„Myslím, že jsme to našli," vydechl Ardel a zastavil se na pomezí vlhké rašeliny, která mě zábla do holých chodidel, a černé neproniknutelné vodní hladiny. Ta se táhla do dály a objímala v náručí mohutné ebenové kmeny velikánů působící jakoby byly vytesané z kamene.
Rudé listový propouštělo karmínové světlo a halilo nás tak do krvavého závoje. Páchlo to tam jako hnijící maso, z čehož se mi zvedal žaludek. Přiložila jsem si zatnutou dlaň na ústa, abych zadržela žluč ze žaludku, která se hrnula vzhůru. Už jsem den nejedla a bylo to znát. Žaludek se mi stahoval a už ani neměl co vyvrhnout.
Ovládla jsem svou nevolnost a odolala nutkání se zhluboka nadechnout. „Co teď? Prostě do té vody nakapeme svou krev?" zeptala jsem se chraplavým hlasem.
Ten les mě děsil. Neustále jsem měla pocit, že mě něco sleduje. Neviděla jsem ale ani jedno Stinné monstrum. Jakoby od nás vše uteklo.
„Hádám, že ano." Úskokem na mě pohlédl. Muchomůrka sebou začala v košili házet. Ardel s ní zatřásl a téměř neslyšně zavrčel. „Mé chutě na dělání houbové polévky stále platí," pohrozil jí a ona ihned ustala ve své snaze se vysvobodit. Zoufale zaúpěla, ale jinak byla zticha.
„Neměl bys na ni být takový," řekla jsem vyčítavě. Pozvedl obočí a shlédl na mě.
„Ten démon by si vzal tvou krev, připoutal si tě k sobě a poté tě nutil mu sloužit až do tvé smrti, načež by tě snědl. Myslím, že si to zaslouží." Odmlčel se a zamyšleně hleděl na setmělou vodu. Nepronikalo jí žádné světlo. Vypadala jako pevný povrch. „A ty bys mu tu krev dala, že ano?" zeptal se tiše.
Na mé nitro dopadl těžký balvan a magie mě konejšivě pošimrala po duši. Mé spřízněné zvíře... Ano. Udělala. Nic jsem mu na to ale neřekla. Odpověď znal sám.
„Není důvod, proč se teď zdržovat," zamručela jsem. Pozvedla jsem svůj ostrý klacek, který jsem s sebou tahala jako útočnou zbraň, a pozvedla ho k dlani, načež jsem bez váhání zatlačila a prořízla kůži již tak pnou jizev. Z rány se vyřinula krev. Podala jsem mu svou provizorní zbraň a krátce na něj při tom pohlédla.
„Kdybych nevěděl," sykl, když si sám prořízl dlaň, „že ta houba nemůže lhát, když nám dluží odpovědi, nikdy bych svou krev tomhule místu nedal."
„Proč?" zeptala jsem se opatrně.
„Protože krev je něco velmi osobního. Díky ní kouzelné bytosti svedou hrozný věci. Také by nás to místo mohlo k sobě přimknout a už bychom se odkud nikdy nedostali," vysvětlil. „Můžeme?" zeptal se a natáhl ruku k té mé. Nejistě jsem ji přijala a propletla si s ním prsty. Rána zaštípala, když se dotkla té jeho. Tělem mi projela vlna horka a energie tak mocné, až se mi málem podlomila kolena. Rozvibrovalo mi to kosti v těle a ta nepopsatelná moc pohladila tu mou, jakoby zdravila starou známou. Dvě poloviny moci se okolo sebe svíjely a zkoušely se navzájem. Nesplynuly, jak jsem cítila, že by to bylo zapotřebí. Jako bych tomu sama bránila. Nebo on.
Natáhli jsme spojené dlaně před sebe nad hladinu černé vody. Smíšená krev nás obou se řinula z našich ran. Sklouzla nám po kůži dlaní, spojila se v čůrek a dopadla s hlasitým šplouchnutím do zhmotněné tmy pod námi.
V tu chvíli, kdy krev Dítěte nebes - má krev - a krev Dítěte pekel - jeho krev - splynula s temnotou, se jí prohnal ohnivý záblesk, jako když oblohu protne ohnivé kopí bouří. Lesem se prohnal prudký vítr, který jsem dlouho nepocítila. Prolétl každým zákoutím, řičel a skuhral, syčel a našeptával. Nesl s sebou mráz.
