Své mdloby a závratě jsem už nedokázala potlačovat. Bylo mi příšerně. Od té doby, co mě dovedli do mých komnat, jsem jen seděla na posteli a zvracela. Třásla jsem se a přála si omdlít, abych už nic nevnímala. To se ale nestalo.
Emer byla mrtvá a byla to má chyba. Jen má a nikoho jiného. Ardel mě varoval, že je to špatný nápad. Zabila jsem svou přítelkyni vlastní hloupostí. Přivedla jsem se do toho sama.
Brečela jsem vyčerpáním a bolestí rozpínající se mi po hrudi. Pradávná moc se znovu vtáhla hluboko do stínů mého nitra a vyčkávala na další příležitost se předvést. Neviděla jsem přesně, jaká bouře okolo mě v cele proběhla, ale dokázala jsem si to živě představit.
Vše bylo spáleno. Plameny musely sežehnout vše, na co narazily. Nikoho jsem ale nezranila. Jen otec Emer měl popálenou ruku a pravou část obličeje. To jsem viděla dřív, než mě Ardel dovedl do bezpečí. Barona ale nikdo neodzbrojil a ani ho nestrčil do cely. Stál tam a s popáleninami pozoroval, jak celá od krve odcházím pryč. Zabil svou dceru. Zabil mou přítelkyni. Bude pykat za to, co udělal.
„Ach, Neol," povzdechla si Anita, když mi zaplétala vlasy do copu. „Je mi to líto," zaševelila. To mě rozbrečelo ještě víc. Všem to bylo líto, ale co s tím mohli udělat? Nemohlo jim být líto, že je Emer mrtvá. Bylo jim líto mě, protože jsem se znovu hroutila.
„Ten alkohol ti nepomáhá," prohlásila vedle mě Terra, která se mračila na celé kolo od té chvíle, co s Anitou přispěchaly na pomoc. „Je ti špatně kvůli němu. Přestáváš to zvládat. Ne že bys to vůbec někdy zvládala." Ihned na to vykřikla, když ji Anita praštila takovou silou, až skoro spadla z postele. Uraženě si začala mnout rameno.
„Takhle na ni nemluv! Ne teď!" vrčela na ni podrážděně a konejšivě se na mě usmála. Popotáhla jsem. Znovu se mi nadzvedl žaludek, ale už jsem neměla co vyvrhnout. Zprudka jsem dýchala a třásla se jako při zimnici. „Svatbu přesuneme. V tomhle stavu tam jít nemůžeš."
Svatba. Ano. Měla být dnes po západu slunce.
Roztřeseně jsem se napřímila. Stále jsem rukama objímala mísu z porcelánu. Hrozně to z ní táhlo.
„Udělám to. Vezmu si Ardela," polkla jsem a nadechla se. Podívala jsem se směrem k oknu, za kterým jsem spatřila, jak obloha tmavne a slunce se sklání k západu. Už nezbývalo moc času.
„Jsi na tom špatně," argumentovala Terra. „Nedovolím, abys tam šla!"
„Nemusíš mi nic dovolovat," obořila jsem se na ni. „Jsem královna." Obdarovala jsem ji tvrdým pohledem. Oči jsem musela mít rudé nejen od alkoholu, ale i pláče. Celá jsem se musela zdát být zalita krví a bledým mramorem. Šaty a plášť pokrytý krví jsem nechala vyhodit. Už nikdy ty šaty nechci vidět. „Zachráním Feram a celý kontinent. Musím si ho vzít, abych-" nedokončila jsem větu a znovu se předklonila k míse. Anita mě hladila povzbudivě po zádech.
„Doneste mi jablko a přiveďte Araru," požádala jsem tiše. „Musím se připravit na svatbu," vydechla jsem. Doufala jsem, že se udržím alespoň na nohou.
