Byla jsem znovu na bitevním poli. Okolo mě hořely prapory tmavě šarlatové barvy, jakou má zaschlá krev, se znakem nedokončeného kruhu. Vlály ve vánku a odlétávaly z nich žhavé kusy látky, jako světelné hvězdy padají z nočního nebe. Mimo ně se v krvi máčely prapory oranžové, bílé, hnědé a modré barvy. Na nich se nesly symboly kmenů Lezumu.
Ovál mě ledový štiplavý vítr nesoucí s sebou železitý pach krve. Cítila jsem ho i na jazyku. V dáli se táhla k výšinám hora. Již mi z nějakého důvodu hrůzu nenaháněla - jen jsem z toho pohledu cítila zoufalost.
Temná krajina zamrzlá ledem byla pokryta těly. Ti živí okolo mě stále pobíhali jako rozmazané šmouhy a střetávali se s dalšími protivníky. Slyšela jsem bojový řev a nářek umírajících. Viděla jsem fialovou vlajku s černým havranem, jak se mi mihla před očima. Černá vlajka s rudým dravcem. Tolik různých praporů.
Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras. Když jsem pohlédla na vlastní ruce, viděla jsem na nich čerstvou krev. Zpomaleně odkapávala z prstů na promrzlou zem. Z nebe se snášel jemný poryv vloček.
„Běž odtud!" zařval hlas po mé pravici a někdo mě popadl za ramena. Třásl se mnou, mezitím co mi z ruky vyklouzl krátký meč. Viděla jsem jeho temné oči. Obličej mu místo pih pokrývaly krůpěje krve, potu a špíny. Vlasy téměř až černé barvy se mu lepily k čelu potem i krví. Na hlavě mu čněly dvoje rohy a k tomu na ní seděla temně vyhlížející koruna z propletených větviček s trny. I ona byla potřísněna tekutinou života a smrti.
„Uteč, Neol!" naléhal. „Uteč. Prosím tě o to. Klidně před tebou pokleknu, ale uteč." Svými dlaněmi mi obejmul obličej. Byl vyděšený. Nechápavě jsem mu hleděla do temných očí. Na bradě měl tetování vertikálních tří čar.
Nad hlavami nám cosi zařvalo, až se roztřásla celá zem. S hrůzou jsem vzhlédla vzhůru. Drak. Leskl se jako olovo. Oblohu pročísla píseň ohně.
„Bež..."
Poté jsem se ocitla v temnotě. Neviděla jsem nic, krom obřího oka s protáhlou zorničkou. Zpozorovala jsem, jak se okolo mě cosi sune. Mělo to šupiny. „Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct."
Stála jsem naproti němu a s otevřenýma očima dokořán pozorovala, jak mrkl a znovu se mu oko pomalu otevřelo. Slyšela jsem, jak se šupiny otírají o neviditelnou zem. Ovanul mě puch zkaženého spáleného masa. Cítila jsem oheň a dým.
„Ona na tebe čeká, Dítě nebes. Ona už čeká. Běž a najdi ji. Plameny tě povedou. Vaše krev vás povede. Spoj krev přírody s tou pekel a oblohy. Čas běží... Běží..."
~
Další den jsem skoro celý prospala v posteli. Byla jsem vyčerpaná jak fyzicky tak i psychicky a nejen z toho snu. Neměla jsem sílu na to vstát a zabývat se něčím, co nemělo jednoduché řešení. Byla to skládanka s miliónem částí a já nevěděla jak začít. Válkou? Plameny? Ardelem? Nebo tou, která se jmenovala Ona? Zatracená magie.
A tak jsem to prostě ignorovala jako doposud.
Chvíli jsem hleděla z okna a sledovala, jak se v dály dříve zelené listí temných lesů pozměnilo na odstíny ohně a krve. Tráva seschla a zežloutla. Po obloze se i přes dny táhly po většinou mračna a upozorňovala na nadcházející poprchávání či prudké deště. Jenomže ty byly výjimečně.
