Ráno nás probudila Arara, která rozzlobeně stahovala své srostlé obočí k sobě a hudrovala na bordel v komnatách. Bolela mě hlava, a když tak křičela, horšilo se to. Iluze z nás už zmizely, takže nenastal poplach, kdo to leží v královské posteli.
S přemáháním jsem vstala a nechala jí, ať mě odvede do jídelního salónku, kde na nás již čekala snídaně. Sotva jsem do sebe něco nacpala. Žaludek jsem měla jako na vodě a již jen vůně jídla mě přiváděla do závratí. Elfky mi popřály dobrou chuť a raději zmizely.
„Vypadáš hrozně," řekla Arara a měřila si mě soudícím pohledem.
„Děkuji pěkně," ušklíbla jsem se a upila vína. Chtěla jsem ho, ačkoliv mi bylo stále špatně. Třeba uleví. Zvedl se mi žaludek ještě víc. Číši jsem položila zpět na místo. Jídlo asi dnes vynechám.
„Musím tě začít připravovat. Ani nevíš, kolik toho dnes musíme stihnout probrat. Ta svatba narychlo je příšerná věc," hudrovala dál.
Přichystala mi koupel. Vydrhla mě tak moc, až mě pálila pokožka. Přitom si znovu uneseně prohlížela mé tetování. Vždy jí fascinovaly pohybující se stíny plamenů. Mě děsily.
Následně proběhla finální zkouška šatů. Naštěstí mě v nich ale nenechala a pomohla mi je znovu sundat. Svatba měla být až po západu slunce.
„A jak to bude probíhat? Půjdeme někam do nějakého... chrámu?" Ani jsem si nebyla jista, zda tady nějaké chrámy mají. Žádné jsem v Perelu neviděla.
„Před západem slunce vyrazíte v kočáru na severozápad k Bludným skalám. Tam je menší sídlo a chrám vytesaný ve skále. Krásné místo. Je tam tolik mrazem zbarvených stromů a krásných květin. Dokonce kvetou i na podzim. Takové magické místo!" toužebně si povzdechla. Zrovna mi česala vlasy a zasněně hleděla někam k oknům. Dnes překvapivě svítilo podzimní slunce.
„A potom?" vyptávala jsem se. Začínala na mě dosedat nervozita a nevolnost se nijak nevytrácela. Stále jsem sebou na židli šila.
„Potom? Jistě, potom," odkašlala si. „Poté přijde krátký proslov o vašich slibech, kde se přislíbíte jeden druhému. Následně každý z vás vypije nápoj z listů bludné opety a budete tančit Tanec podsvětí. Ach, to bude nádhera," znovu si povzdechla. Zatrnulo mi.
„Tanec podsvětí? Neznám žádný Tanec podsvětí!" zhrozila jsem se. Tomu se jen lehce zasmála.
„To nejkrásnější na tom je, že nikdo - dokud nevypije onen nápoj - neví, jaké jsou kroky. Je v tom magie. Ty květiny jdou kouzelné, víš?" prozradila mi a v hnědých očích se jí třpytila touha. „Povedou vaše kroky a pohyby těl. Kéž bych tam mohla být," posteskla si.
„Proč bys nemohla?" divila jsem se.
„Protože je to jen pro šlechtice a dvořany. Znám to jen z vyprávění."
„Aha." A poté jsem ztichla a nechala jí, ať mi dál upravuje neposedné vlasy. Bylo to příjemné. Naučila se s nimi zacházet a nikdo jiný na ně nesměl sahat. Krom Terry, která si s nimi jedou hrála a zacuchala je tak, že je Arara poté rozčesávala tři hodiny. Tolik kleteb, které při tom vyslovila, by stačily na sepsání celého slovníku.
„Budeš ale krásná nevěsta," ujistila mě. „Liška mezi démony," pousmála se na mě do zrcadla. Nejistě jsem polkla a nuceně roztáhla koutky rtů do strnulého úsměvu.
Liška mezi démony...
*
Krátce po poledni ke mně do komnat přišli rytíři. Wern - bratr Emer - se mi uklonil a vyřídil mi vzkaz od krále. Očekával mě okamžitě v jeho komnatách v přijímacím salónu. Nechápala jsem o co jde a ani se mi to nikdo nesnažil vysvětlit.