Ranka po vpichu injekce na krku mě zvěděla. Už se téměř zahojila, ale stále byla na dotek patrná. Mohla jsem děkovat jen bohům, že mi to neprovedlo nic zásadního. Nebo v tom horším případě, jsem o tom ještě stále nevěděla.
Udělala jsem krok blíž k Ardelovi a s vyschlým hrdel a srdcem stahujícím se napětím, jsem sledovala, co se bude dít dál. Vycítil mou ztuhlost strachem a konejšivě mi přejel palcem po hřbetu dlaně. Vděčně jsem mu gesto oplatila. Bude to dobré, pošeptal do prázdna. A já mu to věřila.
Hleděli jsme vstříc tomu nekonečnému lesu, vodní hladině a stínům. Onen les neznal den ani noc. Měl svá slastní pravidla. Jen jsem netušila, jak do nich zapadáme my. Kolik jsme jich již porušili. Co vše jsme zničili. Stromy si šeptaly o tom, jak jednomu z nich mladý král ulomil větev. Štěkaly na něj a vrčely, ale on to neslyšel. Jen já byla naučena naslouchat přírodě a ona se zlobila.
Stáli jsme tam ruku v ruce další dvě minuty. Poté tři. Pět. Ani jeden z nás nepromluvil. Neměli jsme na to odvahu. Naslouchali jsme dusnému tichu. Byl to mrtvý les. Žádní ptáci, žádná šelest zvěře. Zhola nic.
Zatínal čelist. Viděla jsem, jak těká očima po prostoru před námi a dává pozor, zda neuslyší něco i za našimi zády. Občas i prolétl pohledem okolí, zda něco nezachytí. Nebylo zde ale nic. Jen plazivé ticho, které si nás prohlíželo.
Ardel stáhl obličej do naštvané grimasy, pozvedl svou zauzlovanou košili, ve které byla muchomůrka, až k obličeji a vycenil výhružně zuby. „Lhářko. Proradná lhářko," zavrčel. „Ponořím tě do té proklaté vody a přinutím ji se vařit. Polévka nepolévka, uvaříš se zaživa," ucedil rozdurděně. Houba se v důsledku toho začala snažit o útěk. Řičela a mlela sebou jako smyslů zbavená. Kdyby jen věděla, že on svou magii takto neovládá. Ani já nedokázala přimět vodu vařit se.
„Nelhala jsem! Opravdu ne!" bránila se pištivě. Jasně jsem skrze látku viděla, jak do ni strká ručkama a nebo kloboučkem. Zoubky se k ní ale nedostala. „Vím to jistě! Podsvětí si o tom šeptá. Stinný tygr tě měl dovést až sem, kde máš najít tu, která na tebe čekala celá staletí," ječela a zmítala se. Bylo jí to ale k ničemu. Byla tak bezbranná.
„Tak proč se nic neděje. Hm?!" domáhal se odpovědi Ardel a zatřásl s vytvořeným vězením. Démon zavřískal.
„Přestaň, přestaň!" prskala. „Jinak tě má Královna stáhne zaživa z kůže!" vyhrožovala.
„To tak," odfrkl. Cvrnkl prsty do látky a houba vychrlila pár nadávek, které by nechaly zrudnout i samotného pána pekel.
Něžně pustil mou dlaň, se soucitem se na mě pousmál a zahleděl se někam mezi stromy.
Stále mi z dlaně lehce tekla krev, ale rána se pomalu scelovala. Prohlédla jsem si ji a nechala ji pokrčenou na břiše. Znovu jsem se začala třást. Když jsme stáli na místě a já neměla pohyb, bylo to jen horší a horší, ačkoliv lesu nevládl takový chlad, jako celé krajině okolo.
„Budeme muset najít jiný způsob, jak ji najít," prohlásil. Pokud existuje...
Souhlasně jsem přikývla a našpulila lehce rty. Prohlížela jsem si pochmurnou část lesa a uvažovala. Vypadalo to zde přesně jako v mém snu. Tehdy jsem letěla jako pták. Mířila jsem k zemi, letěla jsem podél hladiny, než jsem narazila na ni. Na Královnu čarodějnic. Čekala zde na mě. Nedávalo smysl, aby nás nechala stát samotné uprostřed ničeho.
