Její srdce stále bilo, nepravidelně, slabě... ale bylo, pohánělo její zmučené tělo, nedovolovalo jí zemřít. Ještě nebyl čas na to, aby odešla, ještě tu musela chvíli zůstat, ještě chvíli musela snášet pozemské utrpení s názvem život...
Přes krev, která se jí nalepila na víčka, téměř neotevřela oči. Už necítila bolest, celé těl ose jí ponořilo do podivné agónie, která jí umrtvovala veškerá nervová zakončení a chránila jí tak před krutými, palčivými křečemi, které by zachvátily její tělo a pomalu jí dostávaly do dalšího a dalšího bezvědomí.
S hlavou bolestivě vyvrácenou do stropu si prohlížela poblikávající světla nad sebou a snažila se najít jediný náznak toho, že už je mrtvá. Nemohla pohnout prsty u rukou a zbytek těla byl tak ochablý, že by ji klidně mohli rozvázat a ona by byla zcela neschopná cokoliv udělat.
Ozvalo se odkašlání. Narovnala hlavu, což nesmírně bolelo, a rozmlženě se zahleděla před sebe.
Macbeth Browe seděl na židli, jen kousek od ní, a pozorně jí sledoval.
,,Jak dlouho?" zašeptala. Svůj hlas už skoro nepoznávala, jak zněl zastřeně.
Macbeth se pousmál a naklonil hlavu na stranu.
,,Jen pár hodin. doufal jsem, že se už neproberete."
Mírně si odfrkla a pozvedla obočí, uprostřed rozražené z několika ran ,které jí byly uštědřeny.
,,Říkala jsem, že mám tuhý kořínek."
Sledovala, jak muž postavil a upravil si černé sako, do kterého se převlékl. Jednou rukou si uhladil naolejované vlasy, zatímco druhou si poupravoval kravatu.
,,Měla jste pravdu nejen v tom," dal jí za pravdu, zatímco pomalu přecházel sem a tam, ,,říkala jste, že vám nemám jak ublížit. Ani v tom jste se nemýlila. Jste nesmírně silná žena, Nino... ale já vás zlomil. Donutil jsem vás trpět. A už vám nemám co udělat."
Otevřely se jediné dveře, co do místnosti vedly, a dovnitř vešli dva ozbrojení muži hned v závěsu za nimi Dean Helmut s plastovou flaškou plnou vody. Vydal se přímo k ní a věnoval jí úšklebek, ona se ale jen znechuceně odvrátila.
,,Trochu jí opláchni, ať ji pozná," poručil mu Macbeth a Dean Ninu hrubě chytl za bradu, zvedajíc její obličej vzhůru. Pak nad ni naklonil onu lahev a vylil jí její obsah na obličej.
Začala kašlat, jak jí voda tekla do nosu i rtů, a pokusila se dostat alespoň kapičku do vyprahlých úst. Cítila, jak se vedle ní z druhé strany postavil další muž a začal jí rukou v rukavici hrubě třít obličej, krk a dekolt, které měla ulepené silnou vrstvou krve. Hrubé rukavice jí drásaly mělké rány a voda pálila, i tak si hned připadala lépe, podivně očištěná.
Když jí proud vody přestal příjemně chladit rozbolavěnou pokožku a muži odstoupili, pohltila jí náhlá zima a začala se klepat. Macbeth k ní přišel blíže a s úsměvem si jí prohlédl.
,,Hned vypadáš lépe, Nino," ušklíbl se sarkasticky a natáhl k ní ruku, aby jí mohl setřít pramínek čerstvé krve, který jí tekl přes čelo.
,,Abych to dokončil - zničil jsem tě, Nino Romanovová. A myslel jsem, že to bude stačit."
V jeho zdravém oku se mu divoce zablýsklo a z hrdla se vydralo bublavé zasmátí.
,,Jenže já nejsem skromný člověk a ke štěstí toho potřebuji mnohem více. A tak jsem se rozhodl, že zničím všechno, Nino. Všechno, co po sobě ta tvoje mrzká duše zanechala."
Nina cítila, jak se jí srdce divoce rozbušilo a dech se zrychlil. Každý úder, který se jí v hrudi odehrál, bolel víc a víc a ona s rozšířenýma rozrničkama sledovala Macbethovu samolibou tvář a zkoumala, co tím může myslet.
Dostali snad Natashu? Přinesou jí ukázat její zohavenou mrtvolu? Nic víc by jí neublížilo více, než vidět její krásnou tvář, mrtvou, bez emocí, s očima podlitýma krví a kůží bledou jako mramor...
Velitel HYDRY jako kdyby jí četl myšlenky.
,,Nejdřív jsem chtěl získat Black Widow, ale to by bylo šílenství... na cestě k tobě jsem toho ztratil více, než co jsem byl ochoten obětovat... musel jsem se tedy spokojit s tím, co mám. Helmute, přiveďte Ninina prince na bílém koni."
V tu chvíli by Nina obětovala cokoliv na světě, aby tu větu nepronesl.
