MIDNIGHT | kth ✔

[22]

Samotnou ji překvapilo, že to nejdřív vzala docela v klidu. Žádná frustrace, žádný pláč, jen tiché přijmutí dalšího z mnoha selhání. Jenže pak se jí to rozleželo v hlavě, znovu a znovu si pročítala e-mail, který jí přišel  jako odpověď na její seminární práci a všechno šlo zase jako vždycky do háje.

Co vlastně čekala?

Její práce nebyla úplně ta nejlepší, byla si toho vědoma a taky si byla vědoma toho, že i když by se snažila sebevíc, ani ona sama by s tím ve výsledku nebyla spokojená, ale nepředpokládala, že bude muset přepisovat takové množství textu, že jenom ta představa, kolik času na tom bude muset znovu strávit a že si vlastně úplně není jistá tím, co konkrétně má změnit, ji zaháněla do úzkých. 

Napsat zprávu Lole a zeptat se, jak dopadla ona, taky nebyl zrovna nejlepší nápad. Alice se po její odpovědi cítila zase o něco víc neschopná, že se nezmohla ani na zpětné odepsání, kdy její mlčenlivost nakonec za půl hodiny dovedla Lolu ke dveřím jejího bytu.

"On ti to fakt nedal?" ptala se Lola nevěřícně a Alice jí jen mlčky podala notebook s otevřeným e-mailem, aby si to mohla přečíst.

"Vážně je to tak zlý?" zeptala se Alice po pár minutách, co si Lola podle všeho pročítala i části její práce, které byly označeny jako nedostatečné. 

"To dáme," řekla však Lola zničehonic.

"Prosím?" nechápala Alice.

"Zítra se na to koukneme spolu." Mrkla na ni Lola. "Doplníme nějaké ty informace, dáme dohromady skladbu vět, použijeme nějaký chytrý slova, aby to znělo líp a bude to v pohodě."

"Nemůžu po tobě chtít, abys mi pomáhala s mou seminárkou," namítla Alice, ale Lola nesouhlasně pokroutila hlavou. 

"Nech toho, kdybych ti pomoct nechtěla, nenabízela bych ti to. Takže ber. Na oplátku chci ale to víno, co ti brácha poslal z Francie a na mě se jako vždy vykašlal."

Nebylo nijak pozdě a spánek bylo ostatně to poslední, na co teď byla Alice schopná myslet, a tak ochotně onu zmíněnou láhev otevřela.

"Přísahám, že neexistuje lepší zvuk než cinknutí sklenic o sebe."

"To zní jako něco, co by řekl alkoholik," poznamenala Alice a Lola nad tím pokrčila rameny.

"Kdo ví, kde jednou skončíme?"

"Hele, ta negativní mezi námi dvěma jsem já, ne ty. Nezvládnu zaujmout tvou pozici a udržet všechno sluníčkový."

"Já vím, však bych na tebe takové břímě neuvalila. Na rozdíl totiž od tvého přítele tě mám ráda takovou, jaká jsi. I když se prakticky pořád mračíš a větu chci umřít od tebe slyším několikrát do týdne."

"To je sice pravda, ale musíš sem teď k tomu všemu ještě tahat Jungkooka?"

Alice doopravdy neměla dobrou náladu a mluvit ještě o Jungkookovi jí nijak nepomůže, spíš naopak.

"Myslím, že řešit problémy u vína je to nejlepší, co můžeme udělat. A ty moc dobře víš, o čem mluvím. Říkala jsem, že jestli se k tobě nebude chovat tak, jak by měl-."

"Nic neudělal," bránila ho Alice.

Ten skeptický pohled, který ji Lola věnovala, Alice znervóznil.

Je pravda, že se jí během týdne zmínila, protože se ptala. Lola vždy pozná, když něco není v pohodě a Alice jí jen těžko může lhát nebo před ní delší dobu zapírat.

"Já ti v podstatě nemám co říct," zamumlala Alice. "Jungkook se jen podle všeho urazil, protože jsem teď na něj neměla vůbec čas."

Výuka, odpolední směny v kavárně, které končila večer a po návratu domů seminárka. Únava. Alice neměla chvilku ani pořádně sama na sebe, natož na Jungkooka. Mrzelo ji to, ale naivně doufala, že to Jungkook pochopí.

