MIDNIGHT | kth ✔

[prolog]

Občas se to stávalo.

Ležela ve svém pokoji na lety vybledlém koberci a zcela bezmyšlenkovitě sledovala strop nad sebou.

Absolutní vyčerpání.

Bojovala s vlastním tělem, které jí zničehonic připadalo jako cizí. Cítila se v něm špatně, nepatřila k němu a jediné, po čem toužila, se bylo od něj odpoutat a zakusit svobodu, volnost.

Pochopitelně to však možné nebylo, a tak frustrací a vlastním znechucením plakala, dokud neusnula a neprobudila se do dalšího dne s nadějí, že snad bude alespoň o něco lepší, než ten předchozí.

Ale nebyl.

Každé ráno ten stejný scénář.

Dokola a dokola.

Stála na autobusové zastávce a sledovala svůj odraz ve výloze protějšího obchodu s potravinami. Černá barva a sluneční brýle, co zakrývaly její ztrápené oči, rudá barva na rtech schovávající jejich skutečnou jemnou barvu a mezi prsty pravé ruky cigareta.

Potom práce a odpoledne přednáška nebo naopak.

Pár minut na jídlo.

A pak zase večer a ona ležící na koberci jejího pokoje, pozorující strop ztracena ve všech těch podivných myšlenkách.

Neustálý kolotoč, z něhož nemohla vystoupit. Jako kdyby měla zaplaceno stovky jízd dopředu.

Jen čekat. Ano, musí čekat. Jednou se to přece musí zastavit. Jednou bude moct vystoupit a znovu již nikdy nenasednout.

Zatím se však točila a točila a její hlava to nezvládala, závratě přicházely nečekaně, trvaly sice jen chvilku, za to vždy udeřily v plné síle.

Když však pak to jedno páteční odpoledne čekala znovu na autobusové zastávce, stejně jako kdykoli předtím a skryta za slunečními brýlemi pozorovala sebe samu v odrazu skel prodejny, samovolně, jen tak zničehonic se usmála, protože v té chvíli, na krásný malý okamžik jí přišlo, že je zase všechno v pořádku a že ten život je přece jenom pěkný a ne takový, jaký si ho ona vypodobnila a to v těch nejtemnějších barvách.

Věděla, že ji to během pár minut přejde, že ji to opustí stejně rychle, jako to přišlo, ale snažila si to i tak užít. Vrýt si ten pocit do paměti, až jednou bude opět špatně a ono taky špatně bude o tom není pochyb, ale jen tak pro jistotu se pokoušela o v podstatě nemožné.

Na autobus tak nenastoupila.

Jelikož nechtěla večer skončit na podlaze svého pokoje a bezúspěšně hledat klid.

Z kapsy černého kabátu proto vytáhla mobil a napsala krátkou zprávu své kamarádce, zda nemá náladu dát si dnes oddych od všech povinností.

Ve večerních hodinách pak společně chodily nočním městem zastavujíc se u řeky a popíjejíc jejich oblíbené víno.

Chladný vzduch, noční obloha, hvězdy a taky trocha té pomyslné svobody.

Jo, bylo jim dobře.