„Cos jí to udělala, Elsero?" zavrčel jako nějaké zvíře.
Elsera Sníh sice oplývala mocí vnést svoji vlastní mysl do mysli bílého medvěda, jenž obýval okolí Severního háje, leč nyní to byl její bratr, kdo jako medvěd skutečně působil. Jako velký naštvaný medvěd stál v obranné pozici nad spící dívkou, jež ublíženě tiskla poraněnou ruku ke své tváři.
Elsera si jeho rozzuření příliš nevšímala. „Nic, co by jí mohlo ohrozit, Josere. Laskavě se uklidni." Znovu se pokusila kolem něj projít k dívce ležící v jejím stanu na jejím lóži.
Jenže Joser svoji sestru silou odrazil zpět. „Zase ta tvoje krvavá magie. Tolik se v tom vyžíváš. Začínám si myslet, že blázníš!"
„Jediný, kdo tady teď blázní, seš ty!" zavrčela na něj podobně jako on na ni před pár vteřinami. „Pusť mě k ní. Musím jí to ošetřit." Byla chováním svého bratra značně podrážděná. Nechápala, kde se u něj vzalo ono ochranářství Tyshy Bouře, ale rozhodně jí to nebylo příjemné.
Joser Sníh ustoupil své sestře z cesty až tehdy, když si všiml, že tmavá látka ovinutá kolem poraněné ruky Tyshy Bouře byla skrz naskrz prosáklá její krví. Rána potřebovala nutně ošetřit. Což měla Elsera ostatně v úmyslu, jakmile si k dívce klekla.
Pravda byla taková, že spíše než by byl Joser Sníh na svojí sestru rozzlobený, se bál. Obával se toho, co jeho sestra dokázala. Viděl věci, na které si přál zapomenout. Znal důvod nedobytnosti Severního háje jako posledního místa v Říši, které dokázalo odolat temnotě. Byla to teplá, dříve zvířecí později lidská, krev, kterou jeho sestra prolila hned několikrát, aby osadu v Severním háji uchránila před Bílými chodci. Bez této krvavé magie by už byli všichni v Severním háji v armádě Nočního krále jako oživlé mrtvoly.
Tyshu Bouři probudila z bezesného spánku horoucí bolest v dlani. Rána ji pálila, jako kdyby v dlani drtila rozžhavený uhlík. Netušila, jak dlouho spala, ani nevěděla o tom, že se dostala do Joserova stanu.
Poraněná ruka ji sice brněla zvláštním druhem pálivé bolesti, avšak když se posadila na lóži se zkříženýma nohama, došlo jí, že její tělo jako celek je plné síly. Síly, která ji zvedla na nohy. Zhluboka se nadechla, a tím zaplnila své plíce mdlým vzduchem, jenž oplýval v Joserově stanu. Pevnými kroky vycházela ven do chladného dne.
Její oči, v nichž se už zelená neprala s hnědou, začaly pozorně sledovat řídce zalesněné prostranství Severního háje. Nakonec její pohled spočinul na mohutné, špičaté skále uprostřed háje, jenž byla protkána modrofialovými žilkami zmrzlé vody. Zdálo se, že skála doslova doutná, jak z ní stoupala hustá, bílá mlha páry.
První, na koho narazila, byl Joser Sníh, který k ní přistoupil dost obezřetně. Pokládal jí ruku na rameno, když jí v ten stejný moment položil otázku: „Jsi v pořádku, Tysho?"
Působila na něj jiným dojmem, než když ji poprvé po několika letech spatřil ve spárech Pána kostí zhruba před měsícem. Její najednou krátké vlasy byly rozpuštěné podél její tváře, která jakoby přes tu noc ztratila jakoukoli dívčí nevinnost, jíž dřív vlastnila. Líce měla bledé, avšak v očích jí žhnul oheň. Právě ty oči Josera polekaly.
Tysha si nevšímala toho, proč svoji ruku z jejího ramene tak náhle shazoval k sobě s polekaným výrazem v jeho obličeji. Přešla to s lhostejností. „Kde je Elsera? Zavedeš mě k ní?"
Joser mlčky vyslechl její mírný příkaz, který se skrýval v té druhé otázce. Měl takový neodkladný pocit, že Tyshu Bouři musí poslechnout, i kdyby žádný příkaz nevyřkla a i kdyby sám nechtěl uposlechnout. A tak tu dívku, která ještě před pár dny hýřila dívčí nevinností a půvabem skrytým pod chlapeckými oděvy, zavedl za jeho sestrou.
