MIDNIGHT | kth ✔

[2]

Byl to jeden z těch špatných týdnů. V určitých momentech by ho i označila za ten jeden z těch nejhorších, co kdy měla.

Nenáviděla, když seděla v plné učebně před prázdným plátnem a nebyla schopná naprosto ničeho. Zvýšená teplota ji v mnoha ohledech zpomalovala, zatímco jen marně hledala inspiraci. Styděla se za to, co na konci týdne odevzdala, ale věděla, že je to pořád lepší než nic, i když hodnocení, které dostane, rozhodně nebude nijak vysoké. V ten moment jen doufala, že projde a že ji zachrání i testy teorie. Tím druhým si byla jistá. Kombinace práce a školy, a tak pochopitelný nedostatek času ji nutil k určité disciplíně, když bylo potřeba. Jediné, co totiž pod tlakem zvládala, bylo studium. Někdy ji z celého dne zbyla jen jedna volná hodina k tomu, aby se mohla učit a musela uznat, že k něčemu to dobré přece jen bylo.

"Půjdu s tebou," oznámila Lola, jakmile opustily učebnu. "Potřebuju se podívat na tu novou kapitolu a vím, že doma bych se nesoustředila."

"Když myslíš," pousmála se Alice. Vždycky když s ní Lola šla do kavárny, kde Alice pracuje s tím, že se bude učit nebo prostě dělat něco do školy, dopadlo to přesně naopak a celou dobu akorát prokecaly.

"Můžeš mi říct, proč vůbec studuju umění?"

"Protože máš talent?"

"Ale nikdo mi neřekl o tom množství teorie. Nejsem ten typ, co si lehce pamatuje."

Co jí na to mohla Alice povědět? Moc dobře věděla, kde je pravda. Lola rozhodně zvládala oboje. Teorii, praxi, všechno. Nemusela řešit věci, jako ona. Ve svých 22 letech stále žije s rodiči a kromě školy nemá žádné jiní povinnosti, starosti. Alice žije sama, rodiče už dlouho neviděla a bez stipendia a brigády by nebyla schopná samostatně fungovat. Měsíc co měsíc se potýkala s oslabenou imunitou, která jí to dávala najevo všemi možnými způsoby, potýkala se se svou pochroumanou psychickou stránkou, která jí taky nedávala moc chvilek klidu a byla tak nějak celkově ztracená ve svém životě.

Budoucnost?

Už dávno se vzdala svého snu.

Chtěla být alespoň v něčem dobrá, ale kromě čtení knih, u nichž doufala, že jí pomohou najít nějaký ten smysl v životě, ji v podstatě všechno hořelo pod rukama.

Jako třeba teď.

Nešlo doslova o oheň, ale to mléko chtě nechtě přešlehala, protože pod vlivem myšlenek na malý moment vypnula, nemluvě pak o rudnoucí kůži na levé ruce.

"Koukám, že jsem si radši měla objednat obyčejnou limonádu," poznamenala Lola, když viděla její nesnáze.

"Pořád se učím," řekla Alice na svou obhajobu.

Už se zatraceně moc těšila domů.