V noci teploty rapidně padaly hluboko pod bod mrazu a přes den se vše jevilo alespoň přijatelně.
Chtěla jsem vyjít ven, ale neudělala jsem to už po tři měsíce. Neměla jsem tu odvahu překročit práh této pevnosti. Navíc zde měli krby a celý hrad byl kupodivu vyhřátý na příjemnou teplotu.
Později odpoledne jsem se skrze tajné komnaty prosmýkla do žalářů. Vzala jsem s sebou svůj oběd, který mi donesly do komnat, a nyní jsem ho vyskládávala Emer skrze mříže dovnitř cely. Přímo ho hltala pohledem. Jako první se zahryzla do krajíce chleba s vybranou pomazánkou z kozího sýra a zeleniny. Viděla jsem, jak se spokojeně shrbila a zamručela.
Usadila jsem se na chladnou zem a zabalila se do šálu, který jsem přes sebe přehodila. Na rukou jsem měla slabé rukavičky, kryjící mi hlavně zápěstí pohmožděné od nedávných nešťastných událostí.
Neměla jsem v sobě tolik vína, aby mě bránilo před chladem. Ještě ne.
„Slyšela jsem o korunovaci," zamumlala s plnou pusou jídla a cpala si do ní další.
„Jak o tom víš?" divila jsem se zaraženě. Objala jsem se pažemi. Zelenkavýma očima jsem ji sledovala - dychtivou po dalším a dalším dobrém jídle. To jí sem nedávali tolik, kolik jsem pro ni požadovala? Všimla jsem si, že má na jednom z rohů zachycenou pavučinu. Nejspíš ji někde nedopatřením smetla.
„Mám své zdroje," ušklíbla se. Otřela si hrotem ruky rty a mlaskla si. V jejích černých očích se zaleskla temnota. Rudé vlasy měla zacuchané a tváře ušmudlané. „Je to zvláštní," řekla vzápětí. Stáhla jsem obočí mírně k sobě a očekávala, co dalšího z ní vypadne.
Podrbala se na ruce a na obličeji se jí odráželo zamyšlení. „Zajímalo by mě, jak je to možné. Říkali, že se dotkl jen tvé ruky, je to pravda? Nebylo v tom něco víc, hm?" zahýbala obočí a já se zachmuřila. „Tak asi ne," pokrčila rameny. „Divím se, že jsi ještě naživu," dodala a s kočičím úsměvem si strčila hrozen vína do úst.
„Proč bych nebyla? Mám stále polovinu vaší moci." Opřela jsem se ramenem o mříže a položila si na ně i hlavu. Emer udělala to samé, takže jsme si hleděly do očí z velmi blízké vzdálenosti. V tom gestu byla jistá důvěrnost.
„Protože zná tvé tajemství," zašeptala zlověstně. „Tvoje, tvé rodiny. Ví vše," blaženě se usmála a zadívala se do tmavého kouta své cely. Trochu jsem se napnula, jelikož se ve stínu mihlo cosi dlouhého. Plynulo to a skoro se až vznášelo. Věděla jsem, že tam něco je. Ale to samé se vznáší v každém temném koutku.
„Tajemství?" trklo mě. „To, že jsem princezna Lezumu?"
Emer se pobaveně pochechtávala a klopila hlavu, až se jí natřásala ramena. Nechápala jsem jí.
„Ne," zazubila se a začala si pohrávat s dalším hroznem mezi prsty. Někde v žaláři musela odkapávat voda. Sem tam chodbami pronikl podivný, dunivý zvuk. Nedokázala jsem pochopit, jak ještě dokázala být v relativně dobrém psychickém rozpoložení.
„Ne?" divila jsem se. Objala jsem se pažemi ještě silněji. Začaly mi drkotat zuby. Musela jsem zpět do komnat. Mé tělo vyžadovalo další sklenku hořké tekutiny.