„Dobrá," přikývla Terra. „Tím pádem pro tebe mám dokonalé šaty na svatbu. Lepší, než ty, co ti nacpaly. Chtěla jsem je sice pro sebe, protože takový mistrovský kus je vzácnost, ale... uvidíš." Vděčně jsem se pousmála. Všechno bude lepší než to, co jsem měla mít na sobě. Cokoliv, jen ne rudou.
⁓
Arara mě znovu vykoupala. Pro tentokrát mlčela. Nehudrovala, neměla narážky a přednášky o tom, jak by se měla chovat královna. Místo toho mě jen připravila na nadcházející cestu kočárem.
Byla jsem odhodlaná to dnes večer zvládnout víc než kdykoliv předtím. Hodlala jsem dodržet slib, který jsem Emer dala. Vzchopím se. Ano. Vzchopím se a donutím všechny přede mnou padnout na kolena. Už nebudu liška lapená v kleci. Oh, jak moc budou litovat toho, že probudili monstrum dřímající hluboko uvnitř mě.
Terra měla pravdu. Šaty, které mi přinesla, byly opravdu příhodné a přitom nádherné. Když jsem si je oblékala a Arara mi pomáhala dopnout vše potřebné, nesouhlasně na ně hleděla. Viděla jsem jí v tmavých očích, jak chce namítnout, že nejsou vhodnou volbou. Já ale věděla, že přesně něco takového chci mít na svatbě.
Když jsem zahalena v tlustém plášti nasedala před západem slunce do pozlaceného kočáru čekajícího na nádvoří, nedokázala jsem se na nikoho povídat. Spřežení deseti vraníků se zdálo neklidné. Kráčela jsem ale vzpřímeně, sebevědomě a plná neutuchající zloby. Celý tento svět chtěl, abych pohořela. Já ale vzplanu. Naučím se ty plameny ovládat. Jak moc budou litovat toho, že mě podcenili. Do posledního je pokořím...
Stále máš srdce, to neopomíjej. Jsi světlo, ačkoliv utlumené. Nech ho zářit. A až nastane čas, nech plameny v tobě propuknout v pekelný hurikán. Nech je pozřít vše, co nenávidíš a spal na popel všechny, kteří se ti kdy postaví do cesty. Jsi žena, jsi mnohem víc, než by kdokoliv mohl očekávat. Vzchop se, lištičko, a dokaž tomuto dvoru, že může na trůnu sedět i někdo jiný, než stvůra. Vyhraj válku a straň se všeho, čím jsem kdy byla já. Závidím ti tvou duši, Neol. Závidím ti ji.
Neměla co závidět. Měla jsem ji prohnilejší než ona sama. Nakonec přeci jenom zrůda na trůn znovu dosedne. Stala jsem se jí a budu mnohem horší, jen abych přežila. Alespoň jedna z nás dvou musela zůstat na živu a jelikož ona už nemůže, jsem jedinou možností. Přežiju. Budu žít a bojovat. Ještě dnešní noc započne boj, který musím vyhrát. Bude těžký, ale ne nemožný. Vyhraju. Vyhraju ho a poté povstanu z plamenů, jen abych se jimi sama mohla stát.
„Opravdu jsi v pořádku?" zeptal se Ardel, když jsme spolu seděli v kočáru, který se pomalu rozjížděl pryč z nádvoří do města. Slyšela jsem, jak to za hradby hlučí. Lid se sešel, aby mohli vidět alespoň kočár a průvod. Šlechtici pojednou v našem těsném závěsu.
„Víc, než kdy dřív," pronesla jsem monotónně a rukou lehce nadzvedla záclonu u okénka kočáru. Projeli jsme branou a po dlážděné cestě pokračovali v cestě.
Ukázali se mi Relové oslavující tento moment. Královna nepřátel sedící na jejich trůnu se konečně stane méně mocnou, než byla předtím. Kdyby jen věděli, co mi jejich král slíbil.
