva národy, jež mezi sebou měli po staletí rivalitu. Bohové to tak chtěli. Doufala jsem tedy, že nás povedou i nadále. Že i přes všechny nesnáze, zoufalost a bolest se dostaneme až na úplný konec. Ať už to měla být smrt, nebo cokoliv jiného. Byla jsem jejich Dítě nebes a oni si semnou mohli dělat, co se jim zachtělo. Byla jsem loutka bez možnosti volby. V mém snu jsem byla nikdo.
~
Ocitla jsem znovu na bitevním poli. Okolo mě hořely prapory tmavě šarlatové barvy, jakou má jen zaschlá krev, se znakem nedokončeného kruhu. Mimo ně se v krvi máčely prapory oranžové, bílé, hnědé a modré barvy. Na nich byly vyobrazeny symboly kmenů Lezumu.
Ovál mě ledový štiplavý vítr nesoucí s sebou železitý pach krve. V dáli se táhla k výšinám hora. Nenaháněla mi hrůzu. Znala jsem jí. Cítila jsem jí. Jakoby tepala životem. Věděla jsem, že pod ní je schované v azurové vodě dračí vejce. Jediné a poslední na tomto kontinentu.
Temná krajina zamrzlá ledem byla pokryta těly. Někteří živí okolo mě stále pobíhali jako rozmazané šmouhy a střetávali se s zběsilým křikem s dalšími protivníky. Slyšela jsem bojovou vřavu a nářek umírajících. Viděla jsem fialovou vlajku s černým havranem, jak se mi mihla před očima. Zlatá vlajka se symboly hor. Tolik různých praporů.
Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras. Když jsem pohlédla na vlastní ruce, viděla jsem na nich čerstvou krev. Nebyla má.
„Běž odtud!" zařval hlas po mé pravici a někdo mě popadl nešetrně za ramena. Třásl se mnou, mezitím co mi z ruky vypadl krásný umně kovaný meč.
Viděla jsem jeho temné oči. Obličej mu místo pih pokrývaly krůpěje krve, potu a špíny. Vlasy skoro až černé barvy se mu lepily k čelu. Na hlavě mu čněly dvoje rohy a k tomu na ní seděla temně vyhlížející koruna z propletených větviček s trny. I ona byla potřísněna tekutinou života a smrti. Znala jsem ji. Sama jsem mu ji kdysi nadsadila.
„Uteč, Neol!" naléhal. „Uteč. Prosím tě o to. Klidně před tebou pokleknu, ale uteč." Svými dlaněmi mi obejmul obličej. Byl vyděšený. Nechápavě jsem mu hleděla do temných očí. Na bradě měl tetování tří vertikálních čar.
Nad hlavami nám cosi zařvalo, až se roztřásla zem. S hrůzou jsem vzhlédla vzhůru. Drak. Leskl se jako olovo. Oblohu pročísl oheň.
„Bež..."
Poté jsem se ocitla v temnotě. Neviděla jsem nic krom obřího oka s protáhlou zorničkou. Zpozorovala jsem, jak se okolo mě něco sune. Mělo to šupiny. Ocas. „Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct."
„Co jsi zač?" zmohla jsem se na otázku.
„Znáš odpověď a přesto ji hledáš," jeho hlas mi byl známý a přesto jsem ho nikdy neslyšela.
„Našla jsem jí," řekla jsem místo další otázky. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Připadal mi jako můj odraz, mé zrcadlo. „Našla jsem Královnu čarodějnic."
„Ano," chraplavě vydechl, ačkoliv jsem směla spatřit jen oko. „Nyní tě povedou ostatní. Jen pamatuj má slova."
„Nesmím utéct," hlas se mi chvěl. „A já neuteču," ujistila jsem ho. To mu jako odpověď stačilo. Stočil se okolo mě, jeho dech prodchnutý sírou ovanul mou pokožku a posléze mě ponechal v temnotě.
~
Probrala jsem se, až když jsem okolo sebe začala slyšet hlasy. Bylo jich tolik, až mě to vytrhlo ze sevření snů, jež mě u sebe držely pevněji než kov ke kameni.
Cítila jsem jeho teplo, jeho vůni a silné ruce, jež mě nesly. Hlasy neutichaly. Jen se znásobily a probíjely se ke mně čím dál tím víc.
Otevřela jsem oči při přívalu bělostného světla. Zaostřila jsem a zalapala po dechu.