Udělala jsem krůček kupředu, až se mi palce téměř dotýkaly mrazivé hladiny. Bylo bláhové doufat v to, že by mi to mohlo projít, ale i přesto... Musela jsem to zkusit. Cokoliv.
„Jsem tady," vydechla jsem a v tom chladu okolo se mi od úst nesl bílý obláček. „Vyslyšela jsem tvé volání." Ardel na to nijak nereagoval. Nechal mě, ať dělám, co uznám za vhodné.
Ach, bohové. Co jsem to vlastně prováděla? Nic se ale nedělo. A tak jsem naposledy zvolala: „Dítě nebes žádá audienci u Královny čarodějnic!" Ozvěna mého hlasu se tentokrát nesla dál a dál. Stromy si začaly šeptat a předávaly si ten vzkaz jeden druhému a tak to šlo dál a dál.
„Pojď," vybídl mě Ardel a letmo přejel svými prsty po těch mých. „Vymyslíme něco jiného. Půjdeme pryč z tohohle lesa a-"
„Podívej!" ukázala jsem prstem na jeden strom napravo. Něco se tam mihlo. Nejdříve jsem si myslela, že se mi to zdálo, ale po chvilce se tam cosi objevilo. Rezatý čumák vykoukl jako první. Poté zpoza kmenu vystoupila celá liška.
Nesla se nonšalantně jako vznešená dáma. Jednu tlapku kladla před druhou a přitom se elegantně kroutila. A její ocas... Tři ocasy. Užasle jsem na ní hleděla. Ardel na ni třeštil oči. Natáhl přede mě ochranářsky ruku, ale já ji obešla a instinktivně vykročila k rezaté lišce. Dotkla jsem se hladiny, ale neklesla jsem pod ní. Kráčela jsem po ní jako liška přede mnou. Jako bych byla jen duch.
„Královna vyslyšela tvé volání," oznámila mi liška, když jsme se střetli na půl cesty a zastavili se hodné dva metry od sebe. Natáhla přední dvě nohy před sebe a uklonil se mi. „Cítila jsem vaši krev, ale cesta sem trvala hodnou chvíli. Snad omluvíš mé zpoždění. I ty, mladý králi," otočila se k Ardelovi, který se objevil po mém boku.
Cítila jsem k ní spojení. Cítila jsem, jak mi tluče splašeně srdce, když jsem jí viděla. Měla jsem chuť se jí dotknout a pohladit jí po té sametově hebké srsti. A její oči... Tak pronikavě krásné oči zeleně.
„Jsi mé spřízněné zvíře?" zeptala jsem se rozechvělým hlasem.
Liška se narovnala a natočila hlavu lehce na stranu. Ardel překvapeně zamrkal nad mou otázkou.
„Kdepak," pravila. „Jsem jen někdo z jiných světů, kdo představuje tvůj odraz. Jsem tvá minulost, přítomnost i budoucnost," usmála se, pokud se tomu tak dalo říct. Odhalila své ostré zoubky. „Každý vidí to, co se ve mě odráží. Jsem zrcadlo duší," vysvětlila.
Ohlédla jsem se na Ardela. Ten byl ale ztuhlý. Zrak upínal na lišku, která pro něj očividně liškou nebyla. Co tam viděl? Co viděl na jejím místě?
„V pořádku?" zeptala jsem se ho. Holá hruď se mu zvedala o něco prudčeji. Barva z obličeje se mu rychle vytratila.
„Každý vidí jen symboly. A ty se dají vykládat různě, synu pekelných síní," pravila moudře. Poté se otočila a pokynula nám, ať ji následujeme. Nevšímala si muchomůrky, která se znovu vzpouzela ve vězení Ardelovi košile.
„Co vidíš ty?" optala jsem se ho šeptem. Neodpověděl mi. Jen zíral na přízrak před námi a ani nemrkal. Byla v tom pohledu zoufalost, provinění, ale i nevýslovná agónie. Nevěděla jsem, co si o tom myslet.
Šli jsme dál. Procházeli jsme mezi bludištěm kmenů jak vytesaných z obsidiánu. Hladina mi pod chodidly připadala tvrdá jako sklo. Věděla jsem ale, že má krev do ní padla jako do sklenice s vínem. Byla v tom magie. Temná a zapáchající smrtí. Nešli jsme jí rovnou do náruče? Všimla jsem si, jak se ode mě Ardel trochu stáhl. Snažila jsem se to neřešit. Přeci jenom... Měli jsme se stále nenávidět. Já ho měla nenávidět. A přesto... Zachránil mě. Chtěl to napravit. A možná, že jsem to chtěla napravit i já sama.
