„Ticho!" zařval hlavní vojevůdce. Všichni se rázem utišili a napjatě pozorovali vysokého muže. Jeho ramena byla dvakrát tak široká, než u ostatních, a pod kroužkovou košilí se těsnily svaly. Nechtěla jsem si představit strach toho, kdo se mu měl postavit. Mě přímo děsil. Ale na druhou stranu, to v poslední době skoro každý.
„Hádky nám nikterak neprospějí v tom, co se chystá. Pokusme se nechovat jako děti a diskutovat jako dospělí." Jeho hlas se rozezníval po obří knihovně, ve které jsme se nacházeli. Byla prostorná, prosvětlená neviditelným zdrojem světla a navíc poskytovala jednu velkou výhodu - byla zde vyřezána jak mapa Zerasu tak i Konečného kontinentu v podobě stolu. Všichni na ní nyní po většinu doby zarytě hleděli. Jakoby jim měla sama našeptat co dělat.
Já jsem mezitím stála na jednom z protáhlých konců, přesněji u výčnělku poloostrova Tareonu; Říše nemrtvých. Opírala jsem se dlaní o hladké dřevo a potlačovala obracující se žaludek. Byla jsem bledší, než kdy předtím, a rozhodně jsem se barvila i do odstínů zelené. Včerejší večer jsem to přehnala. Navíc zmínka o blížící se válce, kterou jsem nepředpokládala ani v nejmenším, mě prudce zasáhla. Můj tehdejší zmatek a strach nahradilo zděšení a tendence splašeně prchat do bezpečí.
„Vaše Veličenstvo, navrhuji shromáždit vojska a připravit se na nadcházející válku. Pokud se Konečný kontinent doopravdy dokázal sjednotit a vytvořit armádu," kroutil hlavou a s důrazem v bledě modrých očích mě pozoroval, „bude ohromná. Můžeme počítat s tři sta tisíc, možná že i s více nepřátel."
Tíha v hrudi se prohlubovala, bublala a převracela. Jako by se mi protahovala žilami a tlačila na spánky. Brněli mě prsty u rukou a pálila pokožka. Víno v břiše se mi měnilo na roztavené olovo.
„Budou mít mágy a čaroděje. Možná že i další silné bytosti," pokračoval v domlouvání mi. Nejspíše si myslel, že se rozmýšlím, zda doopravdy tato informace stojí za to, abychom shromažďovali Rely z celé země a hnali se do války. Mně ale bylo jen mizerně a na omdlení. Skoro jsem ho skrze těžce bušící srdce neslyšela. Korzet nadýchaných temně modrých šatů s volánky mi Arara příliš utáhla a já mohla dýchat jen povrchově. To bylo mučení samo o sobě.
„Když měli mnoho vládců a králů, nedokázali se spojit. Jen stěží se mi chce věřit, že by je někdo dokázal stmelit, ale..." Ztěžka vydechl a olízl si suché rty. Dlaní si přejel po bradě, kde mu rašilo strniště. Točité rohy se nad ním zlověstně pnuly do výše. „Dovolte mi svolat armádu. S Vaším svolením ji povedu a až dorazí Konečný kontinent, slibuji, že z jejich vojsk nezbyde víc, než jen prach a popel."
Relon po mé levici přistoupil blíž a naklonil se ke mně. Svou dlaň mi položil na bedra. Strnula jsem. Bylo nepatřičné se dotýkat královny, ale on to udělal. Za to já s tím nezmohla nic. Chtěl ostatním stále dokazovat jakou moc nade mnou má. Byl v tom jasný vzkaz.
Periferně jsem viděla, jak se Zerel v jednom z rohů místnosti pohnul vpřed. Lehce jsem zakroutila hlavou a dala mu tak znamení, ať zůstane na místě. Anita stála v jednom z pater a spolu s Gerlem po boku na mě shlížela. Měli na vše perfektní výhled. Terra stála po mé pravici a nepřátelsky propalovala mého rádce pohledem, ale ani se nehnula.
