MIDNIGHT | kth ✔

[41]

Alice se probudila uprostřed noci.

Přesněji pár minut před půlnocí.

Mobil jí ukazoval, že prospala téměř šestnáct hodin, ale tak jako tak si přišla unavená a to ve stejné míře, jako když usínala.

Bylo jí strašně.

Netušila, co bylo tím spouštěčem, co ji uvrhl do tohoto stavu a děsilo ji to. Už velmi dlouho se takhle špatně necítila.

Převalovala se ze strany na stranu a snažila se najít nějakou pohodlnou polohu, aby mohla dál pokračovat ve spánku, protože se jí oči každou chvilkou samovolně zavíraly, ale nešlo to. Zahlcovala ji úzkost. Protože absolutně netušila, co se s ní děje. V jednu chvíli to byl nával horka, v druhé se klepala zimou.

Usilovně přemýšlela nad tím, co může být špatně, když už je to několik hodin, co na tom takhle je, no nemohla přijít vůbec na nic. V posledních dnech se nic zásadního neudálo, nestalo se nic, co by ji mohlo negativně ovlivnit.

Tak proč se cítí tak nechutně?

Znovu se převalila na pravý bok, s peřinou mezi koleny, aby ji nebolela a zhluboka vydechla.

Pohled jí padl na koberec.

Ten pocit, který nedokázala definovat, opět nabral na síle.

Nemohla to vydržet.

Už ne.

Pomalé zvednutí se. Pomalé kroky. Pomalé naklonění se k zemi. Nakonec se však musela posadit. Koberec pak srolovala. Oblékla si mikinu, kterou měla přehozenou přes židli, obula si tenisky a vydala se pryč z jejího bytu.

Přestože byl začátek léta, uprostřed noci pořád bylo chladno. Studený vzduch ji ale aspoň trochu probral. Pořád byla rozespalá a nohy měla podivně ztěžklé. Rozhodně se nepohybovala nejrychleji, přišlo jí spíš, jako kdyby byla opilá a své tělo sotva ovládala. Roli koberce prakticky táhla po zemi.

Musela vypadat uboze.

A taky se tak i cítila. Všechno špatné, to byla ona. Byla znechucená sama sebou a svými emocemi.

Zastavila se u první popelnice. Ještě než do ní koberec vyhodila, oči jí padly na teď už zhnědlou skvrnu, kterou se kdysi marně snažila vyčistit. Měla to udělat už dávno. Zbavit se všeho, co ji onu chvíli její největší slabosti dennodenně připomínalo. Jizva jí ale zůstane navždy a s tím se bude muset nic jiného než smířit.

Nešla poté domů.

Pokračovala v cestě dál a to bez nějakého konkrétního cíle. Procházela se nočním zcela prázdným městem a s každým dalším krokem, byť náročným, pociťovala uvnitř sebe úlevu.

Ve výsledku se zastavila až u břehu řeky. Přibližně hodinu od jejího bytu. Seděla na jednom a tom samém místě jako už tolikrát předtím. A vždycky tam si říkala, že zase bude dobře. Většinou u sebe měla krabičku cigaret, víno a často i Lolu.

Teď dobře bylo. Víc než kdy jindy. Proto zdaleka nechápala, co se najednou mohlo tak podělat.

Pravidelně chodila na terapie. Našla si novou práci, která ji bavila. Snažila se nakládat se svým volným časem jinak než stresováním. V tom jí i hodně pomáhaly léky. Léky-.

Rozesmála se.

Jak absurdní! pomyslela si.

S největší pravděpodobností vedlejší účinky, o nichž ji nenapadlo, že by vůbec mohla mít. Tím by se dala vysvětlit i ta šílená únava a prakticky neschopnost vstát z postele. K tomu se musela opravdu hodně přemlouvat. Pak ta otupělost nohou i rukou. Jsou to totiž jen čtyři dny, co jí byly předepsané nové prášky.