„Zbláznila ses, Neol?!" rozhazovala rukama Anita a chodila po přijímacím salónku sem tam mezitím, co Terra stála kousek ode mně a s rukama u boků mě zabíjela pohledem. „Nejdřív jsi na nás pěkně hnusná, přímo příšerná, a potom, než se nadějeme, slyšíme, že se korunuje král. No není to šílený?" Aby svým slovům přispěla, bláznivě, až skoro zoufale se zasmála.
„Co sis myslela, že tím získáš?" ozval se Zerel. Gerl si beznadějně povzdechl a promnul si čelo. Věděla jsem, že oba mají práce nad hlavu. Zerel se snažil prosazovat právo pro ostatní bytosti ve Feramu, kteří nyní byli utlačování nově nabytým sebevědomí Relů. Byli to především ti, kteří nám pomáhali v přepadení průvodu v den princových a mých narozenin. Navíc pomáhal hledat Taela. Chápala jsem jeho rozhořčení. Nyní věděl, že je jeho přítel od dětství znovu na svobodě, navíc s polovinou moci, která ještě před pár hodiny patřila mně.
„Jen jsem chtěla něco udělat. Cokoliv. Nečekala jsem, že se stane zrovna... tohle," deprimovaně jsem vydechla a svěsila ramena. Moji nejspíše stále přátelé, se všichni zároveň podívali na mou sklíčenou maličkost. Dokonce i Anita se zastavila ve svém pochodování.
„Víš, co to znamená? To, že je teď králem? To, že máš stále část naší moci?" ptal se Zerel svým chraplavým hlasem. Vypadal ustaraně a unaveně. Všichni jsme byli unavení.
„Že mám o pár problémů míň a o pár zase víc? Asi se to nuluje a zůstávám na tom samém," zaúpěla jsem a snažila se nějak uvolnit šaty. Bylo mi to ale k ničemu. To bych si je musela svléknout úplně.
„Relon se nyní bude bát o svou pozici. Půjde na Ardela přes tebe. Nemůžeme vědět, co tě donutí udělat." Jeho hnědé oči mě urgentně pozorovaly a hledaly známky po souhlasu. Jistě, bylo to zřejmé. Až na to...
„Ardelovi je úplně jedno, co se mnou bude," komentovala jsem suše. „Takže s tím bych si problémy nedělala. Dáte si někdo víno? Hm? Ne? Jen já?" mumlala jsem, zatímco jsem si dolévala číše u stolku. I přes alkohol v mé krvi se mi třásly ruce. Nebylo to mými abstinenčními příznaky. Jen jsem měla strach.
„Ty to nechápeš, že ne?" ozvala se Terra pološeptem.
Odložila jsem karafu zpět na stůl a zapřela se o dřevěnou desku dlaněmi. Pozorovala jsem tekutinu v číši, od které se odráželo světlo svící. „Pokud si od tebe dokázal vzít část magie, co mu brání si vzít i ten zbytek? A Relon není hlupák. Bude Ardelovi nabíhat a nabídne mu tvou krev. Pokusí se ti vzít tvou moc," vysvětlovala důležitě s patrným odporem.
„Tak jim ji dáme," vydechla jsem. „Dáme jim mou krev a magii. Ať si ji vezmou."
„Stále to nechápeš," zaúpěla Anita. „Museli by ti ji vzít všechnu, až do poslední kapky. Alespoň tak o přejímání moci praví ti nejstarší. Zkusili by to. Zabili by tě," poslední slova zašeptala. Zněla, jako kdyby mě chtěla každou chvílí obejmout a umačkat ke smrti. Nebo mě odtud odtáhnout na míle daleko.
„Zlodějko," oslovil mě Zerel. Znělo to tak důvěrně, jako bychom se vrátili o pár měsíců nazpět, kdy mě tak oslovil poprvé. Tehdy jsem se rozčilovala, že žádnou zlodějkou nejsem. Nyní bych o tom mohla silně polemizovat. „Válka je blízko, máme zpět svou sílu, ale stále... Stále Relům chybí jejich ostatní schopnosti. Nesplýváme s tmou, nejsme jí samotnou a navíc," ztěžka vydechl. Cítila jsem jeho nejistotu a napětí. „Neprobudil se drak," dodal vzápětí.
Zatnula jsem dlaně v pěst a více se do stolku zapřela. Zavřela jsem oči. „Já vím," zašeptla jsem v odpověď.
„Relové ho potřebují k vítězství."
„Já vím."
„Bez toho všeho... Nezvládneme to."