Okolo nás se hromadily bytosti nesčetně ras. Upínaly na nás své netypické oči plné zvídavosti a vyjevení. Uvolňovaly nám cestu, zatímco Ardel kráčel sebejistě dál. Nedal na sobě znát jedinou známku zaváhání, či strachu. Alespoň to jsem z jeho tvrdé tváře dokázala vyčíst.
Nesl mě jeskyní, obrovskou, takovou, která se rozměry podobala té pod Dračí horou. Mezi bytostmi se táhly narychlo postavená obydlí, stany a prachbídné přístřešky. Ze stropu se táhly krápníky a sem tam mezi nimi zářila světelná koule. Magie...
„Říkal jsi, že mě probudíš," zachraptěla jsem. V ústech jsem měla úplně vyprahlo. Při zvuku mého hlasu sebou trhl a sklopil zrak přímo ke mně. V očích se mu úlevně zablesklo.
„Jsi vyčerpaná," podotkl.
„To ty také," usoudila jsem. Uvědomovala jsem si, jak se mu mírně chvějí svaly v rukou. Jak daleko mě nesl?
„Zvládám to," ujistil mě a zahleděl se před nás. Udělala jsem totéž. Uličkou, kterou tvořil dav, nás vedl stále ten samý chlapec. Vypadal při tom veledůležitě a tak i kráčel. Pobízel nás ručkou, ať jdeme rychleji.
Dítě nebes, Dítě nebes, šeptali stále dokola. Ona žije, ona žije, žije, žije...
Měla bych snad být mrtvá? Nebo Urtel všude rozhlásil, že mě osobně popravil, mezitím co nás jeho Lovci lovili?
Zastavili jsme až u jeskynní stěny, u které se nacházel stan větších rozměrů, než byly ty ostatní. Chlapec nás nechal stát před ním, zaběhl do něj a po chvilce se vyřítil nazpět i spolu s menším nenápaditým mužem. Jeho delší splihlé vlasy měly barvu kůry stromů. Hnědé oči měl protkané ostražitostí a vypočítavostí, ačkoliv jinak jeho štíhlá nižší postava o ničem zvlášť nevypovídala.
Náležitě si nás prohlédl a až tehdy pronesl: „Vítejte v Solném městě." Poté se otočil k davům a vyřkl to, na co nejspíše ostatní netrpělivě vyčkávali. „Dědici plamenů jsou naživu!" Byla to nejspíš úleva, která se všem náhle nesla tvářemi. Ale přesto...
„Máme mnoho o čem mluvit." Stoupl si bokem ke svému stanu a rukou nám naznačil, ať vejdeme dovnitř. Chlapec s šupinami na nás se zaujetím hleděl a pomrkával, ale již za námi nešel. Jen jsem se na něj pousmála, než nás zahalila látka stanu.
~
Mluvili jsme dvě hodiny. Seděla jsem na nepohodlné dřevěné židli s pocitem, že na ní ještě před pár dny seděl Zerel, nebo Gerl. Zerel byl Bílý orel. Neřekl mi o tom. Ani jsem nevěděla, že někdo jako Bílý orel je. Slyšela jsem jen zmínky a šepot po hradě, ale nedošlo mi, že by to mohlo být takto vážné. Nikdy se ani nezmínil, že by shromažďoval povstalce ve velkém a tvořil z nich vojsko. Možná, že jsem se měla ptát.
Nezajímalo mě, odkud náhle vzal tolik bytostí, když jsme potřebovali napadnout průvod a... pokusit se zabránit vyjmutí moci z Plamenů. Měl důvody, proč mi to neříct. A i kdyby to třeba jen naznačoval, v té době jsem byla dost mimo realitu. Nejdříve jsem prahla jen po pomstě a ukončení svého života, poté po drogách. Kdyby ale před týdny přišli za mnou a ne za Ardelem, vyslyšela bych je a pomohla jim. Pokusila bych se pro povstalce získat zákony, jež by je chránily. Avšak nyní už minulost nehrála velikou roli.
„Promluvíme si znovu zítra," přerušil náš rozhovor Keern. Tak se jmenoval vůdce Solného města, jak tuto jeskyni nazývali. Ardel chtěl něco namítat, ale zarazil ho zvednutou rukou. „Jestli nevidíš, tvá žena si potřebuje odpočinout. Zařídím jí prohlídku u léčitelky. Nevypadá zrovna nejzdravěji," mluvil o mně, jako bych tam ani nebyla. A doopravdy. Duchem jsem byla většinou nepřítomná.