Byla jsem omámená posledním jablkem, které si kdy dám. V rámci možností jsem se cítila dobře. To byla výhoda jablek Samerů. Člověk se cítil lépe, než by doopravdy měl.
„Zítra budeš oficiální královnou Feramu. Nejen kvůli Plamenům," poznamenal.
„Nezapomeň na svůj slib, který jsi mi dal," připomenula jsem mu chladně. Přikývl a též se podíval ven. Tolik rohů, tolik rozjařených výrazů.
„Nezapomněl jsem," pronesl do dusna kočáru. Byla zde zima, ale přesto jsem měla problém dýchat. Slyšela jsem pokřiky z venku, dusot koňských kopyt a rachocení kol kočáru. V dály začaly znít zvony.
„A do královských komnat se nestěhuješ," dodala jsem příkře. „Alespoň ne dalších pár dnů."
Tiše souhlasil. Viděla jsem, jak mě cestou zkoumá a hledal to, co se změnilo. Stále byly nějaké změny. Já se měnila s každou novou katastrofou, která se přihodila. A on se měnil také. Hlodalo mi ale v hlavě to, co mi včerejší noc řekla Anita s Terrou. Jaký podíl měl na mé záchraně od Emer on? Co my neříkaly? Někdy se ho na to zeptám. Jednou. Možná, že jsem si přeci jenom nebrala takové monstrum.
⁓
Bludné skály byly monumentální. Jedna se tyčila vedle druhé jako zuby nějakého prastarého gigantického stvoření v oblouku dravé tlamy, do které jsme vjížděli. Stromy táhnoucí se po jejich vrcholcích, i ty rozeseté pod nimi, se barvily do spektra žluto červené se špetkou tmavé zeleně a hnědi. A do těch šedých skal, nádherných a na Feram přímo božsky vyhlížejících, byl vystavěn chrám ohromných rozměrů. Příjezdová cesta před něj se stále více rozpínala, až tvořila menší nádvoří z udusané zeminy a šedého štěrku.
Vystoupila jsem opatrně, stále zahalena ve své kápi. Pohlédla jsem na tu ohromnou věc s respektem a úžasem.
Vstup tvořil portikus - otevřená sloupová hala, předložená hlavnímu vstupu do chrámu - s deseti dvojici sloupů. Dříky sloupů byly zjizvené vertikálními vroubky. Patky měly vytesané jako draky, stáčející se okolo nich, jako když spí. Hlavice naopak zobrazovaly draky roztahující křídla k letu. Zkosená střecha byla po jejích okrajích bohatě zdobená sošky Temných bohů a démonů, kteří tančili tance plné vášně a svobody. Vstup dovnitř tvořily těžké dvoukřídlé dveře vysoké několik metrů. Tato stavba musela být stará celé tisíciletí, možná ještě starší, než samotný hrad Perelu. Styl stavby se kompletně vymykal tomu, co se nacházelo v hlavním městě.
Rozdělili nás. Každého odváděli na druhou stranu. Mě vedli napravo od chrámu, zatímco Ardel kráčel nalevo. Každý z nás měl s sebou svou osobní stráž, která u mě zahrnovala Werna. Divila jsem se, že nechtěl zůstat v Perelu. Jeho sestra zemřela. Měl by truchlit. Nebo takto truchlil po svém? Rozhodně byl ale jediný z jejich rodiny, který mi zatím nijak neublížil.
Jak se ukázalo, po každé straně chrámu byla samostatná budova vytesaná přímo do skal. Nacházela se skryta uvnitř, tak, aby ji nikdo zvenčí nebyl schopen vidět.
Uvnitř, jak jsem zjistila, se nacházela spousta prostorů. Především ale obrovské knihovny s prastarými svazky. Viděla jsem tam dokonce i některé z knihovníků oprašující prach a špínu. Uvnitř svítilo nespočet svící.
