Spěšně jsem se odtrhla. Udýchaně jsem se rozhlédla okolo sebe, jako by snad onen hlas mohl někomu zde patřit - v komnatách, kde se po většinu času plížila jen stinná monstra, strach a zoufalství.
Nic. Nikde nikdo nebyl.
Ardel mě nerad pouštěl, ale udělal to.
„Slyšels to?" zeptala jsem se roztěkaně.
„Co?" nechápal. Dlouze vydechl. „Neol-"
„Ne," udělala jsem krok dozadu a vjela si prsty do hustých kadeří rezatých vlasů. Tohle nebylo správné. Neměla jsem to dovolit. Neměla jsem ho nechat být v mé ložnici. Neměla jsem s ním vůbec mluvit a už vůbec ne se s ním líbat.
„Vezmu si tě jen s další podmínkou," řekla jsem náhle a podívala se na něj. Ruce jsem spustila podél těla a pozorovala jeho zmatený výraz. Košili měl stále vyhrnutou a nahoře černé vázání nešetrně rozvázané. Viděla jsem jeho rty, které byly mírně narudlé.
„Co je to za podmínku? Jestli požaduješ, abych tu košili nosil pořád, mile rád tvé přání splním. Samozřejmě to jde i bez ní," mrkl na mě. Flirtoval se mnou, nebo se o to alespoň snažil, i když viděl, jak jsem rozrušená.
Objala jsem se pažemi. Lehce jsem sklonila hlavu a pozvedla k němu opatrně zrak. „Vezmeš mě do Rubínového lesa. Hned po svatbě."
Pootevřel ústa a poté je zase překvapeně zavřel. Olízl si lehce oteklé rty a nechápavě se zamračil. „Do Rubínového lesa? To není zrovna nejlepší místo na líbánky. Vlastně to místo není dobré vůbec k ničemu," oponoval mi.
„Nechci nikam na líbánky," odfrkla jsem deprimovaně a prošla okolo něj, abych mohla přejít k oknu u své postele. Zadívala jsem se na měděné střechy Perelu, které byly zality měsíčním světlem.
„Vím, že to zní... zvláštně, ale někdo mě tam volá a já musím zjistit proč. Musím vědět, proč mi tolik čarodějek řeklo Dítě nebes, proč jsem dostala polovinu tvé moci a jak se toho mohu zbavit."
Na nebi se leskly vedle měsíce hvězdy. Nastávala pomalu zima. Podzim byl vždy nejdelší roční období a ačkoliv zima naproti němu trvala jen poměrně krátkou dobu, uměla jsem si představit, že zde bude krutá a nemilosrdná.
„Pokud je to tvé přání," pověděl smířlivě.
Nasucho jsem polkla a zkousla si ret. Stále jsem se chvěla vzrušením, které mnou cloumalo ještě před pár minutami. Přitom mi ale na hlavu dolehl tlak. Potřebovala jsem víno k tomu, abych se za chvilku nezačala třást a nenastaly abstinenční příznaky.
„Zítra po poledni se sejdeme v těchto komnatách v přijímacím salónku. Přijdou i elfky, Tael a jak tak přemýšlím, Zerel s Gerlem se pravděpodobně kvůli tvému zapříčinění nedostaví. Musíme... Musíme vyřešit spoustu věcí a myslím, že bys tam měl být také. Jen si na sebe obleč něco méně..."
„Vyzývavého?" ušklíbl se, ale poté zvážněl. „Překvapuje mě, že mě na vaši poradu vůbec zveš." Přistoupil za mě. Viděla jsem jeho obličej a rohy v odrazu skla. Opatrně, váhavě, přiložil dlaň ze strany mého ramene. Neucukla jsem. Bylo to překvapivě příjemné a známé, i když by nemělo. Ve skrytu své duše jsem si jen pokradmu představila, jak by mě nyní mohl obejmout okolo pasu a přivinout k sobě. Jak moc lehké by to bylo. A jak nebezpečné.