„Já vím!" zahřměla jsem. „Já to všechno vím," hlesla jsem. Srdce se mi znovu zrychlilo a tepalo mi v hlavě. Jako by toho nebylo málo, rozrazily se prudce dveře a od nich se ozval ostrý hlas.
„Všichni ven. Jdu si promluvit s královnou. Důležité jednání," rozkázal Relon. Zněl rozhořčen a to víc než kdy jindy.
„Můžete jít," řekla jsem k nim klidným hlasem, ačkoliv mě zaplavil další strach. „Uvidíme se zítra ráno," dodala jsem. Zavřela jsem krátce oči a hluboce se nadechla. Nedávno pohmožděný krk mě začal pobolívat.
„Neol-"
„Běžte. Prosím," požádala jsem je a snažila se odolat pokušení utéct s nimi.
„Budu za dveřmi," zavrčel Zerel spíše na mého rádce, než na mě. Ostatní zamručeli a začali se pakovat pryč. Když zaklaply dveře, narovnala jsem se a otočila se nerozvážně směrem k Relonovi.
„Proč?" zeptal se tiše. Mlčela jsem. V jeho očích hrál nebezpečný oheň, který mě mohl brzy popálit. „Proč?!" zahřměl tlumeně, aby snad nevzbudil podezření u těch, kteří stáli za dveřmi. Jak by mohl? Místnost byla obehnaná kouzly, aby žádný zvuk nevyšel ven. Dříve zde probírala důležitá jednání s králem. Nikdo je nesměl slyšet. Nyní ale nikdo neuslyší, pokud budu křičet o pomoct.
„Chtěla jsem s ním jen mluvit. Však víš. Nedořešené záležitosti," řekla jsem a opřela se nenuceně o stolek za mnou. „Nevěděla jsem, co se stane, když se mě dotkne," přiznala jsem pravdu.
„Dotkl se tě?"
„Jen omylem," zalhala jsem. „Ale i to stačilo. Už je pozdě. Nemůžeš s tím nic udělat."
Relon se začal zoufale pochechtávat. Vložil si krátce obličej do dlaní, zoufale zafuněl a promnul si ho. Když je pomalu sunul pryč, jeho černé oči mě s prohnaností přimrazily na místě. Nasucho jsem polkla a krotila svůj dech.
Začal pomalu přecházet ke mně. Jeho kroky byly pomalé, vláčné, ale přesto proradně zákeřné. Trhaně dýchal. V očích mu hrála zoufalost a něco dalšího, co mě děsilo mnohem, ale mnohem víc. Chtíč.
Pokusila jsem se víc couvnout, ale byl za mnou stolek. Opatrně jsem se začala sunout po jeho okraji pryč.
„Nemělas tam chodit, má drahá," zavrčel. Sklonil hlavu, avšak jeho oči na mě stále lpěly pohledem. Byl jako vlk, sunoucí se ke své stále ještě živé večeři.
„Odejdi, prosím," zkusila jsem to. Hlas se mi ale klepal a srdce bolestně bušilo do hrudi v čiré panice.
Uchechtl se a pokračoval dál.
Pohledem jsem hodila na dveře. Kdybych k nim doběhla... Zabil by Taela. Uřízl by mu další prst, nebo rovnou hlavu.
Přešel až ke mně. Raději jsem natočila hlavu stranou, abych k němu nebyla tak blízko. I přesto jsem ale stále cítila dech na své tváři, teplo jeho dlaně, když ji pozvedl a dotkl se pokožky u mého krku, ze kterého odhrnul vlasy a přesunul mi je na záda. Zavřela jsem oči.
„Budeš moje," zašveholil mi do ucha, což mnou otřáslo jako ničivá lavina. Chytla jsem dlaněmi okraj stolku a zmáčkla ho tak urputně, až jsem cítila, jak mě námahou brní prsty. „Ve všech směrech," vydechl a prsty putoval po mé pokožce od klíčních kostí níž, tam, kde korzet odhaloval víc, než bych kdy chtěla.
Jenomže tíha v mém nitru, která mě vždy přikovala k zemi, byla v tu dobu již pryč. Nepociťovala jsem bezduchost, nestabilitu a bezmocnost. Vše tam bylo jen minimálně. Najednou... Najednou jsem měla chuť za sebe bojovat. Takže když se jeho horké rty dotkly obnažené kůže mého krku, otevřela jsem konečně oči, abych se za sebe postavila.
Ucukla jsem, vyklouzla z jeho nechutného sevření a pokusila se vyběhnout pryč. Běžela jsem za svobodou, běžela jsem za nadějí a životem. Chtěla jsem utéct od toho všeho.