Prošla jsem mnoho místnostmi, než jsem se dostala do jedné menší, útulnější. Byl v ní jen základní nábytek; pohovky, lenošky, police s knihami, stolky s občerstvením. Tam ke mně přistoupila žena v rudém hábitu. Vypadala tak mladě. Vlasy sahající jí nad ramena měla kupodivu světlé, skoro se zdálo, že přecházejí do plavé a oči... Oči měla zářivě zelené, jako já. Široce se na mě usmála a uklonila se.
„Jsem kněžka Lenie a dnešní nocí povedu Váš rituál zaslíbení, má královno."
„Jsi žena," podivila jsme se. Na to se pobaveně zasmála.
„Jistě, že jsem. Mám tu čest sloužit Temným bohům a oddat krále a královnu Feramu. O tomto svazku se bude povídat dalších mnoho generací. Je to neobvyklé a průlomové," podívala uneseně. „Princezna Lezumu a princ Feramu. Kdo by čekal, že je osud spojí v jedno? Jsem tomuto ale přikloněna. Nastanou změny a válka se blíží rychleji, nežli touha po krveprolití Lezumské krve. Je to dobré znamení."
Zamračila jsem se na ni. Ženy v Lezumu oddávat nemohly. Zde ale mělo vše své vlastní zákony. Líbilo se mi to, ale nevěřila jsem jí. Nikomu zde.
„Nyní, Vaše Výsosti, Vás poprosím, abyste sejmula svůj plášť. Díky magii je zde přijatelná teplota a bude i v chrámu. Slibuji," natáhla ke mně dlaň. Opatrně jsem rozepla sponu a černý plášť mi sjel do náruče. V moment, kdy jsem jí ho podala, se jí rozšířily oči a pootevřela úzké rty. Nic na to ale neřekla.
„A nyní?" optala jsem se spokojená s jejím vyjevením. Tiše si odkašlala a plášť předala jedné pomocnici, která k nám vklouzla tak tiše, až jsem jí ani nezaznamenala.
„Nyní Vám ukáži, kudy vejdete do chrámu a vysvětlím Vám, co se bude dít dál." Stále propalovala pohledem šaty od Terry. Elfky měly být někde mezi dvořany a být připravené na vystoupení.
Na mé vyzvání začala povídat. Vysvětlovala mi, jak bude následující hodina probíhat. Nejvíce mě ale děsila představa tance s Ardelem, kdy mé kroky povede magie. Co když se to nějak pokazí?
Nakonec jsem skončila před dalšími dveřmi. Byly stále ohromné a výjevy vyřezané na dřevěném povrchu mě strašily. Tolik vyobrazení démonů a Temných bohů bylo k zbláznění. Jejich znetvořené postavy, zlo v očích...
Brala jsem si syna démona.
Srdce se mi prudce rozbušilo. V rukou jsem drtila puget černých květin plný květů s ostny tak ostrými a tvrdými, že se zdály být z obsidiánu. Popínavé rostliny s temně zelenými lístky se kroutily a padaly téměř až po má kolena. Ani tento puget jsem mít neměla. Mé přítelkyně byly vynalézavé.
Ozval se úder bubnu. Cukla jsem sebou a ztuhla jsem. Dech se mi rozechvěl. Ozval se znovu a přidal se k němu další. Dveře se začaly s hlubokým vrzáním otevírat. Ovanul mě příjemný vánek starobylého života a rozvlál mi nadýchanou sukni šatů tvořenou z tak jemné látky, až se zdála jako z pavučiny.
Přede mnou se rozevřel gigantický prostor lemovaný desítkami sloupů slonovinové barvy. Nad hlavami účastněných, kteří stáli a upínali na mě své pohledy, se sloupy spojovaly obrovskými křídly, mezi kterými vždy visel jeden z draků sápající se po tom před ním. Zde to vypadalo, jako by neuctívaly bohy, ale draky. Dokonce i po sloupech se táhly vyryté šupiny a já, stojící před tolika šlechtici, jsem do tohoto prostoru zapadala ze všech nejlépe hlavně kvůli tomu, co jsem měla na sobě.