Vyrazila jsem v doprovodu stráží okamžitě. Koruna na hlavě mě tlačila a tížila mě. Nenápadně jsem si ji urovnala. Obávala jsem se toho, jaký rozhovor může Ardel začít. Jen jsem doufala, že to nebude mít nic společného s tím, co se stalo naposledy, když jsem ho viděla. Nebo ho spíš líbala.
To, koho jsem ale našla v přijímacím salónu, mě vyvedlo z míry. Neočekávala jsem to.
Baron Urtel seděl na jednom z čalouněných křesel. Když jsem vešla, chvatně se zvedl a hluboce se uklonil. Rudé vlasy mu přitom popadaly do očí. Měl na sobě obzvlášť slušivý šedý dublet s černými doplňky. U boku mu visel meč, ačkoliv byl u krále. Nejspíše mu to dovolil. Být jím, vykážu ho ven. Ardel už byl smrtelný. Měl by mít pud sebezáchovy. Staré zvyky se ale těžko odnaučují.
Ardel se na mě krátce podíval a kývl hlavou na pozdrav. V jeho očích se zaleskla nelibost, když je vrátil k baronu Urtelovi.
„Má královno," oslovil mě. „Omlouvám se, že Vás ruším v den Vaší svatby, ale doslechl jsem se o osudu své dcery, kterou se chystáte dnešním dnem upálit na hranici." Zněl opravdu starostlivě, ale nevěřila jsem tomu, že by ho zatěžoval zrovna tento fakt, když jeho dcera už několik měsíců hnila v zatuchlé cele.
„Proč to nevyřizujete s králem? To on odsouhlasil její popravu," téměř jsem přecedila přes zuby, ale držela jsem se. Ardel se napřímil a přimhouřil na mě své krásné oči, nyní plné varování.
„Protože král chtěl, abyste u tohoto rozhovoru byla," řekl rozpačitě.
Proč by něco takového chtěl?
„Dobrá," lehce jsem pokrčila rameny. „Co žádáte, barone Urtele?" optala jsem se ho. Odolávala jsem pokušení si začít mnout prsty u rukou. Ovládala mě nervozita, že nějak zjistili, že se Emer pokusím pomoct utéct. Tedy elfky. Já to jen nakázala.
„Abyste, Vaše Výsosti, mou dceru ušetřili. Nezaslouží si zemřít. Zachovala se nepatřičně a způsobila velké problémy, to chápu, ale nehodlám přihlížet, jak má vlastní krev hoří na hranici jako nějaký zločinec," rozhořčil se.
„S prominutím, barone, ale ona zločinec je," vložil se do toho Ardel. Pozvedla jsem obočí. To on byl jejím komplicem. Měl by tam hořet taky.
„Jistě, to nepopírám, ale nemusel by to vidět úplně každý. Stačilo by, kdybyste jí, Vaše Výsosti, nechali jen poslat do vyhnanství. Klidně jí vhodím do žaláře v Lerentosu, ale prosím Vás... Nenechte ji upálit na hranici." Díval se mi tak hluboko do očí, až jsem měla pocit, že zkoumá mou černou duši prolezou červy a pokrytou hustými pavučinami. Ty oči vypadaly tak smutně. Zajímal se o ní. Ačkoliv jí zaprodal za svou svobodu, připadalo mu důležité, aby nezemřela v bolestných plamenech.
Pootevřela jsem ústa, abych ho ujistila, že jí pomohu, ale dřív, než jsem stihla napáchat škody, se ozval Ardel. „Nemůžeme jí nechat jen tak propustit z hradního žaláře. Její smrt si přejí Relové z celé země. Vaše dcera se pokusila zaprodat Feram nepřátelům jen proto, aby mohla sedět na trůnu s korunou na hlavě. Propustit jí nemůžeme a ani zajistit její omilostnění od plamenů hranice." S jeho tónem hlasu se nešlo hádat a ani bych to nikomu nedoporučovala.
