Jeho sevření bylo pevné a plné upřímné podpory. Přiváděl mě jím do reality, ve kterém jsem odmítala být, ale bez ní jsem byla nikdo. Musela jsem se tomu postavit, čelit následkům svého hrůzného činu. Musela jsem něco udělat. Cokoliv.
„Kde je tělo?" zeptal se klidně, jako by se snad ptal na to, kde mi spadl kapesníček. „Neol," vyzval mě a jeho teplý dech mi ovál šíji. Tiskla jsem se k němu skoro až dětinsky vystrašená představou toho pocitu, kdy dýka prorazila maso a zarazila se o bílou kost. Ten moment se mi vypálil do paměti jako cejch.
Vrah. Vrah. Vrah.
„Oni už ho našli," zlomil se mi hlas. Jako na zavolanou se rozrazily dveře od komnat z chodby. Neviděla jsem do nich, jen jsem cítila, jak k nim Ardel pozvedl hlavu. Stále na mě spočíval svými pažemi a spíše je ještě o to více ochranářsky zpevnil, než že by plánoval pustit mě do světa nepěkných hrůz a smrti.
„Našli tělo," ozval se hluboký drsný hlas ode dveří.
Vrah, vrah. Byla jsem vrah. Budu za to hořet na hranici.
Ardel se nenápadně napnul. „Koho?" zeptal se raději muže, než aby ze mě mámil další detaily.
„Pomocnice z kuchyně, můj králi. Hledáme vraha a stopy vedli až sem, takže předpokládám..." umlkl. Musel zpozorovat, že stopy vedou až ke mně. Šaty jsem měla nejspíš zezadu špinavé od krve. Dech se mi znovu zrychlil. Modlila jsem se nazpět ke svým bohům, aby mě Ardel nevydal na smrt. Zabití se trestá trestem smrti. Alespoň, co se Lezumu týkalo.
„Kdo našel tělo? Kdo ho všechno viděl, Leyi?" ptal se pohotově. Zněla mu v hlase jistá nervozita.
„Má skupina. Slyšeli jsme křik a-"
„Kdo další viděl tělo?" domáhal se odpovědi.
„Otrokyně od služebných, můj králi. Prý též zaslechly křik, ale nemám tušení, co dělaly v této době v oné části hradu. Mám to nechat prošetřit?" Tón měl fádní. Nezněl nijak přehnaně nadšeně z toho, že by uprostřed noci měli začít vyslýchat služebné.
„Do rána chci vědět, co tam dělaly. Chci, aby..." A dále mé myšlení odplulo úplně jinou cestou, než putovalo dění okolo. Jediné, co mě drželo při patrném vědomí, byl jeho stisk a přítomnost mísící se s poklidnou vůní. Nemohla jsem mu na sto procent důvěřovat a zbaběle omdlít. Nevěřila jsem mu. A přesto jsem jako první zamířila k němu. Ta myšlenka mě udeřila jako facka. Určitě to mělo logické vysvětlení. Bylo to strategické. Ale také pěkně hloupé.
„Necháte mě upálit?" zašeptala jsem nepřítomně, když nás znovu pojídalo nesnesitelné ticho. Muži již opustili komnaty.
„Samozřejmě, že ne. Byla to jen otrokyně," snažil se mě upokojit.
„Byla to Relka," nasucho jsem polkla, částečně rozhořčena, že to bere na tak lehkou váhu. Na druhou stanu se mi sobecky ulevilo, že nebudu hořet mezi plameny, jež by pomalu a bolestivě pojídaly mé maso zaživa.
Cítila jsem čím dál tím zřetelněji teplo, sálající z jeho těla. Přímo žhnul. Plál.
„Tady nejsi v Lezumu. Zde hrajeme podle jiných pravidel. Když se nestaneš vrahem, staneš se objetí. Dnes sis obhájila svůj život," zněl krutě upřímně. „Vcelku se divím, že jsi vyhrála. Jsi zase opilá," rýpl si do mě. „To se na tu dýku musela napíchnout snad sama, ne?" pokusil se o vtípek. Ztuhla jsem ještě víc a nasucho polkla. Rozechvěla jsem se přílivem vzpomínek. Pochopil jeho nevydařený vtip a raději zmlkl.
