Seděla jsem u jídelního stolu ve větším salónku ve východním křídle hradu. Třeštila mě hlava, mírně se mi točila a já ji pro jistotu podpírala rukou opřenou loktem o desku vyleštěného stolu z ebenově černého dřeva. Nevěděla jsem, co zde dělám, ale bylo mi to vcelku jedno.
Arara mě vzbudila chvílí po úsvitu a navlékla ještě v polospánku do zlatých šatů s vlečkou. Vlasy mi zapletla, jak po většinu času Relon přikazoval, a do nich zastrkala zlaté vlásenky ve tvaru zpěvných ptáčků. Ještě jsem si omámeně a pořádně rozespale připnula ke stehnu Naději, která už dlouhou dobu žádnou nadějí vůbec nebyla. Dýka od Taela. Měl zůstat doma. Neměl za mnou jezdit.
Natáhla jsem se pro číši, do které mi již jedna z otrokyň nalila vína. S třeštící hlavou jsem upila a ucítila částečnou úlevu.
Stůl byl celý obložený talíři a tácy s různorodým jídlem. Od pestrého výběru ovoce, voňavého pečiva, až po dozlatova upečeného masa. Zatrnulo mi. Napřímila jsem se a přimhouřila své ospalé oči. Jedna další židle byla na druhém konci čela stolu. Žádná další zde nebyla. A poté jsem se rozpomněla.
Zaklela jsem a začala se zvedat, abych mohla odejít. V tu samou chvílí ale otevřenými dveřmi vešel dovnitř ráznými kroky on; ten, který měl za odpovědnost vše, co se mi stalo; ten, který mě dostal až na samotné dno.
„Nemusíš kvůli mně vstávat," zašvitořil sladce, tak, až z toho trnuly zuby, a stanul za židlí naproti mně. Dělilo nás jen něco málo okolo dvou metrů stolu a dusný vzduch prosycený nepříjemným pocitem pnoucí se mi jako had po hrudi.
Doprovod královských stráží zůstal stát u dveří a bedlivě nás pozoroval.
Sluha přešel místnost a odsunul mu lehce židli, na kterou se pomalu Ardel usadil. Napodobila jsem ho, ačkoliv jsem dlaně zatínala v pěst a cosi dalšího svíralo mé srdce zarývajíc do něj železné drápy.
Vlasy měl elegantně sčesané dozadu, na hlavě černou korunu s trním, mezitím, co mu rohy zdobily zlaté šperky. Stejně tak v jeho pravém uchu visela náušnice ve tvaru plamenů a dvě náušnice s rubíny. Na sobě měl svou obyčejnou černou košili a volné kalhoty. Rozhodně si užíval své volnosti a ani v nejmenším ho nezatěžovalo, že by měl jako král nějak esteticky vyhlížet. A nebo jsem mu jen záviděla, jelikož já musela být v šatech s korzetem. V nepříjemných, dusivých, neuvěřitelně těžkých, nedovolujících mi dýchat, šatech. Relon mě mučil ve všech směrech, ať už si to uvědomoval, či ne. Chtěl mě mít pod kompletní nadvládou.
„Přišla jsi," konstatoval a se zájmem si mě prohlížel. Mávl ledabyle rukou ke sluhům, stále mě propalujíc pohledem, a jeden z nich mu dolil číše. Jak se zdálo, nebyla jsem zde jediná, která si po ránu dodávala pár zdravých doušků vína. Až na to, že v mém případě jich nebylo jen pár.
Nuceně jsem se pousmála. „Přišla jsem se sem najíst," odsekla jsem a zapřela se do křesla. Dlaň jsem si položila na břicho a raději se znovu narovnala, abych mohla lépe dýchat. Všimnul si toho, ale nekomentoval to.
„To bys mohla i v komnatách," argumentoval.
„Tam se nevejde tolik jídla," opáčila jsem. Pobaveně se uchechtl a začal si sám přendávat jídlo na svůj talíř. Já se ho ani nedotkla.
„Chtěl jsem mluvit o válce," nenuceně povídal a pečlivě si skládal jídlo na svůj zlatý talíř. Zahořkle jsem ho pozorovala a snažila se odolat pokušení se na něj vrhnout a dokončit to, co jsem dříve nedokázala. Dýka mě pálila na stehně a připomínala staré časy.