Sevřelo se mi hrdlo. Nedokázala jsem se koukat na jeho tvář protkanou bolestí. Raději jsem sklopila pohled. Kdybych neměla vymyšlený plán, protestovala bych a sama jí udělila milost, i kdyby to znamenalo, že mě za to lid ukamenuje. Už jsem stejně v jejich tvářích byla zrůdou a čarodějnicí, která si uzurpovala jejich království.
„Chápu," řekl nakřáplým hlasem. Odkašlal si a zhluboka se nadechl. „Tím pádem mám jen jednu poslední žádost," krátce se odmlčel. „Nechte mě ji vidět. Jednou, naposledy. Je jedinou živoucí věcí, která mi připomíná mou bývalou ženu. Nikdy jsem nepřestal litovat svých činů. Potřebuji se s ní usmířit."
„Jistě," vypadlo ze mě dřív, než Ardel mohl odpovědět za mě. Možná, že by zamítl. V baronových očích zazářilo. „To nebude problém," ujistila jsem ho. Krále jsem nevnímala. Tolik jsem si přála, aby tohle můj otec udělal též. Aby se se mnou usmířil a řekl, že mě má rád. Že mu nikdy nevadilo, že mi nenarostlo paroží. Možná kdyby řekl, že mě i miluje, rozbrečela bych se štěstím. To by on ale nikdy neudělal. Ani v mých snech mi ta slova nikdy neřekl.
„Stráže," zvolala jsem, načež se dveře do salónu otevřely. Wern se podíval na svého otce se zamračením, zatímco stráže, kteří ho doprovázeli, mi zasalutovali a čekali na rozkazy. „Půjdeme do žaláře navštívit vězně. Chci doprovod deseti mužů." Přikývli. Pokynula jsem jim, že mohou odejít.
O deset minut později jsme již sestupovali po schodech dolů, kde vládlo příšeří a chlad větší, než kde jinde v hradu. Jen teplé světlo z louče nám poskytovalo dostatečný výhled na schody a cestu před námi.
„To není dobrý nápad," zašeptal mi Ardel do ucha a v tom neúprosném chladu mě ovanul jeho teplý dech.
„To si myslíš ty," odvětila jsem uštěpačně. Zamračil se a dál sestupoval po mém boku dolů do podzemí hradu. Lord kráčel za námi, takže jsem na něj neviděla, ale rytíři a stráže nás neustále pozorovali a očekávali jakékoliv nebezpečí.
Když jsme došli až do prostorů žalářů, trochu jsem zvolnila chůzi. Co na to řekne Emer? Bude mít radost, že se s ní chce otec usmířit? Radovala jsem se za ní.
Zastavili jsme se u její cely. Skrývala se tak jako vždy ve stínech. Pro tentokrát v nich ale zůstala skryta. Nevyšla na světlo tak, jako vždy, když jsem za ní zavítala.
Baron Urtel se postavil těstě ke mřížím a svěsil ruce podél těla. „Emer," oslovil jí tiše. Chvíli bylo ticho. Nikdo ani nedutal. Jen někde v dáli v jiném odvětí žalářů se ozvala železná rána, jako kdyby někdo kovovým talířem praštil o podlahu.
Konečně vyplula ze stínů bledá jako duch. Zpozorovala jsem, jak na mě upřela svůj zrak plný nesouhlasu, ale poté ho přesunula ke svému otci. Nadzvedla bradu a s čirou nenávistí ho pozorovala skrze mříže. Když jsem to vzala kolem a kolem, vypadala zuboženě, přesto z ní sálala arogance a nezlomnost.
„Otče," přímo odplivla. „Chceš se mi posmívat, nebo mě vyměnit za něco dalšího, než je tvá svoboda? Musím tě zklamat. Po dnešním večeru už ti k ničemu jako popel nebudu."
Hrála to dobře. Jako by stále věřila, že uhoří.
Baron udělal další krok kupředu. „Požádal jsem o tvé propuštění," řekl jako odpověď. Jeho hlas zněl klidně. Emer na chvíli vzplála nadějí, kterou brzy uhasil. „Král zamítl." Ani se na Ardela nepodívala. Protínala otce pohledem a svaly na obličeji jí sem tam zacukaly.
„Proč bys o to vůbec žádal?"
„Jsi má dcera."
