Po rituálu jsem jen nehnutě stála u oltáře a s vnitřním bojem pozorovala Rely, kteří na svých čelech nesli stejný znak z krve, jako já sama. Smáli se a spokojeně přikyvovali. Někteří se mi i v úctě poklonili a pro tentokrát to nebylo z donucení a etikety, nýbrž to podstoupili dobrovolně. Děkovali za mé modlitby k Temným bohům a snahu je ochránit. Kdyby jen věděli, jak příšerně mi z toho bylo.
O válce se rozkřiklo velmi rychle. Čekala jsem, že budou vystrašení a ve společnosti bude napětí a strnulé očekávání. Jenomže Relové byli jiní. Oni na to čekali. Neděsili se války ani jejích následků. Toužili po boji a šli mu vstříc. Nejspíš si ani neuvědomovali, co by to pro ně znamenalo, kdyby prohráli. Ani co by to potencionálně znamenalo pro celý kontinent. Bylo jich zhruba o dvě stě tisíc méně, než nepřátel, možná že jsem i přeceňovala jejich populaci. Neměla jsem tušení, jak se chystají vyhrát bez jejich magie, nebo spojenců. Uvnitř mě jim magie byla úplně k ničemu.
Dokonce jsem při rituálu zahlédla i otce Emer. Vybavoval se se skupinkou mužů a o něčem nadšeně diskutovali. Nevypadal, že by ho nějak ponížení od jeho dcery trápilo.
Když spatřil můj pohled, pousmál se a přikývl. Rudé krátce střižené vlasy měl stejné barvy, jako Emer, nebo její bratr Wern. Bylo jasné, že jsou to jeho děti. Pohltila mě náhlá nenávist.
„Jsi v pořádku?" objevil se vedle mě Gerl. Ostatní moji přátelé se vcelku nuceně bavili s Relonem. Rozptylovali ho, zatímco on mluvil se mnou.
„Proč bych nebyla?" zeptala jsem se až přes příliš klidným hlasem. Jenomže byl až moc chladný a vyžehlený. Bylo znát, že to jen hraju a on nebyl hloupý.
„Je v pořádku, pokud se cítíš hrozně, Neol," pronesl něžně a přistoupil ještě blíž. I on na čele měl zaschlou krev. Lehce protáhlé oči nyní mírně přivíral. Do obličeje mu padaly černé vlasy. Neměl je dost dlouhé na drdol nebo culík.
„Jsem v pohodě," lhala jsem dál. „Jen... Jen jsem unavená." To nebyla zas taková lež. Byla jsem unavená, měla jsem hlad a má touha po jablku rapidně rostla. Byl jeho čas a tělo to vědělo. Po vínu, kterým bych tuto potřebu na chvíli ukojila, nebylo nikde ani vidu. Zkousla jsem si spodní ret a zkroutila prsty v střevících.
„Mohu tě hned teď odvést do komnat, pokud chceš," mluvil dál. Pokračoval v důvodech, kterými mi vysvětloval, že bych si měla odpočinout a vyspat se. Chtěl, abych si s někým promluvila o tom, co se právě stalo, ale já ho přestávala vnímat.
Mezi pohyblivými záludnými bytostmi, kterými jistě byly jen stíny plamenů, jsem ale zpozorovala něčí pohled. Vycítila jsem ho, protože byl cizí, ne takový, na který jsem byla neustále zvyklá. Vyhledala jsem ho v danu. Poznala jsem ho. Dívka stála u jednoho ze sloupů a tvrdým, přímo až zlým pohledem mě protínala skrz na skrz. Poznala jsem její jedno slepé oko, její tvář služebné z kuchyně, které jsem kdysi přitiskla nůž ke krku. Rozsypala jablka. Melon ji nejspíš tvrdě potrestala.