Nestačila jsem však udělat byť jen čtyři rychlé kroky a už mne prudce chytil za pas, a dřív, než jsem cokoliv zmohla, mě již celou silou svého těla tlačil ke zdi. Vykřikla jsem bolestí. Drtil mě, nemohla jsem dýchat, bolelo to, jako by mi lámal žebra. Jeho ruce drtily ty mé. Neovládal svou sílu, kterou mu Plameny přinesly. Nevěděl, jak slabá naproti němu jsem. Jak křehká a zranitelná bytost naproti němu stojí. Mé tělo bylo k ničemu.
Zápěstí mi přišpendlil na kamennou zeď za mnou, svíral ho tak silně, až jsem měla pocit, že ho rozdrtí. Jeho dravé polibky na mé pokožce nebyly nic víc, než jen nechutností. Vřela jsem. Uvnitř mě, tam, kde jsem dlouhé měsíce nosila tíhu celé hory, se náhle začalo svíjet cosi úplně jiného. Planulo to, řičelo a naráželo do pevnosti mého těla. Bylo to silné, nepoddajné a tak ukrutně nezdolné. Byla to bouře, nesoucí s sebou mé naděje. Nechala jsem to vybuchnout. Nechala jsem to, ať mě to pohltí.
Nadechla jsem se. Zatnula jsem dlaně v pěst a trhla s nimi. Cítila jsem, jak jeho stiskl mírně povolil. Musela jsem bojovat dál. Musela jsem...
„Přestaň," rozkázala jsem hrubým hlasem. Další vlna horka zalila celé mé tělo až po konečky prstů. Ucítila jsem sílu. On ale nepřestával. Byl nenasytný. Plála v něm touha, kterou jsem ani v nejmenším nesdílela.
„Dost!" zařvala jsem a pomocí síly celého těla ho odstrčila. Uvolila jsem si z jeho sevření ruce a dřív, než mohl překvapeně zareagovat, jsem do něj strčila, až nemotorně odcouval několik kroků dozadu.
S nevěřícím pohledem jsem hleděla na své vlastní ruce. Netřásly se. Vypadaly stejně, ale byla v nich síla.
Zpomaleně jsem k němu pozvedla zrak. To, co jsem spatřila v jeho výrazu laskalo mé zvrácené srdce. Měla jsem chuť se rozesmát. Byl v nich strach. Něčeho se bál. Mě. Objevila jsem v sobě část jejich moci. U všech bohů, já objevila jejich sílu!
Jeho strach brzy na to ale vystřídal chlad. Napřímil se a rty se mu zkřivily jeho běžnou prohnaností a zhýralostí. Udělal nebojácně krok kupředu a zajel si dlaní do kapsy svého hábitu. Tušila jsem, co z něho vytáhne. Věděla jsem to, ale stejně mi to uštědřilo pomyslnou facku.
Vytáhl Taelův prst zavěšený na provázku. Rozhoupal se ve vzduchu jako nějaký talisman a uvedl mě do reality z mého chvilkového mocného transu. Byla jsem zpět. Vystrašená a bezmocná.
„Nezapomínej, kde je tvé místo," ucedil tvrdě. „Dnes už tě bohužel budu muset opustit," říkal zcela klidným hlasem, jakoby se před chvílí nic nestalo. Přešel ke stěně, sundal jeden obraz a na hřebík místo barevného díla umělce umístil své vlastní zvrhlé umění. Spokojeně se na něj usmál a založil si ruce za zády. „Možná, že ti zde zítra vystavím další kus, co ty na to?"
Neposlouchala jsem ho. Jen jsem hypnotizovala prst visící na zdi vedle dveří ozářen nezkrotnými plameny svící. V hlavě mi tlumeně tepalo.
„Udělám všechno," řekla jsem bezmyšlenkovitě. „Jen ti nedám své tělo."
Spokojeně se usmál. „Tím pádem budeš vládnout tak, jak já budu pískat, má drahá. Protože nyní už to nepůjde jako dřív. Budeš vyhrožovat, budeš podvádět a budeš taková, aby ses udržela v čele. Když je zde nyní i král, má podle lidu automaticky vyšší moc. Ale tak to není," vysvětloval prohnaně. Tiše jsem mu naslouchala. „Nejste manželé. Jsi královna zvolena z vůle Temných bohů, která jako první vyjmula naši moc z Plamenů. Budeme se podle toho řídit.
Feram má od nynějška dva vládce."