„Jistě," uchechtla se a zkřivila tvář do trpké grimasy.
Emer otec se otočil směrem ke mně. Vypadal tak bezradně. „Žádám Vás, má královno. Dovolte mi jít k ní dovnitř. Odevzdám Vám svůj meč, klidně za mnou zamkněte, ale pusťte mě na chvíli k mé dceři." Ten žal v jeho výrazu, bolest v očích. Vypadal, jako by tápal ve tmě a hledal světlo slunce.
Pokynula jsem strážím, aby tak učinili.
„Neol," sykl Adel u mého ucha a letmo se dotkl mé ruky. „Co to děláš?!"
„Zamknu za ním. Bude tam beze zbraně. Je to jeho volba," odvětila jsem klidně.
Učinil tak, jak slíbil. Odevzdal svůj meč a i přes nesouhlasný výraz Emer vstoupil k ní do cely. Zaklapl za ním zámek. Stráže byli ve střehu. Wern stál stranou a vše z dostatečného zpovzdálí sledoval. Nechtěl se nejspíše motat do rodinného drama.
„Přeješ si svou vlastní smrt? Lezeš ke mně neozbrojený, zrovna když mám chuť někomu zakroutit krkem," vyhrožovala mu vrčením. On se však nenechal rozhodit.
„Kdybych sem přišel se zbraní, byl bych hlupák. Vycvičil jsem tě dobře. Dokázala bys ji využít ve svůj prospěch a podříznou mě mou vlastní zbraní," pyšně se pousmál. Emer si založila ruce na hrudi.
„To nepopírám," pravila sladce.
„Poslyš. Vím, že jsem nebyl nejlepším otcem..."
„To sis uvědomil až nyní? Rozkošné," zavrněla.
Se všemi jsme to napjatě sledovali. Zbožně jsem sledovala rozhovor, který bych mohla mít se svým otcem. Prudce mi bušilo srdce, když jsem je pozorovala, jak se handrkují, mezitím co se jí snaží nejspíše omluvit.
„Jistě že ne!" vyhrkl. Náruživě dýchal. „Vše jsem pokazil již v ten moment, kdy jsem o život připravil tvou matku. Nikdy si to neodpustím, nikdy v životě, stejně tak jako zaprodání tebe a tvého bratra." Krátce sklouzl pohledem za mříže, kde se schovával Wern. Dokázala jsem si živě představit, jak protáčí očima.
„Nikdy bych se vás nevzdal, kdyby nebylo v sázce celé léno. Ještě jste nebyli dost velcí na to, abyste mohli převzít takovou zodpovědnost. Byla to ta nejlepší možná volba, ačkoliv zároveň ta nejhorší," vyzpovídával se. Jeho hlas se nesl ozvěnou v žalářích. Někde zapištěla myš. Všude okolo nás se povalovala sláma a nepořádek. Páchlo to tady zatuchlinou, nemytými těly a ještě něčím odpornějším.
Trochu se mi přitížilo. Zauzloval se mi žaludek a do krku se mi hrnula žluč. Zadržela jsem to jen taktak a snažila se udržet vážnou tvář.
„Je ti dobře?" zeptal se starostlivě Ardel. Neodpověděla jsem na to a dál sledovala rozhovor mezi Emer a jejím otcem.
„Máš pravdu. Byla to ta nejhorší volba. Hlavní je ale ochránit pozemky a bohatství, že? Na rodině nezáleží. Nikdy. Protože můžeš přežít jen sám na sobě. To jsi mě naučil, otče. Přežít, ať to stojí cokoliv. A skoro jsem dokázala zabrat celé království. Ohlédl ses vůbec někdy na to, kam až jsem se dostala? Hm? Nebo jsi to viděl až tehdy, kdy jsi umíral ve své kleci?" vyštěkla. Vypadala rozhozená z přítomnosti někoho, kdo jí v minulosti tolik zradil. Měl to být její strážce životem, místo toho se stal nepřítelem a zrádcem.
„Vždy jsem věděl, kde jsi, kam až ses dostala," vysvětloval opatrně. „Byl jsem na tebe pyšný, i když jsem byl daleko."
