NEOL
Má rozlámanost se mi znovu vrátila, až když jsem kráčela chodbou zpět ke svým komnatám. Slastná euforie volnosti mě opustila a nahradila ji nesnesitelně trpká realita.
Tael; můj nejlepší přítel. Tael; můj snoubenec. Tael; můj druh, má rodina.
Zrychlila jsem krok, abych se co nejrychleji dostala do soukromí a mohla ze sebe vybrečet oceán. Ani v nejodvážnějších představách bych si nedokázala vymyslet scenérii, jakou byla ta v Trůní síni. Mrtvé zmučené tělo zavěšené nad trůnem připomínající trofej. Krev kapající do kaluží krve. Strach a hrůza vepsaná do obličejů přítomných.
Rytíři otevřeli dvoukřídlé dveře a vpustili mě dovnitř mých soukromých komnat.
Plameny svící a loučí ale neozářili jen temný pokoj bývalého krále. Osvítili i mé sny, má přání, mé modlitby k bohům, kteří mě již dávno zavrhli.
Modrá obloha jeho očí byla jiná, než jsem pamatovala, ale přesto tak známá. Bílé vlasy měl o trochu delší, jedno paroží stále uražené.
Když se dveře zabouchly, váhavě jsem k němu vykročila. Bála jsem se, zda to není jenom sen. Nevěřila jsem tomu, co jsem spatřila. Blouznila jsem, byla mrtvá a stoupala k nebesům mezi nekonečno hvězd ke svým bohům.
Poté ale pookřál v obličeji, pousmál se a já v několika rychlých krocích překonala naši vzdálenost a vpadla mu do náruče. Svou vahou jsem ho strhla k zemi na kolena. Byl tak slabý. Tak moc slabý.
Tiskla jsem se k němu, objímala ho a mačkala tak silně, až mě brněly všechny svaly v rukou a já se bála, že se mi rozpadne v pouhou hromádku minulosti. Třeštila jsem oči a vdechovala jeho známou vůni. Byl to sen. Živý sen. Cítila jsem jeho paže tisknoucí mě těsně k němu. Rozmazal se mi zrak, srdce se bolestně stáhlo a následně šťastně poskočilo. Tohle sen nebyl.
„Pamatuješ, cos mi řekla, než jsi odjela pryč, Neol?" zašeptal zkřehlým hlasem. Ten tón mi rezonoval v hlavě a srdci a příjemně hřál. Připomínal mi domovinu, mou téměř bezstarostnou minulost. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a začala mu máčet čistou bílou košili slzy. Cítila jsem, jak je hubený. Postrádal jeho vypracované svaly. „,Vrátím se.' To jsi mi řekla jako poslední, Neol. A ty ses nevrátila." Slyšela jsem bolest a strádání, možná, že i trochu výčitek. Mrzelo mě to. Tehdy jsem mu lhala. Tušila jsem, že už se nikdy nevrátím, ale byla jsem stále dost naivní, co se fungování světa týkalo. „A tak jsem si pro tebe přijel," řekl tiše a vydechl.
„Je mi to líto," hlesla jsem a polkla slzy. Až v ten moment jsem se mohla odtáhnout a pohlédnout mu do zmoženého obličeje plného zahojených, i nových jizev a ran. Pozvedla jsem k němu dlaň a přiložila mu ji na propadlou tvář. Uvolnil se. Stáhla jsem obočí blíž k sobě a trhaně se nadechla, odolávajíc dalšímu vzlyku.
„To mně je to líto. Kdybych tě tehdy nepustil, kdybych sem poté nejel - " kroutil hlavou.
„Pss," špitla jsem a sklonila jeho hlavu tak, abych si mohla přiložit čelo na to jeho. Dlouze vydechl, až se mu nadzvedla ramena a i on obalil svou dlaní mou tvář. „Už je to všechno lhostejné. Už na ničem jiném nezáleží. Ne nyní," mluvila jsem tiše, skoro až šeptem, abych ten sen nevyplašila. Bláhově jsme se usmívala a měla chuť propuknout ve šťastný smích.
„Chyběls mi, můj nejlepší příteli," přiznala jsem pokradmu. Cítila jsem, jak se úlevně pousmál. Svým palcem mě pohladil něžně po tváři, zahřívajíc mě tak u srdce, opakujíc ta samá slova. Jen jsem na to tiše dodala: „Nyní jsem konečně doma," a zůstala v tom živém snu i nadále. Bohové si mých modliteb konečně všimli. Byla jsem vyslyšena a obdržela ten nejlepší dar všech darů.
