Do dalšího dne jsem vstával se značnou dávkou elánu. Měl jsem v plánu zajít za Hoseokem a zeptat se ho, proč udělal to, co udělal. V podvědomí jsem si pořád dokola opakoval, že pro to prostě důvod mít musel, nedělal by to jen tak. Taky si připomínám, že to rozhodně dobře dopadne. Hoseok je hodný člověk, neřekl bych, že by se něco nutně muselo pokazit.
„Yoongi, kam jdeš?" zeptala se mě Hee, když viděla, že se obouvám naven. Když jí to řeknu, určitě bude chtít jít taky, jenže k tomuhle ji zrovna nepotřebuju. Chtěl bych si to spíš vyřešit sám.
„Za Hoseokem." odpověděl jsem a klekl si směrem k ní, abych na ni viděl. Jak jsem si myslel - hned se jí rozzářily oči a úsměv roztáhl. „A můžu jít taky?"
„Promiň, Hee, ale potřebuju s ním mluvit o něčem důležitém. A potřebuju s ním mluvit sám. Ale uvidíme, jak to dopadne, když tak můžeme jít i s ním ven jindy, ano?" mile jsem se na ni usmál a vzal její ruku do té své. Nálada jí hned klesla, ale jakmile jsem zmínil, že můžeme jít jindy, hned se zase rozzářila a několikrát po sobě nadšeně zakývala hlavou na souhlas.
„Tak jo, ale já teď jdu, tak se měj a přej mi hodně štěstí." rozloučil jsem se s ní pusou na čelo a vyšel z domu. Hoseok ode mě nebydlí nijak daleko, tak jsem si ani nebral sluchátka, protože bych moc písniček nestihl.
Pořád jsem si dokola v hlavě opakoval ta slova, abych nabral co nejvíce odvahy a zachoval chladnou hlavu, ale čím blíž jsem byl jejich domu, tím víc ve mě převažovala ta pesimistická stránka, která mi radila, abych se otočil, zapomněl na to a smířil se s tím, že mezi námi nikdy nic nebude a nejspíš jsem si i zkazil jedno dobré přátelství. Ale nemuselo by tomu tak být, kdybych ho prostě zastavil a třeba ho taky políbil.
Už jsem se chtěl pomalu začít vracet, ale dům rodiny Jung, který jsem už mohl z dálky vidět, mi dodal o trochu víc sebevědomí a já se pevně rozhodnutý, že tam prostě dojdu a vyřeším si to, přidal ještě víc do kroku.
Před vstupními dveřmi jsem se párkrát zhluboka nadechl a potom konečně zazvonil. V ten moment se mi tak stáhl žaludek, že bych snad ani nedokázal promluvit.
Po chvíli čekání mi otevřela Hoseokova máma s vlídným úsměvem na tváři. Po jejím milým pohledu jsem se uvolnil a úsměv jí opětoval.
„Ale ahoj, Yoongi. Copak potřebuješ?" optala se, i když si myslím, že jí to bylo jasné. „Zdravím, paní Jung," poklonil jsem se „je váš syn doma? Potřeboval bych s ním mluvit." malinko jsem se nahnul a podíval se do chodby, jestli ho třeba někde neuvidím. Bohužel zrovna ne.
„No, momentálně jsou doma oba, ale ty asi budeš chtít toho staršího, že?" zasmála se a já s ní. „Asi by to tak bylo dobré."
„No, tak pojď dál, hned ti ho zavolám." uvolnila mi cestu, ale já hned mávl rukou.
„To nebude třeba, nebude to na dlouho, vyřeším to tady ve dveřích." paní Jung chápavě přikývla a už se ztratila zpátky v domě. Úsměv mi pořád zůstal, což je dobře, alespoň budu působit pozitivně. Tedy.. od včerejška mám dobrou náladu a těšil jsem se, až sem zajdu, takže je to jenom dobře.
V hlavě jsem si pronesl krátkou modlitbičku, když jsem uslyšel přibližující se kroky, které nepatřily nikomu jinému, než Hoseokovi. Ten, když mě spatřil, na chvíli zamrzl v chůzi a začal se tvářit dost nejistě. Kdo by se mu ale divil.
Pomalu došel až ke dveřím a nejistě se poškrábal na zátylku.
„Um, ahoj, Yoongi. P-potřebuješ něco?" zakoktal se a mě to přišlo roztomilé. Usmál jsem se ještě o něco víc a zhluboka se nadechl, než jsem začal mluvit.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom včerejšku. Respektive o tom, když jsi se už loučil." Hoseok zbledl a nahlas polkl. Už se mi ani nedíval do očí.
„J-jo, promiň. Neměl jsem to dělat. Byla to blbost. A bylo jasný, že ti to i bylo nepříjemný. Ale nechtěl jsem tím nijak zničit naše přátelství. Takže asi pochopím, když o mě už ani nebudeš chtít nikdy slyšet, ani mě nikdy vidět, ale zkus mi to odpustit, mě na tobě fakt záleží. Nechtěl jsem tím-" máchal kolem sebe rukama a jazyk se mu trochu pletl.
„Hoseoku, stop. Nic jsi tím nepokazil. Ale řekni; proč jsi to udělal?" snažil jsem se na něho dívat co nejmileji, aby pochopil, že se není čeho bát, ale to šlo docela těžce, když se mi ani nepodíval do očí.