„Jsem jen unavená," opáčila jsem a pokusila se zvednout. Nohy jsem měla slabé a třásly se, ale povedlo se mi to.
Řekli jsme mu mnoho o tom, co se stalo na cestě do Lorentosu. O tom, jak nás baron Urtel zradil. Ale mlčeli jsme o tom, co mi vpíchli do krku. Netušila jsem, zda by to nemohli použít proti nám a tak jsme mlčeli.
„Máme zde horké prameny. Můžete se umýt a Illia vám připraví nové oblečení. Cestovali jste dlouho," dodal ještě a vyprovodil nás ven ze stanu. Tam na nás stále čekali davy. Všichni na nás upínali svůj zrak a užasle se pousmívali.
„Co se děje?" zeptala jsem se potichu. V ten moment se vedle mě zjevil chlapec a zažulil se.
„Řekl jsem jim, co jsi pro mě udělala. Vy oba." Jeho úsměv byl pravý. Byl rád, že přežil. Že jsem ho nenechala s podříznutým hrdlem ležet na kamenech, mezitím co bych se snažila pláchnout do bezpečí k Ardelovi.
Možná, že nám toto pomůže do budoucna. Nehleděli na mě jako bych byla vyvrhel, ani nenávistně, se strachem. Žádný záporný výraz. Jen vděk. A to mi přineslo nesčetnou úlevu.
~
Léčitelka u mě nenašla nic neobvyklého. Prohlédla mě pomocí své léčivé magie, která na mě dopadala v poryvech bílého světla. Ta má na to nijak neodpovídala. Jen se mi stáčela v srdci a netrpělivě vyčkávala, až ji vypustí ze svého sevření. Ardel při tom celém byl. Neopustil mě ani na vteřinu.
Dokonce i když jsme šli v doprovodu ženy jménem Illia s mnoha rohy do teplých pramenů se vykoupat, stál před vchodem a čekal, než se umyji a převléknu. Dokonce i několikrát zavolal dovnitř, zda jsem neusnula ve vodě, když jsem dlouho nevydávala žádný zvuk. Staral se, aby se mi nic nestalo. Staral se, ačkoliv nemusel.
Strhaně jsem po vydatné večeři padla na své lůžko a usnula hlubokým spánkem. V tu noc jsme nespali u sebe. Pouze v jednom stanu, který jsme směli využít, jelikož byli jeho obyvatelé na pár dní pryč.
Druhého rána jsem vstala brzy. Probudily mě zvuky začínajících prací venku, kdy se každý pouštěl do svých povinností.
Vyšla jsem ven, zatímco Ardel poklidně oddychoval s rukojetí meče stále sevřenou v dlani. Nejspíš zůstal dlouho do noci vzhůru a hlídal. Bylo to nové prostředí. I já bych nezamhouřila oči, pokud bych měla ještě nějakou energii. Ale zde jsem se cítila v bezpečí. Věřila jsem jim, že nám nic neudělají. Vnímala jsem jen dobro, které z nich vyzařovalo.
Po chvíli procházení městem jsem narazila na hlouček dětí, které si hrály s klacky a zapáleně mezi sebou bojovaly. Prozíravě na mě hleděly, když jsem se na ně malinko usmála a zamávala jim. Ihned na to se okolo mě natlačily a začaly si prohlížet mé tváře a vlasy. Nedívaly se na mě opovržlivě, nebo s nechutí. Nesoudily můj vzhled a dokonce mi i tváře s vlasy chválily. Dívky opodál se přidaly a hned mě tahaly k zemi, aby si s rezatými kadeřemi mohly hrát. Se smíchem jsem je nechala mi je zaplétat a cuchat, ačkoliv bude peklo je znovu rozplétat a česat.
Povídala jsem si s nimi a smála se jejich vtípkům. Ptali se, kde mám korunu. Na to jsem jim nebyla schopna dát odpověď. Ani jsem nechtěla. Stejně jako na to, jestli jim ukážu své plameny. Jen jsem se zasmála a zametla to nějakou trapnou poznámkou pod kobereček.
Poté mě dovedli pro něco k snědku a provedli mě po městečku. Všichni na mě hleděli a kývali mi na pozdrav hlavou. Byla to příjemná změna. Přímo vynikající. Připadala jsem si, jako... jako bych našla domov. Byla jsem vyvrhel mezi vyvrheli a to z nás dělalo něco obyčejného, přijatelného a normálního.