„Jak jste na tom s válkou?" změnila úplně téma. Udělala jsem znechucenou grimasu nad tou představou a popotáhla. To chladno mi nedělalo dobře.
„A jak víš tohle?" zabrblala jsem.
„Vím skoro všechno. Sveď si to na co chceš," pokrčila rameny. Na to jsem nespokojeně zamručela.
Asi jí budu muset vyměnit stráže.
„Vcelku pech, že jste o tom nevěděli dřív, že? Jaká to škoda," ohrnula ironicky spodní ret a následně se zvučně rozesmála. Její smích se k nám vracel, jako ozvěna, a zněl, jako krákání havranů. Některý z dalších vězňů, hluboko a daleko od nás, něco zavrčel nevrle nazpět.
„Nehulákali to přímo do světa."
„Jistě. A nebo jste úplně slepý," zaculila se. Protáhla ruku skrze mříže a chytila mezi prsty pramen mých vlasů. Zachmuřeně jsem ho pozorovala. Její slova, tón hlasu, který použila. Zamrkala jsem a vyšel ze mě zaražený vzdech.
„Tys o tom věděla," osočila jsem ji. Blaženě se pousmála.
„Jistě, že ano. Rok. Rok a dva měsíce, pokud mám být přesnější," zavrněla. Zvedla jsem hlavu. Pramínek liščích vlasů nechala proplout mezi prsty. Šokovaně jsem ji sledovala. Nedokázala jsem to pochopit. Jak by...?
„Pamatuješ na tu bílou holubici? Ta, co přistála v den zahájení třetího měsíce oslav na králově křesle?" ptala se škádlivě.
Vzpomněla jsem si. Pamatovala jsem si, jak přistála, jak se její nádherná křídla nesla vzduchem, a také na to, jak na noze měla připevněný stočený papírek - vzkaz.
„Přiletěla z Konečného kontinentu se vzkazem. Vojsko bylo připravené již v tu dobu. Císař byl ochoten jednat."
„Ale," zadrhl se mi dech. Skousla jsem si jazyk. Nevěděla jsem, co na to říct. „Jak jsi-"
„Byla to dohoda," přiznala a začala si hrát se svými vlasy. „Měla jsem mu zajistit přímý vstup do Feramu za to, že zde budu moct tuto zemi za jeho nepřítomnosti spravovat a udržovat v chodu. Vládla bych jako královna, zatímco on by vlastnil vše. Je to ale jen obrazné, že? Královna tak, či onak. Teď je to ale všechno u posraných jednorožců. Tak proč se s tebou nepodělit o svůj a královnin skvostný plán? Nikdo jiný ho už stejně neocení," posteskla si.
„Zradila jsi Feram," zamumlala jsem nevěřícně. Pozvedla rty do jízlivého úšklebku.
„Zradila jsem ty, kteří zradili první mě. Jak jsem již kdysi říkala, má drahá přítelkyně. Neber na nikoho ohledy a vezmi si vše, co můžeš. Protože moc je víc než city. Moc nezradí, moc tě nezlomí, moc ti nevyrve srdce z těla. Zbav se přátel, všech, na kterých ti záleží a budeš neporazitelná. V ten moment už tě nemůže nic zastavit. A já si vybrala, že chci moc. A měla jsem ji. Na chvíli."
„Věděla jsi o tom. Celou tu dobu," opakovala jsem a škrabala se na nohy. „Jaké má plány Konečný kontinent?!" vyrazila jsem ze sebe.
Rozřehtala se a zaklonila hlavu. „To kdybych věděla. Plány se mění, když jeden z důležitých padne, víš, lištičko? Jen vím, že válka bude. Vybijí všechny, kdo jim budou stát v cestě a bude to velký. Všechny národy půjdou do války. Lezum padne, dokonce i ti poslední zalezlý Samerové padnou. Bude to velkolepé," odhalila zuby v úsměšku a spokojeně vydechla. Roztřeseně jsem hleděla na postavu, která byla krutou, nelítostnou bestií. Byla vrahem i zrádcem celého národa, dokonce kontinentu.