Občas mě takto pozorovala, ale nikdy ne tak okatě. Nikdy se neodvážila na mě svým pohledem setrvat tak dlouho. Její nenávist byla čirá a nefalšovaná. Nenáviděla mě a já nevěděla, jestli jen kvůli mé malé výhružce, či v tom bude i něco víc. Žárlila snad na to, kým jsem se stala? Královnou troskou? To ale jistě neviděla. Nevěděla o mých podlitinách na krku, o oteklém obličeji, který jsem kdysi měla týden jako v jednom ohni, a ani o tom, že mi věznili snoubence a vyhrožovali mi jeho smrtí. Nevěděla nic.
Vzpomněla jsem si na slova Arari.
Většina tě nenávidí. Myslí si, že jsi čarodějnice a magii jsi princi ukradla...
...jsou teorie. Co když tě stačí jen... zabít? Magie by se nám vrátila automaticky.
Služebnictvo mluví...
Hleď do stínů. Nikdy nemůžeš vědět, co se v nich skrývá za monstra.
„Vrátím se do komnat," vyhrkla jsem a otřásla se. Oční kontakt se služebnou jsem raději přetrhla a vrátila ho Gerlovi. Ten si úlevně vydechl a pousmál se. Otočila jsem se na své rytíře, kteří působili jako má osobní stráž. Ihned se okolo mě uskupili. Podezřívavě hleděli na Gerla, ale ten mi jen nabídl rámě. Přijala jsem ho.
Když jsem odcházela, Relon si všiml rozestupujícího se davu a vyběhl za mnou. Opatrně a nenápadně mě zastavil. Dělal, že se usmívá, ale přitom vevnitř vřel.
„Chystáš se někam?" zeptal se dost výrazně.
„Není mi dobře. Jdu do svých komnat. Je s tím něco v nepořádku?" nadzvedla jsem obočí. Ostatní okolo nás nenápadně poslouchali. Relonův pohled sklouzl ke Gerlovi. Byli téměř stejně vysocí. Gerl ho převyšoval jen o pár centimetrů. Stiskla jsem nevědomky jeho rámě o něco silněji. Tázavě ke mně sklouzl pohledem.
„Jistě, že ne, má královno," prohlásil hlasitěji rádce a mírně se mi uklonil. V jeho temno temných očích se ale leskla prohnanost. Nepatrně si sáhl do kapsy. Upozorňoval na to, co je v ní. Varoval mě tím. „Odpočiňte si," dodal a narovnal se. Poté odstoupil z naší cesty a my tak mohli pokračovat dál.
Relové nám ustupovali a klaněli se mi. Zerel s elfkami nás začal následovat.
*
V komnatách jsem unaveně padla na pohodlné křeslo v přijímacím salónu. Zajela jsem si prsty do vlasů v drdolu a úlevně vydechla. Měla jsem tendenci si ze sebe ztrhat šaty a převléknout se do pohodlné noční košilky, ale měla jsem společnost. Elfky by nebyly takový problém, ale další dva mužští přátele už mi v tomto směru nevycházeli tolik vstříc.
Oba dva stáli opření každý z jedné strany dveří a s překříženými pažemi na hrudi mě pozorovali. Terra se rozvalila na křesle naproti mně a začala si pohrávat se zlatým náhrdelníkem. Anita stála za ní a opírala se dlaněmi o zdobně vyřezávané opěradlo z tmavého dřeva.
„Jak jsi na tom?" prolomil ticho Zerel svým chraplavým hlasem. Místnost vyhlížela nepříjemně. Byla temná, bez oken a jen s kouřícími svícny. Pár kusů nábytku, koberců na zdech a podlaze s několika ozdoby na útulnosti nijak nepřidalo. Tyto komnaty patřili kdysi králi. Nyní připadli mě a já... nevěděla jsem, co s nimi dělat. Nepřipadala jsem si, že patří mně.
„Jak jsem na tom?" zopakovala jsem jeho otázku. Přikývl. Ostatní v tichosti očekávali mou odpověď.
Více jsem se rozvalila v křeslu a povzdechla si. Každou chvíli mi měla služebná přinést víno a jablko. Nemohla jsem se dočkat.
„Žiju," pokrčila jsem rameny. Zerel se hrubě rozesmál.
„Žiješ? To je tvá odpověď?" kroutil nevěřícně hlavou. „Proč jsi nás kdysi posílala pryč, když jsi na tom byla špatně?" dožadoval se odpovědi. Byl podrážděný.