⁓
„Pamatuješ na to, jak jsme kdysi utekli a vydali se na výpravu k Nočním jezerům ke mně domů?" ptal se nostalgicky, zatímco jsme leželi vedle sebe na posteli a pozorovali nebesa z těžké šarlatové látky. Již jsme takto leželi nějakou dobu. Od rána, kdy jsem ho našla ve svých komnatách, jsem odmítala kamkoliv jít. Jediné, co jsem zvládla, bylo nechat se převléct do nejobyčejnějších šatů, které Arara našla v mém šatníku.
Jak jsem zjistila, přivedly ho sem elfky. Ptal se mě, co jsou zač, ptal se mě, jak jsme ho našli, ale já neměla sebemenší ponětí. Nechtěla jsem se vyptávat. Ne nyní. Ne, když jsem ho měla konečně znovu při sobě. Reprezentoval mou částečnou úlevu a zaháněl mé zmatené nitro plné zuřícího ohně, radosti a nesnesitelné hrůzy, která mě při pomyšlení na Relona pohltila.
Nevěděla jsem, co si myslet, co cítit. Vychovávali mě tak, abych úmyslně nezabila ani motýla. Uctívali jsme květiny a přírodu, káceli jen mrtvé stromy, žili poklidně bok po boku se zvířaty. Nyní jsem ale zabila - dvakrát. A tato situace mi dávala pocitu, že to je z části i má vinna. Tři vraždy. Nenáviděla jsem se za pocity štěstí a slasti, který mě při Relonově smrti provázely.
„Pamatuji," přitakala jsem. Byla to krásná vzpomínka. Krásnější než hrůzy, které nás potkaly zde. „Můj otec mě poté nechal zavřenou v pokoji týden a nutil mě učit se vyšívat a plést z travin," pochechtávala jsem se nad tou vzpomínkou. „Byla to tvoje vina!" nařkla jsem ho se smíchem.
„Vlastně to byl tvůj nápad," smál se spolu se mnou a drkl do mě rukou. Stočila jsem k němu pohled a přimhouřila pobaveně oči.
„Protože jsi o těch jezerech nepřestával mluvit!" bránila jsem se a dívala se do jeho očí prostoupených modrou svobodou a šedými stíny strastí a nedávné minulosti.
„V noci modře svítí," řekl klidnějším, sladkým a jemným hlasem. Jeho ztýraná tvář zjihla.
„Já vím," odvětila jsem důvěrně tichým hlasem. Zaznamenala jsem, jak se svými prsty dotkl těch mých a poté je opatrně propletl. Pousmála jsem se a více se k němu přivinula, přičemž si položila zlehka hlavu na jeho nyní kostnaté rameno. Přišel o tolik síly... Byla jsem neskutečně šťastná, že to všechno přežil.
„Vrať se se mnou domů, Neol," zašeptal mi do vlasů. Jeho dech mě zahřál na hlavě. „Nejvyšší vůdce tě přijme. Jsi jeho dcera-"
„Jsem královna Feramu. Víš, co by mě tam čekalo," oponovala jsem mu. V ústech mi náhle vyschlo a stáhla se mi hruď při pomyšlení na Vasiliu.
„Tak pojeďme jinam," navrhl.
„Nejde to," zopakovala jsem. Vnímala jsem, jak se trhaně nadechl a druhou dlaní mi nepatrně přejel po paži, kde se mi pnulo stinné tetování plamenů. Cítila jsem hrubou látku jeho obvazů. Chyběl mu na pravé ruce prsteníček. Byla to nedávná rána, avšak již řádně ošetřená a dokonce téměř zahojená díky neuvěřitelným darům elfek. To mu prst ale nikdy nevrátí. „Mám jejich magii. Nemohu-"
„Právě proto můžeš a měla bys."
„Bude válka," vydechla jsem.
„Já vím," překvapil mě svými slovy.
„Cože?" odtrhla jsem se od něj a podívala se mu do obličeje. Vypadal, jako kdyby o tom vůbec nechtěl mluvit, jako by tím snad porušoval slib mlčení, který kdysi dal.
„Tvůj otec už to ví měsíce. Řeší to. Jel jsem sem pro tebe, jelikož to zde brzy bude zavánět smrtí a krví. Feram padne," pronášel smířlivým tónem.