„O válce, nebo o tom, jak si přivlastnit i zbytek vaší magie?" Zasáhla jsem svými slovy přesně a trefně.
Zarazil se a olízl si s potutelným smíchem suché rty. Poté přendal jeden kus pečiva na pravou stranu talíře a ztěžka si povzdechl.
První paprsky slunce vrhaly do místnosti skrze menší zasklená okna jasné proudy světla prosycený prachem a skrze ty proudy, jakoby se sypaly hvězdy. Naproti oknům v krbu plápolaly plameny, ohřívající tak vzduch, který se stával čím dál tím více nepřijatelně dusným.
„To je jedna z dalších nepříjemností, které musím vyřešit. Předpokládám, že mi ji dobrovolně nevydáš, že?" Sluhové na krajích místnosti nečinně poslouchali. Jeden z nich přešel ke krbu a hodin do něj poleno. Vyrojilo se z něj stovky jiskřiček a vzlétly vzhůru jako hejno světlušek.
„Myslíš, že bych se nechala dobrovolně podříznout jako zvíře a umožnila ti vzít si všechnu mou krev? Ne," zakroutila jsem hlavou. „To bych dobrovolně neudělala. Musel bys mě přinutit." V mém srdci tloukl žár a nenávist. Mluvila jsem s ním, zatímco mi hořkla slova na jazyku a zdála se být příliš těžká na to, abych to zvládala s klidem na duši dál. Protože když byl znovu přede mnou, když jsem ho viděla tváří v tvář, ne jen ve svých nereálných snech a nočních můrách, bylo těžké si byť jen pomyslet na to, co vše bylo kdysi dobré. Jelikož to byla lež. Hra.
Zatvářil se zmateně a poté stáhl obočí k sobě. Následně se mírně pousmál, jako by si na něco vzpomněl.
„Myslel jsem si to," odvětil a začal s chutí jíst.
„Ty nebudeš?" řekl, když polkl. Nereagovala jsem na to. Místo toho jsem vzala svou číši a znovu z ní upila. Na tohle jsem toho potřebovala mnohem víc. „A to jsem si myslel, že v pití alkoholu vyhrávám já," nahodil rošťácký úsměv. Na tvářích se mu vytvořily ďolíčky. Zahnala jsem myšlenku na to, že je stále dokonale svůdný jako kdysi. A zapudila jsem také to, že za tuhle kalamitu vlastně mohlo hlavně moje neovladatelné tělo.
„Už ne," ucedila jsem chladně. Můj výraz se zatvrdil. „Už dlouho ne."
Chlad rozprostírající se okolo nás mě ochromil. Nebyla jsem schopna pohybu. Jeho oči zely hádankami a tvář se mračila v nepochopení. Vše okolo nás se vznášelo v nevyřešené minulosti plné bodavých jehel, zarývající se mi hluboko do masa a kostí.
Dopila jsem číši a nadzvedla ji, abych dala znamení. Zrak jsem z něj ale nespouštěla. Přešla ke mně služebná a začala mi dolévat vína. Sklouzla jsem k ní pohledem. Srdce se mi krátce zastavilo. Viděla jsem její pravé oko, které bylo zakalené bělmem, levé, které zabíjelo tmavou hnědou, takovou, kterou mývají osamělý vlci. Světle hnědé vlasy měla spletené v drdol. Zákeřně se pousmála. Jak se ke mně dostala? Nasucho jsem polkla a potlačila třes. Když odcházela na své místo, raději jsem od ní odvrátila zrak.
„Co tě to stálo, Neol?" zeptal se zcela klidným hlasem. „Co tě stálo, abys mohla mít tohle všechno?"
„Svobodu," odpověděla jsem popravdě a předklonila se mírně dopředu. „A mnohem víc." Nelhala jsem. Tohle byla pravda a nic jiného než pravda.
V další chvíli, kdy na mě napjatě hleděl a netušil, co na to říct, se znovu rozrazily dveře. Oba jsme k nim střelili pohledem.