Elsera Sníh seděla opřená o kmen mohutné borovice na okraji háje. Její temně zelené oči byly propadlé do prázdna tak, že bylo vidět jen oční bělmo. Dívka, jež k ní přicházela v patách Josera Sněha, zaslechla tichý hlásek vzadu ve své hlavě, který ji nabádal být ostražitá. Bát se. Avšak ona ten hlásek umlčela. Pociťovala nezdolnou sílu, která ten hlásek přehlušila. Tysha Bouře se už nikdy neměla čeho bát. Tak si to nyní alespoň myslela.
„Elsero," oslovila ženu sedící na zemi ve sněhu pod borovicí klidným hlasem silným jako lavina.
Trvalo to jen pár okamžiků než Elsera Sníh procitla na místo, kde se nacházelo její fyzické tělo. Ještě před pár okamžiky se totiž nacházela v soutěsce nedaleko od Severního háje. Zrakem ledního medvěda pátrala po jakékoli známce temnoty.
Jakmile Tysha zpozorovala, že Elseřiny oči spočinuly na ní, bez váhání se jala slova. „Jak jsi to udělala? Co je to se mnou? Cítím se tak..." nedokázala vyřknout tu myšlenku, i když věděla, že je to pravda.
Elsera naklonila hlavu na stranu, jak si dívku před sebou pozorně prohlížela. Působila jiným dojmem. Stal se z ní drak. Ovšem než stihla Elsera cokoli vyřknout, jal se slova Joser.
„Cos jí to u všech bohů udělala, Elsero?" hřměl opět rozhořčeně skrz zaťaté zuby. I on to pocítil. Krvavá magie se doslova vsákla do Tyshy Bouře a uvěznila se v ní. Byla jen otázka času, než jí také začne ovládat. „Je úplně jiná!"
„Nejsem jiná," protestovala Tysha ledabyle.
„Jenom jsem jí zkrátila vlasy, Josere. To z ní nedělá nového člověka," pravila klidně Elsera. Svým pohledem se vpila do svého bratra, aniž by si všímala Tyshyna zděšení nad zmínku o jejích vlasech.
Mezi bratrem a sestrou zavládlo hrobové ticho, v němž si oba sourozenci vyměňovali nahněvané pohledy. V ten krátký moment Elsera Sníh poprvé ucítila prchavou lásku, která stoupala z Josera Sněha směrem k Tyshe Bouři, a tuze se jí to protivilo. Jakmile pochopila důvod Joserova běsnění, pohltila ji žárlivost. Chápala to jako zradu. Její vlastní bratr se stavěl proti ní jen kvůli tomu, že se domníval, že ublížila nějaké malé, naivní holce z Jihu. V tu chvíli si přála, aby místo kůže Tyshyný dlaně proťala minulou noc kůži na jejím krku.
„Cos to udělala?" vyhrkla Tysha sahajíc si do vlasů a tím přeťala to hrobové ticho mezi sourozenci. „Moje vlasy!" Považovala je za svoji chloubu, kterou si náležitě pěstovala. To tekuté, bílé stříbro, jež ve vlnách kanulo po jejích ramenech přes lopatky až na záda, bylo najednou pryč. Konečky stříbřitých vlasů jí sahaly na ramena.
„Udělala jsem to, co jsi chtěla," vyřkla Elsera přes zaťaté zuby zvedajíce se na své nohy z ledové země. S hlubokým nádechem se pokoušela uklidnit. Konec konců Elseře mohlo být jedno, že se její bratr zamiloval do nějakého targaryenského bastarda. Stejně jako jí mohlo být jedno, co se s tím targaryenským bastardem bude dít dál. Ona pouze činila tak, jak byla požádána.
„Žádala jsem tě o oživení té legendy. Ledového draka! Nepotřebovala jsem zkracovat vlasy!"
Elsera se na ní mírně usmála. Byl to úsměv zadostiučinění. „Ale já jsem nic oživovat nemusela. Jenom jsem toho draka probudila. Ve tvé krvi, Tysho Targaryen."
