„Pohov," zavelel Wern, když jsme se konečně skrze celý hrad nepozorovaně dostali až do křídla, kde jsem ho kdysi nechala uvěznit. Neznala jsem to tady, nebyla jsem zde ani jednou jedinkrát. Relon našel místo, odkud nebude možno utéct, nebo naopak, se tam nebylo snadné dostat. Navíc přede dveřmi a v chodbách v blízkosti komnat stálo deset rytířů a dalších deset stráží. Bylo jich víc, než před těmi mými.
Rytíři před dvoukřídlími dveřmi se uvolnili a uctivě sklonili hlavy.
Měla jsem na sobě celou cestu kápi, ale nyní jsem ji nechala sklouznout na ramena. Zlatá koruna s trním se zaleskla ve světle pochodní.
Viděla jsem jejich váhavé pohledy, nejistotu, kterou jsem v nich zasela. Jistě jejich pocity nebyly zapříčiněny mým dokonalým vystupováním a vzhledem královny. Spíše nevěděli, zda mi Relon vůbec dovolil zde být. Zda jsem se mu nezatoulala a neměli by mě zavést zpět k němu.
„Je něco v nepořádku, Vaše Veličenstvo? Je uprostřed noci," zeptal se jeden z rytířů, stojící u pravého křídla dveří. Vypadal starší, než ostatní okolo. Dokonce se mu v černých vlasech lesklo stříbří stáří a na opálené pleti se rýsovaly mezi jizvy vrásky. V očích měl vepsaná veškerá léta, která měl za sebou.
„Jsem zde vyslyšet prince," pronesla jsem jako odpověď. Chvějící se dlaně jsem schovala pod plášť a napřímila se. „Žádal o audienci, není-li pravda?" Nadzvedla jsem mírně obočí a sjela ho hodnotícím pohledem.
„Máme příkazy k němu nikoho nepouštět," oznámil mi překvapivě hrubě.
Křečovitě jsem se pousmála a dlaně pod pláštěm zaťala v pěst. Přistoupila jsem k němu o krok blíž. Wern udělal krok spolu se mnou.
„Ty rozkazy jsem vám dala já a proto mám právo je pozměnit," řekla jsem rázně. Jeho pohled byl tvrdý a neprůlomný. Avšak i on zaváhal. „Řeknu ti, co uděláš. Nyní otevřeš ty dveře," syčela skrze zuby, „a příště, až se mi pokusíš odporovat, tě nechám zbavit tvého rytířského titulu a vykážu tě z hradu. Nebo bys snad raději veřejné zbičování?"
Nepoznávala jsem svůj hlas. Nepoznávala jsem samu sebe, jenomže měsíce prožité v Perelu mě mnohé naučily. Pokud nebudu jednat tvrdě a nekompromisně, povalí mě na zem a převálcují.
Má slova zabrala. Zamračil se, pokynul hlavou a ustoupil stranou. Pomocí gesta rukou a výrazu v obličeji dal ostatním rozkazy, které jsem sama nedokázala rozluštit. Nebylo to ale zapotřebí.
Srdce se mi bláznivě rozbušilo a poté bolestně stáhlo. Odolala jsem třasu a zpevnila nohy, které se mi zdály jako z želé. S hrůzou jsem si vzpomněla na jablko Samerů, které se mi stále válelo na stolečku v salónu. Musela jsem to ale vydržet. Jen chvilku a zajdu si pro něj. Stačilo s ním jen promluvit a najít řešení.
Pohlédla jsem na Werna. Ten pokynul hlavou. Rytíř u dveří pozvedl ruku ke klice a položil ji na ni. Vyčkával na můj rozkaz. Ostatní rytíři a strážci mě pozorovali. Nebyla jsem připravená. Na něj ne.
Nevím, co přesně mě donutilo přikývnout, ale stalo se tak. Má hlava klesla a znovu se napřímila. Ztěžkla mi ramena. Sevřel se mi žaludek. Na čele mi vyrašil chladný pot. Krk mě začal znovu svědit.