Kéž by mi někdy otec řekl, že na mě je pyšný. Jen jednou jedinkrát. Má poslední vzpomínka, kdy mi takovou věc řekl, byla skoro rozmazaná a nejspíše i jediná. Byla jsem malinká, skoro ještě batole. Naučila jsem se ho oslovovat papá. Vypadal tak pyšně. Má první slůvka. Jeho první a poslední upřímný pyšný úsměv v mých vzpomínkách.
Slova barona Urtela ale hraničila i u něj s velezradou. Podporoval svou dceru v tom, co udělala? Byl pyšný na to, co za zrůdnosti udělala?
„Lžeš," nařkla ho a ucouvla. Svěsila ruce podél těla a nevěřícně střelila pohledem krátce na mě a poté zpět na něj. Prosila mě tím o pomoc?
„Proč bych lhal? Nechci, abys zemřela s pocitem, že jsem tě nikdy nemiloval a nebyl pyšný na to, cos dokázala, ačkoliv se to zvrhlo na velezradu. O tom se ale bavit nechci." Jeho slova zněla tak přesvědčivě, až jsem ještě víc pookřála. Vykročil k ní, až byl dost blízko na to, aby si jí mohl podrobně prohlédnout. Napjatě očekávala, co jí řekne. Neviděla jsem přesně na její výraz, ale z té dálky mi připadal, jako kdyby roztávala její ledová maska plná posměchu a sarkastického chladu.
„Vypadáš úplně jako tvá matka," vydechl a pozvedl ruku k její tváři. Viděla jsem, jak se trhaně nadechla. „Je mi hrozně líto toho, co jsem spáchal. Zkazil jsem ti život a za to se ti velice omlouvám, Emer. Mrzí mě to z celého srdce a dal bych cokoliv na světě, abych tehdy mohl zvolit jinak."
Viděla jsem, jak se jí zachvěly rty a svěsila doposud ztuhlá ramena. Po tvářích jí začaly téct slzy a v očích jí hrálo stříbro. A jak tak na sebe hleděli, Emer dojatá vším, co její otec řekl, rozlévalo se mi po těle příjemné teplo. Po těch měsících mi přišlo, jako bych učinila konečně něco dobrého. Srdce mi pookřálo a na rtech se mi vykouzlil upřímný úsměv.
Vtáhl si svou dceru opatrně do objetí. Nechala se, nejspíše v tom opojném okamžiku plném zranitelnosti. Nevadilo jí, že na ně všichni hledí. Dnes stejně zmizí a zítra již bude daleko odtud. Na hranici dovedou jen iluzi, která následně bude křičet a řvát v agónii, jako by to byla sama Emer. Elfky řekly, že to svedou. Vyčerpá je to, ale dokáží to.
Můj výraz zamrzl, když jsem slyšela tlumené vyjeknutí. Netušila jsem, co se děje. Vše vypadalo tak nevinně a přirozeně. Něco bylo ale špatně. A poté se svět dal znovu do pohybu.
Zpozorovala jsem, jak se Emer zlomila v pase. Její otec jí držel pevně, ale viděla jsem, jak se jí podlamují kolena. Přispěchala jsem k mřížím. Prudce jsem na ně narazila a snažila se pochopit, co je špatně.
Držel jí v objetí. Hlavu měla opřenou o jeho široké rameno, avšak ruce jí povadly a sklouzly jí podél těla. Možná, že jsem vykřikla. Jen jsem slyšela, jak baron Urtel šeptá: „Omlouvám se ti, ale tohle je poslední věc, kterou pro rodinu můžeš vykonat. Nedokážu připustit, abys nás zostudila a připravila o úplnou rodinnou čest. Odpusť mi, Emer."
A poté jí pomalu nechal klesnou k ledové zemi pokryté stébly nazlátlé slámy. Viděla jsem loveckou dýku, která jí čněla z břicha. Vytáhl ji, až bolestně zalapala po dechu. Zasténala bolestí a po ušmudlaném obličeji zkřiveného bolestí se jí kutálely slzy. Mé ideály a sny se rozpadly v černý prach.
Křičela jsem rozkazy, aby okamžitě otevřeli celu. Nemohla jsem dýchat. Neviděla jsem zpříma. Okolo mě bylo vše v mlze. Jen jediná věc se zdála tak zřetelná, až mě to rvalo na kusy.
