Elfky se zrovna dohadovaly o programu na nadcházející oslavu přicházející zimy - Lenou - když dovnitř vešel Tael. Pokynul jejich směrem, načeš se Terra zářivě zazubila a mrkla na něj. Zatvářil se dost rozpačitě a raději se vydal ke mně.
Stála jsem u krbu a ohřívala si natažené ruce směrem k plamenům. Fascinovaly mě. Ta barva a nezkrotnost se zdáli tak uhrančivé.
„Už jsem myslel, že se mnou dokonce života nepromluvíš," ozval se za mnou a stanul po mém boku. Ruce jsem stáhla od plamenů dolů.
„Neříkám, že jsem to neměla v plánu." Hodila jsem po něm očkem a pousmála se.
Předklonil se ke mně, nevinně, tak, aby nás elfky nemohly poslouchat. „Má nabídka pořád platí. Uteč se mnou," zašeptal a nejistě se po mých společnicích koutkem oka podíval. Jeho prsty nepatrně přejely po hřbetu těch mých.
„Proto tady nejsi," špitla jsem rázně a sepjala ruce před sebou. Ozval se stiskl kliky. „Hlavně neudělej žádnou pitomost," prohodila jsem směrem k němu a otočila se ke dveřím. Zmateně zamrkal a otevřel pusu, aby se mě zeptal, o co jde, ale již to nestihl.
Dvoukřídlé dveře do přijímacího salónku se znovu otevřely a pro tentokrát v nich nestál nikdo jiný, než samotný král Feramu. Mou žádost, aby se oblékl více patřičně, vzal doslova. Dnes na sobě neměl nic, co by mě dovádělo k šílenství a k neuváženým rozhodnutí. Vlasy si sčesal elegantně dozadu. Rohy měl pro tentokrát bez šperků, aby tak vynikla jeho černá koruna z propletených kovových šlahounů s ostrými trny. Do svého levého propíchnutého ucha si vsadil černé náušnice v podobě vlnky, nejspíše inspirované plazícím se hadem. Místo průsvitné košile si na sebe oblékl slušivý ebenově tmavý dublet s načechranými rukávy a zlatým vyšíváním hodným krále. U sebe měl opasek s mečem, který tak často nosil. Kožené kalhoty vystřídaly plátěné se šněrováním ze stran a kožené vázané boty nahradily střevíce. Nakráčel si sem jako král, ale já jen stěží potlačovala smích.
„Oh, ten co tady dělá?!" vyštěkla Terra a Anita ji hned praštila pěstí do ramene a něco zasyčela. Poté se na mě ale také otočila.
„Má pravdu. Co tady dělá tenhle? Tvého bývalého snoubence chápu, ale on?" Ukázala na něj prstem a ošklivě se zamračila. Tael sebou po slovech bývalého snoubence ublíženě trhl.
„Pozvala jsem ho," vysvětlila jsem jednoduše. Tael po mně hodil zklamaným pohledem a Ardela jím přímo zabíjel. „Také do toho má co mluvit. To jeho země má jít za chvíli do války a to on má druhou část moci," dodala jsem a s povzdechem se posadila do nedalekého křesla.
„Má královno," pronesl dodatečně a uctivě se uklonil. Pozoroval mě se svým provokativním křivým úsměvem, jako by mi upomínal na předchozí noc. Zakoulela jsem nad tím očima. Tael se posadil po mém pravém boku a nepřestával krále Feramu nenávistně pozoroval. Možná, že nebyl nejlepší nápad pozvat je do stejné místnosti ve stejný čas.
„Varuji tě, že pokud se budeš chovat jako idiot, nechám tě vyvést ven," pohrozila jsem a natáhla se po číši vína. Tael měl nesouhlas vepsaný v obličeji, nevyjádřil ho však nahlas.
„Zde Vás upozorním, že jako idiot se nechovám nikdy," zareagoval okamžitě a usadil se do křesla naproti mně. Elfky křesla umístily do kruhu tak, abychom na sebe všichni viděli.
„Tak to ať při nás stojí všichni jednorožci," zasténala Terra a rozvalila se do křesla po mé levici a vytáhla si provokativně z pouzdra dýku, se kterou si začala pohrávat. Anita se usadila vedle ní nejblíže k Ardelovi. Jedno křeslo přebývalo. Myslely si, že přijde i Zerel s Gerlem? Možná v to jen doufaly. Musely vědět, že je Ardel poslal pryč.