Poznávala jsem uspořádání stromů. Věděla jsem, že se blížíme k našemu cíli. Mé nitro vnímalo každý krok a magie na to odpovídala hlasitým duněním své moci. Duněla a pulzovala, snad aby se ukázala ostatním. Chtěla, aby jí viděli a obdivovali. Sama žila a dýchala. Já byla jen schránka, jež jí mohla přivést na svět v čiré podobě a zkáze. Již mnohokrát se mi zdálo o tom, jak jsem rozsvítila všechny svíce, jak jsme sežehla celu a popálila toho padoucha Urtela. V těch snech jsem křičela. Nebo se ozvěna mého vlastního křiku nesla celým světem zpět ke mně. Nebylo úniku. Ne úplně.
Po pár dalších minutách jsem zaznamenala, že se ze zákoutí začínají vykrádat stíny. Znala jsem je. Věděla jsem moc dobře, co jsou zač. Provázely mě celé ty pochmurné měsíce. A když jsem byla nejvíc zranitelná... Chtěly mi ublížit.
Mezi nimi se ale mihlo cosi dalšího, co tam nepatřilo. Byl to nenápadný pohyb, ale až přespříliš mezi tolika neomalenými zrůdy. Někdo nás sledoval. Poznala jsem kdo. Přesto jsem nic neřekla. V hlavě se mi začínal rodit nesmírně hloupý plán. Zdál se riskantní, ale byla jsem ochotná to riziko podstoupit. Už jsme neměli nic a já se odhodlala získat všechno.
A tak jsme se přibližovali k místu, které jsem znala ze snů a v průvodu za námi se přidávala další a další monstra v podobě stínů, mezi nimiž se sunul další stín. Kradli se nám v patách, ale neútočili. Ardel je po očku sledoval, avšak nejvíce pozornosti dával bytosti před námi. Byla z jiného světa. Odraz duše. Co znamenaly ty tři ocasy? Jen minulost, přítomnost a budoucnost? Co se ale mělo stát?
„Víš," řekla jsem tlumeně, „jestli se tam něco semele, chci abys věděl..." Kousla jsem se do rtu a snažila se nevnímat spalující pohled, který na mě upřed. Musela jsem to říct. To kam jsme šli... Nikdo z nás nevěděl, co čekat. „Jsem ti vděčná za to, že jsi mi pomohl." Věděl na co narážím. Relon, má závislost... To všechno. Znamenalo to pro mě něco hlubšího. Protože tam pro mě byl, i když jsem všechny poslala pryč. On jediný zůstal.
Odvážila jsem se mu podívat do obličeje, abych zjistila, že jen pokynul hlavou. Nic jiného na to neřekl. Nedobíral si mě, že jsem se vůbec snížila k tomu mu za to poděkovat. Neřídil se svou arogancí a nechvástal se tím, že je to jasné, protože on je tu ten hrdina, který pomáhá spanilým dámám v nesnázích. Ani poté nedodal, že vlastně žádná dáma nejsem, takže se to ani nemůže počítat. Nic. Jakoby to, co vidí v té bytosti před sebou, bylo něco tak šokujícího, až se mu vytratila jeho osobnost. Poté se ho na to zeptám. Pokud toto setkání přežijeme. Šel sem se mnou, i když nemusel a místo toho mohl jít vzburcovat své lidi na hrad... Ale kdo z nich mu doopravdy věrně sloužil? Kdo byl stále loajální koruně, kterou měl každou chvíli na hlavně někdo jiný? Moc jich nezbylo.
Když jsme stanuli před neproniknutelnou mlhou, nezmohla jsem se na slovo. Jen jsem viděla, jak liška mrskla třikrát svými ocasy a ta hustá záclona se začala rozestupovat. Cítila jsem tlak v hlavě a hrudi. Tíhu, která mi dopadla na ramena a tížila mě k zemi. Dlaně se mi lehce třásly. Bylo to tady. Slyšela jsem její vábení. Cítila jsem sladký odér magie, jež pulzovala v oné mlze. A poté, co se běloba rozestoupilo natolik, abych skrze ní mohla prohlédnout, se zjevila Ona.