Rytíř kliku zmáčkl a druhou rukou udělal to samé s levým křídlem. Za pár sekund se ozvalo skoro neslyšné zavrzání. Dveře se otevřely dokořán. Ovanul mě jemný průvan a vůně divokých lesů. Měkké světlo svící se z pokoje linulo až na chodbu. Udělala jsem se stáhnutými vnitřnostmi krok kupředu. Pohltil mě stres a panika.
Jak jsi dnes nádherná, má Neol.
Zahnala jsem tu vzpomínku zatřepáním hlavou. Wern vstoupil za mnou. „Zůstaň u dveří," řekla jsem tiše, když jsme vstoupili dovnitř a dveře se znovu zavřely. Uvěznili mě tam spolu s ním. Liška v doupěti nestvůry. „Co dnes uslyšíš a uvidíš," šeptala jsem, „se nikdy Relon nedozví. Ne pokud to nedovolím."
Přikývl a zůstal stát tam, kde jsem mu přikázala. Položil si ruku na jílec meče a otráveně si povzdechl.
Místnost, ve které jsem se nacházela byla jen malá průchozí. Z ní vedly vchody do dalších prostorů. Zde byly jen obrazy, přes které se nesly tržné rány. Nedivila jsem se mu, že je poničil. Z toho, co z nich zbylo, jsem viděla jen rudou a černou kontrastující s barvy plamenů. Vyzařovalo z nich pouze temno a nepříjemný pocit. Kdo je sem umístil? Čí komnaty to předtím byly?
Prošla jsem průchodem vpravo do další místnosti. Doufala jsem, že nespí. Nebo možná doufala v pravý opak, protože poté bych mohla utéct a vymluvit se na to, že jsem ho nechtěla vyrušovat. Jenomže to bych byla znovu zbabělá. Už jsem nemohla být. To už bych dále nezvládala. Byla jsem ze všeho tak hrozně moc unavená.
Když jsem vešla do dalšího prostoru, všimla jsem si, jak se rozšířil. Dokonce i strop byl o něco vyšší. Křížová klenba udávala velké ložnici na dynamice. Vlastně se spíš zdálo, že je to ložnice a obývací pokoj spojen dohromady.
Naproti dveřím, pod menším oknem, se nacházela postel se servanými nebesy. Jen dřevěné vyřezávané sloupky se tyčily vzhůru ze tří rohů. Čtvrtý byl urvaný. V dalším rohu byl stolek s jednou židlí. Na něm se válelo několik talířů, na židli zase košil a kalhot. Krom pár dalších křesel, pohovky a menší knihovničky zde nic jiného nebylo. Další místnost, do které jsem viděla vstup z té průchozí, musela být koupelna.
Zastavila jsem se kousek za vchodem a pročesávala pokoj pohledem kousek po kousnu a se suchem v ústech čekala na sekundu, kdy ho uvidím. Jenomže nikde nebyl. Ne tady. Vydechla jsem si, a pomyslela si, že mám dalších pár sekund na to, než vyjde z koupelny. Mohla jsem se víc připravit. Třeba by bylo mnohem lepší mu jen napsat dopis? Ne. To by Relon zjistil a přečetl by si ho. To by byl konec.
„Hledáš snad mě? Nebo se jen kocháš mým úchvatným vězením?" ozval se hlas kousek ode mě. Trhla jsem sebou, rychle se otočila a udělala pár neohrabaných kroků dozadu. Zachvěl se mi dech, v ústech mi vyschlo a mé tělo kompletně ztuhlo.
Opíral se elegantně o zeď. Ruce měl složené na hrudi zahalenou černou košilí a zabodával do mě pohled tak tvrdý a nevypočitatelný, až mě vyvedl nebezpečně z rovnováhy. Temně hnědé vlasy mu trochu poporostly, takže mu nyní padaly po skráních až lehce pod ušní lalůčky a roztomile se vlnily. Rovné rohy se mu tyčily vzhůru a nabíraly tmavý odstín rudé v doprovodu hry světel svící na zdi kus od něj. Jeho pokožka se mi zdála o trochu bledší. Nebylo divu. V místnosti jsem zaznamenala jen jedno malé okénko, kterým bych se neprotáhla ani já.