„Tak proč jsme tady, Neol?" otázala se po minutě napjatého ticha Anita. Tael ji podpořil zvídavým pohledem, který konečně odtrhl od Ardela naproti němu. Ten se na mého bývalého snoubence nedíval také dvakrát libě.
„Jdeme zjistit, jak jsem dokázala vzít Relům moc," snažila jsem se vyznít taktně. Ardela to zaujalo, Tael se znovu zamračil a Anita s Terrou si zoufale povzdechly.
„Však víš, že jsme se to snažily už předtím vyřešit. Nevíme to," zaúpěla Anita.
„Hledaly jsme odpovědi opravdu všude," pokračovala její sestra.
„Knihovny, staré svitky, prastaré malby..."
„Ani čarodějnice nám nechtěly nic říct. Babizny jedny proradný. Škoda, že by se bránily magií, kdybych jim chtěla nakopat prdel," pronášela zarputile Terra. Chytla svou dýku a máchla jí ve vzduchu, jako by si představovala, jak bojuje s jednou z nich.
„Já mám pár teorií," zašeptala jsem nejistě. „Jen jsem potřebovala, aby tady byl on."
Zamyšleně svraštil obočí. Jeden pramínek tmavých, pečlivě sčesaných vlasů, mu padl do čela. Naklonil zlehka hlavu a jeho prsty opírající se o dřevěnou područku do ní v rytmu několikrát udeřily. „Myslíš, že máš řešení?" zeptal se se zájmem.
„Ne," vyvedla jsem ho z omylu. „Ale mám teorie k tomu, jak je možné, že jsem ji získala."
Ostatní tiše poslouchali. „Proč jsem tady já?" zeptal se Tael vedle mě.
„Protože na tebe mám také pár dotazů," krátce jsem po něm přejela pohledem a poté ho vrátila zpět k Ardelovi.
„Nuže?" vyzval mě a nonšalantně si opřel kotník pravé nohy o levé koleno. Žluto-oranžové drahokamy na jeho střevících se ve světle ohně zcela zvýraznily. Vypadal tak uvolněně.
„Narodila jsem se ve stejný den jako ty. Rodiče mě kvůli tomu nazvaly prokletým dítětem," prozradila jsem opatrně. Rozšířily se mu oči údivem a trochu se v sedě předklonil.
Tael vedle mě si povzdechl. „Víš, že nejsi prokletá, že ano? Říkám ti to odjakživa, ať si to nebereš k srdci," připomínal mi něžně a položil mi dlaň na tu mou. Ardel se více napružil a svaly na obličeji se mu napnuly.
„Jsem prokletá. Toto je důkaz," upozornila jsem ho na stinné plameny na mé levé ruce táhnoucí se po ní až ke klíční kosti.
„To není prokle-"
„Narodila ses ve stejný den jako já? Proč jsi mi o tom neřekla?" divil se. Tael raději zavřel pusu a nasupeně odtáhl ruku od té mé.
„Protože ses neptal, kdy mám narozeniny?" pokrčila jsem rameny.
„To je pravda," zamumlal zamyšleně a nuceně si odkašlal. „Den tvého narození by ale nemělo mít nic společného s tím, proč jsi z Plamenů mohla moc vyjmout. V ten den se narodila spousta dětí. A syn démona jsem já, takže pokud jedna z tvých dalších teorií je ta, že jsi tím dítětem ty, tak si ji přeškrtni."
„To jsem ani nebrala v úvahu," přimhouřila jsem oči. „Mám rezaté vlasy. Démoni nemají rezaté vlasy."
„Jen proto jsi to vyškrtla? Protože démoni nemají rezaté vlasy? Nenapadlo tě spíš, že nemáš žádnou moc, kterou bys měla, jakožto démonův potomek, zdědit? Hm?"
„Mluvím se zvířaty," opáčila jsem nasupeně.
„To ale umí všichni Lezumové," opáčil. „Plus klebetíte s kytkama," ušklíbl se.
„Hele, s těma klebetíme i my, tak si rozmysli, co dalšího o tom řekneš," vložila se do toho Terra a Anita horlivě přikyvovala.
„Počkat. My mluvíme se zvířaty?" ozval se překvapeně Tael.
„Mluvíte se zvířaty. Nebo... Nemluvíte snad se zvířaty?" ptala se udiveně Anita. Vložila se do toho znovu Terra, Tael a dokonce se do překřikování zapojil i Ardel. Těkala jsem hlavou sem a tam, až se mi zatočila víc, než normálně. Zatřásla jsem s ní a přiložila si prsty na spánky.