Čas byl v ten moment nejasný, nedával smysl. Sléval se do jednoho místa a z něho se tříštil do všech stran. Neexistoval čas mimo to místo, ten okamžik, to setkání. Protože jsem ji našla. Protože Ona našla konečně mě.
Lehký vánek jí rozvlál dlouhé mléčně bílé vlasy. Hrál si s nimi, jako s paprsky měsíčního svitu, mezitím co její oči... Oči ledu a sněhu se upínaly na nás plné síly a moci. Na jejím čarokrásném obličeji se po stranách vyjímaly protáhlé elfí uši. Její snědé tělo bylo zarostlé napůl v kůře stromu, jakoby jí do něj někdo vložil a nechal jí tam. Působila tak křehce... Její ladné obnažené křivky byly zcela bez krytí. Na chvíli jsem měla tendenci zvednout ruce před Ardelovi oči, ale ten hloupý instinkt jsem rychle uzemnila. Nic mě k němu krom manželství nevázalo. Byl to jen kus papíru a prsten lesknoucí se na mém prstě. Byl to ale i příslib.
Liška přešla tu krátkou vzdálenost smyslným krokem a usedla po boku té překrásné ženy.
Na plných rtech Královny čarodějnic se objevil nepatrný úsměv. „Tak jsi mě našlo, Dítě nebes." Výraz v jejích očích zjihl, když se pokusila naklonil kupředu. Marně. Její vězení bylo dost pevné. Muchomůrka při zvuku jejího hlasu začala vyšilovat.
„Čekala jsem tak dlouho, abych ti mohla říct těch pár hloupých vět, abys vše pochopila," švitořila, ale byl v tom podtón hluboko zakořeněné nedočkavosti. „Je až ironické, že teď onu chvíli svobody oddaluji," zakroutila hlavou a usmála se spíš sama pro sebe. „Pět set let jsem v tomto ohavném stromu... Pět set let," rozřehtala se nad tou absurditou. Lišce zaplály oči a já odolávala pokušení o krok couvnout. Nelíbilo se mi to. Ta žena... Byla blázen.
„Proč jsi v tom stromu?" odvážila jsem se tiše zeptat. „Kdo tě do něj uvrhl?"
Úlisně se ušklíbla a pohnula konečky prstů, které jí vyčnívaly ven. Přimhouřila oči jako predátor. Nedívala jsem se na Ardela, který stál strnulý vedle mě. Netušila jsem, zda stále pozoruje zrcadlo své duše, nebo jeho pozornost upoutala Královna čarodějnic.
„Tvůj otec," skoro ta slova vyplivla v odpověď. Zněla v tom taková nenávist. Čirá a jasně hmatatelná.
Zmateně jsem zamrkala. „Můj otec?" divila jsem se. „To nedává smysl... Jak by mohl? Je to Nejvyšší vůdce Lezumu. Nevládne magií a rozhodně nežije tak dlouho, aby to mohl udělat." Alespoň co jsem věděla. Neznala jsem o něm ale tolik věcí. Tak hrozně moc, až mě to děsilo. Nechal zabít nevinnou dívku jen proto, že měla královskou krev nepřítele. Nebyl konec konců o nic lepší než já sama. Co přede mnou ještě tajil?
„Co se na odpovědi posadit?" navrhla, já ale zakroutila hlavou. „Jak chceš," mlaskla a semkla rty. „Nejdřív pusťte mou potvůrku a poté si můžeme promluvit. Už se vás natrápila dost," stočila pozornost k Ardelovi. Ale ten jen uhrančivě sledoval místo, kde já viděla tříocasou lišku. Možná se čarodějnice až moc zaměřila na jeho odhalenou hruď, což ve mě spustilo plamen, jenž jí za to chtěl pohltit. Zkrotila jsem ho.
Stoupla jsem si před něj a zamezila mu tak výhled. „Je jedno, co tam vidíš," sdělila jsem mu klidně. „To, kým se cítíš doopravdy být nic nezmění." Natáhla jsem ruku k jeho, kde svíral košili věznící démona. Zadíval se mi krátce do očí a stáhl obočí. Zkoumal můj obličej, mé rudé tváře, oči, rysy. Jakoby něco hledal.
Nakonec mi košili podal a já jí nešetrně hodila Královně čarodějnic pod nohy napůl srostlé se stromem. Muchomůrka se v mžiku vyhrabala ven a vrávoravě si snažila narovnat pomuchlané lupeny svého kloboučku. Házela po nás nevlídné pohledy plné příslibu pomalé smrti. Z toho mi tuhla krev v žilách.
