MIDNIGHT | kth ✔

[43]

Čas utíkal až podezřele rychle. 

"Už je docela pozdě. Nejspíš bych měl vyrazit, jestli chci stihnout poslední autobus domů," říkal, zatímco kontroloval na mobilu, kolik je hodin.

"A chceš?"

Taehyung se na ni podíval s jasným překvapením ve tváři, načež však pozvedl jeden koutek úst v úsměv, a jeho zaskočení tak ve vteřině zmizelo.

"Můžeš tu zůstat," dodala Alice s pokrčením ramen, jako kdyby to nemělo vůbec nic znamenat.

"Zní to moc lákavě, ale vzhledem k tomu, že bys mi určitě nepůjčila ten tvůj svetr na spaní..."

Zasmála se. "Ty s tím nedáš pokoj."

"Nejspíš ne. Takže?"

"Se asi budeme muset rozloučit."

"Mohl jsem to tušit, ten svetr ti je milejší než já."

"No, řekl jsi to ty, ne já. Předpokládám teda, že tu cestu domů zvládneš naprosto v pohodě."

Bylo zvláštní, když odcházel. Alice nechápala proč, ale přesně takový pocit z toho měla. Asi by si doopravdy dovedla představit, že by přece jen zůstal.

"Ještě jednou promiň," řekla, když už byl prakticky na odchodu. "Vážně. Někdy mívám... Nejrůznější zkraty, nevím, jak jinak to nazvat."

"Už je to dobrý," ujistil ji. "Hlavní je, jestli se cítíš líp."

"O dost," zamumlala. "Děkuju."

Bez něj by její nálada nejspíš pořád byla někde na bodu mrazu. Jeho společnost jí pomohla, dokázala přijít na jiné myšlenky, i přestože jej neochudila o pravdu. Řekla mu, jak to s ní je a pokusila se mu to nějakým způsobem vysvětlit. Rozhodně je toho víc, než mu zvládla povědět a víc, než mu dokázala objasnit, ale snažila se. A on taky. Chtěl pochopit všechno, co mu říkala, chtěl pochopit ji, ale oba si taky moc dobře uvědomovali, že to nebude ze dne na den a že to rozhodně nebude nijak jednoduché.

"Není zač. Vždyť víš...," říkal, zatímco se rukou v konejšivém gestu dotýkal její tváře. "Jen už mě takhle neděs. Jasné?"

Alice souhlasně pokývala hlavou.

"Dobře." Pousmál se. "Ale teď už půjdu. Stejně to bez tebe dlouho nevydržím, takže se uvidíme brzo." A s tím jí dal zničehonic pusu na čelo. Alice se dokonale rozklepala kolena. "Žádné hlouposti, ano? Napíšu ti."

No do háje, pomyslela si, když za ním zavřela dveře.

***

Alice byla hrozně ráda, že Lola přišla. Chtěla to s ní urovnat. Být na nože s nejlepší kamarádkou totiž doopravdy není něco, co by si přála.

"Je mi líto, že jsem ti přidělala starosti," řekla, jakmile jí nalila sklenici vína, kterou jí hned vzápětí podala. "V tu chvíli jsem nad něčím takovým vůbec nepřemýšlela a neuvědomila si, že jsou kolem mě lidi, co by se mohli bát. Mé problémy v ten moment byly jednoduše větší než všechno ostatní."

"Taky mě to moc mrzí," zamumlala Lola. "Bylo to ale strašně frustrující. Určitým způsobem se cítím zodpovědná za to, aby jsi byla v pohodě, jsi jako moje rodina. Nesnesla bych, kdyby se ti něco stalo a když mě pak takhle ignoruješ, mám strach. Chápu, že ti nebylo dobře, ale... Prosím, vždyť se mi vždycky stačí jen ozvat, nemusíš na nic z toho, co se ti děje, být sama."

Alice pevně semkla oči.

Nechtěla brečet, ale slova Loly ji dojala.

"Mohla bych mít lepší kamarádku, než jsi ty?"

"Nemohla," odpověděla Lola sebejistě a Alice se zasmála.

"Samozřejmě," souhlasila.

"Ale teď vážně. Mluv prosím."

"Nejdřív jsem vůbec nechápala, co se děje. Prospala jsem několik hodin. Bylo mi zle. Odporně. Fakt po všech možných stránkách. Děsilo mě to. A tu noc jsem se prostě sebrala a šla ven. Vyhodila jsem ten koberec. A pak jsem jen seděla u řeky, víš, na tom našem místě a přemýšlela jsem snad o tom, jak mi je, o tom, co se děje, o všem. Až tam jsem si potom uvědomila, že jsem před pár dny dostala nové léky a najednou to začalo dávat smysl. "

"Vedlejší účinky," konstatovala.

"Jo," přitakala.

"Co za svinstvo to vlastně sakra bereš?" Mračila se Lola.

"Antidepresiva, jak jinak." Pokrčila Alice rameny. "Snažila jsem se být dlouhou dobu bez nich, ale pak se začalo všechno všelijak komplikovat a už jsem to nezvládala. Myslela jsem si, že jsem na dobré cestě, ale vždycky se to... Tak nečekaně vrátí. Mám za to, že jsem v pohodě, no vždycky se pak najde moment, který mě utvrdí v tom, že v pohodě rozhodně nejsem a mám akorát chuť se schovat před světem, dělat, že neexistuju."

Lola si povzdechla, no nakonec Alice věnovala úsměv, kterým jako by jí říkala, že je to v pořádku.

"Asi tomu nikdy nebudu úplně rozumět, i když bych si to přála, ale... Nejsi sama. Máš kolem sebe lidi, co tě mají rádi a jsou ochotní ti podat pomocnou ruku kdykoli to budeš potřebovat."

"Já vím, já vím. Jen... Mám hrozné výčitky, víš? Vždyť já jsem... Ach jo."

"Co?" nechápala Lola.

Alice radši jen sebrala svůj mobil a ukázala Lole zprávu, kterou poslala Taehyungovi.

"Mám ti to povědět upřímně?"

"Nejspíš by jsi mi stejně řekla, že jsem jen kráva blbá, takže asi ani nemusíš," řekla Alice.

"Doufám, že jsi mu vysvětlila, že to bylo akorát jedno ze tvých zatmění mozku a že jsi to vlastně nemyslela vůbec vážně."

"Jo, pro to vysvětlení si přišel během půl hodiny, takže jo."

"Mm, ten kluk ví, co dělá."

Alice protočila očima. "Snažila jsem se mu vysvětlit, jak se věci mají."

"Jenom to?"

"Vím, na co narážíš, ale zklamu tě."

"No jenom o tvé depresi jste si určitě nepovídali. Chci detaily, všechny podrobnosti. Vždyť jsem to byla já, kdo ti od samého začátku říkal, že v tom něco bude, že se mu líbíš, takže si zasloužím vědět naprosto všechno. Takže dělej. Jsem připravena řešit trable tvého milostného trojúhelníku, i když ti je asi jasné, komu fandím."

Tentokrát to byla Lola, kdo té druhé dolil sklenici a Alice si říkala, že jenom jedna stačit nebude.

"Musíme?"

"Jo? Nebo jsi snad zapomněla na Jungkooka?"

"Ne, to fakt ne."

"Tak vidíš. Ale klid. Vína i času máme dost."