V dáli, v rozmezí desítek metrů, se na vyvýšeném pódiu nacházel prastarý strom. Kroutil se a natahoval své dlouhé větve ke stropu, kde rubínově červenými listy hleděl na okno ve skále ukazující mu noční nebe. Slunce již dávno zapadlo a měsíc nastoupil na scénu.
Vykročila jsem kupředu a bubny spustily pomalé tempo pro můj krok. Rozeznívaly se vzduchem, až vibroval a lechtal mě na obnažené pokožce. Naskočila mi husí kůře. Všichni hleděli a zkoumaly mé šaty táhnoucí se za mnou jako noční nebe.
Černá barva měla symbolizovat to, co se stalo mé přítelkyni. Obnažená pokožka mých zad a hluboký výstřih spolu s odhalenými boky zase ukazovali veškeré jizvy, které jsem měla rozeseté po těle. Za poslední rok jich přibilo nejvíce za celý můj život. Ruce jsem mimo stínů plamenů měla plné bílých jizev značící to, jak přežívám. Na ramenou se mi leskly černé šupiny z tepaného kovu. Vlasy mi Arara spletla do složitého copu, do kterého zasadila zlatou korunu. Do něho ale zasadila i mnoho černých kvítí, mezi kterými se leskly černé perly.
Sukně byla ohromná, nadýchaná a táhla se za mnou místo závoje několik metrů. Jenomže to nejlepší mělo přijít již za chvilku.
Kráčela jsem odhodlaně směrem ke kamennému pódiu. Jeden krok za druhým. Nevšímala jsem si pohledů ostatních, kteří pozorně sledovaly každou mou jizvu a nedokonalost. Tváře mi zářily rudou a oči vynikaly v obkroužení černých stínů a třpytek. Ale tohle nebylo vše.
Ardel na mě udiveně hleděl ve své rudé haleně se zlatou výšivkou, s černými kalhotami a vysokými vázanými botami. Koruna se mu mezi rohy a tmavými vlasy skoro ztrácela. Celou tu cestu ze mě nespustil zrak. Hleděl na mě i přes to všechno, jako kdybychom nebyli nepřáteli, ale brali se se stejnými pocity, které jsme sdíleli ještě před tím vším. Pozoroval mě tak uneseně, až mi to rvalo srdce z těla.
Kdybych chtěla, mohla bych předstírat. Hleděla bych na něj stejně, jako on na mě a vše by bylo jako ve snu. K tomu jsem ale odvahu nenašla.
Kráčela jsem dál. Dostala jsem se v doprovodu bubnů doprostřed délky cesty ke kněžce a králi. V ten moment se mi od živůtku začaly pomalu rozlévat plameny. Polévaly mě a stékaly jako proudy ohnivé vody. Měnily přitom šaty z temně černé oblohy, na sněhově bílou s vyšívanými květinami. Ohromná sukně mizela, zatímco ji nahrazovala čistá lesklá látka. Plemeny sestupovaly dál a rušily podobu iluze a nahrazovaly jí jen pár ponechanými detaily. Plála jsem v ohni, zatímco ostatní vyděšeně, až úděsně vykřikovaly. Po sekundách je ale vystřídalo nadšení a očarování.
Postupovala jsem dál.
Šupiny na mých ramenou dostaly zlatou barvu, zatímco krajka výstřihu živůtku se proměnila na měděnou. Na zádech mi kůži zakryly šupiny spojující látku šatů a spouštěly se dolů jako tělo draka. Vlasy se mi částečně rozpustily a nechaly po dřívějším účesu jen dva prameny spletené do elegantního copu plného perel a titěrných leknínů. Puget květin vzplál a místo něho se objevily noční květy z mého kraje. Plameny nakonec zmizely a zbyly jen šaty, které zde byly celou dobu, jen skryty za iluzí. Elfky odvedly úžasnou práci.