„Hloupost," Tysha se na ní zamračila nepříčetně, opovrhujíc jménem, jenž Elsera vyslovila. „Nepotřebovala jsem nic v sobě probouzet. Byla jsem drakem už, když jsem vkročila na tohle místo. Sama to víš."
Oba bastardi lorda Forrestera náhle přistoupili k Bouři. Joser se snažil před svojí sestrou skrýt strach a obavy, jenže neuspěl, když jeho oči spočinuly v očích Tyshy Bouře. Elseře na rtech hrál vítězoslavný škleb, kterému neodolala, jakmile Tyshu Bouři spatřila zblízka.
„Jenže jsi nebyla Targaryen," řekl prostě Joser s jistou dávkou lítosti. Konečně se odhodlal pohlédnout znovu do jejích očích, v nichž se fialové odstíny praly s těmi modrými.
MALCOLM BRANFIELD | HARRENHAL
Malcolm Branfield sám sobě nedokázal lhát. Nakonec se ho zmocnil jistý druh radosti, kterou se ani nesnažil pochopit. Byl rád, že zmizel z Králova přístaviště. I kdyby jako vězeň, jehož připravili o čest, o rytířský titul a hlavně o svobodu, stejně došel k závěru, že být dál od Rudé bašty bylo konec konců v jeho prospěch.
Ten vítězoslavný škleb na Malíčkových rtech však nedokázal vyhnat ze své mysli. Malíček zvítězil. Skutečně ano, neboť se mu Malcolm doznal. I kdyby ne přímo. Ale ten den, kdy klečel před králem, Malíčkovi jistě vše došlo. Byl příliš vychytralý a podlý, aby si nedal dvě a dvě dohromady. A tak i přes všechnu tu zvrácenou radost, když se dostal do žaláře v Harrenhalu, propadal Malcolm Branfield depresivním stavům beznaděje. Vždy sám sebe považoval za muže činu, přece jen byl to rytíř, jenže teď nemohl dělat zhola nic. A Malíček si tak mohl všemožně mnout ten svůj uhlazený knírek pod nosem a kout své zvrácené pikle.
I přesto že se dostal z Rudé bašty pryč, stále byl vězněn a tudíž ani o kousek blíže k dovršení jeho slibu. Tomu slibu, který dal Tyshe Bouři, když opouštěl Černý hrad. Vrátím se. Už ani nechtěl přemýšlet o tom, jak bezmocně daleko byl od plnění slibu, jenž složil její matce.
Rhaella Targaryen se musí v hrobě obracet, myslel si, aniž by věděl, zda-li Rhaella nějaký hrob vůbec měla. Robert Baratheon v rámci své slavné Rebelie zřejmě Targaryeny ani nepohřbíval. Tolik je nesnášel.
A tak Malcolm v žaláři temného Harrenhalu propadal skepsi. I když ho při životě přímo až tvrdohlavě udržovala přísaha, při níž neustále viděl ty zelenohnědé oči Tyshy, nemohl si nalhávat, že na šťastné rozuzlení jeho problému to zdaleka nevypadalo.
Až do jednoho dne, kdy vzhlížel ke škvírce ve zdi vysoko nad ním, jež mu každý nový den přinesla do žaláře malinko denního světla jako útěchu. A tak vzhlížel vzhůru a představoval si, jak mu paprsky slunce dopadají na tvář a hladí jeho hustě zarostlou, neupravenou tvář, poslouchajíc všelijaké hlasy lannisterských vojáků zvenčí a vězňů uvnitř.
Z vyčerpaného rozjímání ho probral hlas žalářníka. Malcolm si zvykl, že blížící se hlas žalářníka znamenal, že snad obdrží něco malého k snědku. Snad to dnes bude okoralý, starý chléb, doufal Malcolm. Avšak jídla se nedočkal.
Mříže jeho vězení zavrzaly, když se otevřely dokořán. Malcolm se za tím zvukem otočil a spatřil muže podobné postavy, jíž býval Malcolm, než se dostal do vězení Rudé bašty. Ten muž byl však o několik palců menší a jeho silná ramena předčila ta Malcolmova v šířce.
„Tak je to pravda," vydechl muž a Malcolm nechápavě zamžoural očima do špatně osvětlené cely.