Zahanbeně jsem sklonila pohled a zatnula dlaně v pěst.
„Přesně. Proč?" přidala se Anita. „Mělas nám to říct," rozčilovala se. Nebyl v tom ale vztek, kterým by mě chtěla trestat. Spíš v tom zněla starost. „Hrála sis před námi na silnou a já blbá si snad i myslela, že si to tady užíváš!" rozhodila rukama a našpulila rty. Sklopila jsem zrak ještě víc, až jsem si hleděla do klína. Měla pravdu. Hrála jsem to, ale...
„Protože jsem nechtěla, abyste mě tak viděli," zašeptala jsem zranitelně. „Protože jsem si za to mohla sama. Nechtěla jsem, abyste tady museli trpět se mnou. Nemohli byste nic udělat. Relon-" vydechla jsem zmoženě, až se mi nadzvedla ramena. „On má veškerou moc, dokud má Taela. Myslela jsem, že když ho najdete-" zlomil se mi hlas.
„Omlouváme se, že jsme ho ještě nenašli," promluvila znovu Anita. Ostatní přikývli, když jsem se na ně nenápadně podívala.
„Alespoň jste zjistili, že se na nás valí vojsko," uchechtla jsem se zoufale a vložila si obličej do dlaní. Bylo toho na mě příliš.
„Bylo to vlastně dost omylem. Docházely nám peníze na jídlo a tak jsme si řekly, že vezmeme menší prácičku, víš, co myslím," promluvila poprvé Terra. Anita nad tím protočila očima. „No a bylo vtipné, že ten, kterého jsme měli přijít poslat ke všem démonů, kupodivu hledal někoho, kdo odstraní toho, kdo ho na nás poslal. Zmatečný, chápu, ale docela jsem se nasmála," chechtala se Terra. Její sestra po ní házela pohledy, ať raději mlčí. Ignorovala ji.
„No, tak jsme si nechaly zaplatit od obou a prostě je vzaly k sobě. Ti koukali, mělas je vidět!" řehtala se. Anita si položila jednu dlaň na čelo a zoufale zasténala. Prohodila něco o tom ať mlčí, ale neposlechla ji. Mě to docela zajímalo.
„Představ si, že se tak pohádali, až začali křičet vcelku zajímavé věci. Chudáčci si museli hájit svá ega a tak vytáhli napovrch svou dlouhou plavbu a nakonec přišel na řadu i císař. Jo, vcelku jim zatrnulo, když si uvědomili, kdo stojí vedle nich.
Jeden se raději sám zabil, když jsme ho převáželi s tím druhým do Perelu a tomu druhému jsme tu příležitost nedali. Řeknu ti, že později, když jsme mu znovu poskytly hodiny zpěvu, mu to šlo vcelku dobře. Přišel jen o pár méně důležitých částí těla," rozplývala se v minulosti. Anita ji pleskla dlaní po hlavě a zavrčela na ni.
„Takovými věcmi bys jí zatěžovat vůbec neměla! Blbko!" praštila ji znovu. Terra sykla a snažila se do křesla více zabořit, aby se vyhnula další ráně.
„Promiň mi za ni. Nějak na těch cestách zdivočela," omlouvala se Anita. Terra na ni vyplázla jazyk a něco si zamumlala pod vousy. „Ale zpět k tobě. Jak se teď cítíš? Po tom... rituálu. Relon je surovec, že tě donutil to udělat. Proč jsi nevzdorovala?" vyzvídala ustaraně.
„Nic to nebylo," zamumlala jsem. Všem v místnosti vyletěla obočí prudce vzhůru.
„Že nic? Zabila jsi, Neol," divil se Gerl svým hlubokým konejšivým hlasem. „Zabila jsi zvíře bohů," dodal. Věděla jsem to. Bylo mi z toho těžko. Převracel se mi žaludek a hnala se mi žluč do krku.