Pustila jsem jeho dlaň a posadila se. Plíce se mi zúžily a začalo na ně padat kamení.
„Ne," kroutila jsem hlavou. „Co to povídáš? Co to znamená? Když padne Feram, přejde válka i do Lezumu," chrlila jsem na něj úpěnlivě. V hlavě mi vířila tornáda. Též se posadil a shovívavě stáhl bílé obočí k sobě.
„Ne. Lezum obětuje částečně svou svobodu pro to, aby se zbavil Relů. Podpoříme Konečný kontinent v bitvě. Budeme jejich spojencem. Konečně se nebudeme muset ničeho bát. Oni chtějí jen pomstu na Relech," vysvětloval mi vstřícně.
„Proč mi to říkáš?" zašeptala jsem nevěřícně. „Jsem jejich královna. Nepřítel Lezumu. Co mi nyní brání připravit se na vpád i z Lezumu?"
V jeho očích se objevil chlad. Chytil mé dlaně do těch svých a sklonil mírně hlavu. Úpěnlivě se jeho modrá obloha vpíjela do zhýralé zeleně. „Protože vím, co ti udělali. Nejsi královnou, Neol. Jsi vězněm. Uteč se mnou nazpět. Vem si s sebou jejich část moci a pojď domů. Prosím," žadonil. „Uteč od něj a od celé země stvůr," dodal hořce. Nenáviděl ho. Nenáviděl toho, koho jsem kdysi milovala, toho, který zradil a ublížil ze všech nejvíce. I já cítila nenávist.
„Musím přemýšlet," řekla jsem nakonec a slezla jsem z postele. „Jsi pod ochranou koruny. Nechám ti připravit komnaty a další jídlo, léčitele, kteří ti pomohou se co nejlépe zotavit. Přidělím ti osobní stráž. Anita s Terrou tě budou chránit také."
Vstal a opatrně ke mně přistoupil. Jeden paroh se nad ním tyčil a rozvětvovalo se ve stesku po svém druhovi, kterého vedle sebe postrádal, jako když milenec ztratí milenku.
„Chápu to. Ale mysli rychle. Válka se blíží a tady... tady bych tě ochránit nedovedl." S těmito slovy se vydal po mém boku ke dveřím. Pověřila jsem Werna, aby zařídil vše potřebné a poslal mi sem Araru s vínem a obeznámil elfky s jejich novou prací. Čím více jsem nad tím začínala přemýšlet, tím více vystresovaná a v úzkostech jsem byla. A tak jsem svůj problém začala řešit tak, jak jsem si navykla - vínem.
⁓
„Oh, lištička je zpět. Jaké pak to překvapení? Překvapivě ani ne, že ano? Jak jde válka? Ach, ano, vlastně ještě nepropukla. Už se mi dny a měsíce slévají v jedno," zařehtala se Emer a chytila se mříží. Ačkoliv měla dost nové síly z jejich magie, stále se nezdálo, že by byl pro ní únik možný. Nejspíš se ani nesnažila.
„Relon je mrtvý." Ztěžka jsem padla na zem na zadek a zahalila se pláštěm. Kápi jsem si nechala nasazenou na hlavě a raději začala upíjet vína. Okolo nohy mi proběhla myš a zapískala. Stáhla jsem si jí blíž k sobě.
„Očekávala jsem, že se to brzy stane," připustila. „Takže strýc je mrtev. Překvapivé," šklebila se a sedla si těšně ke mřížím, až jsem cítila její teplo. Zděšeně jsem k ní stočila zrak a raději onen výraz proměnila v zamračení.
„Strýc?!" zavrčela jsem potemněle. Pokrčila rameny a zaculila se. Začala si natáčet pramen rudých vlasů na prst, jak to měla ve zvyku.
„Nezmínila jsem se? Jsem to ale zapomnětlivá," rozhihňala se. Prohlížela jsem si ji a přitom se mračila čím dál tím více. Ano, měli stejnou barvu vlasů a očí, ale nechtěla jsem znovu všechny házet do jednoho pytle. Navíc se mi o tom nikdo nezmínil ani slůvkem, což mě nyní dost hlodalo. Elfky to dost dobře musely vědět.
„Tvoje monstrózní rodina je úplně všude," poznamenala jsem suše a znovu se napila. Trpkost vína ani trochu neodrážela trpkost a nechuť k tomu, co mi docházelo. „Králi jste našeptávali oba, zatímco tvůj bratříček se kamarádíčkoval se strážemi a rytíři," docházelo mi. Nevinně se usmívala. „Věděl i Relon o válce? Věděl to?"
