MIDNIGHT | kth ✔

[19]

Alice litovala, že neřekla ne. Mohla by si teď v klidu být pěkně doma, ležet v posteli a prostě jen tak odpočívat, třeba si otevřít knihu, kterou momentálně čte, ale ne, Jungkook řekl a ona přikývla a poslušně ho následovala.

Byla doopravdy vděčná, že si vzal její slova k srdci, a ona tak neměla pocit, že mu musí říkat o každém jejím kroku. Už se v jeho společnosti necítila tak... stísněně. Trávit s ním čas proto bylo o mnoho příjemnější, i když on měl nejspíš představu, že si toho času na něj najde mnohem víc. A tak nic nenamítala, když se po směně objevil v kavárně, kde pracovala, odmítala ho totiž dobré čtyři dny a v sobotu večer překvapivě neměla v plánu nic speciálního, v překladu tedy setkání s Lolou. Byla sice unavená, ale dlužila mu to. 

Jenže to netušila, co ji čeká.

"Je všechno v pohodě?" zeptal se jí, když vycítil, jak strnule sedí. Zády se opírala o jeho hruď, a tak stačil sebemenší pohyb, aby poznal, že něco není úplně v pořádku. Ruce položil na její ramena a jen se zamračil nad tím, jak ztuhlá byla.

V pohodě? Jak bych mohla být sakra v pohodě? Pomyslela si.

Za prvé, ocitla se mezi lidmi, které vůbec nezná a v bytě, o jehož majiteli neměla ani ponětí. Ne, že by byla nějak extra nespolečenská, ale přijít takhle do jámy lvové prostě nebylo nic pro ni. 

A za druhé fakt, že vyjma Jungkooka, tak jediný člověk, kterého tu zná, je její profesor dějin umění, jí náladu rozhodně nijak nezvedlo. 

Osud si z ní teda pěkně střílí.

Víte, kdybyste trávila sobotní večery plnohodnotným studiem, nemusela byste mít z posledního testu tak špatný výsledek. Kdyby mohl, přesně něco takového by jí jistojistě vpálil do obličeje, zatímco by se tvářil, jako kdyby jí dával tu nejcenější životní radu.

"Jo, všechno je v pohodě," ujistila však Jungkooka. Protože jak by mu mohla něco takového vysvětlit?

Běžně spolu mluvili o spoustě věcí, ale i tak věděla Alice víc o něm, než on o ní. Někdy se nemohla ubránit pocitu, že jejich vztah je spíš o té fyzické stránce než o mentální. Stejně tak jako teď. Přínosnější pro ni bylo spíš to, že ji objal, než to, aby se mu tady svěřovala.

"Jsi si jistá?" zeptal se. Alice jen pokývala hlavou. 

"Hej," zamumlal, jakmile zpozoroval, že si z tašky vyndala krabičku cigaret.

Povzdechla si. Tohle ji fakt štvalo. To, že se ji Jungkook snaží přesvědčit o tom, že by kouřit neměla. Nebo alespoň ne tolik. Aspoň, že do toho, co pije, jí naštěstí nijak nekecá. 

"Věříš si fakt hodně, jestli si myslíš, že kvůli tobě přestanu kouřit," neodpustila si, ale on to vzal s úsměvem.

"Mhh, nikdy nevíš, Alice."

"Tvoje seběvědomí bych někdy vážně chtěla mít."

"Na tom taky můžeme zapracovat."

Jungkook byl ten typ člověka, co měl svůj život pevně v rukou, prostě všechno pod kontrolou, žádný chaos. Věděl, co chce a na rozdíl od Alice se snažil vidět co nejvíc věcí pozitivně. V jeho podání znělo všechno hrozně jednoduše a Alice nechápala, kde se v něm bere veškeré odhodlání. Jeho další cíl možná bylo to, že Alice navede na tu správnou cestu. Jediné, co však Alice dělala, bylo to, že to shledávala roztomilým.

Nakonec se mu podařilo jí ty cigarety sebrat, a tak kromě sklenice vína neměla nic, co by jí mohlo alespoň trochu uklidnit. Nutno říct, že to byla jedna z dalších věcí, kvůli které se necítila ve své kůži. Nemít u sebe cigarety pro ni byl fakt nezvyk.

"Potřebuju na vzduch," řekla zničehonic po chvilce.

"Mám jít s tebou?" zeptal se Jungkook, ale Alice nesouhlasně pokroutila hlavou.

"Ne, to je dobrý," odmítla. "Za chvilku budu zpátky," ujistila ho a bez dalších slov se zvedla a zamířila na balkon. 

Studený večerní vzduch ji trochu probral a během chvilky se cítila o dost lépe. Možná že kdyby nebyla už tak jako tak unavená, snášela by to celé s o něco větší grácií, ale tak to bohužel nebylo.

Myslela si, že to je Jungkook, kdo přišel, když zaslechla zpětné otevírání balkonových dveřích, no ve svém úsudku se jak jinak než spletla.

Celou tu dobu se jí úspěšně dařilo vyhýbat se jeho pohledům, ostatně Jungkook ji dokonale rozptyloval, ale teď tu s ní nebyl.

"Příjemná náhoda, nemyslíte?"

Nic na to neřekla a dál upírala pohled na osvětlené centrum města.

Ve výsledku však pouze usoudila, že bude nejlepší, když se vrátí zpět dovnitř, a tím tak zažene všechny případné katastrofy, kterých ostatně měla plnou hlavu.

Jenže to by nesměla zaslechnout ono velmi dobře známé škrtnutí zapalovače a následně pocítit vůni cigaretového kouře.

To není fér.

Od poslední cigarety, co měla, to bylo dobrých šest hodin, protože během pracovní směny nekouří a za přítomnosti Jungkooka má pro změnu smůlu.

"Chcete taky?"

Alice už ho dál ignorovat nezvládla a podívala se na něj. Automaticky k ní natáhl ruku, v níž držel krabičku cigaret, no Alice samotnou překvapilo, že zaváhala.

"I když předpokládám, že Jungkook by z toho radost neměl," dodal, snad jako kdyby věděl, nad čím přemýšlí.

Alice se skrz okno zadívala zpět do obýváku, kde si Jungkook rychle zvládl najít společnost, no nejspíš vytušil, že se na něj někdo dívá a vzápětí jí pohled s jeho typickým úsměvem opětoval.

Vydrží to.

A proto i k překvapení jejího nynějšího společníka jeho nabídku odmítla.

"Už jsem naivně doufal, že budeme mít příležitost si promluvit."

"O čem?" nechápala Alice.

"Vy moc dobře víte o čem."

Možná o tom, že naprosto ukázkově proletěla u posledního testu a že nejspíš doufal v to, že to Alice bude chtít řešit, aby si do své sbírky mohl přidat jen další moment, nad kterým by se mohl zpětně bavit.

"Už to nezměním, a proto ani nemá cenu to řešit," namítla.

Jasně, že jí to štvalo, ale vinu mohla svalovat jen na sebe. To ona se vykašlala na učení a tohle byl následek, co nejspíš otřese jejím stipendiem.

"Alice?"

Překvapeně se povídala na Jungkooka, který se zničehonic objevil mezi balkonovými dveřmi.

"Nechceš jít zpátky?" zeptal se, zatímco na ni upíral pohled. "Je zima..."

"Jo, už jdu," souhlasila, což u něj vzápětí vyvolalo jen další úsměv, načež ji chytil za ruku a zatahal jeho směrem.

"Svět je sice hodně malý," ozval se však Taehyung, "ale není těch náhod už příliš?"