„Nech mluvit mě," řekl příkře tak tiše, abych ho zaslechla jenom já. Sklopila jsem pohled a přikývla. Ostatní napjatě mlčeli. Relon se napřímil a složil si ruce za zády. Poklidně se zhluboka nadechl a vydechl.
„Královna ti dá svolení, generále Merlle, ihned co ověříš pravdivost informací, které nám její špehové doručili. S jejím požehnáním poté můžete začít posílat holubice do všech lén. Každý baron je povinen poskytnout své veškeré vojáky, které má k dispozici. Ponechat si mohou jen nezbytný počet, jak velí zákony," kývl k němu hlavou a křivě se pousmál. Generál udělal prakticky to samé.
Věděla jsem, že válka bude, ale ani v těch nejtemnějších snech jsem nepředpokládala, že by mohla být s někým jiným, než je Lezum. Tohle byl přímo hororový scénář. Ale možná, že jsem to tušit mohla. Kdysi, když jsem ještě nevinně odposlouchávala otce při jeho schůzce se špehem, jsem zaslechla zmínku o Konečném kontinentu. Jak se zdálo, můj otec to věděl už před půl rokem, zatímco zde se o tom dozvěděli až nyní a to jen díky Anitě a Terre.
Kde vůbec vzaly tyto informace? Nezáleželo na tom, jelikož když chytily jednoho špeha na západu u moře a dotáhly ho do Perelu, jen se z něj informace sypali. Tak to alespoň popisoval Relon. Prý u výslechu byl i on sám.
Na mou mysl náhle připlula další myšlenka. Co se stane, pokud by náhodou lidé z Konečného kontinentu dobyli Feram? Co by se stalo poté? Zaútočili by na Lezum? Dobyli by nakonec celý kontinent a vyvěsili všude po hradech a palácích jejich jednotný prapor? Začala jsem splašeně dýchat. Panika nastala okamžitě.
Nohy mi rázem zmalátněly. Začala se mi motat hlava. Rozostřoval se mi zrak, zužoval se a potemňoval. Zapřela jsem se dlaněmi o stůl to více, ale ani mé ruce se náhle nezdály být dobrou oporou. Zakymácela jsem se a málem padla k zemi. Terra mě pohotově podepřela a starostlivě zkoumala mou tvář.
„Musíš se napít vody, Neol," prohlásila a ihned mi ke rtům cpala pohár s vodou. Nemohla jsem ji ani vidět. Bylo mi příšerně.
„Jste v pořádku, má královno?" ozval se hlas jednoho z radních Perelu. Též zde měl svůj hlas.
„Ano, já jen," nasucho jsem polkla a snažila se uklidnit. Přiložila jsem si dlaň ke krku a potlačila třes.
„Pokud bude válka, potřebujeme nazpět veškerou naši magii," ozval se další hlas. Přidávaly se náhle i ostatní, až z toho vznikl šum. Nevnímala jsem ani jeden z hlasů, jelikož splývaly do jednoho a překrývaly se. Jen sem tam jsem přímo zaslechla, o čem se baví a nad čím se rozhořčují.
„Napij se," vybídla mě znovu Terra. Stále mě ochotně podpírala, zatímco na mě Relon zamračeně pohlédl. Jen jsem doufala, že jsem tímto nechtěným výstupem nevzbudila jeho touhu mě za to potrestat. Stačilo jen nebýt drzá. To později zvládnu.
Terru jsem poslechla a vody přeci jen upila.
„Musíte nám už konečně dát naši magii zpět! Všechnu! Ne jen rohy a zrak noci!" pokřikoval jeden z velitelů hradní gardy. Stále věřili, že jen odkládám návrat jejich celé síly. Netušili nic o mé neschopnosti. O to se můj milovaný rádce postaral.
Otřásla jsem se. Terra je všechny probodávala dravýma očima a cenila zuby. Neřekla ale ani slovo.