Nechápal, co je tady pravda. Jediné, co věděl, bylo, že před jeho nuznou osobou stojí muž v drahém oděvu, s černými vlasy, které protkávalo bílé stáří a s podobně prošedivělým, upraveným plnovousem. Malcolm toho muže neznal. Nebo alespoň to si při prvním dojmu myslel.
„Co je pravda?" otázal se váhavě Malcolm po chvíli ticha, které se mu přestávalo líbit.
Muž k němu přistoupil blíže, zanechávajíc tak žalářníka u vchodu do cely, oči velké překvapením a ústa pootevřená v zaskočeném údivu. Nyní naproti sobě stáli tak blízko, že Malcolm dokázal rozeznat barvy rytířského rodu, které decentně zdobily oděv muže, jenž ho přišel navštívit. Byla to fialová s bílou, barvy, které nesl rodový erb, jenž Malcolm moc dobře znal.
„Malcolme," oslovil ho muž vlídně, bez jakéhokoli škobrtnutí v jeho tvrdém hlase.
Malcolm se muži zadíval do očí a v tu chvíli před sebou spatřil dávného přítele. „Bonifere," vydechl v jistém šoku. Nikdy by netušil, že na Bonifera Hastyho narazí zrovna v žalářích Harrenhalu. „U všech zatracených bohů!"
Oba muži si padli do pevného objetí, které jasně prozradilo jejich dávné přátelství. „Bohové!" dmul se Bonifer Hasty zaskočen radostí, když si svého přítele znovu prohlédnul. „Nikdy, skutečně nikdy bych nevěřil, že se znovu setkáme a to zrovna na takovém místě. Jak jsou bohové nade mnou! Nikdy!"
Společně se dali do srdečného smíchu, který však brzy utichl. Bonifer si Malcolma začal prohlížet pozorněji. Hledal v jeho zubožené a unavené tváři odpovědi na své otázky. Jako kastelán Harrenhalu měl přehled o vězních v hradních žalářích a v posledních dnech šlo většinou o válečné vězně z války, která k nim přicházela ze Severu. Nechápal tedy, jak by mohl ser Malcolm Branfield skončit na takovém místě. Ledaže...
„Myslel jsem, že jsi u sestry na Severu. Tam na hradě jejího manžela, lorda Forrestera," podotknul Bonifer a jeho oči, ověnčené vráskami stáří, které na něm Malcolm neznal, se začínaly pomalu zužovat. Musel se na to zeptat. „Lord Forrester šel do války se Starkem? No konec konců, je to jeho vazal. Ale šel jsi ty s ním?"
Malcolm si svého dávného přítele změřil od hlavy až k patě. Taky mu mohl začít pokládat otázky, jejichž odpovědi by ho tuze zajímaly, avšak neměl na to zrovna tolik sil. Zhluboka si povzdechl a odvrátil se od Bonifera s jistou sklíčeností na tváři. Ani netušil, že se v Sedmi království rozpoutala válka. Tak dlouho byl odříznutý od světa ve tmě žaláře.
„Sestra zemřela před... nějakými lety. Už ani nevím," měl co dělat, aby nad tím nemávl rukou. V tu chvíli to nepovažoval za podstatnou informaci. „Což mě přivádí k tomu, že nevím, co teď podniká její manžel. Necelých deset let jsem žil v Králově přístavišti, takže dost daleko od lorda Forrestera a jeho vždycky zamračené nepříčetnosti."
„Tak tedy..." jeho přítel to ale vůbec nechápal. Ani nemohl. Malcolm mu podával odpovědi vytržené z kontextu, což nakonec zapříčinilo další a další otázky, které chtěl Malcolmovi položit. „Jak je možné, že rytíř, jako jsi ty, dopadne takhle?" letmo poukázal na vyhublou, špinavou a vyčerpanou Malcolmovu postavu.
Malcolm zaťal zuby. Ano, v Rudé baště ho zbavili veškeré cti, leč on byl stále srdcem rytíř. A srdce mu nevytrhli. „A jak jsi dopadl ty, Bonifere?" plivl nazpět již zbaven veškerého potěšení ze znovu shledání se starým přítelem z dob vlády Targaryenů.
Bonifer Hasty nejdřív nepochopil, jak to jeho starý přítel myslí. Nepochopil, že to je urážka. Proto se nebál nenuceně pokrčit rameny s nechápavým výrazem na tváři. Což Malcolma vytočilo o to víc. Přistoupil k Boniferovi blíž a snížil svůj tón hlasu.