„Já vím," špitla jsem. „Už to nechte být," prosila jsem je. V ten moment na dveře někdo zaťukal. Gerl je otevřel. Dovnitř vešla Arara s podnosem, na kterém byla karafa vína a jedno jablko. Ihned za ní kráčela další dívka s tácem s jídlem. Většinou jsem jedla v malém salónku s protáhlým stolem, kde byl i Relon, ale dnes ne. Dnes byl rituál, na kterém musel být.
Ani jsem nepoděkovala. Jen jsem je pozorovala a čekala až odejdou. Měla jsem s čím se svěřit a nechtěla jsem, aby služebné něco věděly. Poté by si o tom šeptal celý hrad. Když zaklaply dveře, ještě pár sekund jsem počkala. Mezitím jsem si nalila vína a upila ho. Jablko jsem hltala zatím jen pohledem.
„Myslím, že mě nenávidí," řekla jsem zamyšleně a lokla si vína. Bylo hořké, ne tak kvalitní, jako to hradní. Toto mi sehnal Zerel z města. Další sudy vína měly dorazit až za týden. I šlechta musela pít to z města.
„Kdo?" zajímal se Zerel. Pozvedla jsem k němu zrak.
„Služebné, lid, všichni. Oni," nevěděla jsem, jak to zformulovat. Znělo to tak hloupě. „Moje služebná mě varovala. Oni chtějí svého prince, ne mě, Lezumku. Oni si myslí, že kdyby mě zabili... vrátila by se jim automaticky jejich moc."
„Pokusili se tě zabít?" vyhrkl a odtáhl se ode dveří. Přešel skoro až do půli místnosti a vyděšeně mě pozoroval. Uklidnil se, až když jsem zakroutila záporně hlavou.
„Ale jestli se o tom mluví, možná," kroutila jsem hlavou, „možná se o to pokusí. Co myslíte? Je to pravda? Provolávají slávu princi?" Hlas jsem měla nakřáplý. Nevěděla jsem, zda se toho děsit, nebo to brát na lehkou váhu.
„Víš," promluvila pomalu Anita. Všichni sklopili hlavy a provinile čekali, až to dopoví. „Nechtěli jsme tě tím stresovat," pousmála se křečovitě.
„Nechtěli stresovat?!" vyhrkla jsem nevěřícně. Těkala jsem pohledem z jednoho na druhého.
„Už tak toho máš dost," pokrčila rameny. „Navíc máš osobní rytíře, stráže, hrad plný schopných vojáků," štěbetala a vyjmenovávala všechny důvody, proč mi to neřekli už dříve. Důvody, které ve skutečnosti nehráli žádnou roli. Nepřátele mohli být všude, i mezi mými rytíři. Například bratr Emer. Nevyměnila jsem ho, protože jsem se obávala toho, co by z toho vzniklo za rozruch. Navíc by to Relon nedovolil.
Nevěřícně jsem vydechla a raději se natáhla pro jablko. Hleděla jsem na něj, ale nakonec ho položila na zpět. Mohlo ještě chvíli počkat. Potřebovala jsem čistou hlavu.
„Takže mi říkáš až teď, že mě chtějí zabít, nějak mi ukrást jejich magii a korunovat prince? To chtějí? Aby jim vládl on? Hm?" Bylo mi z toho špatně. Jenomže na druhou stranu jsem věděla, že je to něco, co mohu využít. Mola bych mu nabídnout obchod. Znělo to bláznivě, ale zároveň mě těšila možnost, že by to za mě odskákal někdo jiný. Jen to chtělo domluvit a vymyslet. Také by záleželo na tom, co by za to chtěl. Ale hlavní věc? Musela bych se přemoct a vůbec za ním jít.
„Nuže, není to úplně černo bílé."
Terra si poposedla a začala si pohrávat s visící náušnicí, která se jí kynklala ze strany na stranu v podobě padající slzy ze zlata. Oba mladí muži jen nečinně přihlíželi. Nechali to na Anitě, aby to vysvětlovala.