Vzpamatovala jsem se a znovu se napřímila. Narovnala jsem hlavu a odhodlala se mu pohled opětovat. Mé pocity se v ten moment zbláznily. Chtělo se mi smát, vrhnout se mu do náručí a rozbrečet se. Chtěla jsem na něj řvát, znovu ho probodnout a poté vzlykat nad svou hloupostí. Měla jsem tendenci padnout na kolena a prosit o odpuštění, na tu druhou zase strhnout na kolena jeho a nutit ho, aby prosil o milost on mě.
„Nebojíš se, že ti ublížím? Možná by sis měla zavolat své rytíře," prohodil provokativně. V duhovkách se mu leskla jen prázdnota a děsuplnost.
„Nebojím se tě," prohlásila jsem klidně. Nelhala jsem. Neměla jsem z něj strach. „Žádal jsi o audienci," pověděla jsem na toho. Chvěla jsem se, ale na hlase to nebylo naštěstí znát. Cítila jsem ale, jak se mi začínají mnohem více třást ruce. Má nálada se zhoršovala, potila jsem se a i když už měl být čas večeře, na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Potřeboval jsem to jablko.
„Žádal," přiznal a s mrazivým chladem se křivě pousmál. „Minimálně šestnáctkrát, pokud si dobře pamatuji," dodal a odlepil se ode zdi. Když okolo mě prošel směrem ke stolku s židlí, svůj pohled ze mě nespouštěl. Jeho oči zely chladem a temnotou, zatímco se mu v obličeji plížily útrapné stíny. Pihy ze sluníčka se mu z obličeje skoro vytratily.
„Neměla jsem čas," argumentovala jsem.
„Jistě. Královské povinnosti, že?" zhořka se uchechtl. Přešel ke stolku a z talíře si vzal kus sýra, který mu zbyl z večeře. Vložil si ho do úst a začal přežvykovat.
Nasucho jsem polkla. Zakručelo mi v břiše, ale bylo to spíše absencí jablka a vína, nežli hladem.
„Více méně," odpověděla jsem vyhýbavě.
Odtažitě se ušklíbl a přešel pár línými kroky až ke mně. Couvla jsem, což mu přišlo nesmírně zábavné. I přes to mezi námi vládlo nepříjemné napětí. Mlčel a i já zarputile mlčela. Jen jsme se na sebe dívali a každý si z toho vyvozoval to své. Já viděla minulost. Cítila jsem lítost a nenávist. Co musel cítit on? Nenáviděl mě též, stejně tak, jako já jeho?
„Je mi líto tvé matky," řekla jsem tiše po dlouhé chvíli mlčení. Zarazil se. V jeho výrazu se mihl náznak zmatení, bolesti a překvapení. „Měla jsem ti to říct už dřív," sklonila jsem pohled. Cítila jsem, jak se mi koruna lehce pohnula na hlavě vpřed. Neseděla mi tak, jako dřív Emer. Nebyla tvořena pro mě. Nikdy neměla sedět na hlavě Lezumky.
Možná, že jsem jeho matky litovala, možná také ne, ale zasloužil si slyšet lítost. Jeho nevlastního otce jsem naopak úplně vynechala. Nezasloužil si z mé strany ani tu špetku lítosti, kterou jsem dala najevo královně.
„Proto jsi tady? Abys projevovala lítost ohledně mé matky? Je mrtvá. Nehodlám ztrácet čas minulostí," ucedil nakonec. Tušila jsem, že ho to ničilo, ale jeho temperament mu zakazoval to projevovat.
Pokradmu jsem ho pozorovala. Všimla jsem si, jak je mu košile, kterou měl na sobě, těsná. Možná, že mu dodali menší. Nebo jen neměl v této pusté místnosti nic jiného na práci, než posilovat.