„Chci zjistit, proč mám část tvé moci. Proč mě tenkrát Plameny povolaly a nenechaly mě se..." Zavřela jsem oči a nechala větu nedokončenou. Možná věděl, co jsem chtěla říct, nebo si to mohl domyslel. Nebo také ne.
„Já jsem..." začal váhavě. Znovu jsem otevřela oči a pozorovala jeho odraz. Sklonil hlavou a viděla jsem, jak se mu napnul sval na čelisti. Skoro jako by mu to, co chtěl říct, dělalo problém.
„Přišel jsem sem kvůli něčemu jinému, než ti říct o vpádu Relů do tvé země. Jen jsem zazmatkoval," vypadlo z něj. Pomalu jsem se k němu otočila a pozvedla hlavu, abych se mu mohla podívat zpříma do nádherných hnědých očí, které měl přimhouřené v obklíčení svých dlouhých černých řas. Očekávala jsem, co vypustí z úst. Jaký byl pravý důvod toho, že čekal uprostřed noci, spíše nad ránem, u mě v komnatách? Krom tedy toho, že mě políbil, čímž byl vlastně stejně vinen jako já sama.
„Nedělám to moc často, ale..." odmlčel se a trhaně nasál vzduch. Nastalo krátké, avšak dramatické ticho.
„Chtěl jsem říct; omlouvám se. Mrzí mě všechno, co jsem ti způsobil. Zasloužil jsem si, co mě poté čekalo."
Rána v hrudi se mi znovu otevřela, ale jistým způsobem se o kousíček zacelila. Zaleskly se mi oči. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Nemohla jsem je zastavit. Způsobovalo to možná dojetí, či jen připomínka toho, jak moc to předtím bolelo. Byl to ale také fakt, že to bylo vůbec poprvé za celou tu dobu, co jsem ho slyšela říkat tato slova. Nikdy předtím mi neřekl, že se mi omlouvá. Nikdy předtím jsem ho ani neslyšela to říkat někomu jinému.
„Tak proč bys to dělal?" hlesla jsem žalostně. „Proč bys vůbec dovolil, aby se to stalo?" Cítila jsem se těžká, plná potlačované surové nenávisti, strachu a bezútěšné bezbrannosti.
Jeho oči náhle ztmavly. „Nechci do toho teď zabrušovat, Neol. Ne teď, když-" natáhl prsty k mému obličeji, ale uhnula jsem.
„Chci to vědět. Chci vědět, proč jsi to udělal. Proč jsi mě tak krutě zradil," dorážela jsem na něj. Uplynulo tolik měsíců, kdy jsem se užívala tím, co se stalo, a co se ještě stát mohlo. Milióny teorií a smyšlených příběhů za oponou neznáma.
Znejistil. Ve výrazu se mu mihl stín. Za ním, v rohu mé ložnice, se vynořilo stinné stvoření. Bylo větší, než jsem kdy potkávala. Vypadalo jako šelma s dračími křídly a šesti nohama s kopyty. Dívalo se to na nás. Zavrčelo to.
„Fajn," prohodil náhle nabroušeně. To mě znejistilo. „Chceš to doopravdy tolik vědět, hm?" Přiblížil se ke mně. Couvala jsem, než jsem narazila na kamenný parapet okna, o který jsem se zarazila. Nedotkl se mě, ale stál jen centimetr daleko. Cítila jsem na sobě jeho dech. Viděla jsem jeho pochmurný výraz protkaný bolestí, nostalgií a trpkostí. Zlatý řetízek připevněný na jeho levém rohu se mírně zhoupl a ve světle svíčky se zaleskl spolu s náušnicemi v levém lalůčku.
„Emer se dozvěděla o tvém snoubenci, kterého odchytli kousek od hranic, a ohrazoval se vyloženě tím, že je posel Nejvyššího vůdce a snoubenec princezny. Jel si pro tebe, protože si myslel, že jsi tady vězněná a potřebuješ zachránit. Ona toho využila a sama se chopila mučení," začal mluvit. Stále jsem nechápala, o co může jít. Co jí Tael řekl?