„A teď mluv. Proč jsi mě sem volala? Slibovala jsi mi odpovědi na mé otázky." Přikývla a se zájem mě zkoumala. Na něco čekala. Na mou otázku.
Nasucho jsem polkla a zatnula dlaně v pěst, až mě zaštípala nezahojená rána. Žaludek se mi bolestivě stáhl v očekávání toho, co mi může prozradit. Byl nehorázně prázdný. Neměla jsem dost energie na to, abych dokázala přemýšlet nad tím, kdy se vůbec znovu najím.
„Polož svou otázku," vyzvala mě nedočkavě.
„Kdo ve skutečnosti jsem?" zeptala jsem se napřímo. Už nějakou dobu jsem měla jisté podezření, že není něco tak, jak by mělo. Skládalo se mi to v hlavě jako skládanka. Pomalu a opatrně se dílky hledaly a zapadávaly do sebe.
„Výborně zvolená otázka," zavrněla. „Řeknu ti to, co nikdo jiný neměl právo vyslovit, ačkoliv to každý věděl a znal onu pravdu. Musela jsi padnout na samé dno, zlomit se a znovu se zrodit, abys mohla dojít až sem jako někdo připravený na pravdu, jenž čekala po tak dlouhou dobu.
Nyní se zeptej znovu. Vyřkni podruhé svou otázku, ať ji slyší i samotní bohové mezi hvězdami i ti, jež se straní světlu a hodují temnotě. Ať ji pocítí i v nejvzdálenějším koutu světa a vědí, že nadešel čas." Její slova mě nutila utéct, schovat se před tím, co mělo nadejít. Doléhala na mě zodpovědnost z toho, co uslyším, ať už to bude cokoliv. Jenomže před osudem nelze utéct. A tak jsem se zeptala znovu.
„Kdo ve skutečnosti jsem?" vydechla jsem do vánku, jenž onu otázku roznesl do všech směrů, časů i světů.
Královna čarodějnic rozechvěle vydechla a samou nedočkavostí se zatřásla. „Jsi Dítě nebes," započala vypočítavě. „Jediná a právoplatná dědička Dračího plamene, polobohyně zvěře a ta, jež nastaví mír. Jsi prvním dítětem Terse, boha života a smrti, jež sestoupil na Zeras proto, aby nastolil rovnováhu světa. Protože zámek ke Zbrani bohů musí mít vždy dva klíče. A když byl jeden vykován," zahleděla se na Ardela, „musel být i druhý." Její zrak sklouzl zpět na mě. Hleděla mi do duše, jež se chvěla; která neměla tušení, jak se má zachovat, kam utéct, jak se postavit pravdě, které jsem stálá tváří v tvář. Málem se mi podlomila kolena. Nedokázala jsem stát. Přemýšlet. Dýchat. Ardel mě rychle podepřel a ovinul své paže okolo mého pasu.
Dýchej, dýchej, šeptal mi do ucha.
Polobohyně, polobohyně, polobohyně, hrálo mi stále dokola v hlavě. Cítila jsem v ní tupý tep, jak mé srdce burácelo. Magie se v přílivových vlnách řítila naproti útesům mé duše a omývala je, tříštila se o ně a snažila se dostat na druhou stranu, aby vybuchla a způsobila peklo na zemi.
„A já jsem Setra, dávná Královna čarodějnic, vládkyně Rubínového lesa a již jsem si odpykala svůj trest. Tímto jsem zproštěna okovů, jež mě vázaly k tomuto místu a svazovaly mou magii. Nyní, Tersei," pozvedla svou hlavu k rubínovým korunám stromů, jako by snad mohla prohlédnout barikádou až k nebesům a zákeřně se usmála, „tvá moc na mém těle a duši pominula."
A v ten moment, kdy vyřkla ona závěrečná slova, se vzduchem prohnala jasná záře. Byl to jako blesk z čirého nebe. Udeřil do čarodějčina těla a splynul s ní. Kůra stromu se začala s praskáním rozestupovat a dívka, která si nejspíše jen vzdáleně pamatovala svobodu, konečně vykročila vpřed.