Pomalu jsem se odtáhla. Začínal mě polévat stud, který jsem do teď přes veškeré ostatní pocity nevnímala.
„Krvácíš," poznamenal, co si všiml mé dlaně, ze které stále stékala krev. Skoro bych na ni zapomněla. Také mě bolela zezadu hlava, jak jsem se do ní praštila o podlahu.
Ardel ji šetrně uchopil do svých dlaní a začal ji prohlížet. Tmavé vlasy mu popadaly do obličeje. Dával si pozor, aby mi svými rohy nevypíchl oči. Jeho starost byla až směšná. Nenáviděl mě a já zase jeho. Řekli jsme si to více než jasně.
„Jsi zraněná ještě někde jinde?" začal si mě znovu prohlížet. Hned jsem záporně zakroutila hlavou. Při doteku, kterým zkoumal hřbet mé krvácející dlaně, se mi po hrudi rozlilo nečekané teplo. Okamžitě jsem se toho zalekla a cukla sebou. Pochopil to tak, že mě to zabolelo a jeho dotek ještě zjemněl. Raději jsem odvrátila hlavu stranou a kousla se zevnitř do tváře. Ignorovala jsem příjemné brnění v místě jeho dotyku.
„Proč jsi zabil Relona?" uniklo mi přes jazyk dřív, než jsem stačila kousnout i do něj.
Pohyb jeho prstů na mé zraněné dlani se zastavil. Ardel trhaně vydechl a zachmuřil se.
„Terra mi řekla, co se děje," odvětil stručně. „Zasloužil si to. Jsi královna Feramu. Neměl nejmenší právo ti ubližovat," dodal zlostně.
Ta zrádkyně...
„Já myslela, že mě nenávidíš," špitla jsem se staženým hrdlem. Zajímalo mě to a trýznilo zároveň. Přihodila se katastrofa a jako první jsem se vydala za ním - za úhlavním nepřítelem. A on na oplátku svému úhlavnímu nepříteli bez zaváhání pomohl.
„Také že nenávidím," potvrdil mi slova, která mi opětoval při korunovaci. „Ale já na to mám výhradní právo, má Neol." Shlédla jsem mu do tváře, která se pozvedla spolu s rohy, na kterých měl kruhovité šperky a zlaté drobné řetízky. Oči temné zeminy se mi zaryly hluboko, až důvěrně, do pohaslé zeleně v obležení popraskaných rudých blesků. Jemné pihy na obličeji se mu postupně vracely. Musel být několikrát venku na slunci. Oh, jak mi chybělo slunce.
Jeho poslední slova mi ale rezonovala v rozpálené hrudi.
„Už nejsem tvá, Ardele," zamumlala jsem. „Ta chvíle pominula v ten moment, kdys dovolil, aby mě zavřeli do zlaté klece," vpálila jsem mu do těch nádherných očí. Skoro až ponuře vytáhl jeden koutek rtů do pokřiveného úsměvu.
„Musím ti ošetřit ruku," odbočil prudce jinam. Hořce jsem se uchechtla a olízla si suché rty. Tohle bylo absurdní. Neměla jsem tady co dělat.
„Udělá to ranhojič. Vím, kde ho najdu," vyškubla jsem mu ruku a o krok ustoupila. Nevěděla jsem, co dělám a ani, co dělat mám. Jediné, co jsem nesměla, bylo myslet na ty pohaslé oči a krev.
„Doprovodím tě," nabídl se. Razantně jsem odmítla. „Není to tu pro tebe už více bezpečné," dodal důležitě. Zaváhala jsem. „Tvá ruka stále krvácí," připomenul mi, jako bych to snad sama necítila.
„Půjdu tajnou chodbou," dodala jsem argument, ačkoliv jsem ho nepotřebovala. Byla jsem přeci královna. Mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Alespoň od smrti Relona.
Hleděli jsme si do očí, každý bojující za své vlastní přesvědčení.
„Nemůžeš si být jistá, zda v ní budeš sama," opáčil chvíli na to.
„Jako by ses doopravdy zajímal. Nehraj divadélko," osočila jsem ho a stiskla si poraněný hřbet dlaně tou druhou.