„V podstatě jsi to ale vystihla," dodala vzápětí. Vzdávala jsem svou snahu se nad tím rozčilovat. Tušila jsem, že být Lezumkou na trůnu Relů nebude úplně něco, co by národ ocenil. „Budeme tě ale chránit. A při tom hledat řešení, jak najít Taela. Nejjednodušší bude, když zůstaneme tady a znovu se vrhneme na sledování toho slizáka. Určitě jeho ostražitost po té době trochu klesla." Ostatní přikývli.
„No, alespoň tady pro mě bude víc zlata," zaradovala se Terra. Hned na to schytala ránu do hlavy. Zaúpěla a máchla rukou vzhůru, aby tu Anity odrazila pryč. „Co je?! Když je ta možnost, tak to využiju, ne?" brblala a mnula si hlavu. Anita ji hudrovala a přitom si odhrnula vlasy z krku, kde se objevilo její tetování rostlin. Kroutily se tak nepatrně, až se zdály skoro nehybné, ale přeci. Stejně jako mé plameny na rukou se mírně pohybovaly.
„Já... Já myslím, že mě někdo volá," řekla jsem náhle, když mi to vzešlo na mysl. Místnost ztichla. Očima jsem sjela znovu ke svým dvěma přítelkyním. Zaujala jsem je. Terra se rozchechtala, přehodila si nenuceně nohu přes opěradlo a začala s ní pohybovat.
„No jasně. Akorát tak střízlivost," tlemila se. Anita na ni něco štěkla, ale tentokrát se k ráně neuchýlila. Zřejmě usoudila, že to nemá sebemenší účinnost. Její narážku jsem ignorovala.
„Myslím to vážně," trvala jsem na svém. Gerl se odlepil od dveří a též přešel blíž. Tentokrát se i on usadil na křeslo vedle toho mého, blízko k Anitě. Ta od své sestry raději přešla k němu a se škádlivým úsměvem se mu posadila přímo na klín. Omotala mu ruku okolo krku a opřela se o něj. Terra předvedla znechucený obličej a sundala si jeden z prstenů, který si začala prohlížet. Zerel zůstal stát.
„Už kdysi mi čarodějky řekly, že na mě Ona čeká. Dokonce i elfka, kterou upálili druhý měsíc oslav, to řekla ještě před nimi. A nedávno jsem jí viděla. V ten večer, kdy jste se vrátili," vyprávěla jsem a objasňovala svou teorii. Řekla jsem jim o tom, co se stalo. Ulevilo se mi, protože jsem nad tím mohla přemýšlet nahlas a ne jen ve své hlavě. Všichni přemýšleli.
„Myslím, že to něco znamená. Pokud to řekla ta elfka a i Tři čarodějky," přemýšlela na hlas Anita, „tak to musí něco být. Víš, co mi nehraje, Neol? Že pokaždé, když jsem se na tebe ptali u čarodějek a vědem, žádná z nich nám nic neřekla. Jen řekli: Dítě nebes nemůže být vyzrazeno, dokud jí to Ona sama neřekne. Nebo: Není na mně, abych Vám tuto otázku zodpověděla. Stále to nechápu, ale tohle není náhoda. A pokud jsi viděla Rubínový les a v něm tu dívku, musí tam něco být. Třeba ví, proč máš zrovna ty Plameny moci a jak je máš všechny uvolnit. A proč stále opakují Dítě nebes. Je to pitomá přezdívka."
„Rubínový les?" vyzdvihla jsem. „Znáte to místo?"
Všichni přikývli. „Je to daleko na severovýchod. Je na území Emerina otce, barona Urtela. Ten les je ale prokletý. Ty červené listy? Jsou prý nasáklé krví všech, kteří do něj vejdou," vysvětloval Gerl. Zerel přikývl. Elfky tiše naslouchaly. Znovu jsem se napila vína a pokusila se nepředstavovat si, jak z listů odkapává krev a pulzuje.
„Musím tam jet," řekla jsem odhodlaně, až příliš spontánně.
„Nemůžeš," oponoval Zerel. Měl pravdu. Měla jsem naivní představu o tom, co smím a co ne.
