„Je to tvá poslední noc, kdy nejsi vázaná sliby svému manželi," zaculila se Anita. „Tak co chceš podniknout? Můžeme si nechat přinést jídlo a pití a mohla bych ti předčítat nějaké knihy. Nebo bychom se mohly jít projít ven. Nebylas venku několik měsíců, to není zdraví," nabízela mi. Terra se křenila a otráveně se přehrabovala v mé truhličce se šperky, až to cinkalo.
„Jistě, mami," odfrkla jsem ironicky. „Jsem nezdravý samo o sobě," ušklíbla jsem se a natáhla se na měkké posteli.
Ta tmavá nebesa jsem stále nenáviděla. Víc jsem ale nesnášela představu, že se sem Ardel doopravdy bude chtít nastěhovat. To raději budu spát na zemi, než s ním ležet v jedné posteli. Jo. Zem bude dobrá. Nebo skopnu s láskou jeho.
„Nebo můžeme zůstat tady a jen si povídat o čemkoliv chceš," pokrčila rameny. Terra se u stolku se šperkovnicí pobaveně zasmála, až si uchrochtla. Poté mlaskla jazykem a stočila k nám hlavu. Měla pozvednuté hnědé obočí a výraz říkající: to vážně?
„Má milá sestřičko. Zdá se mi to, nebo se měníš v nesnesitelně nudného elfa? Ten vztah ti nedělá dobře."
Anita uraženě našpulila rty a propálila Terru varovným pohledem.
Přetočila jsem se na bok, abych na ní lépe viděla a podepřela si hlavu rukou.
„A ty Neol. Je to tvá poslední noc. To si nechceš alespoň trochu užít? U nás, co si pamatuju, tak se ženy vydávaly hledat poslední zábavu u jiných mužů, než to bude nepřípustné," mrkla na mě.
Zrudla jsem jako rak a zakroutila hlavou.
Protočila panenkami. „Fajn. Tak ne. Ale můžeš si jít ještě někam užít alespoň svobodně, než budeš mít na ruce ten hloupý prsten. Ne že by byly prsteny špatné, ale ty svatební... Fuj."
Postavila se na nohy a zaklapla za sebou šperkovnici. Na ruce jí přibylo několik prstenů a jeden náramek. Ve špičatých uších se jí pohupoval nový pár náušnic, které jsem čirou náhodou kdysi dostala od Ardela. Jen ať si je nechá.
„Dnes, má milovaná přítelkyně, vyrazíme do města," vyštěkla ďábelským smíchem a zvrátila při tom hlavu dozadu. Nervózně jsem se podívala na Anitu, která už si přikládala zoufale dlaň k obličeji a kroutila hlavou. Terra se ke mně blesku rychle přihnala a klekla si k posteli. Ruce si složila na matraci a úpěnlivě se na mě zadívala. Pohled jsme jí neochotně oplácela.
„Obarvíme ti iluzí vlasy na hnědou, zbavíme tváře té trochu červeni, oblečeme tě jako bohyni a vyrazíme vymést všechny krčály ve městě," sdělila mi usměvavě.
„Já ti nevím, Terro. Já nemůžu ven. Já..." povzdechla jsem si a posadila se. Chytila mé dlaně do těch svých a nasadila veledůležitý výraz.
„I jako královna se můžeš jít ven pořádně zřídit. Navíc budeš mít novou identitu. A já, jakožto tvá nejlepší kamarádka, tě budu hlídat po celou dobu," pronášela sladce.
„Víš, že bys jí v tom neměla podporovat, ale pomáhat jí se té závislosti zbavit?" zavrčela Anita.
„Však jo. Ráno jí bude tak blbě, že k tomu už nikdy ani nepřičichne," mrkla na ní a poté se zaměřila znovu na mě. „A jde se," rozhodla a vytáhla mě na nohy.
Měla jsem z toho špatný pocit, ale přesto... Zasmála jsem se a zvesela se nechala táhnout, kam jen Terra směřovala.
Chtěla jsem udělat něco zakázaného. Znovu. Jako když jsem políbila Ardela. Ten pocit moci, kontroly nad svým životem a vzrušením. Nyní jsem měla chuť zbořit celé město jedním fouknutím, nechat ho vzplát a tančit na jeho troskách jako bohyně zkázy.
„Jdeme," přisvědčila jsem a v očích mi zazářilo. Anita předvedla zoufalou grimasu, ale přesto přikývla.
„To bude zase noc," povzdechla si. „Tak jdeme čarovat, ne?" V očích se jí rošťácky zablesklo. Ta mrcha stejně věděla už předem, co na to řeknu. Hrála si na svatou, ale přeci jenom byla stejný démon jako její sestra.
*
Ta noc byla plná zapáchajícího nechutně chutnajícího piva a zředěného vína. Zezačátku jsem tomu nevěřila a ani nedoufala, že bych si to mohla užít. Navíc jsem stále podezřívavě hleděla na všechny, které jsme cestou míjeli. Jenomže nikdo nám nevěnoval pozornost. Jen pár mužů oplatilo Terre její svůdný pohled s nadmírnou snahu udělat dojem úplně na všechny v okolí.
Večerní vítr byl chladný a venku hrozně mrzlo. Štípalo mě to do tváří, ale užívala jsem si to. Po tak dlouhé době jsem si připadala nádherně svobodná. Bylo podivně vzrušující konečně opustit hradby hradu, svého vězení.