„Nemohu dopustit, aby královna-"
„Jak rozkošné," ozval se hlas od průchodu do ložnice. Oba jsme se tím směrem otočili. „Skoro, jako bych slyšela nějaký velmi vážný důvod pro hádku," chechtala se pobaveně Terra a opřená o rám si hrála se zlatým prstenem se safírem na pravé ruce.
„Já-" začala jsem zaraženě. Netušila jsem, zda ví, o co nyní ve hradu jde. Ardel jen nadzvedl bradu a bez jediného výrazu na ni netečně hleděl.
„Našlo se tělo," řekla zaujatě. „Měla popálenou ruku a bodnou ránu na hrudi. Skoro čistá rána do srdce. Dvakrát minout, Neol, tady už je někde problém ve výcviku. Tentokrát to alespoň i přesto účel splnilo," pronášela vážně narážejíc na můj pokus zabít Ardela. Ten na to raději nereagoval. Netušila jsem, co vše mu Terra včera řekla, ale rozhodně to změnilo jeho postoj k ní samé. Zamlkle jsem semkla rty.
„Popálenou ruku?" ozval se konečně Ardel vedle mě. Zněl podiveně.
Elfka se zašklebila a důležitě se na mě podívala. „Naše lištička našla konečně svůj oheň. Zaostáváš za ní a to je v jednom kuse nalitá." Uraženě jsem se nafoukla a chtěla na to něco odseknout, ale vedle ní se objevila její sestra.
„Vzaly jsme její dýku. Asi by tě mohlo zajímat, co je zač," promluvila zamračeně Anita a obešla svou sestru. Musely se sem obě dvě dostat tajnou chodbou.
Zastavila se překvapivě před Ardelem, ne přede mnou. Trochu mě to zamrzelo. Zvědavě jsem přešla až k nim. Zatnulo mi, když se na ni leskla čerstvá krev. Musela být jak její tak ta má.
„Znak Lovce," zamumlal a vzal si ji do ruky. Anita přikývla a Terra přešla vedle své sestry. Na dýce se leskl vyrytý znak hořícího šípu. „Kde jí vzala?" zajímal se. Obě se podívaly na mě. Nechápavě jsem z nich skákala pohledem sem a tam.
„Byla to dcera Lovce. Prodal jí do otroctví. Nepěkné rodinné drama," vysvětlila Anita a Terra přikývla. Stále mě úpěnlivě sledovaly.
„Co?" nechápala jsem. I Ardel vypadal zmatený.
Anita přešla těsně ke mně a smutně se pousmála. V hnědých očích se jí zalesklo stříbro. „To není ta nejhorší novina," řekla tiše. Zoufale jsem jí pozorovala. Co dnes mohlo být ještě horší?
„Nebyla jediná. Jsou jich desítky, stovky, možná i tisíce, kteří chtějí tvou smrt. Jsou dva vládci a když se vrátil tenhle trouba, jejich jediným cílem je nechat naživu jen jednoho z vás dvou. A ty to nejsi, Neol."
„Navíc se tvá nešikovná vražda služebné dostala jen během pár minut do každého zákoutí hradu. Doslechly jsme se to od sluhů, kteří pečují na nádvoří o sochy. O sochy! Co tam dělali, je zase jiná pohádka, kterou zatím neznáme. Dnešní noc je zvláštní," pokračovala Terra.
„Navíc tomu příběh o tom, kdo zabil Relona, moc nepomohl. Říkají, že jsi čarodějnice usilující o pád Feramu. Vidí v tobě vaše božstvo snažící se zničit to Temné."
„Jdou si pro tebe," dokončila Terra. Zaraženě jsem pohled pozvedla k Ardelovi. Musel mi v očích vidět strach. Ihned jsem je odvrátila za elfky. Tam - v rohu místnosti - se na zdi držel přilepený hmotný stín. Hleděl na mě. Viděla jsem, snad i slyšela, jak zarývá drápy do kamenné zdi a vrčí. Viděla jsem malá křídla a několik zatočených párů rohů čnící mu od hlavy a zad. Udělala jsem krok dozadu, když se to přetočilo a jako pavouk to začalo lézt po stropu směrem ke mně.