"A to je ten důvod, proč s tebou nemluví?"

"Nejspíš." Povzdechla si Alice.

Není to tak, že by ji ignoroval úplně, no ten nedostatek komunikace byl naprosto zřejmý.

"Idiot," meodpustila si Lola. "Co jako čeká? Že se bude všechno otočit okolo něj? Nejspíš by byl rád středobodem tvýho vesmíru, ale tohle fakt není něco, co bych označila jako zdravý vztah."

Alice neměla jinou možnost než mlčet, i když by ráda promluvila na jejich obranu.

Její vztahy nikdy nebyly nic ideálního, kolikrát skončily ještě dřív, než vůbec začaly a když už, příliš dlouho nevydržely. Možná, že prostě měla smůlu, ale taky si uvědomovala, že vydržet s někým, jako je ona, není zrovna nejlehčí a že rozhodně není žádná výhra v loterii.

Jungkook se zatím úspěšně držel, ale možná začínal ztrácet trpělivost.

Alice si uvědomovala, že veškerou vinu jejich první krize shazuje na sebe, ale chybí jí k tomu celému úhel pohledu Jungkooka, jenž jí ho odmítal dát.

Všechno je v pohodě byla jeho odpověď, každopádně nastalá situace mezi nimi byla všechno, jenom ne v pohodě.

"Jsem naštvaná sama na sebe. Na tom, že jste spolu, mám svůj podíl."

"Nic si nevyčítej, už jsme spolu o tom mluvily. A věřím, že to s Jungkookem nějak vyřešíme."

"Vážně jsi tak moc zamilovaná, že ho budeš omlouvat za každé situace?"

"To přece nedělám," namítla Alice.

"Vůbec ne." Protočila Lola očima. "Alice, prober se, neříkám to jen tak pro nic."

"Nemůžu na něm hledat jenom to špatný. Takhle to nefunguje. Navíc, kdyby on měl dělat to samé, už bychom spolu dávno nebyli."

"Nedělej ze sebe tu horší."

"Znáš mě líp, než kdokoli jiný... Měla bys vědět, jak se věci doopravdy mají."

"Alice, zlato, fakt nechtěj, abych ti teď na vážno začala promlouvat do duše," upozornila ji Lola, přičemž si dolila. "Tyhle řeči mě fakt nenechávají klidnou a asi bych ti měla vysvětlit, jak se ty věci, jak říkáš, doopravdy mají. Tak mě přestaň štvát a přestaň se neustále shazovat."

"A proto bychom měly přestat řešit taková témata," pokusila se to Alice ukončit.

Věděla, že by to bylo jen horší a horší. Ne, že by to snad skončilo jejich hádkou, no rozebírat jedno a to samé pořád dokola by nic dobrého nepřineslo. Lola si na svých názorech stála poměrně dost pevně. Z pozice nejlepší kamarádky se snažila Alice přesvědčovat, že je Alice lepší, než si myslí, snažila se ji povzbudit ve všech možných ohledech, jenže Alice to ne vždy zvládala přijmout a její momentální rozpoložení jí to nyní nedovolovalo.

Nebo toho jen ještě nevypila tolik, aby byla schopna mluvit o věcech pro ni natolik zásadních.

"Víš, že to nemáš zapotřebí," dodala Lola o trochu smířlivějším tónem.

Alice souhlasila, ale mohla tomu nějak zabránit?

"Vidíš všechny ty knihy?" Alice ukázala na plné police nejrůznějších výtisků. "Přečetla jsem všechny a u každé jsem doufala, že si z toho něco vezmu. Ne. Vážně si tak myslíš, že když mi řekneš, že to nemám zapotřebí, začnu v tu chvíli svět vidět v jiných barvách? Kéž by to bylo tak jednoduchý."

Alice se Lole se svou diagnózou sice svěřila, ale Alice velmi ráda předstírala, že vlastně žádná neexistuje, a proto ji i Lola postupem času podle všeho vytěsnila z hlavy.

Alice jí to nevyčítala.

Ale lusknutím prstů se zázraky nedějí.