S třesoucím se tělem i duší jsem pozorovala, jak se její ladné chodidlo dotklo vodní hladiny. Ta se zavlnila, ale nevpustila ji pod sebe. Chvěla se vzrušením z nově nabyté svobody. Královna čarodějnic byla volná. Napřímila se a vlasy poletující okolo její hlavy se vznesly vzhůru, když pozvedla ruce a zavřela krátce oči. Skrze rty se jí linula slova tak starobylá, že je neznali snad ani sami bozi.
Listovým prosvištěl vítr, pročechral koruny a zamířil pryč, aby dal vědět, že je Královna znovu volná. Nebyl to ale příslib míru. Cítila jsem, jak z ní sálá zloba. Posílala zprávu nepřátelům, že si pro ně konečně jde. A magie sálající z jejího těla... Byla nehorázně silná. Dokázala by roztříštit pouhým zlomkem celý dům a ani by se nezadýchala.
Podívala jsem se na Ardela, který vyjeveně těkal očima z dívky na mě a zase nazpět. Nevěděl, co dělat. Netušil, co si počít s novými informacemi, které nám poskytla.
Naznačila jsem mu, ať mě pustí. Váhal, ale nakonec stáhl ruce a já znovu stanula před Královnou čarodějnic.
„To bylo všechno?" hlesla jsem. „Tohle bylo to, co nemohlo počkat? To bylo to, proč jsem musela dojít až sem? Lezla jsi mi do snů, posílala ke mně stíny, aby mě děsily a šeptaly mi, že na mě čekáš. Jen... Jen jsi mi chtěla říct, že jsem dcerou boha? Co se s tím mění? Co mám - máme - dělat? Nemáme kam jít," zlomil se mi hlas.
Čarodějka sklonila hlavu. Jejím ledovcově bílým očím bylo těžké se postavit. Byly nekompromisní, plné nově nabyté svobody, která patřila jen a jen jí a pradávné krutosti.
„Je mi jedno, co s tebou bude," řekla chladně. „Potřebovala jsem tě sem dovést, abych se osvobodila. To byl můj jediný záměr. Nejsem žádná dobrá víla kmotřička, která by ti mohla dávat rady do života," odsekla hrubě. Poté sklouzla pohledem k Ardelovi a hravě se pousmála. „Ale tobě bych pár rad dát mohla. Alespoň v jistých... ohledech," laškovně si zkousla spodní ret a v očích jí zajiskřilo. Chtěla jsem po ní skočit. U všech bohů i nebohů, už jsem se připravovala ji sežehnout plameny, které se těšily na osvobození z mříží, ale v tom jsem to zahlédla. Pohyb.
Byl nepatrný, skoro neznatelný, ale já ho jako jediná postřehla. Nebyl to jeden ze stínů, plazící se nám za paty. Ne. Byl to ten, který nezapadal. A já s tím potajnu počítala.
Neměla jsem čas se dvakrát rozmýšlet. V ten moment se mi zdálo, že není jiná možnost, než se náhle sebrat, udělat dva kroky a postavit se sama před smrtící ránou, která se jevila jen jako nepatrná šmouha rozrážející vzduch. Byl to bláhový, příšerný plán, ale nic jiného mi nezbývalo. Nemyslela jsem, že to k tomu dojde, ale došlo. Má mysl zaváhala, ale tělo už mělo daný rozkaz a uposlechlo.
Nikdo nemohl být rychlejší. Nikdo si v tom všem dění nevšiml muže, který z proradných stínů onoho místa vypustil šíp. Nemířil na mě, nebo na Ardela, ale na ní. Na ženu, která mi toho mohla ještě tolik říct.
Měla jsem plán. Musela jsem se držet toho příšerného plánu, ať už mě to bude stát cokoliv.
Instinktivně jsem skočila před ránu, která by mi vzala všechny naděje na nalezení odpovědí a rad. I kdybych jí poté musela svázat a mučit... Potřebovala jsem jí živou. Víc než samu sebe. Věděla jsem, co by měla udělat za toto gesto, oběť.
A tak se mi smrtící rána zabodávala skrze kůži, svaly a orgány, rvala vše na kusy a třela se mi bolestivě o kosti.
Padla jsem k zemi s šípem čnějícím mi z hrudi. Slyšela jsem tlumený výkřik, který nepatřil mně. Viděla jsem mlhu obestupující nás kolem dokola. Ucítila jsem stisk na svém rameni a poté... Ztratili jsme se ve řvoucí temnotě.