Terra si to kráčela ve svých volných kalhotách vyšívaných zlatem a mědí, košilí s mnoha ozdoby z drahých kamenů a samozřejmě valným množstvím šperků z královské pokladnice. Divila jsem se, že se ještě dokázala pod jejich váhou pohybovat. Mnoho náušnic, náhrdelníků, prstenů, náramků a kila dalšího na ní viselo jako na výstavní figuríně.
Za ní se ve dveřích objevili zmatení rytíři a vykročili pro ni, ale zarazila jsem je pozvednutou rukou. Nejspíš byla neviditelná do té chvíle, než otevřela dveře. Nyní se jí na obličeji zračilo cosi nevyzpytatelného. Stráž u dveří, odkud přišel Ardel, se pokusili též vyrazit kupředu, ale i je můj rozkaz zadržel na místě.
Popadla židli vedle postávajících sloužících, kteří po ní nervózně pokukovali. Popadla ji za opěradlo a s vrzáním ji táhla po mahagonové podlaze směrem ke stolu. Ironicky se ušklíbla na Ardela, praštila židlí na zem, prudce na ni dopadla a se vší parádou si položila s žuchnutím nohy na stůl s jídlem, až zařinčely sklenice a poháry.
„Dobré ráno, Neol," zívla si a uvelebila se ještě lépe na nepohodlné židli. Zaraženě jsem ji pozorovala, když se nahnula na stůl a ukořistila si z Ardelova talíře kuřecí stehno a začala si ho hladově prohlížet. „Tobě samozřejmě špatné, princáto," ušklíbla se. Zahryzla se do stehna a začala přežvykovat. Po jejím pronesu vešlo do místnosti nebezpečné ticho.
„Ty," zavrčel Ardel a předklonil se směrem k ní. Dlaněmi objímal kraje stolu, které pod jeho tlakem naříkaly. Měl nyní mnohem větší sílu, než kdy předtím. To ale já také. Alespoň jsem doufala, že ji dokážu povolat znovu.
„Já? Já jsem Terra, zlato. A jestli na mě ještě jednou zavrčíš, dostaneš obojek a půjdeš ven do boudy, takže se klidni," rozhodila rukou se stehnem, až kus uvolněného masa odlétl na podlahu. Zatrnulo mi. Ardel naštvaně nasál vzduch, až se mu rozšířilo chřípí. Poté jsem se ale začala pochechtávat, až jsem ze sebe vydala pobavený smích. Oba na mě s podivem pohlédli.
„Děkuji pěkně," pokynula uznale Terra. „Ale tohle nebyl vtip."
„Ty nemáš ani ponětí, s kým-"
„Šuš. Až moc dobře," odbyla ho a zaměřila se zpět na mě. Pomalu jsem se dosmála a znovu se napila vína. Začínalo to být zajímavé. „Zaprvé bych se chtěla omluvit," změnila plynule téma. Pozvedla jsem jedno obočí vzhůru. Ardel pěnil dál a nevěděl, co si počít. Terra zde byla očividně za mnou a já byla ať chtěl, nebo ne, stále královnou stejné hodnosti jako on. Kdyby poručil, ať ji odvedou, já bych zase poručila, aby ji propustili. A elfka si to moc dobře uvědomovala.
„Za co?" zeptala jsem se podezíravě.
Ardel nakonec poslal služebnictvo pryč a pohrozil jim smrtí, zda toto někde vypustí z úst. Mezitím pěkně zuřil.
„Nuže," našpulila rty. V tu samou chvíli, jako by se nechumelilo, do salónu vtrhl Relon. Všimla jsem si že kulhal, i když se to snažil skrýt. Střelila jsem pohledem po Terre. Ta pokrčila rameny a nevinně se culila.
„Něco důležitého, že vyrušuješ náš čas snídaně bez ohlášení, rádce?" obořil se na něj otráveně Ardel a nabroušeně upil vína. Přitom ze mě nespouštěl zrak.
Relon se zarazil a zaváhal. Nebyl zvyklý na odpor. Dlouho jsem tu byla jen já sama. A mě mohl ovládat, jak se mu jen chtělo.
Otevřel pusu, aby odvětil, ale Ardel ho přerušil. „Také by mě zajímalo, co máš s nohou." Ani se na něj přímo nepodíval a stejně to poznal.
