MIDNIGHT | kth ✔

[37]

"Ještě jednou mi to všechno zopakuj," vyzvala ji Lola, načež do sebe hodila dalšího panáka tvrdého alkoholu.

Alice protočila očima.

Samozřejmě, že Lole pověděla, co se stalo a ona se z jejich malého setkání rozhodla udělat oslavu. A tak zatímco Alice upíjela jen ze svého vína, Lola výjimečně sáhla po něčem jiném, a během chvilky tak byla v dost dobré náladě a nutila Alice říkat pořád dokola stále to samé. Té to upřímně stačilo bohatě jednou.

"Už ne," řekla proto.

"Mně se to ale moc dobře poslouchá," namítla Lola. "Prosím prosím."

"Ale vždyť už jsem ti pověděla všechno. Dokonce dvakrát, tak už mě nemuč."

"Jaký mučení, prosím tě? Jsem tvoje nejlepší kamarádka a na tohle jsem čekala zatraceně dlouho. Přesněji řečeno tak dlouho, dokud jsi  neposlala Jungkooka k vodě, definitivně, doufám a nevzala v potaz existenci našeho profesora. A dokud se neprobral i on a konečně něco neudělal."

"A přesně kvůli tomuhle o tom nechci víc mluvit. Cítím se kvůli všem těm tvým řečím trapně."

"Trapně by jsi se měla cítit kvůli tomu, jak zabedněná jsi celou tou dobu byla."

"Díky moc. I tak to ale nic nemění."

Lola se zamračila. "Jak jako, že to nic nemění? Mění to zatraceně hodně."

"Já si s nikým nic začínat nebudu. A už vůbec ne s naším učitelem."

"Proč ne?" Zatvářila se zklamaně. "Jako jasný, nejsou to teď úplně ideální podmínky, ale stejně. Skončí letní semestr a pak spolu můžete žít šťastně až do smrti."

"Chodím na terapie," přiznala však Alice a tak trochu doufala, že Lola pochopí.

"Vážně?" zamumlala v odpověď a Alice přikývla.

"Proto jsem taky odjela. Bylo mi fakt hrozně, bála jsem se. Být doma u rodičů mi ale pomohlo, hlavně jsem mohla v klidu přemýšlet, nemusela jsem se o nic starat a taky mi naši poradili."

Alice viděla, jak během jejích slov, Lolu rychle opouštěla dobrá nálada, ale nešlo to jinak, bylo nutné jí povědět pravdu.

"Co se s tebou doopravdy děje?" zeptala Lola.

"Mám pocit, že úplně všechno. Ale můžu si za to sama, myslela jsem si, že už jsem v pohodě a přestala jsem brát léky, co jsem pravidelně brát měla. Byla to dost naivní představa a dost naivní rozhodnutí. V poslední době jsem přemýšlela nad hroznými věcmi, stydím se za to a jsem taky naštvaná sama na sebe, protože jsem se mohla tomuhle všemu vyhnout, kdybych nebyla pitomá. Bála jsem se toho, co bych mohla udělat, takže jsem neměla jinou možnost... Jediné, co chci, je, aby se to zlepšilo, abych se cítila líp, řešit teď vztahy doopravdy nemůžu a ani nehodlám. Jenom bych zase něco podělala a zkomplikovala život dalším lidem."

"Tak to vůbec není, zlato. Na," řekla Lola a stejně jako sobě, tak i Alice nalila dalšího panáka. "Na povzbuzení."

"Neměla bych teď ani tohle," upozornila Alice na své víno.

Lola si povzdechla, jako kdyby se snad snažila naznačit, jaká oběť to pro ni je a vypila tedy oboje sama.

"Jsem špatná kamarádka, že jsem si ničeho nevšimla?"