„Je zajímavé, kolik toho ve skutečnosti všichni ví, když se na ně trochu přitlačí," uchechtl se a zapřel se dlaněmi z obou stran o parapet, až mě uvěznil ve svém voňavém, avšak napjatém vězení.
„Pamatuješ na mou sestru? Kyem?" zeptal se zcela scestně. Nejistě jsem přikývla. „Pamatuješ na příběh, který jsem ti vyprávěl? Na to, jak přišla o život?" vyptával se dál a již v ten moment mi to začalo být podezřelé. Proč se mě ptal na jeho sestru? Co jsem s tím měla společného zrovna já?
„Zemřela, když přecházela jižní Pláň zpět do Perelu," rozpomněla jsem se. „Nějaké z monster jí napadlo."
„Ne," zavrčel zlostně a ta nenávist byla směřovaná mě. Stáhla jsem hlavu dozadu, abych od něj byla co nejdál. V očích se mu rozhořely děsivé plameny. „Měla milence v kmeni Medvědů, vzpomínáš? Jistě že ano.
Ne, nezabilo ji monstrum. Nedocházelo mi to celá ta léta. Byla dobrá bojovnice, zatraceně vynikající. Nenechala by se zabít něčím tak podřadným, jako je například Teg."
„Nechápu, co tím naznačuješ," zamračila jsem se na něj.
„Naznačuju to, Neol," odmlčel se krátce, nechajíc mé srdce si naposledy normálně poskočit, „že to byl její milenec, Lezum, který ji zradil a smrtelně poradil, že to byl tvůj otec, který vydal tento rozkaz, aby oslabil naší zem, a že jsi to byla ty, která jí kdysi prozradila. Bylas to ty, která sem jela pod rozkazem svého otce, abys dokončila to, co kdysi započal. Jak dlouho jste lačnili po našem trůnu? Jak dlouho jste chtěli, aby vám padl Feram do rukou? Přijela jsi mě sem zabít ne proto, abys zachránila svou zem, ale abys pro ni získala vše."
„To není pravda!" vyhrkla jsem rozrušeně.
„Proč musela zemřít má sestra, Neol? Proč ona?!" naléhal na mě. „Byla moje všechno," zlomil se mu hlas.
„Já nevím," téměř jsem vzlykla. Rval mě na kusy přestože vykládal lži. „Nechápu, o čem to mluvíš. Můj otec by nikdy nenechal někoho zabít! Ani nepodporoval můj plán v tom, nechat tě zabít, aby nedošlo k válce a nespočtu objetí! Emer ti lhala. Musela... Navíc jsem nikdy nikoho neodhalila, já..." zamrzla jsem uprostřed věty.
Vybavila se mi dívka s tmavě hnědými vlasy, až příliš málo kudrnatými na to, aby mohla být jednou z Lezumek. Navíc neměla paroží ani rudé tváře. Byla jako já? Chtěla jsem se za ní vydat. Vypadala jen o pár let starší než já, usmívala se na jednoho z chlapců. Políbila ho, než vklouzla nepozorovaně mezi několika metrové kapradiny a zmizela v hlubinách lesa.
Večer jsem o tom řekla otci. Byla jsem nadšená, že jsem na své návštěvě u kmenu Medvědů zahlédla někoho tak podobného mně samotné. Otec se na mě jen mračil a vyzvídal, s kým tam byla. Nebrala jsem si to nijak k srdci. Jen jsem byla nadšená.
Už jsem jí nikdy neviděla. Jako bych tuto vzpomínku vypustila z hlavy již v tu dobu, kdy se vůbec udála. Bylo mi tehdy třináct. Třináct, jako Ardelovi, když jeho sestra zemřela.
„Nevěřím, že by byl schopný..." kroutila jsem nevěřícně hlavou. „Ani jsem nevěděla, kdo to je," vydechla jsem zaraženě. „Jen... Jen jsem mu pověděla o dívce bez paroží. O dívce, která mi byla podobná ze všech okolo nejvíce. Ne. Můj otec by nikdy..."
Vzpomněla jsem si na divné chování otce pár týdnů poté, co jsem mu pověděla o oné dívce, když jsem se před ním o ní znovu zmínila.