„Ne," vydechla jsem.
„Ne?" vyjela mu v údivu obočí vzhůru. Chodil, mluvil a tvářil se, jako kdyby to celou dobu hrál. Jako bychom byli v divadle a on hrál svou hlavní roli.
„Tak proč jsi tady?"
„Proč jsi mě žádal o audienci?" vyzdvihla jsem. Znovu nastalo ticho. Hleděli jsme na sebe, uvažovali a snažili se přijít na to, co se v nás odehrává. Jak se cítíme, jak bychom se správně cítit měli v přítomnosti toho druhého. Bodla jsem ho. Skoro jsem ho zabila. A poté? Poté jsem mu sebrala Plameny. Při vzpomínce na ně jsem si ruce vyndala z pod pláště a urovnala si vlasy, které se mi uvolnily z drdolu a lochtaly mě na pobledlé tváři. Když spatřil mou odhalenou ruku, zatrnulo mu. Oči se zaměřily jen na tetování stínů plamenů, které se samovolně pohybovalo, jak se mu zachtělo.
„Jsi šťastná?" otázal se najednou. Stále slepě pozoroval ruku, která zůstala zmražená na místě. Zaraženě jsem zamrkala a pootevřela ústa. Ruku jsem raději znovu stáhla dolů a sepjala ji s tou druhou. Tentokrát na ně ale viděl.
„O tom jsi se mnou chtěl mluvit? Jestli jsem šťastná?" divila jsem se a právem. Znovu se mi zauzloval žaludek a bolestně se stáhl. Studený pot mi vyrašil i na zádech. Musela jsem nakrátko přivřít víčka a zatnout zuby, abych tu bolest v břiše zahnala. Ruce se mi roztřásly ještě víc, aniž bych měla právo to zamezit. Tělo mi dávalo jasné signály.
„Jsi konečně šťastná, když máš vše, co jsi chtěla?" vyžadoval mou odpověď. Když jsem otevřela své oči, ty jeho mě stále pozorovaly. Byl jako kdysi, ale přesto nebyl. Viděla jsem ho před sebou a vybavovalo se mi, jak stál vedle Emer, zatímco jsem umírala ve své zlaté kleci.
Vydala jsem ze sebe něco, co možná vzdáleně mohlo připomínat smích. Protáhla jsem koutky rtů do úsměvu a roztáhla mírně ruce. „Jsem královna Feramu," řekla jsem a nespouštěla z něj zrak. Pozoroval mě. Odhadoval. „Mám bohatství, vaši moc, vše, na co si vzpomenu. Tak proč bych nebyla?" Ruce jsem svěsila a jednou dlaní si přejela po tetování na paži té druhé. Připomnělo mi to tíhu, která se mi pnula po duši a táhla ji neuvěřitelnou silou do ztracena. V jeho blízkosti... Jako by se to prohloubilo.
„To se mě ptáš, Neol?" zkřivil tvář do cynického úšklebku a zasmál se. Udělal prudký krok ke mně, až se mi zadrhl dech. Neustoupila jsem ale. Nechala jsem ho, ať mě vystaví peklu svých očí, své nenávisti a pohrdání. „Dobře. Řeknu ti, jestli jsi doopravdy šťastná," řekl odhodlaně.
„Nechci to slyšet," obořila jsem se na něj. Zamračila jsem se. Pociťovala jsem náhlou únavu, i když mě vzhůru držel adrenalin. V nitru mi vedle tíhy narůstalo podráždění a napětí.
„Opravdu ne? Proč? Nelhal bych," pronesl svým hlubokým hlasem. Uvěznil mě uhrančivým pohledem plným pokušení. Věděla jsem, co mě k němu kdysi táhlo. Už jen jeho přítomnost způsobovala kolaps veškerého mého sebeovládání. Ale nyní jsme byli jen ti, kteří si navzájem zničili život.