Potil se mi krk, který mi obepínala látka šatů. Vsunula jsem si automaticky mezi ní a mou kůži prst a snažila se nepohodlí přemoci. Přitom jsem přemýšlela, jak moc jsem se nechala svázat někým, kým jsem opovrhovala a nenáviděla ho. Jenomže to už byl můj životní standart, který se s touto situací o moc nepropadl.
„Co to máš na krku?" zamračila se Terra. Zastavila jsem svou činnost upravování látky a raději stáhla ruku.
„Vyrážku. Jen mě svědí," prohodila jsem. Mělo to znít věrohodně. Také to pravda částečně byla. Doopravdy mě svědil. Podlitiny a otlačeniny svědily, jelikož se hojily.
„Jasně," vyletěla z křesla a než jsem se naděla, obratně mi chytla límec u krku a strhla ho dolu. Pevně jsem sevřela její zápěstí, ale již bylo pozdě. Cukla jsem sebou a vylila si na šaty trochu vína. Rozpilo se a rozředilo zaschlou krev, která na nich doposud byla - krev Dravce bohů.
„Já ho zabiju," zavrčela naštvaně Terra a prohodila několik vulgárních nadávek. Zafuněla jako kůň, až se jí rozšířilo chřípí a prohlížela si pečivě můj krk. Trhla jsem její rukou a donutila ji pustit látku, která poslušně nazpět přilehla na podrážděnou kůži.
„Už se to hojí," prohodila jsem a nepříjemně se ošila.
„Hojí?!" hrubě se rozesmála a poté ve vteřině umlkla. V jejích hnědých očích se zalesklo stříbro. Zlaté náušnice na uších se jí houpaly ze stranu na stranu s jejími prudkými pohyby. „Nemělo by se co hojit!" rozkřikla se.
„Neol," Zerel udělal krok kupředu.
„Dost," zarazila jsem je. „Tohle stačí. Mám to pod kontrolou." zvedla jsem se z křesla a vrazila přitom ramenem omylem do Terri. Ta uhnula, ale její naštvaný pohled neuhasl. Dokonce i Anitě v očích hrála bitvu stříbrná magie. Gerl se napínal a v obličeji jsem viděla, jak svádí boj. Nikdy nebyl nijak moc mluvný a v tento moment jsem za to byla ráda.
„Jako jsi měla, když jsi nás posílala pryč?" bodla do černého Anita. „Nech nám ti pomoct. Prosím. Jsi naše kamarádka-"
„Mám to pod kontrolou!" téměř jsem zakřičela. Neměla jsem. Zatraceně, já se ztrácela sama v sobě. Já neplavala v tom, co se zde dělo, já se přímo topila a dusila se problémy, které se na mě valily a uzavíraly se nade mnou, jako hladina temného moře. Magie uvnitř mě mě tížila, stahovala nitro v mukách a stíny plamenů mě na ruce pomyslně pálily a vysmívaly se mi. Uřízl Taelovi prst. Ten hajzl mu uřízl prst a já s tím nemohla nic udělat!
Všichni vstali. Svěsila jsem ruce podél těla, až se vylil i zbytek vína z číše na koberec. Zatínala jsem dlaň v pěst, zatímco jsem tou druhou drtila zlato prázdného poháru. Prudce jsem dýchala.
„Měli byste jít," vyzvala jsem je chladně.
„Neol. My ti chceme jenom pomoct, být tu pro tebe," vykročila ke mně Anita. Udělala jsem krok dozadu.
„Nepotřebuju vás. Nepotřebuju nikoho," vyhrkla jsem se zavrčením. Chtělo se mi brečet, řvát a nadávat, ale to, co ze mě vypadávalo, nemělo nic společného s tím, co jsem doopravdy cítila. Jenomže já byla zoufalá a jediné, co jsem kdy v takových chvílích dokázala, bylo od sebe odehnat všechny, na kterých mi kdy záleželo.
„Záleží nám na tobě-"
„Tím pádem je to jednostranné," odsekla jsem chladně. Anita se zarazila a nevěřícně na mě hleděla s vytřeštěnýma očima a pootevřenou pustou. Poté se jí roztřásl spodní ret a v očích se jí zaleskly slzy. Vzlykla, prudce se otočila a vyrazila pryč.