Relové si neměli na co stěžovat. Na rozdíl ode mě měli rohy, viděli nyní mnohem lépe i ve tmě a u některých jsem si všimla, že jsou o něco rychlejší. Zato já? Jediné, co jsem měla, byl alkohol a kouzelná jablka. Drogy, mou smrtelnou závislost a zlomenost. A pak jsem také mohla započítat ty pitomé světélkující víly, které, jak se zdálo, nikdo jiný neviděl. Plus nevysvětlitelné stíny, plazící se v temných koutek na okraji mého zraku nahánějící mi dennodenně hrůzu. Nic, o co bych stála.
„Nevím, jak vám ji dát," zašeptala jsem ztěžka. Chvěl se mi spodní ret. Kdybych to věděla, už bych to udělala. Relon by propustil Taela a nechal mě odejít. Nechal by mě žít.
„Co jste říkala, Vaše Veličenstvo?" otázal se generál. Jeho výraz byl plný jedu.
Napnula jsem se. Stiskl Terry na mé paži varovně zesílil. „Ne," špitla. Její tvrdý pohled mě pálil až v nitru. Jenomže já už nemohla. Všichni vypadali tak hrozně moc důležitě a nadřazeně, i když neměli žádný velký status. Měli ale svobodu. Měli své rohy a moc.
„Sakra já nevím, jak vám ji mám vrátit!" vyštěkla jsem na ně na všechny.
Rozhostilo se hrobové ticho. Někteří pootevřeli údivem ústa, další je semkly a nevěřícně kulili oči. Viděla jsem i okamžité naštvání, zlobu a nenávist.
„COŽE?!" vyjekla lehce podsaditá žena. Její rohy byly menší a ke koncům se mírně stáčely. Oči jí zely černou vznětlivostí. Praštila pěstí do dřevěné desky stolu vyobrazující část Lezumu. Zrovna zasáhla kmen Medvědů. Ostatní mlčeli. Vycenila naštvaně ostré zuby a zafuněla. Létaly z ní skoro až blesky. Pod tíhou jejich pohledů jsem sklopila zrak.
Rádce se křečovitě pousmál. „Královna to jistě tak nemyslela," snažil se uklidnit situaci. Marně.
„Nemyslela? Neplácej nesmysli, Relone! Každý tady slyšel co řekla," uchechtl se hořce muž s vyšším hlasem. Jeho obličej vypadal, jako kdyby pořádně narazil obličejem do zdi. Zlomený nos tomu docela dost přisvědčoval na pravdě.
„Myslela, nemyslela. Ona nám moc vrátí, je to tak, že ano?" řekl tak klidně a ledově, až jsem z toho vycítila ostrou výhružku. „Že ano?!" tentokrát téměř zavrčel.
„Ano," vydechla jsem roztřeseně.
„Že vrátí," odfrkla si znovu podsaditá žena. Prsty v rytmu ťukala do dřeva mapy. Cítila jsem na sobě její pohled. Terra mě stále podpírala. „Slibujete to už tak dlouho. Ale co je to za sliby? Jak jí máme věřit, když jí skoro neznáme? Nechodí na rady, ukazuje se zřídka kdy a když už, není při smyslech a upíjí se k smrti. Co je tohle za královnu?" Mávla rukou mým směrem a krutě mě tím odsoudila.
„Dávej si pozor na jazyk," sykl varovně můj rádce.
Terra si mě konejšivě přitiskla blíž k sobě. Pozorovala jsem nablýskané dřevo mapy.
Žena se tlumeně zachechtala nad onou absurditou.
„Mohu vás všechny ujistit, že královna nám naši moc brzy vrátí. Do té doby se rozhodla, že uspořádá rituál. Nechala odchytit Dravce bohů. Zítra poteče vítězná krev a naši bohové a démoni nám budou nakloněni." Všichni v místnosti náhle ožili. Začali se nadšeně bavit a diskutovat. Relon se spokojeně pousmál. Jeho chladný pohled sjel k tomu mému plnému strachu a zděšení, který jsem k němu pozvedla.