„Dost!" zakřičela jsem. Všichni se zarazili a věnovali mi svou vzácnou pozornost. „Já mluvím se zvířaty. Myslím, že ostatní Lezumové... Neumí to tak, jako já. Vždy jsem myslela, že ano, ale... Já nevím. Myslím, že to ostatní neumí."
„Proč jsi mi o tom nikdy neřekla?" zajímal se Tael. V hlase měl vepsané ukřivdění.
„Protože ty jsi měl své spřízněné zvíře a já... já měla jen toto," přiznala jsem. „Navíc jsem si dlouho myslela, že to umíme všichni."
Taelův jelen na kterém přijel byl naštěstí v pořádku. Emer si ho nechala zavřít do stájí, jako výstavní exemplář a nezkřivila mu jediný chlup. Alespoň za to jsem jí byla vděčná.
„To ale dítě démona dědit nemá. Možná, že ti to příroda dala jako náhradu za paroží," nadhodil Ardel.
„Proč se o tom vlastně pořád bavíme? Stejně jsme tuto možnost vyřadili," zarazila jsem ono téma, které nás zavádělo daleko od toho hlavního. Tael mi ale věnoval takový pohled, který mi řekl, že si o tom budeme muset ještě promluvit.
„Další teorie?" optal se král.
„Dal jsi mi svou krev."
„To by nic nemělo udělat."
„On ti dal svou krev?!" vyhrkl Tael.
„U všech jednorožců. To je ale zvrat," hrála to přehnaně Terra a tvářila se nejpodezřeleji ze všech. Tael to pochopil a uraženě našpulil rty.
Raději jsem se schovala za svou zlatou číši a zhluboka z ní upila.
„Zachránil jsem ji tím," pokrčil ledabyle rameny.
„Což znamená, že už jsi smrtelný, že?" zaculila se Terra a upozornila na svou dýku. V očích se jí prohnala stříbrná bouře. Anita vedle ní položila ruku na svůj osobní meč, který pro dnešek měla s sebou. Ardel se křečovitě pousmál a nervózně polkl.
„Tohle je schůze úplně k ničemu," povzdechla jsem si.
„Tak to můžeme probrat v soukromí," navrhl Ardel.
„O tom vysoce pochybuji," odbyl ho Tael. Ačkoliv jsem chtěla říct to samé, naštvaně jsem se na něj otočila. Nelíbilo se mi, že mluvil za mě. Už jsem toho měl za měsíce prožité s Relonem dost.
„Tohle je moje rozhodnutí. Do toho se nemáš co plést," upozornila jsem ho. Nevěřícně vydechl a napřímil se.
„Že nemám? Jsem tvůj s-"
„Taele," zavrčela jsem. „Promluvíme si o samotě. Teď." Prudce jsem vstala. Zatočila se mi kvůli alkoholu v krvi hlava a nadzvedl se mi žaludek, ale ustála jsem to. Tael mě neochotně následoval, zatímco nás ostatní vyprovázeli pohledy.
„Co to do tebe vjelo?!" začal první, poté co jsme se ocitli sami v průchozí chodbě.
„Do mě?! Co to vjelo do tebe?!" vyštěkla jsem. Bylo mi smutno, když jsem hleděla na jeho tvář plnou mizících zranění, jizev a nezdravě propadlé tváře, jež alespoň nabraly svou zmizelou zdravou barvu. Mrzelo mě jeho uražené paroží a chybějící prst. Svíralo se mi hrdlo a srdce, když jsem se k němu chovala takto. Byl to můj nejlepší přítel a prožil si toho víc než dost.
„Co tady doopravdy dělá on? Nepamatuješ si, co nám udělal? Co udělal tobě? Hm?!" mluvil tiše, ale důrazně. Modré oči měl pochmurné, cizí. Nepoznávala jsem v nich svého starého přítele. Viděla jsem někoho cizího, stejně tak jako on viděl cizince přímo před sebou.
„Pamatuji si to moc dobře," ohradila jsem se. „A ty si zase pamatuješ na to, jak můj otec nechal zavraždit Ardelovu sestru," zasyčela jsem jedovatě. „To, jak přikázal její chladnokrevnou smrt, aby oslabil Feram."
Trhaně se nadechl a zarazil se na místě. „Řekl ti to." Vypadal vyveden z míry, zaražen, přechytračen.
„Jistě, že mi to řekl. Přímo mi to vyčetl. Ale tys o tom mlčel," supěla jsem. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?! Já myslela, že mi věříš!"