Vystoupala jsem pět schodů na pódium, na kterém se nacházel onen ohromný strom s šedou kůrou. Připomněl mi další slib, který mi dal. Vezme mě do Rubínového lesa.
Ardel vypadal zcela uhranutě, když na mě hleděl takto zblízka. V jeho očích zářilo a v obličeji se neslo zbožné milosrdenství a blahost. Vypadal tak uvolněně a dojatě, až mě to samotnou zaskočilo. Měl by se mračit a být naštvaný, že jsem neuposlechla jejich tradice a vydala se sem v šatech bílé barvy Lezumu. Měl by se vyptávat, jak jsem to udělala, jakou magii jsem k tomu použila. Ale místo toho...
„Jsi nádherná," pronesl libě a pousmál se. Sledovala jsem ho s ostražitostí, ale nedokázala jsem se mračit. Ne, když vypadal tak... tak nádherně. Proč se usmíval? Proč? Bral si mě jen kvůli tomu, aby zachránil svou zem a hrál si se mnou.
„Nedívej se na mě tak," napomenula jsem ho.
„Jak?" broukl.
„Takto," vydechla jsem a měla pocit, že se na něj náhle dívám stejně. Neměla bych. Nesmím. Nemohu.
Bránil mě před svým otcem. Dostal mě ze žalářů plných neviditelných monster. Daroval mi svou nesmrtelnost. Chtěl mi dát pečivo, mezitím co jsem ležela ve zlaté kleci a umírala hlady. Nejspíše napomohl tomu, aby mě mohli zachránit od Emer. Myslel si, že jsem zde obsadit trůn. Kdysi mě miloval. Kdysi...
Hrálo mi to v hlavě, jako kdybych předčítala knihu. Hleděla jsem mu upřeně do očí a hledala v nich odpovědi. Ty ale nepřicházely.
Kněžka začala pronášet. Její rudý hábit byl obtěžkán jen jedním řetízkem sloužícím jako opasek a na hlavu s točitými rohy si nasadila čelenku s rubínem. Mluvila, přednášela a vyzývala Temné bohy a démony, aby dohlédli na tento sňatek a zaslíbení jeden druhému. Mluvila o lásce a spojenectví, o dávných příbězích, kde spojení dvou duší dokázalo zabránit mnohým sporům a válkám. Hovořila s horlivostí a dynamičností, přičemž rukama naznačovala podivné znaky.
Zmínila se i o stromu, který rostl vedle nás - jeden z nejstarších na tomto kontinentu. Rostl zde v puklině ještě dříve, nežli se vybudoval chrám. A mezi tím vším, kdy vyprávěla všemožné příběhy a ostatní tiše poslouchali, jsem se vpíjela do jeho očí. Chtělo se mi brečet a smát se, hroutit se a bojovat. Pamatovala jsem si na dny, kdy jsem jen ležela v jeho objetí a dobírala si ho pro jeho hloupé vtípky. Pamatovala jsem si i stinné dny, ale nyní jich bylo tolik, že ty světlé vyplouvaly napovrch jako bytelné lodě vplouvající na vrchol největší vlny.
„Královno Feramu, zrozena v Lezumu jako pokrevní dcera Nejvyššího vůdce a korunována v Perelu, obtěžkána povinnostmi koruny a požehnána mocí Plamenů, oddáváš se ze své vlastní vůle králi Feramu, rozeného syna démona Opeta v královské rodině země Feram? Odevzdáváš se mu se vším, co máš? Budeš mu věrná a oddaná, jakož to i on bude do nejdelší smrti tobě samé? Nikdy nezabiješ muže svého, nikdy nezneuctíš ho a neopustíš?" zeptala se mě kněžka a v jejích zelených očích vzplálo očekávání. Levou ruku mi svázali rudou látkou k jeho pravé tak, aby si stíny plamenů našly cestu k sobě navzájem. Vnímala jsem žár jeho těla.