„Prosím, ne," hlesla jsem zoufale, ale on se jen ledově pousmál, znechuceně si mě sjel pohledem a odvrátil ho.
„To bude dobré," šeptala mi Terra do ucha. Jenomže její těžký dech a ztuhlost mi napověděla, že ne. Dala mi k tomu odpověď na další otázku. Pokud poteče vítězná krev a zmínil dravce, dokázala jsem si živě představit, o čem to bude.
Roztřásla jsem se ještě víc. Nedokázala jsem si představit, jak se z tohoto problému dostanu. Chtěl mě tímto potrestat? Dosáhl toho. Už jen z té představy mě rozbolela hlava a měla jsem závratě. Toto jsem nesměla dovolit. Tohle bylo přes čáru.
⁓
„Nemůžeš mě do toho nutit! Bereš mi má práva!" rozkřikla jsem se na něj poté, co jsme vstoupili do mých komnat. Všechny jsem poslala pryč krom něj. Nyní jsme stáli naproti sobě v přijímacím salónu. Tyčil se nade mnou jako smrtka.
„Ty nemáš práva. Abych byl přesný, nemáš ani jediné. To, co pro tebe dělám? To je jen z mé čiré dobrosrdečnosti."
Nevěřícně jsem ze sebe vyrazila vzduch. V očích mě zapálilo. To, co dělal, mělo od dobrosrdečnosti hodně daleko. Mnohem dál, než já byla od bohů. Ten muž byl ztělesněné zlo a podlost.
„Na ten rituál nepůjdu," zavrčela jsem.
Tiše se zasmál a smetl si ze svého černého hábitu neexistující smítko. Poté si po něm přejel dlaní a uhladil si ho.
„Pokoušíš mě. Doopravdy ano, Neol. Copak jsem ti již tolikrát neříkal, jakými pravidly se máš řídit?" zeptal se pobaveně. Jenomže jeho pobavení přišlo z toho, co mělo následovat. Udělala jsem nepatrný nejistý krok dozadu. Všiml si toho. Jeho pobavení vzrostlo.
„Tohle je ale jiné," prohlásila jsem napjatě. Dlouhé nadýchané šaty byly neuvěřitelně těžké a táhly mě k zemi. Věděla jsem, že jsem slabá. Víc, než kdy dřív.
V černočerných očích Relona se mihlo cosi krutého. Udělala jsem další krok dozadu. Skoro jsem na podpatku škobrtla.
S neuvěřitelnou rychlostí se dostal až ke mně. Jeho agresivní vůně mě udeřila do nosu. Chytil mě rukou zezadu za pas a přitáhl těsně k sobě. Polekaně jsem vyjekla. V dalším momentu se z mého nitra vynořilo znechucení.
„Jestli se mě byť jen dotkneš-" pohrozila jsem.
„Tak co? Hm? Myslíš, že bys něco svedla? Ne," kroutil hlavou a sklonil ji až k mému obličeji. Raději jsem zavřela oči. Ruce jsem měla svěšené podél těla. Srdce mi tlouklo zděšením.
Jeho blízkost se mi tak neuvěřitelně hnusila. Neměla jsem u sebe dýku. Myslela jsem, že není potřeba. Stejně by mi z pod těch hrozných šatů nešla vyndat a u boku by mi nedovolil ji nosit. Měl pro to své praktické důvody. Jeden z nich byl tento. Další? Nejspíš bych si jako opilá ublížila sama a to on nechtěl. Ne kvůli mně, ale kvůli Plamenům, které jsem nosila uvnitř sebe.
„Chápu, co na tobě princ viděl. Jsi pohledná. Tvůj obličej je opravdu úchvatný," mluvil tiše a věrně, jako když milenec své milence potají našeptává v noci v zakázané zahradě. Jenomže v tomto byl zaset jed. „A ty živé vlasy," dodal. Jeho prsty pravé ruky se k nim pozvedly a uvolněný pramínek z drdolu si omotaly okolo sebe. Semkla jsem rty a modlila se, aby přestal. Z jeho slov jsem vnímala jen nehoráznou oplzlost a nechuť, která mě zachvátila. „Jenomže dřív jsi byla divoká. Tu divokost on chtěl zkrotit. Kdo by řekl, že k tomu nakonec bude stačit jen pár lahví alkoholu a kouzelných jablek?" ušklíbl se pobaveně.