Jejich iluze fungovala dokonale. Dokonce jsem na sobě měla stejně jako ony i rohy, což mě vyvádělo částečně z míry, ale i přesto jsem na tu neobvyklost uneseně hleděla. Dokonce jsem měla i pocit, že se jich dotýkám, ale pověděly mi, že to je jen v mé hlavě a ve skutečnosti je nemám. Uvažovala jsem o tom, zda by mi mohly poté vyčarovat i paroží, ale bála jsem se toho, že bych byla ještě víc smutná a deprimovaná. Nešlo by to udělat permanentně?
Obcházely jsme jednu hospodu za druhou, smály se, zpívaly sprosté písně tančíc na stolech, jako jsem to dělávala kdysi na oslavách. Také jsem se bavila s mnoha zajímavými Rely. Slyšela jsem jejich povídání si o tom, jak jsou na tom nyní. Jejich síla byla znásobená. Stále rozbíjeli spoustu věcí, nevěděli, kolik síly použít, aby to nebylo přes příliš. Ale užívali si to. Měli zpět své rohy a ačkoliv byly v mnoha věcech nevýhodou - hlavně u dětí, které s nimi velmi rády nabodávali své kamarády - to všichni brali jako požehnání a pýchu.
Dokonce jsme se smíchem podporovali jednu ženu, která se dala do křížku s jedním z mužů a pustila se s ním do boje. Vyhrála. Dala mu takový pravý hák, až ho to složilo s hlasitou ránou k zemi. Všichni jásali. Líbilo se mi, že i ženy zde směly bojovat a byly v tom vycvičené. Až na mě. Já byla jak tyčka a sotva jsem pletla nohama. Stále se mi zvedal žaludek a bylo mi na omdlení, ale mimo to jsem si to užívala.
Když jsem se nad ránem potichu vracela tajnými chodbami do svých komnat, potlačovala jsem chichotání. Elfky se mi držely v patách a stále pronášely nějaké vtípky. Anita to s alkoholem přehnala nakonec nejvíc.
„Stejně vás mám ráda," špitla jsem a škytla si, když jsme usínaly vedle sebe v posteli stále ještě v oblečení. Skoply jsme ze sebe jen boty. Arara měla přijít až ráno, aby mě mohla začít připravovat na svatbu. Během týdne, co Ardel oznámil tu úžasnou novinu, se do hradu začala sjíždět šlechta z blízkého okolí, aby tomu sňatku mohla přihlížet. Bohužel lord Urtel- otec Emer - na hradě již byl a tak se mohl zúčastnit. Již mi dokonce poslal jako dar náhrdelník s rubíny tak velkými, až ta váha byla příšerná. Darovala jsem ho Terre. Anita o něj nestála.
„My tebe taky. To ty víš," zabrblala Anita a přivinula se ke mně.
„Přesně. I když se občas chováš jako totální blbka," mumlala Terra a přehodila přes mě ruku, až omylem pleskla Anitu do obličeje. Ta něco zabručela, ale ignorovala to.
„Ještě, že tě pomohl tenkrát od Emer zachránit," vydechla Anita a zavrtěla se. „I když nemusel," dodala vzápětí.
„Kdo?" špitla jsem zdráhavě.
O kom to mluvila?
„Ardel přeci," doplnila Terra. Poté si skoro neslyšně říhla a začala hluboce oddychovat.
„Cože?" podívala jsem se na ní, ale už spala. „Co tím myslíte?!" I Anita už oddechovala a přitom jí tekla slina.
Co tím myslely? Co mi zase neřekly?
Po celou dobu přede mnou měly tajemství. Zerel s Gerlem věděli, že mi tehdy Ardel dal svou krev a vzdal se své nesmrtelnosti. Neřekli mi to. Dokonce spolu s elfkami věděli tolik dalších důležitých věcí a já? Neměla jsem ani ponětí, co mám dělat o svatbě. Co budu muset říct? Jak jejich svatby probíhají? Jen jsem věděla, že na mě navléknou ty obří nadýchané šaty barvy višní s krajkou všude, kde se vešla, a rubíny. Vlečka za nimi byla nesmírně dlouhá a příšerně nevkusná. Jediná svatební věc na nich byl podle mě korálově bílý opasek z pevné látky vzadu svázaný do mašle.
V hlavě mi přelétla Taelova tvář. Miloval mě a já ho zranila. Odehnala jsem od sebe dalšího člověka, kterého jsem milovala, ale tentokrát má láska byla jiná, než ta jeho. Doufala jsem, že to pochopí a najde si někoho, kdo si ho zaslouží. Protože já nebyla někdo, kdo by si zasloužil jeho. Byla jsem vždy jistým způsobem rozbitá a neúplná. Tael to chtěl přijmout se vším všudy, ale já bych to udělat nemohla. Ať už si to uvědomoval, nebo ne, v budoucnu by semnou trpěl.
Zachumlala jsem se víc do deky a povzdechla si. Až příští noc budu usínat, již nebudu jen královnou Feramu, ale i manželkou právoplatného krále království monster.
Král a královna Feramu ve sňatku manželském. Zachvěla jsem se nad tou představou a doufala jsem, že to všechno nějak přežiju. Přála jsem si, aby alespoň Emer uprchla do bezpečí, když já měla dobrovolně vlézt do další klece. Jenomže z té už nepůjde vylézt. Budu v ní uvězněna do konce svých dnů.