„Prostě nechci," zavrčela jsem nevrle. Přestávalo mě to bavit. Chtěla jsem se konečně dostat k tématu, kvůli kterému jsem sem přišla. Chtěla jsem mu nabídnout to, co bych nikdy jindy neudělala. Ale byla jsem zoufalá a zkroušená z toho všeho okolo. Navíc, pokud všichni provolávali slávu svému princi, proč ho jednoduše nepasovat jedním ze členů rady? Nebo ho vystavovat na obdiv čas od času davu, aby se uklidnil?
„Stejně ti to povím, co ty na to, Neol?" Moje jméno v jeho podání znělo tak nepředstavitelně neodolatelně. Sváděl jím, podmaňoval a trhal mě na kusy. Stejně tak jako jeho nádherné oči, které se kdysi v záři přímého slunce zdály nazlátlé.
„Neřekneš. Přikazuji ti to," zasmušila jsem se. „Jakožto tvá královna," dodala jsem důraz na svá vlastní slova. To mu ale nestačilo. Vypadal pobaveně mým vyjadřováním. Jako by si užíval rozhovor, který byl spíše hádkou.
„Jistě, královna," rozesmál se tak zářivě, až mě polil stud. Protočil se okolo mě tak lehce a rychle, až jsem si ani neuvědomovala, že na chvíli zmizel, než se vrátil zpět na své místo. Jen vánek jeho vůně nekonečných lesů a větru mě udeřila do nosu tak nemilosrdně, až jsem neodolala se zhluboka nadechnout.
„Jsi zoufalá, proto jsi tady. Je mi jasné, že bys sem jinak ani nepáchla." Choval se, jako bezohledný parchant, jakým také doopravdy byl. Ničím jiným bych ho ani nazvat nedokázala. Jeho oči mě hodnotily a sjížděly od hlavy až k patě.
„To není pravda," bránila jsem se, ale věděla jsem, co je. A on ji měl. To zoufalost mě tohoto večera dohnala až k prahu jeho vězení.
„Že není?" falešně se podivil. „Promiňte, Vaše Veličenstvo, ale to se nedíváte do zrcadla?"
Pootevřela jsem vyjeveně pusu a hodlala na to něco vyštěknout, ale on pokračoval dřív.
„Máš zarudlé bělmo u očí, rozšířené zornice, kruhy pod očima a popraskané rty. A tvé tváře? Je normální, že znovu nemají červeň? Chvějí se ti ruce, máš trhavý, těžký dech. Copak to je, hm? Řekl bych jablko Samerů," přemýšlel nahlas. „Ne, ne. Víno. Nebo snad obojí? Ano, vsázel bych na obojí."
Úplně mě zkonfrontoval. Jen jsem otevírala ústa a zase je zavírala, jako ryba na suchu. Chtěla jsem na to něco říct, ale došla mi slova. A tak jsem se jen zatvrdila a semkla rty těsně k sobě. Udělal ještě jeden krok blíž ke mně, až nás dělily jen centimetry.
„Takže má odpověď je ne," zašeptal tak, jak jen muži dovedou. „Nejsi šťastná. Protože šťastní neužívají drogy, které přinášejí falešné štěstí."
Když jsem na něj hleděla, když se mi jeho vůně obtáčela okolo citových částí mého srdce, které ještě stále neuvěřitelně bolelo, začaly mě pálit oči zaplňující se mi slzami. Našel mé slabiny. Otevřel místa, která jsem uzavřela před světem. Nebyla jsem na tom tak špatně. Jen... Jen jsem na tom chtěla být lépe. Z propasti se alespoň špičkou prstu dotknout paprsku slunce.
Skrze slzy jsem začala znovu vidět svět jinak zahalený neviditelnou oponou. Okolo něho se začala pomalu objevovat světélka třepotající se okolo jemných křídel šedých bytůstek. Nebylo jich ale jen pár. Objevovala se další a další, až zaplnila celou místnost.