"Vůbec ne," ujistila ji Alice v okamžiku. "Jsi ta nejlepší. Vždycky se snažíš, abych byla v pohodě. Ani já jsem nejdřív nechápala, co se děje. Nebo jsem si to spíš nechtěla přiznat. Proto taky nemůžu zazlívat Jungkookovi to, co dělal."

"Přeháněl to. A ty moc dobře víš, že to nebyly jenom večeře, co ti kontroloval. Nijak ho neomlouvej."

"Nic takového nedělám. Jen chci říct, že ho na jednu stranu chápu."

"Mám tě praštit, aby ti konečně došlo, že Jungkook byl všechno, jen ne nic dobrého pro tebe?"

"Jungkook neměl špatné úmysly."

"Vůbec ne. Protože tohle si kamarádi mezi sebou provádí naprosto běžně. Dělají do holky, která se líbí tomu druhému a nakonec ještě předstírají a vymýšlí si historky o tom, že ti skuteční chudáci jsou oni, jen aby z toho nevyšli jako ti úplně nejhorší. Víš, Alice, možná jsem se nezachoval úplně správně, ale miluju tě, tak mě nech tě zachránit. Bude nám spolu dobře, postarám se o tebe. Ne, prostě ne, Alice, už to konečně pochop."

"Chápu to dobře, nejsem zase tak blbá, jak si myslíš. Ale poslouchala jsi mě vůbec? Na tohle momentálně nemám. Takže žádné vztahy. Nikdo a nic."

"Jen ty a tvoje deprese."

"Zní to vlastně docela srandovně."

"Ježiš." Pokroutila Lola hlavou. "Tak hlavně, ať z toho není dlouhodobého, víš co. Někoho by to mohlo dost trápit."

"Mlč."

"Představ si, jak sedí v tom svém kabinetu a čeká, až za ním konečně přijdeš."

"Jsi ožralá a meleš blbosti."

"Když já si nemůžu pomoct," řekla a ve tváři měla zasněný pohled. "A nejsou to žádné blbosti! Navíc už se teď nemůžeš nijak vymlouvat a cokoli popírat, jsem šťastná."

"Možná, že víc než já."

"Co prosím?"

Alice pokrčila rameny.

"Nelíbí se ti?" zeptala se.

"Jsem z něj dost nervózní," přiznala.

"Kámo, taky bych nervózní, kdyby se na mě díval tak, jako se dívá na tebe."

"Jakože by mě nejradši zaškrtil?" zavtipkovala. Protože jo, někdy takový pocit fakt mívá.

"Nediv se mu. Taky z tebe mám často nervy na dranc."

"Tvoje podpora je vážně neskutečná."

"Tak zatímco ty jsi si užívala s Jungkookem, on trávil večery ve smutku."

"Už víc nepij, prosím."

"A nemám snad pravdu? Nebo si myslíš, že nadšeně oslavoval, že si jeho kamarád našel drahou polovičku? Věř, že ne, zlato."

"Fajn, dobře, chápu, jsi na jeho straně. Jen už toho nech, jo?"

"Jasně jasně. Už jsem zticha. Nejdřív se dáš dohromady ty, pak se dáš dohromady s ním, všechno bude sluníčkový, jednorožci, duha, cukrová vata a šťastný konec pohádky. Nádhera. Nemůžu se dočkat. Jen bych byla ráda, kdyby jsi si aspoň trošku pohla, protože to čekání zabíjí určitě nejenom mě."

Alice jí po těchto slovech raději sebrala láhev, z níž si Lola neustále nalévala a donesla jí plnou sklenici vody.

"Mám asi dost, co?" uznala sama.

"To máš. Bude stejně lepší, když už to zabalíme a půjdeme si lehnout."

"Zníš najednou tak zodpovědně."

"V porovnání s tebou by teď byl zodpovědný každý."

"A budeme si aspoň povídat na dobrou noc?"

"Jen když to nebude nic o Jungkookovi nebo o Taehyungovi."

"No jestli jsi už přišla k rozumu, souhlasím, jestli ne, neručím za sebe."