„Já, královna Feramu, zrozena v Lezumu jako pokrevní dcera Nejvyššího vůdce a korunována v Perelu, obtěžkána povinnostmi koruny a požehnána mocí Plamenů, se odevzdávám ze své vlastní vůle králi Feramu se vším co mám. Budu mu věrná a oddaná do nejdelší smrti. Nikdy ho nezabiji, nezneuctím a ani neopustím." Ta slova zněla těžce, když jsem je opakovala. Myslela jsem je ale vážně. Nehodlala jsem porušit slib, ačkoliv byl přislíben Temným bohům a ne mým. Kněžka mluvila dál, opakujíc skoro ta stejná slova, tázající se pro tentokrát Ardela.
Při své odpovědi ze mě nespouštěl zrak. Mluvil a pronášel ona slova tak lehce, jako by je on sám napsal a myslel vážně se vším okolo.
„Tímto Vás prohlašuji za krále a královnu Feramu, svázáni zaslíbením jeden druhému do konce svých dnů. Před Temnými bohy, nechť je manželství šťastné a silné, jako náš lid. Sláva králi a královně Feramu!" vykřikla do chrámu. Dvořané a šlechtici to sborově zopakovali a poté propukl jásot. Ještě ale nebyl konec.
Rozvázali nám ruce. Položila jsem svou dlaň na jeho nabízenou, načež jsme sešli mezi obecenstvo. Všichni se rázně rozestoupili a utvořili kruhové prostranství. Věděla jsem, co nás nyní čeká.
Dvě pomocnice kněžky přistoupily každá k jednomu z nás a oběma nám podaly dřevěnou misku. V ní se leskla zelená tekutina. Vypadalo to, jako kdyby se nad její hladinou vznášel lehký opar čehosi barevného. Skoro až se zdálo, že to svítí nazlátle. Magie.
Podívala jsem se stranou, jestli náhodou nezahlédnu své přítelkyně. Přistihla jsem je, jak se prodraly dopředu, aby mohly vidět. Povzbudivě se na mě zazubily a Terra mrkla.
„Vypijte, prosím, nápoj," pobídla nás kněžka z vrcholu pódia a spojila pokojně ruce před sebou. Nerozvážně jsem se podívala na Ardela, který pozvedl misku ke rtům. Učinila jsem tedy také tak. Bubny z rohů chrámů se znovu rozeznívaly. Naklonila jsem misku a tekutina se dotkla mého jazyka. Chutnala příšerně hořce a se stopami hlíny, ale stejně jsem to vypila. Nádobku jsem podala pomocnici a ta ji s úklonou odnesla pryč.
Do dunění bubnů se po chvíli rozezněly flétny. Hudba se okolo nás nesla v proudech, jako když se jarní potůček kroutí mezi nazelenalými travinami. Sledovala jsem, jak se okolo nás vznáší zvláštní proudy tepla, které se mi nakonec začaly omotávat okolo těla. Bylo to příjemné. Připadala jsem si náhle lehká a uvolněná. Záludné tempo hudby mi pronikalo pod kůži a vibrovalo spolu s mou duší.
Když jsem se podívala k Ardelovi, usmíval se na mě. Nabídl mi svou dlaň a nepatrně se uklonil, jako by se mi dvořil. V očích mu při tom jiskřilo. Nedokázala jsem jen stát na místě. Pociťovala jsem nutkání vrhnout se k němu a tančit na tóny linoucí se ve vzduchu celou noc. Jako by jsme k sobě byli přitahování neviditelnou nití.