„Jako ty věříš mě?" Vrazil mi pomyslnou facku nazpět. „Neřekl jsem ti to, protože bys hned běžela za Nejvyšším vůdcem a vychrstla bys mu to do obličeje. Nic bys tím nezískala, mě by čekal trest a ztratil bych šanci stát se generálem jeho vojsk."
„Sobče," přecedila jsem přes zuby. Vzduch okolo nás houstl čím dál tím více. Kam se podělo naše propojení, náš smích a utahování si jeden z druhého?
„Sobče?" sarkasticky se zasmál. „Vzdal jsem se všeho, abych mohl jet do Feramu a zachránit tě. Všeho!"
„Nepotřebovala jsem zachránit."
„Jako nepotřebuješ zachránit teď?" optal se již klidněji. Sledovala jsem ho, jak ke mně přistoupil nejistě blíž. Odhrnul mi vlasy z obličeje, přičemž palcem přejel po mé vybledlé tváři. Nevěděla jsem jak reagovat na takové gesto, na jeho oči stvořené z čistého nebe a výraz učiněného utrpení.
„Pojeď se mnou domů, Neol. Vezmi si mě, jak to má být," ponoukal mi. Svou dlaň z mé tváře nesundal. Tou druhou našel mou dlaň a uchopil ji do té své.
„Proč o ten svazek vůbec tolik stojíš?" zajímalo mě. Byl to svazek určený našimi rodiči, nikoliv tím, že bychom si to sami určili.
Trochu víc se rozzářil, avšak v očích mu hrál jistý druh obav. „Copak ti to nikdy nedošlo? Ani jednou jedinkrát tě to nenapadlo?" zeptal se opatrně. Nechápavě jsem stáhla obočí k sobě a přimhouřila oči. O čem to mluvil?
„Už od první chvíle, kdy jsem tě poznal, jsem věděl, že jsi něčím výjimečná. Svéhlavá, tvrdohlavá a umíněná s dokonalým humorem."
Kam tím směřoval. Kam tím sakra směřoval?!
„Miluju tě už tolik let, Neol, a ani jednou sis to neuvědomila? Ani když jsem tě poprvé políbil?"
Mé srdce se bolestně stáhlo. Hleděla jsem na něj šokovaně, nevěřícně, neschopna si to připustit. Vždy jsem myslela, že je to jen... Oh, bohové. Co jsem si jen myslela? Že mě líbá jen proto, že se nudí?
„Taele, já-" Políbil mě dřív, než jsem mu stačila vysvětlit své pocity, svůj úhel pohledu. Tohle jsem ale nesměla dovolit. Nemohla jsem mu dát naději k tomu, že jsem ho kdy milovala já. Byl mým nejlepším přítelem, se kterým jsem se vždy smála, chodila se k němu vybrečet, nebo si stěžovala na hodiny vyšívání a svou rodinu. Nikdy pro mě nebyl tím, čím já byla očividně pro něho.
Odtáhla jsem se rychleji, než jsem mohla způsobit ještě větší kalamitu. Pustila jsem jeho ruku a odstoupila dál. V jeho modři se zaleskla bolest.
„Myslím, že bys měl jet domů," řekla jsem monotónně. „Sám," dodala jsem vzápětí.
Ve výrazu se mu prohnala další vlna agónie a hluboké zklamání. Ranila jsem ho tím, ale způsobila bych větší bolest, kdyby se musel dívat, jak se oddávám za dva dny Ardelovi před samotnými bohy.
„Miluješ ho, že?" Podíval se ke dveřím, za kterými Ardel seděl rozvalený na křesle a nejspíše se pěkně bavil urážením elfek a jejich klábosení s kytkami.
Otevřela jsem pusu, ale zarazil mě: „Vlastně to nechci slyšet. Máš pravdu. Nejlepší bude, když se vrátím domů. Teď, když je válka na spadnutí, se jim bude hodit každý." S hořkým zklamáním prošel okolo mě a směřoval ke dveřím na chodbu. „Vyrazím ještě dnes," sdělil mi. „A Neol." Otočila jsem se k němu, čelíc tak jeho zraněním a zastřené zlobě. „Nechť při tobě stojí všichni bozi, protože to jinak nepřežiješ. Hodně štěstí." A s těmito slovy opustil mé komnaty.
Přiložila jsem si dlaň na hruď. Měla jsem problém dýchat. Nyní, když už jsem ho konečně měla zpět, jsem ho zase pouštěla pryč. Ačkoliv se mi oči zalévaly slzami a mé srdce již po tisící pukalo, bylo to tak lepší. Pro nás oba.