„Ne, ale něco tušil. Proto mu bylo nejspíše po srsti, když se mě zbavil a omotal si okolo prstů tebe. Rodinné vztahy jsou složité, ale to ty víš, že?" Natáhla ruku skrze mříže, dotkla se té mé a začala si prohlížet modřiny otlačených prstů. Ty téměř vybledlé na mém krku vidět nemohla. „Byl to tyran. Užíval si bolest ostatních. To ale všichni vládci na tomto trůnu, všichni na tomto dvoře a v hradu. Řekni mi, Neol," podívala se mi černočernýma očima do těch mých. Její jizva přes obočí až k nosu se zvýraznila v chatrném světle loučí. „Líbilo se ti, když jsi ho zabíjela?"
„Nezabila jsem ho já," vyhrkla jsem až moc horečně, jako bych snad chtěla očistit svůj zakrvavělý štít. Čekala jsem, až mou ruku pustí.
„Škoda. Kdo tedy?"
„Nevím."
Na to se pobaveně rozřehtala. „Nevíš? Přemýšlej dvakrát. Kdo ho chtěl mrtvého? Relové ne. Co tvé přítelkyně? Kdo viděl tvé modřiny a podlitiny? Kdo znal tvou slabinu?"
„Elfky," prozradila jsem jí. Tušila jsem, že to byly ony. Kdo jiný? Našly Taela, přivedly ho ke mně. Musely to být ony.
„Byly to ale doopravdy ony?" Nedocházelo mi, co tím myslí. Po pár sekundách přemýšlení to do mě ale narazilo jako lavina. Viděla mi to v obličeji. „Začíná se to krásně zamotávat. Králové jsou krutí, má lištičko, hlavně zde ve Feramu, a syn pekel bude ze všech nejhorší. Uteč do své nory a nevylézej, nebo se chop kormidla a pluj skrze tu krutost, jako by to bylo rozbouřené moře. Nebo to moře zab."
„Proč myslíš, že Ardel bude z nich ten nejkrutější?" ptala jsem se zvídavě. Pustila mou ruku a vzala si pro změnu mou číši. Zhluboka se napila. Zakřenila se a otřela si rty hrotem ruky.
„Viděl vzor ve svém nevlastní otci po celý svůj život. Ačkoliv ho nenáviděl, stále neměl nikoho jiného ke komu by vzhlížel a učil se od něj. On bude ale o to horší, protože byl zrazen. A zrada bolí a mění lidi. To ty ale také víš." Vrátila mi číši a dotkla se svého vlastního zápěstí. Obličej se jí nyní křivil čímsi bolestně nenávistným.
„Když mě sem jako dítě přivezli, znala jsem zde jen strýce, který byl králův rádce," začala povídat zcela bez rozmyslu. Nevěděla jsem proč to říká, ale nevyrušovala jsem ji. „Stejně už to nikdo jiný neuslyší a má reputace nemůže klesnou na hlubší dno, takže ti prozradím, jací králové Feramu vládnou, lištičko." S neblahou předtuchou jsem ji poslouchala. Plášť příjemně hřál, zatímco jí musela být zima, ačkoliv jsem jí nechala přinést teplejší šaty.
„Relon byl ten, který mě začal učit, jak žít na tomto dvoře. Král si mě nevšímal ani když jsem bodla jeho syna a já tak mohla začít přežívat a učit se žít v pomluvách, maskách a jedovaté zradě. Jenomže vše se mění, když žena začne dospívat, že? Protože muži přestávají být slepý," vrčela s absurditou jejích slov. Začínala jsem tušit, kam tím směřuje. Ani jsem nedutala.
„Víš, jaké to je, když se tě někdo dotýká bez toho, aniž bys o to požádala? Aniž bys měla na výběr? To, když se tě někdo zmocní a ty se cítíš tak příšerně bezcenná a ponížená? Chtěla jsem, aby mi strýc pomohl se dostat pryč z hradu, a víš co mi na to řekl? Hm?" Pozvedla jsem k ní zrak v tiché empatii. V očích se jí leskly slzy. Bylo to poprvé, co jsem jí viděla bez kontroly ronit slzy. „,Bylo na čase, abys konečně začala plnit svou povinnost vůči rodině. Využij moudře toho, co ti je poskytnuto. Nezapomeň, jak blízko ses dostala a jak daleko se ještě dostat můžeš.' V tu chvíli mě to zradilo a ublížilo mi to, jelikož jediný člověk, na kterého jsem se mohla spolehnout, mi nepomohl, ba naopak mě do toho poslal zpět."