Vybavila se mi další vzpomínka na to, jak jsem odposlouchávala před mým úprkem do Feramu mého otce a ostatní vůdce. Byla to podezřelá konverzace. Bavili se o něčem, co před pěti lety byla chyba a zbytečné riziko. Před pěti lety zemřela Ardelovi sestra.
Roztřásla jsem se a s rozechvělým dechem jsem se zadívala přes průsvitnou košili na místo, kde se nacházela jizva ode mně. Na místo, kde jsem ho před několika měsíci probodla dýkou s Dračím dřevem a málem ho zabila.
Znovu se mi do očí hnaly slzy.
„Proto jsi mě chtěl mrtvou? Protože si myslíš, že za její smrt mohu já? Protože si myslíš, že jsem sem přijela proto, abych zabrala tvé království? Abych si ukořistila trůn a dobila celý Feram? I ty si myslíš, že jsem čarodějnice, která dokázala nějakým způsobem ukrást vaši moc, abych vás oslabila?" ptala jsem se tiše rozechvělým hlasem. Na má bedra znovu dopadla tíha celého světa.
Můj otec byl vrah. Chladnokrevný vrah, který nechal zabít dívku, která se zamilovala do Lezuma, ale bohužel byla princeznou nepřátel.
„Přiznalas mi, že máš vše, po čem jsi vždy toužila. Trůn, bohatství, naši moc," připomenul mi drsným hlasem náš první rozhovor v jeho vězení.
Zoufale jsem se rozchechtala, až jsem musela nakrátko zavřít oči. Nevěděl o čem to mluví. Měla jsem chuť mu rozsápat obličej a proklít ho za pomocí všech bohů i démonů světa.
„Nikdy jsem nechtěla být královnou, natož Feramu," zkřivila jsem tvář. „Plameny si mě samy přivolaly," pověděla jsem. „Poté, co jsem si myslela, že už zemřeš, jsem se chtěla zabít. V ten moment, kdy jsem měla svou pomstu, už nebylo nic, pro co bych musela existovat," prozradila jsem zranitelně. „Protože jsi mi zlomil srdce a na to Lezumové umírají. Neměla jsem domov, kam bych se mohla vrátit, protože jsem je zradila v ten moment, kdy mě posel viděl stát vedle trůnu po tvém boku bez okovů. Neměla jsem budoucnost.
To, že jsem nějakým podivným způsobem přežila dotek Plamenů a navíc si mě vaše moc zvolila za vhodnou, jen odstartovalo další a další problémy," chrlila jsem na něj rozhořčeně. Viděla jsem, jak mě poslouchá se zatajeným dechem a nemá ponětí, co na to říct. Já ale ještě neskončila.
„Relon se mě ujal hned po návratu do hradu. Nasadil mi korunu na hlavu dřív, než jsem se stačila vzpamatovat, a potom mě dlouhé měsíce vydíral skrze Taela, nutil mě se oblékat do šatů, ve kterých jsem nemohla dýchat. Dotýkal se mě a ačkoliv jsem se chtěla bránit, nemohla jsem, jelikož by zabil Taela. Odehnala jsem své zbylé přátelé, začala být závislá na všem, co se dalo a snažila se zapomenout na hrůzy, které jsem kvůli tobě a Emer prožila. A aby toho nebylo málo, ty stinné potvory mě pronásledují všude, kam se jen hnu. Je to k zbláznění," zatnula jsem dlaně v pěst a zaryla si nehty do masa, až to zapálilo.
„Lhala jsem, když jsem ti říkala, jak úžasně se mi vede. Lhala jsem, když jsem ti prozradila, že mám konečně vše, co jsem kdy chtěla. Protože jediné, co jsem za poslední měsíce chtěla, bylo osvobodit Taela a umřít.
Takže mi neříkej, jak sis jistý, že jsem vždy lačnila po vašem trůnu. Ani se nepokoušej mi říkat do obličeje, jak jsem proradná a zákeřná mrcha, která se chopila tvé role, ukradla ti moc a vyžívá se v utrpení druhých.