Rádce se zachmuřil. „Nic vážného. Je se stala malá nehoda," prohodil nevlídně. „Chtěl jsem s Vámi-"
„Spadl omylem ze schodů. Taková neblahá událost," vmísila se do toho elfka a zákeřně se zahryzla do masa. Zděšeně jsem na ni pohlédla, poté na Relona a promnula si nenápadně zápěstí. Rukavičky se mi mírně vyhrnuly, ale stále zakrývaly obtisky prstů. Na krku byly již nepatrné. Hojilo se to rychle. Až nepřirozeně rychle. Nyní je zakrývala jen zlatá mašle.
„I to se stává," řekl drsně směrem k ní, mezitím co se nevinně chichotala. „Jaká to neblahá věc, že jste mě zrovna viděla, slečno Terro."
„Dost," zarazil to Ardel a otráveně si povzdechl. „Promluvíme si později. Nyní nechceme být rušeni," odbyl ho. „Běž," pobídl ho. Relon zaváhal. „Hned!"
Rádce po mě hodil rázným pohledem, jímž mi udal rozkaz. Stáhl se mi hrudník. Sklopila jsem pohled. „Možná, že bychom si ho měli-"
„Později," přerušil mě mladý král. „Nyní snídáme, nevidíš, rádce?"
Relon se vzdal. Hluboce se uklonil a poté odešel ven. Úlevně jsem si vydechla. Nastalo ticho.
„Nemělas to dělat," špitla jsem k elfce. Ta jako reakci odfrkla a přehodila si překřížené nohy na stole obráceně.
„Zasloužil si to, prevít. Ani nevíš, jak mě těšilo, když padal a při každém dopadu ho to pěkně zabolelo. Měla bych ho pověsit za nohy a dát mu konečně hodiny zpěvu, za to-"
„Terro," varovala jsem ji. „Mlč." Stále jsme měli společnost, která se zaujetím poslouchala.
Její a Aniti hodiny zpěvu v překladu znamenaly mučení takového kalibru, kdy osoba zazpívá veškerá tajemství, která má. A ony byly učitelkami nejlepší z nejlepších.
„Co to máš na krku?" vložil se do hovoru. Terra se hořce ušklíbla. V očích měla vepsanou krutost, kterou by s radostí darovala tomu, který mi to udělal.
Dlaní jsem si automaticky sáhla na krk a urovnala si tlustou stuhu. Nejspíš se trochu sesunula. Arara ji měla utáhnou více, i když by to znamenalo další zamezení vzduchu.
„To je má věc. Rozhodně ne něco, s čím by ses měl zabývat," přecedila jsem přes zuby. „Odcházím. Nechávám ti volnou ruku. Zařiď si svou vytouženou válku, jak jen chceš. Dobij si co chceš, klidně i celý Lezum. Ale mě nech na pokoji," vychrlila jsem na něj a postavila se. Terra otráveně zakroutila očima a shodila nohy ze stolu. Zlehka dopadly na zem. Vstala a na cestu si vzala pár kousků ze stolu.
„Buď si králem," pokračovala jsem dál. „Pokud přijdeš na způsob, jak si bez účasti mého úplného vykrvácení převzít i zbytek své moci, jen do toho. Předám ti ji a odejdu. Ale do té doby..." Zatočila se mi hlava. Zapřela jsem se dlaní o stůl a ztěžka nasála vzduch do plic. „Nechci o tobě už víc slyšet. Jen věz, že lituju, že jsem ti tehdy tu dýku nezarazila přímo až do srdce."
Též vstal, přešel vedle stolu, ale nepřiblížil se ke mně ani o krok. Obličej měl zamrzlý ledovou maskou. „Měl jsem tě nechat v té kleci shnít zaživa," řekl nazpět. Před očima se mi zamlžilo. Přesto jsem se narovnala a nuceně jsem se pousmála.
„Možná," zašeptala jsem slabě.
