MIDNIGHT | kth ✔

[33]

Neděli se Alice rozhodla strávit přípravou na test z dějin umění, který ji čekal v úterý a aby se zase příliš nestresovala, dávala si mezi učením pravidelné pauzy na kávu a na cigaretu či dvě.

Zrovna byla uprostřed třetí dávky kofeunu, když ji z relativně poklidných myšlenek vytrhl zvonek.

Zamračila se.

Rozhodně nečekala žádnou návštěvu a i kdyby, Lola by jí dopředu dala určitě vědět.

Rychle na sebe hodila aspoň mikinu, protože z věcí na spaní se ještě tak úplně nepřevlékla a otevírat dveře v jejím oblíbeném tričku s potiskem corgiho teda vážně nechtěla.

Jenže kdyby věděla, že na chodbě bude právě Jungkook, neotevřela by vůbec. Teda nejspíš.

Ale stalo se.

"Co tady chceš?" zamumlala.

Chtěla ho hned poslat pryč, ale i ji samotnou překvapil poražený tón jejího hlasu.

"Musím ti toho spoustu říct."

"Úplně se mi nechce tě poslouchat," řekla upřímně.

Netušila, co od něj čekat, možná se bude znovu snažit namluvit jí všemožné nesmysly, kterým  pak naivně uvěří, nebo bude říkat pravdu, která ji pak akorát rozčílí.

Jedno a to samé dokola.

Přece si nemůže myslet, že by spolu i přesto všechno mohli být i dál. Nebo, že by mu vůbec odpustila...

"Přece nejde, abychom takhle... skončili."

"A jak podle tebe teda máme skončit?"

"Prosím. Chci to mezi námi nějak urovnat. Přísahám, že nebudu nic zkoušet, jen si promluvme."

Alice chvilku zvažovala, jestli ho má pustit dovnitř nebo ne, ale nakonec mu ustoupila. Překvapivě... Mohla by se nejspíš stavět na hlavu, ale jemu by se stejně podařilo prosadit si svou. Zavřela by mu dveře před nosem, no on by si jisto jistě našel nějaký jiný způsob. Vlastně si divila, že se po něm na delší dobu slehla zem, že se prostě objevil až teď.

"Tak tedy mluv," vyzvala ho.

"Zachoval jsem se jako idiot, když jsem s tebou mluvil naposledy."

"Jenom když jsi se mnou mluvil naposledy?

Povzdechl si. "Omlouvám se. Dobře? Fakt nejsem pyšnej na to, co jsem udělal."

"Doufám, že to neříkáš jen tak."

"Myslím to vážně."

"Jak ti můžu věřit? Pochybuju totiž o tom, že by jsi se přiznal. Kdyby jsi si nesmyslel, že jsem se o tom dozvěděla od někoho jiného, nic by jsi neřekl."

"No, nebudu tvrdit opak," uznal. "Ale má omluva je upřímná."

"Fajn. A co teď teda ode mě čekáš?"

"Nevím, co si od tebe můžu dovolit čekat. Nejspíš už se mnou nechceš mít nic společného."

"Páni, asi jsi doopravdy přemýšlel, co?"

"Prosím, nebuď na mě taková."

Zase ten jeho pohled! Jako kdyby před ní seděl malý kluk.

"Nedal jsi mi jinou možnost," namítla. "Já netuším, co mám s tebou dělat. Cítím se hrozně, víš? Nedokážu ti jen tak odpustit. Cením si tvé omluvy a budu věřit, že je upřímná, ale to je všechno, co teď zvládnu."

Jungkook pokýval hlavou. "Chápu."

"Každopádně ať už to je a bude jakkoli, k sobě se nevrátíme." Nevěřila, že by si to Jungkook ještě vůbec mohl myslet, ale měla nutkání ona slova říct nahlas.

Jenže jemu ten zmatený výraz z tváře nemizel.

"Neříkej, že-," začala Alice nevěřícně.

"Mám tě rád, Alice," přerušil ji a ona několik dlouhých vteřin nebyla schopna říct vůbec nic.

"Ať už jsem ti přes ten mobil řekl cokoli, nehledě na způsob, protože jsem prostě ztratil nervy, vím, tak jsem nelhal. Záleží mi na tobě. Jo, podělal jsem to, ale ty mě od sebe jenom odháníš, zatímco já se snažím... tu pro tebe být. Budu za pokrytce, když řeknu, abys taky trochu myslela na mě, no mohla bys to udělat."

"Sebereflexe."

"Jo... myslel jsem od samého začátku akorát na sebe, ale věci se změnily."

"Jaké?" Pozdvihla obočí. "I kdyby jsi ke mně nezačal něco cítit a kdybychom se právě nebavili o mně, tak... On je tvůj kamarád sakra."

Jungkook sklopil hlavu.

"Navíc, jestli si pamatuješ, chtěla jsem se rozejít dřív, než jsi mi řekl, že jsi mě chtěl jen využít pro svou zábavu. A věř, po tomhle se teda můj názor nezměnil."

Ani se na ni nepodíval, jen měl dál sklopenou hlavu a mlčel.

Možná byla až moc přímá, ale kdo jiný mu to měl povědět?

Najednou však zaslechla tiché vzlyknutí.

On... brečí?

"Hej," zamumlala tiše.

"Promiň." Zhluboka se nadechl a trochu se uklidnil. "Jsem k ničemu. Ubohej kámoš a ubohej přítel. Chtěl jsem ti pomoct, netušil jsem jak, ale snažil jsem se, no jen jsem tě od sebe odehnal. O něm nemluvě. Jestli bys měla čekat na to, až on se k něčemu sebere... Myslel jsem, že by ho to taky mohlo nějak nakopnout. Všechno ale zkazím a ještě se do tebe zamiluju, fakt super."

Musela se na něj dívat, jako kdyby ho snad viděla poprvé.

Znovu si přebírala jeho slova, no Jungkook ji z jejího přemítání velmi rychle vytrhl.

"Půjdu," oznámil zničehonic. "Bude to tak lepší."

"Ne, počkej," namítla a on se na ni jen překvapeně podíval.

Nečekal, že by ho tu dál chtěla.

"Zase si sedni," vyzvala ho a Jungkook ji bez námitek poslechl. "A přestaň s těmi slzami. Znervózňuje mě to."

Jungkook jen pokýval hlavou, stále ještě překvapený.

"Dáš si něco?" zeptala se, a Jungkook tak pochopil, že jejich rozhovor ještě ani zdaleka neskončil.

"Kafe. Silný."

"Já vím." Pousmála se.

Moc často kávu nepil, tedy aspoň ne tak, jako Alice, ale když už, tak bez cukru, mléka a rozhodně silnější.

"Můžu tě o něco požádat?" zeptal se, zatímco mu ono kafe připravovala a zatímco byli oba dva potichu.

Její mlčení bral jako souhlas.

"Neříkej Lole o tom, že... jsem tu byl. Nebo že jsme spolu mluvili."

"Proč?" Věnovala mu nechápavý pohled.

Z jakého důvodu najednou mluví o Lole?

"Nechci, aby mi zakroutila krkem."

"Vůbec netuším, o čem to mluvíš."

Oni dva spolu snad mluvili? Kdy? A jak to, že o tom Alice nic neví?

"Možná je to tak lepší," zamumlal si sám pro sebe.

Protože kdyby věděla o jejich rozhovoru, nejspíš by ještě teď stál za dveřmi a marně ji prosil, aby mu otevřela.

"Myslím, že ještě tu je hodně věcí, o kterých si musíme promluvit," zhodnotila Alice.