Naštvala jsem se. Ta nechuť a otrávenost již nešla víc skrývat. Ta tíha uvnitř mého nitra se svíjela mnohem více a tížila, rvala mě k zemi na kolena a chtěla si mě poddat. Vířila a vřeštěla. Cítilo to mou nestálost, mé nejistoty a zhnusení. Cítilo to strach.
Když nepatřičně sjel svou dlaní níž pod můj pas a svými rty se skoro dychtivě dotkl těch mých, nečekala jsem. Automaticky jsem nadzvedla prudce nohu a podpatkem mu pěkně tvrdě dopadla na jeho špičku boty. Ihned mu v obličeji projela vlna bolesti. Jeho stisk povolil. Vymanila jsem se a chystala se uprchnout, ale chytil mě za paži a dřív než jsem se nadála, jsem za zády cítila tvrdý rám jednoho z obrazů visícího na zdi a viděla jeho vytočený soptící obličej. Rudé vlasy mu padaly dopředu jako vodopády krve.
Vyděšeně jsem vykřikla, když svou dlaní sevřel můj krk těsně pod hlavou. Zamezil vzduchu, aby mi proudil do plic. Chtěla jsem ho odstranit, ale nezmohla jsem nic. Kopala jsem nohama, mlátila rukama do jeho a zarývala do ní nehty. Ani se nehnul. Jen se mi díval do očí a já v nich viděla jen chladnou smrt a nenávist. Nenáviděl mě, protože jsem ho odmítla? Nebo to bylo tím, že jsem ho možná přitahovala a poté ho ještě ke všemu odmítla? Tak či onak, jeho nenávist byla čirá a surová. Tohle jsem si ale nezasloužila. To on by měl být na mém místě.
„Už nikdy," obořil se na mě. Jeho obličej měl těsně u mého, zatímco jsem chroptila a sípala po vzduchu. Hořely mi plíce a pálil krk. Oči jsem zděšeně třeštila do těch jeho. „Už nikdy neuděláš to, cos udělala právě teď. Dokud máš naši moc, vlastním tě. Nezapomeň na to," přecedil přes zuby. S trhnutím mě pustil a udělal prudký krok dozadu.
Padla jsem k zemi a chytila se za pohmožděný krk. Prudce jsem nasávala vzduch do plic a rozbrečela se úlevou. Tohle byla slabost. Já byla slabá. Mé tělo bylo slabé, ale můj duch na tom byl mnohem hůř.
„Uvidíme se zítra na rituálu, královno," poslední slovo prakticky vyplivl z úst. Poté odešel.
Ještě vhodnou chvíli jsem jen seděla zhroucená na zemi a snažila se vzpamatovat. Cítila jsem slzy utíkající mi po tvářích dolů a skapávající na vzorovaný koberec.
Nakonec jsem to zapila vínem a modlila se ke všem bohům, aby to vymazalo veškeré vzpomínky na ten večer a vymazalo i ty, které měly teprve následujícího dne nadejít. Modlila jsem se za to, aby to vše přestalo. Úplně všechno.
Pokud bohové ale přeci jenom existovali, proč nic neudělali už předtím? Za co mě trestali? Co jsem udělala tak hrozného, že jsem dopadla takto špatně?
Jediné, co jsem vždy chtěla, byla kompletní svoboda. Jediné, co mi dali, byl přesný opak. Tohle byl můj osud? Být navěky liška lapena v zlaté kleci? Alespoň že jsem měla víno a jablka. To byl jejich dar a já ho vděčně přijímala za svůj, ať už mě to stálo cokoliv.