„Kolik ti bylo?" zeptala jsem se přiškrceným hlasem. Po tváři jí stékaly slzy. Křečovitě se pousmála.
„Třináct," odpověděla a otřela si dlaněmi oči. „V tu dobu zemřela Ardelovi sestra, pokrevní dcera krále a královny, má tajná jediná kamarádka. Sešlo se to všechno naráz. Jenomže jsem se musela zatvrdit. Ardel byl mnohem krutější, než kdy dřív. Své hry dováděl do perfektnosti, poprvé zabil, král chtěl rozptýlení a já se bála. Královna se pomátla a usmyslela si, že její novou dcerou budu já. A tak jsem to využila.
Ulehala jsem s králem proto, abych mu mohla našeptávat, abych měla ochranu a vliv u dvora, který se poté díky mému nově objevenému talentu našeptávat lidem dost prohloubil. Vedlo se mi dobře. Velmi dobře. Viděla jsi, kam až jsem se dostala. Byla jsem daleko, tak daleko k tomu, abych dosáhla svých cílů, za kterými jsem se tak dlouho pídila. A pak jsi přišla ty a nahradila mě. A to jsem si myslela, že mám pojištěnou i tuto možnost."
Vše se obracelo zcela jiným směrem. Emer měla talent shrnout tolik věcí do pár vět, až mi z toho šla hlava kolem a já nevěděla, co je nejdůležitější a co naopak mohu opomenout. Bohužel pro tuto situaci bylo důležité vše.
„I tuto možnost? Nemohla jsi předpokládat-"
„Že mě nahradíš? Ne. Ale měla jsem pochybnosti. Ardel se okolo tebe až moc ochomýtal. Zblbla jsi ho, okouzlila a já si nemohla být jistá, co s tebou zamýšlí do budoucna. Pořešila jsem to po svém. Odhalila jsem tvou minulost, jak už jsem ti minule říkala, a prozradila jí jemu."
„Nejspíš mi nehodláš říct, co vše jsi mu pověděla, že? Protože v mé minulosti není nic, kvůli čemu by mě mohl chtít zabít." Jak minule zmínila, divila se, že jsem ještě živá. Věděla jsem jeden fakt, pro který se o to mohl pokusit, jenomže ten už věděl dávno. Přijela jsem ho zabít. Co mu ale v ten večer zahájení třetího měsíce nasadilo ledovou masku a obestavilo ho jeho starou temnou pevností, okolo které skuhral ledový vítr a naříkal zhýralým tajemstvím?
„Jistě že ne, lištičko. To bych přišla o zábavu. Teď už alespoň trochu víc víš, čeho jsou králové schopni. A to jsem ti ještě nepověděla veškeré detaily. Chtěla bys je slyšet? Protože to už nebude tak hezké vyprávění. Královská krev si libuje v násilí," ušklíbla se i přes veškeré slzy, které jí tekly po tvářích. Smála se, i když vevnitř trpěla a automaticky se chtěla dotknout své jizvy na obličeji, ale včas stáhla ruku zpět do klína. Zaznamenala jsem to.
Položila jsem číši na zem a otočila se ke mřížím čelem, abych skrze ně mohla protáhnout paže. Polekaně ucukla, když jsem jí objala. Působila vyplašeně, ztuhle a nejistě, jako kdyby jí nikdo neobejmul roky. Nakonec mi i ona objetí opětovala, ačkoliv to kvůli mřížím bylo dost nepříjemné.
„Nikdy se ti to nemělo stát, Emer," zašeptala jsem ztěžka a myslela to vážně. Byla to jen malá holka, když se musela naučit žít v této nelítostné části země. Vychovala jí monstra. Nebylo divem, že se jedním z nich později sama stala. „Odpouštím ti," řekla jsem a pustila jí ze sevření.
Nevěřícně na mě hleděla. Chvěly se jí rty i víčka černočerných očí. Seděla na zemi, jako ta malá holka, kterou sem kdysi přitáhli poté, co jí otec zavraždil matku a vyměnil jí za svou svobodu. Seděla na zemi neschopna slova, bez špetky falešného smíchu či popichování. Nyní jsem viděla tvář dívky, kterou mohla být, a možná že i byla, pod silnou vrstvou všeho toho zlého.