„Proč máš ty rukavice?" zeptala se náhle Terra koumavě. Dřív, než jsem zareagovala, mi jednu z nich strhla a odhodila ji stranou. „Neol!" vzdechla. Ruku jsem hned schovala za záda a couvla. Pozorovala mě se zděšením a vražednou starostlivostí. „Já ho-"
„Mlč," vydechla jsem zoufale. „Prosím, mlč už," zakroutila jsem hlavou a urgentně vyrazila pryč. Zůstala stát na místě, zatímco jsem sama rozrazila dveře a v doprovodu svých rytířů se začala vracet do královských komnat, kde na mě již jistě čekal on. Nikdy se dlouho nezdržoval mimo, když bylo něco, čím jsem ho rozhořčila. A tohle za rozhořčení stálo. Měla jsem rozkázat ho vyslechnout. Místo toho jsem jen slabě kuňkala.
Cestou jsem narazila na Gerla, který se po boku Anity nesl chodbou a něco ji se smíchem vyprávěl, zatímco na něj zamilovaně hleděla a usmívala se od ucha k uchu. Špičaté uši se jí zvýraznily díky sčesaným vlasům do copů. Když si mě všimli, vydali se ke mně, ale jen jsem je odbyla a vymluvila se na to, že jsem unavená a jdu znovu spát. Chtěli odporovat, ale rytíři je lehce zadrželi.
Jak jsem očekávala, Relon již stál na svém místě. „Měla jsi mu poručit. Máte stejnou moc," promluvil jako první.
„A ty bys mi měl přestat ubližovat," odsekla jsem s ohrnutými rty. Byla jsem nevrlá, podrážděná a v ještě více nejisté situaci.
„Cos to řekla, má drahá? Asi jsem tě špatně slyšel."
„Slyšels dobře," ucedila jsem. Pousmál se, povzdechl si a přitom hravě zavrtěl hlavou.
„Dnes v noci," přešel blíž ke mně. Začala jsem se připravovat na to, že se mě znovu pokusí zmocnit. Mýlila jsem se. „Ti přinesu, jak jsem slíbil, nové paroží, a pověsím ho na zeď přímo naproti tvé posteli," promlouval a svými prsty obkreslil linii mé čelisti, až palcem přejel po mém spodním rtu. Třeštila jsem oči a trhaně dýchala, snažíc se vstřebat jeho slova. S jízlivým úšklebkem se na mě podíval a poté odstoupil.
„Ne," udělala jsem krok k němu. „Ne!" zdůraznila jsem svá slova.
„Uvidíme se za pár hodin. Snad se konečně ponaučíš. Protože fyzická bolest už pro tebe není dost." Krutost v jeho slovech nabyla nehorázné moci.
Vyrazila jsem směrem k němu, abych ho chytila a nedovolila mu odejít, ale jeho rychlost a reflexi byly mnohem lepší, než jsem měla já. Ve vteřině byl u dveří, v té další je otevíral a poté z venku znovu zamykal. Zapadl zámek. Minulost se opakovala.
„RELONE!" zahřměla jsem s nářkem. Praštila jsem se vší silou do dveří. Snažila jsem se najít vnitřní sílu, ale marně. Jen jsem do nich bezmocně bušila a kopala. Poté jsem se ale zklidnila do té míry, až jsem si uvědomila jeho chybu. Nechal mě zamčenou v komnatách, ne v mé ložnici. Nyní jsem měla volný přístup k tajným chodbám.
Vyběhla jsem k nim, jak nejrychleji jsem mohla. Odhrnula jsem těžký závěs a otevřela menší dvířka. Chodbu ozářily pochodně živené magií. Utíkala jsem jimi na rozcestí, které vedlo do hlavních chodeb. Běžela jsem tak rychle, až plíce dýchaly jen oheň a bodavé jehly.
Když jsem se dostala ven, nevěděla jsem, kam dřív. Doběla jsem na chodbu, vedoucí do královských komnat, ale ta byla zaplněna jen čtyřmi rytíři. Udýchaně jsem se vydala bloumat po hradě.
Nemohla jsem ho najít. Míjela jsem zmatené služebnictvo, strážce a rytíře, ale nikde Relon nebyl.
Propadla jsem panice. Roztřásla jsem se. Klesla jsem na kolena uprostřed chodby a rozplakala se.
Co jsem to zase udělala? Co jsem to udělala Taelovi? Pokud mu uřízne poslední paroží, bude to, jako bych to udělala já sama. Konal kvůli mně, konal dílo, které bylo ohavné a ukrutné. Relon byl monstrum, jenomže já byla ta, která mu povolila řetězy. Byla to všechno má chyba.