Buckyho Barnese do místnosti přivedli další tři ozbrojenci. Vypadal vyděšeně, zorničky měl rozšířené a pod očima temné kruhy, svaly napjaté a neustále se nervózně rozhlížel kolem. A pak se jejich oči konečně setkaly.
Pokusila se usmát, věnovat mu povzbudivý pohled, ale nešlo to. Místo toho cítila, jak se jí do očí derou slzy. Viděla, jak moc ho bolí ji takhle vidět, poznala, že mu hlava šrotuje a že přemýšlí, jak by jí mohl pomoci, jak by jí mohl zachránit...
Vojáci ho hrubě zatlačily do židle před Ninu a ona mohla opět konečně vidět tvář, kterou si tak zamilovala.
,,Nino," vydechl tiše a sledoval ji, obličej bolestivě stažený, ,,co... co ti to udělali..."
Hlas se mu na konci zlomil a ona hlasitě vzlykla, pokoušejíce se k němu naklonit blíže.
,,Bucky, poslouchej mě..." zašeptala zlomeně, ale muž jen zavrtěl hlavou.
,,Tohle se nemělo stát... já... nemůžu... omlouvám se, Nino..."
Kladl si to za vinu... ovšemže si to kladl za vinu. Nechal ji pro sebe riskovat život, nechal ji pro sebe trpět... jak jen mohl?
,,Na tom nesejde, Bucky, není to tvá vina," zavrtěla jen hlavou a pokusila se zastavit silný třes, který se do ní dal, ,,musíš mě poslouchat Bucky, prosím..."
Macbeth se hlasitě zasmál a oba se na něj otočili.
,,Je to zvláštní... dvě monstra bez citu, a přeci se zamilují," zavrtěl hlavou nechápavě a Nina si poprvé všimla postavy, která stála za ním. Byl to Lindsay, muž, který byl jedinou její a Buckyho nadějí. Zíral na ni, vypadal podobně nervózně, jako Zimní voják, a snažil se jí něco rty a rukama naznačit. Myslí snad ten čip? Deaktivoval ho? Nebo snad ne? Je její voják v bezpečí... nebo mu HYDRA znovu usmaží mozek?
,,Nikdy bych neřekl, že vás zničí muž, Nino. Silnou, nezávislou ženu, jako vás... a zrovna on," ukázal na Barnese, který okamžitě sklopil hlavu, ,,do trosky. Ubohý, prázdný stroj bez duše. Ale udělala jste si to sama, Dark Secret. Kdybyste byla rozumná, mohl si Winter Soldier ponechat alespoň tu kapku lidskosti, kterou jste do něj zasela..."
S těmito slovy Browe mávl na své dva vojáky, kteří se okamžitě vydali k sedícímu Buckymu a než kdokoliv cokoliv stihl udělat, připoutali mu ruce k opěradlům. Nina cítila, jak se napjala a jak se jí žaludek bolestivě semkl, když se jeho hruď začala v očekávání bolesti zrychleně zvedat a tvář mu zbledla ještě víc. Opět sklouzla pohledem na doktora v zadní části místnosti, snažící se zjistit z jeho výrazu příslib toho, že všechno bude v pořádku, že ten zatracený čip deaktivoval...
,,Nino," zašeptal tmavovlásek v křesle před ní zmučeně a ona se na něj otočila. Bál se, tak moc se bál, viděla mu to na očích... ale zároveň viděla jakousi úlevu, podivné uspokojení... byl rád, že jí nic neudělají. Bál se, že se jde podívat na její smrt... jen ať trpí on sám, ale ať nechají jeho anděla.
,,Bucky," vydechla a chtěla pokračovat, říct mu, že přeci bude vše v pořádku, že ten čip nefunguje, ale on ji nenechal. Věnoval jí mírný, láskyplný úsměv a tiše, něžně zašeptal: ,,Vždycky jsi byla můj anděl, Nino."
Macbeth Browe s úsměvem stiskl spínač aktivující čip v jeho těle, který mu měl usmažit mozek. Nina zatajila dech a Lidensayovi se prudce stáhlo hrdlo...
A Buckymu z úst utekl nelidský, zvířecí sten.
A bylo po všem.
Muž se s krutou bolestí, která mu proudila v těle, zlomil v pase a začal šíleně křičet. Nina cítila, jak se jí celé tělo prudce sevřelo a jak se napjala dopředu, pokoušejíce se k trpícímu muži dostat.
,,Bucky! Bucky!" slyšela se křičet. Ramena se jí bolestivě kloubila, jak se pokoušela dostat z pout, a křik v jejím hrdle sílil stejně, jako sílily zmučené výkřiky jejího milého.
Vždyť ten čip neměl fungovat... měl ho deaktivovat... Lidensay ho měl deaktivovat... slíbil jí to... slíbil jí, že ho ochrání...