Přijala jsem jeho dlaň a spolu s ním obešla volný kruh. Stále jsme na sebe hleděli. Nedokázali jsme uhnout pohledem a nevidět každý pohyb, který ten druhý učinil. Pozorovala jsem i nepatrný záchvěv jeho hrudě, krok, kterým ukročil do strany, aby mi dodal dostatek prostoru pro kroky vedoucí mě samotnou okolo něj. Cítila jsem se opojně spojená s ním samým.
Pustil mě vrhajíc se do tance mimo doteky. Kroužili jsme okolo sebe a pohybovali se jako motýli. Zvedala jsem ruce, zakláněla se a točila, jak mě samo tělo neslo. Neuvažovala jsem o ničem okolo. O smrti, strastích, nebo radosti. Vnímala jsem jen tanec a jeho. Nic v ty minuty neexistovalo krom přítomnosti toho druhého.
Tančili jsme mezi realitou a sny, upoutáni jeden na druhého. Vnímala jsem jeho dech a vůni nespoutaných lesů a větru. Připadala jsem si, jako když létám mezi oblaky a jsem volná. Byla jsem jako drak, který v mém snu přelétl po obloze a hnal se nespoutaně dál, pobízen větrem a volností.
Když jsme se znovu dotkly, když umístil svou dlaň na můj pas a druhou si propletl prsty s těmi mými, projelo mnou příjemné brnění doprovázené vířením tepla. Užívala jsem si jeho doteky, ačkoliv by to mělo být zakázáno. Protože pravidla náhle pozbyla významu. Toužebně jsme si oplácely pozornost jako milenci nepostiženi kletbou ostnů kruté minulosti. Tančili jsme a tančili, uvědomující si, že tento tanec je jen začátek něčeho, co budeme muset mezi sebou vyřešit. Chtěla jsem znát odpovědi na všechna tajemství, kterými mě obdařil. Ale především jsem chtěla klid na duši a jeho.
Zaklonil mě a spolu s jeho překloněním se lehce dotkl svými rty kůže na mém hrdle. Poté, co jsme se vrátili zpět a roztančili se více do prostoru, jsem si uvědomila horko doprovázející všechny ty zmatené pocity. Uvědomila jsem si, že když jsem u něj a tolik po něm toužím, ta prastará moc uvnitř mě se probouzí a touží spolu se mnou, podporuje mě a našeptává mi, že je to tak správné. Jediné, co nás nyní spojovalo a nutilo nás cítit naše pocity touhy, byly ony Plameny. To ony chtěly, abychom byly u sebe. Protože já byla jeden dílek ze dvou a dohromady jsme měly tu nekonečně děsivou moc celou. To uvědomění mě vyděsilo, avšak nápoj mě nutil tančit dál. Jelikož nejen Plameny chtěly abych byla napořád s ním. Chtěla jsem to tak i já sama.
Po nekonečné době jsme stanuli naproti sobě, uklonili se a předali si navzájem prsteny z černi noční oblohy. Nebyly nijak zdobené, ba dokonce i méně než obyčejné. Slabé kroužky určujíc, kdo komu patří.
„Od nyní jsi stejně má, jako já tvůj, Neol. A to se už nikdy nezmění," sdělil mi šeptem a nepatrně se dotkl mých svěšených rukou. Prostoupilo mnou horko. Věděla jsem ale, že mě dnes ještě čeká poslední věc, než se vřítím na svého největšího nepřítele. Místo smrtící hranice se stala pohřební. Emer již dnes odejde jako popel do země ke svým Temným bohům a prostoupí jí až do samotných Pekelných síní.
„Já vím," špitla jsem nazpět a se skloněnou hlavou se vrátila ke dvořanům, kteří nám přišli poblahopřát a tiše se mi posmívat za to, kolik jsem toho ztratila.
Věděla jsem, že na tento den nikdy nezapomenu. Vypálil se mi do paměti jako sled obrázků, které nelze spálit na popel, jako vše okolo. Spolu s mrtvým hadem, dravcem a dívkou, mě to bude doprovázet do konce mých dnů.