Po pár hodinách si mě našel Ardel. Byl celý udýchaný, jak běhal po městečku mezi stany a hledal mě. Jen jsem se na něj zazubila s hnízdem vlasů na hlavě a představila ho svým malým společníkům. Někteří měli ocásky, další místo nehtů drápy a sem tam srst. Podobali se zvířatům a přesto měli tak podobné rysy těm lidským.
„Musíme za Keernem. Víš proč," sdělil mi. Raději pomlčel před ostatními o tom, o čem s ním jednáme. Bylo lepší zatím nic nerozkřiknout.
„Potom si vás najdu," ujistila jsem je a rozcuchala jedné holčičce popelavé vlasy. Ta se zaculila a všichni pokývali hlavičkami. Poté jsem vyrazila po boku Ardela pryč.
„Jde ti to s dětmi," prohodil jen tak, při cestě okolo stanů. Jemně jsem se na něj usmála a pokývla hlavou. Nic jsem na to ale neřekla.
Ve stanu na nás již čekal vůdce města a nebyl sám. Dívka tmavé pleti se špičatýma ušima nám pokývla na pozdrav. Stála napřímená a sálala z ní energie šelmy. Dlouhé vlasy měla spletené do copů a na potetovaném těle měla oděv z kůže též ozdobený neznámými černými vzory. Oči jí žhnuly jako dvě slunce a když odhalila své dva špičáky, přejel mi mráz po zádech.
Představil ji jako Tolien, jeho nejvěrnější přítelkyni a bojovnici. Někoho mi připomínala. A ne vzhledem, ale tím, co z ní vyzařovalo. Zapřísáhla jsem se, že se jí potom zeptám, zda jsme se již někde nesetkali.
Začali jsme znovu jednat. Nadhazovali jsme možná řešení a oni buďto přikyvovali, nebo úplně zavrhovali možnosti, jež jsme jim nabízeli. Tvořili jsme spolu lepší svět. Pomalu, ale jistě. Nadcházející válka možná bude příšerné krveprolití, ale něco nás naučí - být pospolu, naslouchat si.
„Čekala jsem, kdy sem za námi přijdeš," řekla mi dalšího večera Tolien, když se objevila ve vchodu do horkých pramenů, které vyvrhaly vodu do vyhloubených nádrží. Překvapeně jsem sebou trhla, když se okolo prohnala temnota a z dívky se stal obsidiánový tygr. Ulehl na zem vedle mě a položil si hlavu na tlapy a zadíval se mi zlatýma očima do těch mých. Náhle jsem pochopila. Neubránila jsem se lehkému úsměvu.
Ty jsi ten stinný tygr, promlouvala jsem jí do hlavy, jakoby to bylo jen zvíře a ne měnič.
Ano, odvětila nazpět. Měla jsem přísahu danou Královně čarodějnic. Musela jsem pro ní tajně dělat její přání a ukázat ti jisté věci. Už se jí ale nezpovídám. Zafuněla a zavřela oči. A nyní jsi tu s námi a pomůžeš nám dobít naší svobodu a práva.
Pokusím se o to. Udělám to, slíbila jsem jí.
Spokojeně se rozvalila na bok a odpočívala, mezitím co jsem ze sebe smývala špínu a uvolňovala svaly. Magie mi začínala pomalu znovu pulzovat žilami a já věděla, že se někam posouváme. Věděla jsem, že zítra řeknou ano. Sliby budou potvrzeny a potáhneme společně na jihozápad za mými přáteli. Jen elfky tam nebudou. Zrádkyně zůstanou zrádkyněmi dokud se neukážou a nevyříkáme si to. Zrada. Všude okolo byla jen zrada.
Většina konečně opustí tuto jeskyni a vydají se s námi za zbytkem vojska vzbouřenců. Konečně uvidí pořádný svět a znovu pocítí vítr na tvářích. Jen děti zůstanou spolu s jejich pečovateli. Ty jsme nebezpečí vystavit nemohli.
„Vyjde to," ujistil mě té noci Ardel, když mě ochranářsky přivinul k sobě a zhluboka se nadechl. Většinu času vyjednával on, jelikož měl dost znalostí ohledně jejich zákonů a zvyků na to, aby mohl podávat návrhy na jejich úpravu. Já jen občas něco nadhodila, nebo se jim snažila pomoct zklidnit situaci ve vznikajících roztržích.