Vřítila jsem se dovnitř jako vlna přílivu, odstrčila jejího otce silou stranou, až se zapotácel a padla k ní na zem. V kolenech jsem ucítila tupou bolest, ale ta nebyla podstatná, zdála se vzdálená.
„Emer," vyhrkla jsem zoufale a hleděla na její krvácející ránu. „Ranhojiče! Hned! Přiveďte ranhojiče!" řvala jsem hystericky na stráže, kteří očividně nevěděli, co dělat. Nikdo to nečekal. Možná, že jsme měli.
„Ne, ne, ne," šeptala jsem a rychle přitlačila dlaně na ránu. „Zvládneme to," utvrzovala jsem samu sebe. „Určitě. Přežiješ. Slibuju." Nemohla jsem dýchat. Nedokázala jsem vnímat nic okolo.
„Neol," zasýpala a pozvedla lehce ruku vzhůru, ale na to ji bezvládně svěsila. Na rozdíl ode mně doopravdy skoro dýchat nemohla. „To je v pořádku, lištičko," zachrchlala a vzlykla. Viděla jsem, že je v bolestech.
„Ne, není!" okřikla jsem jí. Rozmlžil se mi zrak. „Zachráním tě," kývala jsem zoufale hlavou, ve které mi tupě tepalo. Vlasy mi padaly do očí. Třásla jsem se a cítila pod dlaněmi horkou krev. Stále se jí řinulo z rány více a více. Pod námi se tvořila louže.
„Zasáhl... Zasáhl kritické místo," vysvětlila slabým hlasem a při zaúpění zatnula zuby. Prohnula se mírně v zádech, jako by tu bolest nemohla dále vydržet.
„Uzdraví to," přikyvovala jsem rychle a hleděla na její krásnou tvář poškozenou tou jednou jizvou.
Zvedla ruku a položila ji na mou paži. Zalapala krátce po dechu a na pár vteřin zavřela oči. Nic okolo krom ní neexistovalo. Nic krom smrti k nám nepřicházelo. Chtěla jsem tu smrt odehnat. Chtěla jsem, aby sem nenašla cestu. Smrt v podobě stinných monster se plížila kolem a vyčkávala na její poslední výdech.
„Slib mi, že se vzchopíš a potom," znovu zasténala bolestí a hekla, „že... že potom vzplaneš. Necháš ten žár... pohltit všechno špatné." Hleděla mi upřeně do očí a v těch jejích byla nepopsatelně hluboká studnice temnoty. V té kruté černotě se díky tomu odrážely hvězdy nekonečna souhvězdí. Vzlykla jsem. Proč to tak bolelo? Byla mým nepřítelem. Byla ale i mou přítelkyní. „Slib..." její stisk zesílil.
„Slibuju," hlesla jsem a zalykala se slzy.
„Děkuji," pousmála se a uvolnila se. Jako kdyby se jí náhle ulevilo. Dýchala pravidelněji a dokonce jsem v její tváři neviděla ani ukrutnou bolest. Náhle vypadala tak smířlivě.
„Za co?" optala jsem se slabě a hlas se mi zlomil. Bedlivě jsem jí pozorovala. Sledovala jsem každou píď jejího obličeje pokrytého špínou mezi kterou se táhly bledé stopy po slzách. Znovu se pousmála a podívala se někam nade mě, tam, kde se táhl temný chladný strop. Hleděla ke hvězdám, které tam ale nebyly. Její stiskl na mé paži povolil a ruka jí padla vláčně k zemi.
„Ne," vydechla jsem ztěžka. „Ne!" vykřikla jsem. „Emer!" hřměla jsem hlasem protkaným bolestí a žalem. Pustila jsem její ránu a snažila se prsty nahmatat pulz. Nic.
„Ne, ne, ne..." šeptala jsem do pokřivených stínů okolo nás. Světla víl živících se na utrpení ostatních se okolo nás vznášely jako majáky hvězdných nekonečen. Objevily se i za dne.
Chvějící se rukou jsem jí odhrnovala vlasy z obličeje a zanechávala na ní stopy její krve.