„Sloužíš Lannisterům?" hádal Malcolm dávaje najevo své rozhořčení. Teplo jejich přátelského objetí z Malcolma dávno vyprchalo.
Bonifer Hasty předsunul bradu porostlou černým vousem vpřed. I v něm hořela hluboce zakořeněná čest rytíře a urážky, i kdyby ne přímé, si nehodlal nechat líbit. „Jsem kastelán Harrenhalu. Sloužím tomu, komu hrad náleží."
Malcolm neměl žádnou sílu se jakkoli přít. Proto nechal mezi ním a svým starým přítelem rozeznít ticho, které doplnil o důrazné přikývnutí. Možná to mohlo vypadat poraženecky, ale na tom mu už nezáleželo.
Když ser Bonifer Hasty opouštěl podzemní žaláře Harrenhalu, cítil hluboko uvnitř sebe povstávat dávno umlčené vzpomínky na dobu, kdy společně se serem Malcolmem Branfieldem sloužil v Královské gardě jako Bílý plášť Aerysu II. Ty vzpomínky, které celých osmnáct let pohřbíval dokola a dokola omíláním modliteb k Sedmi. Jedině Panna mohla zacelit nenaplněnou láskou popraskané srdce tohoto muže. Tedy takto si to alespoň přál. Jenže hluboko ve své duši věděl, že ani Panna ze Sedmi a víra v ní nemohla nikdy nahradit ten pohled do těch fialových očí Rhaelly Targaryen.
I přesto že věděl o jisté mužské nenávisti, kterou k němu Malcolm Branfield cítil a kterou podnítil právě Bonifer sám při jeho troufalých a hlavně zoufalých činech být s jeho Královou krásy a lásky, věděl, že ve jménu Matky musí být k Malcolmově nepříjemné nenávisti milosrdný.
Víra zaplnila to prázdné místo, které vzniklo, když Rhaella Targaryen z jeho života navždy zmizela. Často vzpomínal na chvíle, kdy před svojí královnou klečel a své ruce pokládal na její kulaté a každý den větší břicho. Nikdy se nedozvěděl, jak to s Rhaelliným těhotenstvím vlastně dopadlo. Prchl totiž před Šíleným králem.
To Malcolm s ní zůstal na Bouřlivém konci. To Malcolm musel znát konec jejich příběhu. Tolik Malcolmovi záviděl, žárlivost ho přímo užírala zaživa, že do těch jejích nekonečně fialových očích mohl hledět o nějaký ten čas déle, než-li on.
Od chvíle, kdy se s Malcolmem Branfieldem setkal v žalářích hradu, jímž byl kastelánem, ho to do těch špinavých, zapáchajících a nuzných prostor lákalo jako nikdy. Věděl, že se tam skrývá mnoho odpovědí. Odpovědí, které mohly probudit bolavé vzpomínky na dávno mrtvou lásku. Jenže on ty odpovědi potřeboval. Modlil se ke Kováři, aby mu dal sílu tu nesmrtelnou bolest přežít. A Malcolma po jistém čase navštívil znovu.
Setkal se s ním ve stejné cele, kde ho zanechal naposledy. Od té doby značně zesílil, což ho potěšilo.
„Díky za to jídlo," zamumlal Malcolm spěšně spíše ze slušnosti, než z opravdového vděku. Nestál o Boniferovy milodary v podobně pravidelné stravy, která se najednou nemohla nijak rovnat tomu, co jedl do toho prvního setkání s kastelánem Harrenhalu.
„Malcolme," oslovil ho vážně Bonifer přistupujíc k němu blíže, „odložme staré křivdy stranou."
Malcolm na něj vzhlédl s nedůvěřivým pohledem. Pečlivě si Bonifera prohlédl, od zarovnaného plnovousu přes čistý oděv až k dozajista drahým botám z kůže. Nemohl odolat úšklebku nad tím pohledem, když sám sebe s Boniferem porovnal.
To Malcolm se staral o Boniferovo tajemství, kvůli kterému mohl přijít Bonifer o hlavu. To Malcolm obětoval celý svůj život právě tomu tajemství a pokládal tak svojí vlastní hlavu na špalek. A to Malcolm nakonec skončil v žaláři, i když vlastně ve skutečnosti vůbec nic neprovedl. Nikdy nemohl milovat Rhaellu Targaryen tak jako Bonifer Hasty.