Z očí jí tekly nové a nově slzy, hrdlo drásal křik, jak opakovala jeho jméno, když sledovala, jak mu HYDRA již po sté vymýjí a ničí mozek, bere jeho lidskost. Měla pocit, že to muselo trvat celé hodiny, že musela celé hodiny sledovat a cítit bolest, kterou zažíval, že se její zničené srdce muselo lámat dál a dál... a pak to ustalo.
Bucky Barnes přestal křičet, jen seděl na židli, záda se mu prudce zvedala, a hlavu měl skloněnou dolů. Ačkoliv bylo v celé místnosti ticho, Nina měla pocit, že něco v její hlavě stále šíleně křičí a trhá jí mozek.
Modlila se ke všem bohům světa, aby nezapomněl. Aby zvedl hlavu a ona i nadále viděla ty dvě lidské oči plné citu, lásky, strachu... nemohla se znovu dívat na trosku, na obyčejnou bezduchou věc, která je člověkem jen díky dýchání...
,,Vojáku?" zeptal se Macbeth, očividně taky velmi nejistý, jaký výsledek ho vlastně čeká. Bucky se sebe vyrazil poslední, tvrdý sten a pak zvedl hlavu.
Ninino srdce, nebo to, co z něj zbylo, se proměnilo v prach.
,,Připraven k misi," řekl Bucky ledovým hlasem hladkým jako ocel a napnul se, oči nepřítomně zabodnuté kdesi ve zdi za Ninou. Cítila, jak jí po tvářích tečou nové a nové slzy a jak začíná hlasitě vzlykat. Macbeth se zeširoka usmál a vlastnoručně vojáka odpoutal, hrubě ho polácávajíc po rameni.
,,Připraven na misi, winter Soldiere," zopakoval to, co před chvílí muž řekl a Nina na ně oba zvedla hlavu, ,,dobrá. Mám pro tebe jednu speciální."
Buckyho oči byly mrtvé a nečinné.
,,Zabij Ninu Romanovovou."
A to byl konec. Nina to věděla. Její život se chýlil ke konci.
Macbeth si sáhl k opasku a vyndal obyčejnou pistol. Nabil ji a pak už ji vložil Winter Soldierovi do ruky. Ten si ji prohlédl, potěžkal a pak se postavil. Udělal jediný krátký krok dopředu a bez jediné emoci ve tváři ji namířil Nině na hlavu.
Donutila se zvednout zrak a zahledět se mu do tváře. Byla stále stejná, stále stejně krásná, ale chyběla v ní ona hřejivá lidskost, na kterou ve svých snech ráda vzpomínala. Prohlížela si jeho tváře, lícní kosti, oči, rty...
Nikdy je nepolíbila.
,,Bucky," zašeptala, hlas se jí zadrhl v krku, ,,slyšíš mě, Bucky? Jsi tam, že ano? Věřím, že jsi..."
Winter Soldier na ní sklopil zrak, ty dvě chladné oči bez jediné emoce, které připomínaly pouhé, obarvené sklo. Tolik jí to bolelo, cítila na hrudi ohromný kámen, když si uvědomila, že všechny emoce jsou nenávratně pryč. Donutila se zadržet vzlyk a zlomeným hlasem pokračovala:
,,Bucky... chci, abys věděl, že... že tohle není tvoje vina. Tohle nejsi ty... tohle není můj muž, můj Bucky Barnes... ten, kdo mě zachránil. To, co se teď stane... nemůžeš za to, nemůžeš, slyšíš mě?"
Nijak nereagoval, jen na ni mrtvě hleděl. Odpočítával poslední sekundy jejího života. Prst přesunul na spoušť. Bylo to komické gesto, působilo, jako kdyby jen tak vzal do ruky klíče a chtěl otevřít vchod do dveří. Ale tomu tak nebylo. Tenhle jediný, malý pohyb prstem za pár okamžiků rozhodne o životě a smrti.
Její tělo se náhle uklidnilo, všechna bolest, třes, stres a utrpení ji opustilo. Dech se jí zklidnil a srdce taky. Pomalu vydechla a na chvíli zavřela oči, aby zahnala slzy. Pak je znovu otevřela a zahleděla se mu do tváře, naposledy.
Nechtěla ho opustit, nemohla. Potřeboval ji, potřeboval někoho, kdo mu pomůže najít cestu zpět. Tolik jí trápilo a ničilo, že mu nebude moci být nápomocná, že mu neukáže, kým doopravdy je...
Pokusila si představit všechny ty momenty, které spolu zažily. Vybavila si jeho úsměv, teplý hlas, svalnaté tělo, láskyplný pohled... vzpomněla si na to, jak jí nazval andělem.
Uprostřed hrudi jí náhle začalo něco příjemně, teple hřát, jako kdyby se jí v plicích rozsvítilo Slunce, Mírně se předklonila a položila čelo přímo na ledovou hlaveň zbraně. Usmála se na něj, smutně, útrpně, a přitom tak vřele a láskyplně. Po tváři jí stekla poslední slza.
,,Pamatuj si, prosím... jsem tvůj anděl a nikdy... nikdy tě neopustím. Miluju tě, Bucky Barnesi."
Ozval se výstřel.