„Určitě," přivinula jsem se k němu blíž. Potřeboval v tom ujistit stejně tak jako já. Nebyl všemocný. Nemohl to vědět a i jeho jistě sžíraly pochybnosti.
~
Druhého dne jsme oba byli jako na trní. Nervózně jsme přecházeli po stanu sem tam a čekali na to, až vůdce přijde. Občas jsme se na sebe podívali a odhadovali, na co ten druhý myslí, neřekli jsme ale půl slova.
Nakonec nebylo vůbec čeho se obávat. Spadl mi obrovský kámen z srdce, když Keern souhlasil se spoluprací. Museli jsme jít k pramenům proudícím pod horou a každý do ní vpustit kapku své krve, aby i zem věděla, k čemu jsme se zavázali. Všechny potoky, jezera, půda i rostliny budou vědět, co za slib jsme složili.
Tolien na mě jen kývla hlavou a prohnaně se pousmála, když vše proběhlo zcela hladce.
„Vyrazíme na pochod za dva dny," rozhodl Keern a i on sám se píchl do prstu, aby voda a zem znali i jeho sliby. „Připravím všechny na to, co přijde. Čekali jsme válku, ale netušili jsme s kým do ní nakonec vytáhneme." Prohlížel si mě s jistým zaujetím. „Dítě nebes. Polobohyně zvěře, jíž naslouchá příroda i samy hvězdy. Tak tady o tobě mluví staré čarodějnice."
Donutila jsem se pousmát. Byl to ale křečovitý úsměv.
„Slyšeli jsme, co se dělo celé ty měsíce v hradu," zabrousil na tenký led. Uvědomoval si to. Ardel se vedle mě napnul. „A proto si tě vážíme. Protože jsi dokázala přežít i na takovém místě. Nějakým způsobem si tě bohové vybrali a drželi nad tebou ochranou ruku. Možná, že dokonce tvůj otec-"
Přerušilo ho Ardelovo varovné zavrčení. Zarazil se a zbystřil. Viděl, jak se mi lesknou a pálí oči a nejspíše nějak vycítil, jak hrozně rychle mi bije srdce. Stahovalo se mi a v žaludku jsem měla těžkou olovněnou kouli. Rukou jsem si instinktivně stiskla zápěstí, na kterých byly kdysi modřiny a otlačeniny prstů.
„Toto téma nehodlám rozebírat," ucedila jsem příkře a spustila ruce podél těla. Odolávala jsem pokušení je sevřít v pěst.
„Každý si zde prožil svoje, královno," to oslovení neznělo v jeho pojetí ani trochu formálně. „Každý trpěl."
„Ale ne jako já," vyklouzlo mi ze rtů.
„Opravdu?" v údivu pozvedl obočí. „Protože ostatní nebyli při jejich bolesti obklopeni jídlem a přepychem? Nemáš tušení, kolik z nich," ukázal rukou na plátěný vchod do stanu, kde se okolo něj rozprostíralo Solné město. „Kolik z nich bylo mučeno jen pro zábavu. Vyvraždili jim rodiny, sebrali domov, hladověli a byli loveni, jako divá zvěř. Tvé utrpení bylo velké, ale ne neobyčejně," utrhl se na mě. Zaraženě jsem vnímala každé jeho proklaté slovo. Ardel udělal krok k němu.
„To je v pořádku," řekla jsem mu. „Má pravdu." A také že jsem to myslela vážně. Nelhal. Ostatní trpěli víc. Mnohem víc. Já měla tu možnost využívat jistá... privilegia, jakou byl nekonečný přísun jablek Samerů a vína.
„Neol-"
„Půjdeme pomoct ostatním," vybídla jsem ho k odchodu a sama se otočila. „A rozhlásíme, kam vyrážíme." Neodporoval. Objevil se vedle mě a vyšel po mém boku ven do vzduchu prosyceného solí a kouřem. Tam jsme se zastavili a pohlédli na celý prostor jeskyně. Dlaň si položil na hrušku svého meče od Královny čarodějnic.
„Neber si to k srdci. Prošla sis hororem." Nejistě jsem přešlápla na místě. Město vířilo v plném proudu. Ozýval se smích dětí i dospělých. Byli tady i přes to všechno šťastní. A my je hnali do války.
„Nechci o tom mluvit," odbyla jsem ho a rozešla se ke hloučku dětí, které skládali dřevo na hromadu, aby mohlo vyschnout.
„Ale jednou budeš muset," ozval se za mými zády.
„Já vím," zašeptala jsem ztěžka. „Já vím."