Bodlo mě u srdce. Stáhla jsem se do sebe ještě víc. Gerl se vydal za ní a zoufale se jí snažil dohnat. Terra ke mně rychle přešla, zavrčela a ucedila: „Tohle jsi přehnala, Neol." Poté též vyběhla za svou sestrou. Jen Zerel zůstal.
„Zlodějko," přešel blíž a zoufale mi shlédl do očí. Pozvedl ke mně dlaň a dotkl se mého obličeje. Hořela na mé chladné pokožce. Srdce mi přímo krvácelo, jenomže já měla chuť zničit svět jen proto, aby to přestalo. Lila jsem do ohně tekutou smůlu, zatímco jsem se ho snažila uhasit. „Neopustíme tě," zašeptal a stáhl obočí k sobě, až se mezi nimi vytvořila vráska. Jeho ostré rysy obličeje mi připomněli Ardela. Vzpomněla jsem si na to, co mi říkala Emer. I on byl spolu s princem, když se jí snažili zapojovat do svých krutých her.
„Jako jsi rozhodně neopustil svého přítele?" zasyčela jsem jedovatě. Zatrnul a v očích se mu zaleskla bolest. Stáhl dlaň a poodstoupil. Zakroutil hlavou, jako kdyby nevěřil tomu, co jsem řekla.
Přehnala jsem to, věděla jsem to z jeho postoje a lítosti, která ho zalila. Věděla jsem, že ho opustil z dobrých důvodů. V krku se mi utvořil knedlík. Chtělo se mi brečet.
„Nevím, co se ti honí hlavou, ale tohle nejsi ty. I když jsi nás teď odehnala, zůstaneme a až budeš připravená, budeme po tvém boku klidně i bojovat. Do té doby? Snaž se přemítat o tom, cos nám řekla a cos udělala." A s těmito slovy se otočil a odešel. Nezavřel za sebou ani dveře a tak jsem mohla nehnutě hledět na zeď průchozí místnosti, na které visel zavěšen koberec se znakem Feramu.
Až v ten moment, kdy jsem byla úplně sama, jsem se zoufale zhroutila na zem a z plných plic zařvala do dlaní.
Co se to ze mě stalo? Kdo jsem byla? Kým jsem se stala? Zabila jsem - dvakrát. Opíjela jsem se a stala se závislou na ne jedné, ale dvou drogách. Byla jsem troskou, která si nezasloužila nic víc, než to, co jsem dostávala jako trest. Muselo to přestat. Potřebovala jsem, aby tu zodpovědnost převzal někdo jiný.
Postavila jsem se na roztřesené nohy, popadla plášť s kápí a s korunou na hlavě vyšla ven ze dveří komnat. Emer bratr po mě hodil pohledem.
„Pozdravuje tě tvá sestra," prohodila jsem k němu. Překvapeně zamrkal. Nečekal mě tady a ani nečekal má slova. „A pokud nechceš, Werne, abych tě za tuto drobnost vyhodila od mých osobních rytířů, budeš mlčet a poslouchat," mluvila jsem chladně a prohnaně. Neřekl ani slovo. Jen zúžil pohled a poslouchal. Druhý rytíř na nás nereagoval a hleděl si svého. Další dva stáli každý zvlášť rozděleni každý na jedné straně chodby. „Vezmeš mě k princi a ani slovem se o tom nezmíníš Relonovi. A také se postaráš, aby i ostatní drželi jazyk za zuby. Rozumíš?"
Přikývl. „Jak si má královna přeje," vytáhl jeden koutek rtů do úšklebku. V očích mu hrál led, zatímco rudé vlasy plály barvou ohně. „Vaše tajemství je u nás v bezpečí," ubezpečil mě, ale jistá část mi říkala, že to není pravda. I přesto to stálo za riziko. Musela jsem to risknout. Znala jsem rizika a byla schopna je podstoupit. Byl čas přestat být zbabělou a jednat. Už jsem nechtěla být slabá a lapená v pasti. Chtěla jsem konečně znovu dýchat.