Byla jsem nucena zabít a málem i zabita byla. A ty," strčila jsem do něj prstem. „Ty sis mezitím seděl na trůnu s Emer na klíně, líbals jí, zatímco já umírala ve zlaté kleci jako nějaké zvíře. Krmili jste mě vínem a kouzelnými jablky, které ze mě udělali trosku, jakou jsem teď. Plánovali jste svatbu, zatímco já skoro našla cestu k bohům mezi nekonečno hvězd. A když jsem konečně byla svobodná a ty skoro mrtvý? Vyléčil ses, žil sis v komnatách s dostatkem jídla, vody a ošacení. Mohl sis číst, cvičit a občas si určitě poklábosit i se svou stráží, zatímco já seděla na nekonečných poradách, které stejně vedl Relon a já nemohla nic víc než jen přikyvovat a opíjet se," valila jsem na něj a nedokázala se zastavit. Tolik jsem mu toho chtěla vyčíst, tolik jsem ho za to nenáviděla, za všechno, i za to, že jsem po něm i po tom všem tolik toužila.
„Tak mi pověz," stáhla jsem obočí blíž k sobě a znovu cítila, jak mě začínají pálit oči a stahovat se mi hrdlo. „Co to stálo tebe, krom tvé nesmrtelnosti?"
Mlčel. Díval se na mě zaražený, ztracený a vyvedený z míry.
To mu to nikdo snad neřekl? Nikdo se nechvástal s tím, jak o moc víc mizerný život královně Feramu udělal?
„Měl jsi mě v tom chrámu nechat umřít," vyčetla jsem mu. Viděla jsem, jak ztuhl. Dotkla jsem se jeho paže, abych mohla otevřít dveře své cely a utéct pryč, ale byly zamčené. Stočila jsem k němu pohled. Vytřeštila jsem oči mnohem více, když se jeho druhá dlaň dotkla mé tváře a zaobalila ji do svého hřejivého konejšení, zatímco své čelo přiložil na to mé. Zalapala jsem po dechu.
„Je mi to zatraceně moc líto," zaševelil důvěrně. „Omlouvám se ti znovu, Neol. Vím, že mi nepřísluší tvé odpuštění a ani to po tobě nikdy žádat nebudu. Nežádám ani o tvé omluvy, ani lítost."
Přiložila jsem svou dlaň na tu jeho a nechala se unést tím okamžikem.
Kolikrát jsem o tom snila, že ho to jednou bude mrzet? Tolikrát jsem si představovala, že by to mohlo být jako předtím, než se to všechno pokazilo.
„Kdybych měl tu možnost vrátit se do minulosti a nedat ti svou krev, neudělal bych to. Tehdy jsem to myslel upřímně, když jsem se vzdal své nesmrtelnosti pro tebe. Věděl jsem, co mě to bude stát. Již kdysi mi stará vědma řekla, že jednou svou nesmrtelnost obětuji pro to, abych odvrátil jistou smrt u někoho, koho budu milovat," jeho hlas zněl nakřáple, když ona slova vypouštěl ze svých jemných úst.
Miloval mě. Kdysi mě miloval. Miloval mě ještě dřív, než jsem si to uvědomila já sama.
„Minulost už nezměníme," zašeptala jsem. „Ale budoucnost můžeme. Můžeme zachránitFeram před Konečným kontinentem a nakonec Lezum před Feramem. Zvládneme to." Přikývl. „Teď bys ale měl už jít," vyzvala jsem ho k odchodu. Jen stěží se odtáhl.
„Uvidíme se zítra po poledni," připomenul mi. „Dobrou noc, Neol." Mírně se mi uklonil a myslel to pro tentokrát vážně a uctivě a odešel pryč z mé ložnice nejspíš do tajné chodby.
Chtěla bych předstírat. Chtěla bych, abych mohla znovu usínat v jeho náručí, připadat si milovaná a chtěná, ale to nebyla realita. V té jsem byla zlomená, slabá a právě upíjející další číši vína.
Když jsem později usínala, přísahala jsem si, že už ho nikdy víc nepolíbím.