„Jak si to představuješ, Bonifere?" Malcolm si povzdechl nad uvědoměním si, že spíše to měl být Bonifer, kdo měl sedět v tomhle žaláři.
„Zařídím, aby tě přesunuli do jiné cely. Na hradě," navrhl Bonifer. Už to měl dávno rozmyšlené. Věřil, že Malcolm Branfield nemohl spáchat tak závažný čin, aby hnil v této kobce. „Jsi můj přítel a čestný rytíř, bývalý člen Královské gardy. Proč by se s tebou mělo zacházet jako se psem?"
Malcolm na Bonifera zaraženě pohlédl. „Už nejsem rytíř," pravil a nedokázal zarazit tu bolest, která v něm nastala, když ho král Joffrey a jeho matka zbavili titulu.
„Vím," Bonifer důrazně kývl, „kolují o tobě zvěsti, že ses s Eddardem Starkem podílel na zradě. A že skrýváš Targaryena." Jeho oči blýskly, když pohlédl do těch Malcolmových v prchavé naději. Srdce mu v hrudi bláznivě bušilo, že ho pocítil až v krku.
Avšak Malcolm mlčel. Oplácel starému příteli pohled, který však nic neříkal. Viděl v Boniferových očích ten slabý náznak naděje, kterou v sobě dávno pohřbil. A která se nyní drala zpátky na světlo světa a toužila po vzkříšení. Jenže Malcolm si nebyl jistý, zda tuto jeho naději chce oživit.
„Byl bych vděčný, kdyby se se mnou už nezacházelo jako se psem," přiznal nakonec Malcolm odvracejíce zrak od Boniferových lačnících očí.
Boniferovo srdce klopýtlo. Jeho oči spatřily, že Malcolm před ním něco skrývá. Přál si vědět, o co jde. „Zařídím to," kývl rozhodnutě. Zklamání zahalilo jeho tělo do chladného závoje a Bonifer tak znovu mohl pocítit tu žárlivost, kterou vůči Malcolmovi choval. Jen kdybych se mohl dívat do těch jejích fialových očích tak dlouho, jako mohl on.
„A taky bych byl vděčný," začal Malcolm odhodlaně, jenže v půli své věty se zarazil a roztřeseně se nadechl, „kdybych mohl poslat havrana se zprávou na Černý hrad."
„Na Černý hrad?" divil se Bonifer překvapeně. „A komu?"
Malcolm neviděl výraz ve tváři Bonifera Hastyho. Už se nedokázal dívat do očí dávného přítele. Jeho oči byly totiž příliš podobné, ne-li stejné očím Tyshy Bouře. Ta podobnost ho děsila.
A tak upíral svůj zrak na své ruce v klíně. Opřený o studenou, kamennou zeď si připadal ztuhlý a opět vyčerpaný. S poraženecky svěšenými rameny dospěl k závěru, že to poruší. Bonifer Hasty se o tom neměl dozvědět, tak to Rhaella Targaryen chtěla. Jenže co se nyní mohlo stát?
„Tvé dceři," přiznal konečně Malcolm a na kratičkou chvilku ucítil, že z jeho ramen spadlo něco velmi těžkého.
***
Zdravím všechny, kteří došli až sem!
Děkuji vám, že tu stále jste a můj příběh čtete :)
Co říkáte na tuto kapitolu? Tysha se nám mění a Malcolm se setkává s přítelem z dávné minulosti. Jejich nejprve srdečné shledání se změní v chladnou závist jeden v druhého. Co si o Boniferovi myslíte?
Bonifer Hasty se poprvé (a naposled :D) objevil v prologu Sněžných bouří a vlastně až teď ve 39. kapitole se o něm dozvídáme víc. Je zbožný a má stále zlomené srdce. Myslíte, že se někdy shledá i s Tyshou, jeho vlastní dcerou?
Děkuju za jakékoli ohlasy. Moc si vážím komentářů i hvězdiček. Váš názor mě vždycky velmi zajímá :)
Mějte se hezky a snad brzy naviděnou!
~sh sh shady!
PS: Vím, že v českém překladu je to správně Harrenov (nebo Harenov?). Jenže Harrenhal se mi prostě líbí víc. Snad nevadí.