„No. M-možná proto, protože k tobě od prváku ještě pořád něco cítím. To jsi mě vůbec neměl rád, ale když jsme se začali bavit a ty jsi byl tak milej, asi jsem v tom začínal vidět jakousi naději. No tak jsem to zkusil, v bláhový představě, že by se ti to mohlo třeba líbit, jenže to jsem se spletl teď si to fakt vyčítám, prot-"
„Ale já neřekl, že se mi to nelíbilo."
Konečně ke mě zvedl pohled a se zmateným výrazem na mě několikrát zamrkal. Musel jsem se zasmát, byla docela sranda si s ním takhle hrát. Sice to je vůči němu docela necitlivý, ale trochu srandy pro mě neuškodí.
„A tobě se to snad.. líbilo?" zmateně a s očividnou nadějí v hlase položil otázku. Jen jsem párkrát přikývl na souhlas, načež se konečně i Hoseok usmál.
„Takže teoreticky.. by ti třeba nevadilo, kdybych.. to udělal znova?" řekl váhavě a zkousl si spodní ret.
„Nevadilo" snažil jsem se nedat tolik najevo radost, která se ve mně hromadila. Cupitavými kroky jsem se k němu přiblížil a nedočkavě si olízl rty. Hoseok se ke mně začal pomalu sklánět a rukama si mě ladně přitáhl za boky. Přiložil své rty opatrně na ty mé a mně se v břiše opět rozlil ten šimravý pocit.
Spojil jsem si ruce za jeho krkem a aniž bych to sám očekával, jsem udělal první pohyb.
Na chvíli mě to rozhodilo, protože jsem vůbec nečekal, že bych byl něčeho takového schopen, ale asi jsem byl prostě moc nedočkavý. Hned jsem se ale vzpamatoval a pochytil, že to zřejmě překvapilo i Hoseoka, ale taky si s tím nedělal nijak těžkou hlavu a sám taky napodoboval moje pohyby.
V tu chvíli jsem asi ani nemohl být šťastnější. Vždyť se mi vyplnilo něco, o čem jsem si snil skoro celé čtyři roky, kdy jsem se celou dobu trápil, jak jsem si to všechno pokazil.
Teď jsem ale tady a líbám se s Hoseokem. Ani když si to takhle řeknu v hlavě, tak mi to nedává smysl; jak bych zrovna já mohl mít takové štěstí.
Musím ale říct, že jsem si ho poctivě vyčekal. A že bylo na co čekat.
Asi to začíná být pořádné cliché, ale s Hoseokem jsem se mohl cítit jako v sedmém nebi.
Ucítil jsem, jak si jeden můj bok slabě promnul v ruce, jako by se snad bál, jestli smí. Do polibku jsem se lehce usmál a ze studu se od něj rychle odtáhl a hlavu schoval do jeho hrudě. Možná jsem si tím teď zkazil něco hezkého, ale moje stydlivá stránka mi prostě nedovolila pokračovat.
Hoseokova hruď se začala mírně třást; smál se, to jsem poznal. Nebyl to ale výsměch.
„Jsi roztomilý, víš to?" řekl po chvilce, když jsem ho obejmul tak, abych mu co nejvíce znemožňoval pohled na můj obličej.
Zakroutil jsem hlavou v záporu a zamumlal něco do smyslu, že to není pravda.
„A nezašel bys alespoň někam? Třeba?" chytil mě za tváře a hlavu mi zvedl tak, abych se koukal přímo na něj. Na tváři mu hrál upřímný milý úsměv, ze kterého se mi pořád podlamovala kolena a na který jsem prostě nemohl nikdy říct ne. Ale ne, že bych teď snad chtěl. Momentálně jsem neskutečně šťastný, že to zatím dopadlo tak, jak dopadlo a moje srdce zůstalo bez jediného šrámu.
Hoseok si to asi ani neuvědomuje, ale má na mě tak neskutečný vliv, že i kdyby po mně chtěl třeba vyvraždit celé město, klidně bych to bez rozmyšlení udělal a ani se neptal proč.
Proto by mě dost ranilo, kdyby to teď a tady neskončilo tak, jak skončilo. Kdyby mi třeba řekl, že to bylo jen chvilkové pobláznění, nebo, že to bylo jen omylem, nevzal bych to úplně nejlépe.
Takže jsem teď snad šťastnější, než bych si snad někdy dokázal připadat.
„Byl bych rád" odpověděl jsem se zazubením a bradu si položil na jeho hruď, takže jsem vlastně koukal přím nahoru.
Hoseok se šel tedy rychle oblíknout a oznámit rodičům, že jde ven a společně jsme potom mohli ruku v ruce vyrazit pryč od jejich domu.
___
mohla bych si už ustanovit nějaký řád, kdy vydávat:D například třeba i nevydávat ve tři čtvrtě na jednu ráno, jako teď 😂
Plus mě napadla taková funkce pro wp. Nechci z téhle aplikace dělat instagram, ale například příběhy a přidávání fotek by se mně osobně líbilo:D
Příběhy už má i facebook a youtube, no, každá aplikace skoro:D takže by to nemuselo být úplně marné:33 A to přidávání příspěvků.. když máte na svém účtu ty kOlOnKy "příběhy" a "nástěnka/konverzace," jednoduše by mohla přibýt nová xdd
jen můj názor:)
FAKT:
Pro ženy je těžší nabrat svalovou hmotu, než u mužů. Také pomaleji ztrácí tuk.
..má to něco do sebe 😂🤣
Pokud ještě někdo nespí a přečte si to hned po vydání, přeji hezké ranní vstávání 😇