„Je to jen stín," uslyšela jsem jeho hlas těsně u mého ucha. Trhla jsem sebou a o krok od něj odstoupila. V plané naději a překvapení jsem k němu pohlédla. Viděl to taky. On to viděl!
Elfy se tam také podívaly, ale nic neviděly. Jen to přešly nic neříkajícími pohledy.
Otevřela jsem pusu, abych se ho mohla zeptat na to, co to znamená, ale v další vteřině se otevřely dveře a v doprovodu rytířů dovnitř vstoupil Zerel s Gerlem. Ardel se zarazil, ale v sekundě nahodil pošklebující se úšklebek, jako by ho přítomnost jeho bývalých nejlepších přátel nijak nepřiváděla do nejistoty. Zradil je, stejně jako zradil mě. Měl by se jich bát.
Zastavili se kus před námi. Téměř okamžitě spatřili mé šaty a tělo od krve. Zerel vycenil zuby na Ardela, který v tom byl tentokrát nevině. Rytíři okolo nich stáli z obou stran. Dlaně měli položené na jílcích mečů, připraveni kdykoliv zaútočit. Nejspíše se domnívali, že by se mohli snažit ublížit jejich právoplatnému králi. Nebo tady byli kvůli něčemu zcela jinému.
„Máme problém," začal Zerel svým chraplavým hlasem.
„No nekecej," uchechtla se Terra. Anita ji zpražila pohledem a drkla do ni. Zerel toto menší přerušení ignoroval. Podíval se nejistě na Gerla. Ten se zhluboka nadechl a řekl to, co Zerel nedokázal.
„Po hradu se rozneslo, že Emer plánovala zradit Feram a dobrovolně ho předat Konečnému kontinentu. Sluhové a šlechta se najednou zbláznili. Jsou naštvaní. Cítí se zrazeni. Navíc je zde ten problém s..." nedokončil to. Místo toho jen pozvedl krátce ruku k mým šatům od krve a třesoucím se dlaním. Kousek od nich ležela na zemi krvavá dýka. Další držel v dlani Ardel.
Rytíři okolo nich nehnutě stáli. Nevypadalo, že by se hodlali vzdálit. Bylo jich vcelku šest. Mezi nimi jsem zpozorovala i Werna, který měl na tváři nečitelný vraz. Netušila jsem, jak se sem dostal tak rychle. Přišlo mi to až podezřelé.
„A nebouří se jen otroci a šlechta," dodal příliš nápadně Zerel. Rytíři se více napnuli a někteří vypadali, že se chystají udělat krok kupředu. Pochopila jsem to. Odolala jsem pudu začít utíkat. Převracel se mi žaludek a stahoval se ještě urputněji. Wern se nejistě porozhlédl po svých společnících.
Terra pomalu přešla k Ardelovi a začala mu cosi našeptávat do ucha. Poslouchal ji. Sklonil hlavu a obličej zkřivil do zamyšlené grimasy, měnící se po chvilce na zamračení a pochopení. A ať jsem se snažila sebe víc, já privilegium slyšet jejich rozhovor neměla.
Když se odtáhla, netušila jsem, že se stane zrovna to, co ve sledu několika sekund následovalo.
Ardel podal Terre dýku. Přijala ji a ustoupil stranou, zatímco na mě Anita omluvně hleděla psíma očima.
Přistoupil ke mně a pozvedl mou dlaň v vzhůru. Zmateně jsem očekávala, jak to bude pokračovat. Jaký byl jeho záměr? Co tímto sledoval? Napětí v místnosti narůstalo s každým dalším nádechem.
Jeho oči potemněly a přesto nabraly podivný odstín lesku a žhavých uhlíků. Rty se mu zformovaly do hravého úšklebku.
„Již brzy nebudou dva samostatní vládci," prohlásil náhle. Zmateně jsem zamrkala a pootevřela v překvapení ústa. Mou zdravou dlaň pozvedl ještě výše, až se jí skoro dotkl svými rty. Jeho pekelně temné oči stále sledovaly můj pobledlý obličej ušpiněný od krve a slz. „Bývalá princezna Lezumu a nynější královna Feramu, a já, bývalý princ Feramu a nynější král Feramu, uzavřou svazek manželský pro blaho naší země. Svatba bude za týden."