„Kolik jich bude?" zašeptala jsem ztuhle. Blaženě ke mně stočila hlavu.
„Víc, než všech zde dohromady. Tento kontinent nemá jedinou šanci, ani kdyby ti vaši zpropadení bohové poslali svého božího bojovníka a ten se spojil s tím z pekel. Všichni jste zatracení." A to bylo poslední, co jsem od ní slyšela. Poté se jen spokojeně, až pomátle smála.
Otočila jsem se a s ještě větší bezradností se vydala zpět do svého vlastního vězení.
Toho večera jsem se nechala opájet vůněmi pálených dřívek a květin, které jsem poklidně vdechovala a snažila se zapomenout. Hudba, smích a vůně kouře s alkoholem se nesla po místnosti plné polštářů, záclon a šlechticů. Tentokrát jsem seděla sama a shlížela slepě na radovánky okolo mě. A když jsem se nakonec zakousla do jablka Samerů a jeho sladká, omamující chuť se mi rozplynula po jazyku, blaženě jsem povolila ztuhlé svaly a pokusila se nevnímat svět okolo. Jen jsem chtěla existovat. A to se mi dařilo do brzkého rána, než všichni odešli a Arara mi omývala ve vaně záda houbou z moří. Vůně soli a olejíčků z letních květin mě hladily po kůži a laskaly probouzející se přítomnost.
„Král s tebou bude ráno snídat," řekla Arara a namočila houbu do horké vody. To kvůli mně ještě nespala. Nespokojeně jsem zamručela a zajela do vody až po bradu. Zavřela jsem oči. „Je to prý rozkaz," uchechtla se nevěřícně, že to vyšlo z jejích rtů. „Jsi královna. Nemusíš tam chodit," dodala a opřela si ruce o hranu vany.
„Půjdu tam," zamumlala jsem. Ještě jsem si plně neuvědomovala, co její slova znamenají. Zaraženě pozvedla obočí, když jsem na ni s mírně pootevřenýma očima pohlédla. „Vzbuď mě, až budeš myslet, že budu muset. Já jen..." zívla jsem si. „Hledali mě? Oni?" zabrblala jsem.
Hranou nemokré části ruky si odhrnula otravné hnědé vlasy z čela. Skoro srostlé obočí se jí narovnalo. „Hledali. Ale jednou jsi spala a podruhé jsi zmizela bohové ví kam, a než tě našli, už museli být někde jinde," pokrčila rameny a uvolnila se. „Král se po tobě ptal také. Řekla jsem, že si královna nepřeje být rušena," pokračovala nevzrušeně. „Prý si můžeš nechat královské komnaty. Král se usídlil v jeho starých," dodala jen tak mimochodem. Na to jsem jen zamručela hmm a pokusila se rovně posadit, aby mě mohla pomoct domýt se. Byla jsem šíleně unavená.
Arara na chvíli zaváhala, rozhlédla se a začala mi mýt znovu ramena. Zkousla si spodní ret. Zavíraly se mi oči. „Já jen," polkla. „Jedny služebné... Ony. Měla by sis dávat pozor," špitla.
„Chce se mi spát," zamumlala jsem v odpověď, zavřela oči a začala pospávat.
„Tady ne," řekla pohotově a zaboucháním na hranu vany mě probrala zpět mezi živé. „Až hezky v posteli. Nechtěla bych lovit z vany utopenou královnu. Taková potupa," zahihňala se a pomohla mi vstát.
Když mě poté přikrývala a já propadala do říše neblahých snů, ještě tiše dodala: „Dej si pozor. Ony si pro tebe jdou."