„Proč jsi ke mně doopravdy přišla, Neol? Proč?" Ardelova hruď se poklidně zvedala a zase klesala. Zrak mi padl na místo, kde jsem ho před pár měsíci bodla dýkou, která mi nyní těžkla připevněná ke stehnu jako olovněná koule. Chtěla jsem ho tak moc mrtvého, a přesto jsem nedokázala bodnout ostří až do srdce.
„Já nemůžu," hlesla jsem nakonec, naposledy se podívala na jeho zmatený výraz plný otázek ozářený světlem víl a otočila se k odchodu. Rychle jsem se kolem něj prosmýkla a zamířila do průchozí místnosti, kde stál Wern u dveří.
Nedokázala jsem to. Nesnesla jsem ten pocit, který mě náhle rval na kusy. Ta tíha v nitru, když jsem byla u něj, se ještě stokrát prohloubila. Nezvládla jsem skoro ani dýchat.
„Otevřít dveře," zavelela jsem rázně a hodlala se zahalit do skrytu své kápě. Wern dvakrát zabušil. Dveře se začaly otevírat. Dovnitř se vkradlo světlo loučí a smísilo se s barvami bolestné magie.
„Neol," zvolal. Svět v tu chvíli zpomalil. Slyšela jsem své bušící srdce. Slyšela jsem dveře, které se pomalu otevíraly a přitom vydávaly nepatrný zvuk. Vnímala jsem kroky. Chtěla jsem se na něj naposledy podívat. Jen jednou naposled zhřešit.
Plášť se se mnou nesl vzduchem, kápě znovu sklouzávala na má ramena a má pravá ruka ve vzduchu následovala hříšný pohled. Měkké světlo svící se blesklo v jeho očích spolu se září podivných bytostí a pohladilo jemně tu nádhernou tvář kruté minulosti. Naše pohledy se střetly a v moment, kdy se jeho dlaň dotkla mého zápěstí, snažící se mě zadržet, mnou prostoupila síla tak ohromná, až se mi téměř podlomila kolena.
Řítila se a pěla písně síly. Táhla se mi žilami, proklouzávala nejzapomenutějšími údolí mého srdce a duše. Řvala a řičela, plála a zuřila nezastavitelnou nesnesitelností. Zalila mě bolest propletena ruku v ruce s bezmeznou volností. Z úst se mi vydral přidušený výkřik.
V jeho očích se zaleskly plameny pekelné a na pravé ruce, kterou svíral tu mou, se jako mistrovské dílo začaly pnout stíny plamenů. Od konečků prstů se pomalu šířily a plály v nekonečné síle a nenasytnosti až tam, kam jsem již přes košili neviděla. Nepředstavitelná tíha v mém nitru pukla. Byla pryč.
Udýchaně jsem přejela pohledem po jeho ruce až k hnědým očím, které mě nyní nevěřícně sledovaly. Viděla jsem v nich úžas. Střelila jsem pohled ke své levé ruce. Po ní se tetování stále táhlo, na rozdíl od té pravé.
Obličej se mi stáhl hrůzou. Pustil mě a s údivem si prohlížel svou ruku pokrytou hrou stínů plamenů.
Udýchaná jsem se otočila k rozevřeným dveřím. Stáli tam všichni. Ve svém tmavém brnění s rudými plášti na nás ohromeně hleděli.
Nastalo sekundové ticho, než první z rytířů poklekl a další ho automaticky následovali.
„Můj králi," pronesli soudržně a v jednotném gestu si přiložili zatnuté dlaně ke hrudi, tam, kde bila jejich srdce. Ardel se napřímil a vítězně se usmál. Cítila jsem z něho pocit triumfu.
Nasucho jsem polkla a sklopila vytřeštěný zrak. Tak tohle jsem nečekala. Přepokládala jsem hodně, ale tohle... Tohle ne. Jediné, co mi vzešlo v té chvíli na mysli, nebylo nic optimistického. Místností se na to ozvalo jen mé skvostně pronesené: „No do prdele."