Křičela jsem její jméno. Vtáhla jsem jí k sobě do objetí a rozbrečela se naplno, až jsem si připadala tak slabá, jako nikdy předtím. Brečela jsem a křičela v bolesti, která se mi rozpínala po hrudi jako rozbouřené moře narážející v plné síle do útesů, snažící se tu neoblomnou bariéru roztříštit na kusy. Stinné příšery vylezly z koutů a nyní se plížili v naší těsné blízkosti.
Zuřila jsem, nenáviděla jsem. Bolelo to. Bolelo to, protože umřel někdo další, na kom mi začalo záležet. S jejím životem neodešla jen má přítelkyně, ale i naděje. Vzala si ji s sebou. Protože nyní jsem přestala věřit v to, že by rodina někdy dokázala zdolat hradby, které kdysi vystavěli a natloukli na ně veškeré hříchy a bolesti, aby na ně mohl dotyčný hledět stále a stále dokola.
Vířila ve mě v agónii moc tak ničivá a prastará, až jsem svedla jen křičet a křičet. Nevšímala jsem si toho, jak moc se okolo mě oteplilo. Křičela jsem a křičela, zničena představou o tom, že bych mohla v tomto zkaženém světě vyhrát válku o tak proradné místo. Zuřila jsem a ty víry spalující moci zuřily v úděsně obrovských vlnách okolo mě. Hřmělo a zem se třásla. A když můj nekonečný řev konečně umlkl a já jen zoufale vydechla veškerý přebývající vzduch plný popela, otevřela jsem oči do ničivého ticha.
Viděla jsem rudé tečky vznášející se ve vzduchu jako semínka pampelišek. Vzduch okolo čněl spáleninou a kouřem. Okolo mě na zemi ležel jen popel ze slámy a vybavení cely. Emer tělo bylo nepoškozené. Oči měla zavřené a náhle vypadala, jako když spí. Tetování na mé levé ruce zářilo jasně rudým světlem a pulzovalo.
Stočila jsem pohled za mříže. Nikdo tam nebyl. Zalapala jsem bezděčně po vzduchu.
„Neol?" ozval se hlas Ardela. Vynořil se zpoza rohové chodby. Stanul tam a hleděl na mě pohledem, který mi ještě nikdy nedaroval. Byl v něm hluboký respekt.
Stále jsem svírala její tělo a vzlykala. Chtěla jsem, aby žila. Chtěla jsem, aby se znovu probudila a ptala se mě na nevhodné otázky. Chtěla jsem, aby si mě dobírala a škádlila mě. Aby se smála na plné kolo mé hlouposti. Aby zlehčovala mou nevyřešitelnou situaci.
Ardel opatrnými kroky přešel až ke mně a přidřepl si, zatímco jsem hleděla na spáleniště všude okolo. Žádné víly ani stinná monstra. Vše bylo pryč. I tyče byly černé od spalujícího ohně, jež si nebral servítky s ničím a s nikým.
Jak jsem to udělala? Bohové, jak jsem to jen udělala?
„Neol," promluvil znovu a upřel své hnědé oči do těch mých. „Musíš jí pustit."
Přitáhla jsem si jí ještě blíž a vycenila na něj výhružně zuby.
„Pusť ji," vyzval mě něžně. „Přísahám, že jí řádně uctíme, jako se zde dělá, dobře?"
Sklonila jsem k ní pohled.
Spala. Jen spala. Slíbila jsem jí volnost. Umřela dřív, než jí mohla okusit. Nemohla jsem již nic udělat. Ne.
Oh, jen spala.
A tak jsem ji opatrně pustila na zem. Ardel mi pomohl vstát a ihned na to mi ovinul v opoře svou ruku okolo pasu. I přes látku pláště jsem cítila jeho teplo a tlak, kterým si mě k sobě ochranářsky přivinul.
„Já nevěděl...." zašeptal s povzdechem. „Je mi to líto."
A tak to bylo podruhé v životě, kdy Ardel vyřkl nahlas tato slova a poprvé v životě, kdy jsem poznala opravdovou ztrátu přítele.
Baron Urtel bude litovat dne, kdy se narodil. Protože plameny si jednou přijdou i pro něj.