MIDNIGHT | kth ✔

[30]

Alice se to postupně všechno to, co Lola říkala, rozleželo v hlavě. Nemluvě o vysoké horečce, která jí o tom jaksi neumožňovala racionálně přemýšlet, všechno jí to přišlo jako hodně špatný sen, z něhož doufala, že se dříve či později probudí.

Blouzní?

Kéž by blouznila!

Po chvilce jí zapípal teploměr a k půl čtvrté odpoledne měla něco málo přes třicet osm.

Stěží se dostala z postele, aby si vyměnila další obklad, protože i když má antibiotika druhým dnem, ještě pořádně nezabrala, a tak si musí dopomáhat i jinak. Lola sice slíbila, že za ní zajde a postará o co bude potřeba, ale byl všední den, a tudíž si Alice ještě nějakou dobu počká, než skončí ve škole.

Nebyla na nohou moc dlouho, ale byla zatraceně ráda, když si znovu lehla. Obklad si připlácla na čelo a spokojeně vydechla. Aspoň na chvilku pocítí úlevu.

Netroufala si odhadnout, kolik času mohlo uběhnout od momentu, co se znovu uvelebila a její mobil, který měla kousek od ruky, se rozezněl.

Lola.

Automaticky hovor přijala.

"Konečně," zamumlala. "Kdy přijdeš?"

"Čekal jsem všechno, ale rozhodně ne to, že řekneš právně tohle."

Nepříjemně ji zatrnulo.

Do hajzlu!

Vážně přijala hovor Jungkookovi?

"Ale nezavěšuj, prosím."

Povzdechla si. "Co ještě chceš?"

Jungkook se na malou chvíli odmlčel.

"Jsi v pohodě, Alice?"

"Jsem v naprosté pohodě," odpověděla. Proč by se mu vůbec měla nějak zmiňovat? Za chvilku by ho měla jisto jistě za dveřmi a to fakt nechce. "Takže..."

"Vzhledem k tomu, že mě už několikátý den ignoruješ, tak bys asi mohla vědět, co ještě pořád chci."

"Věř, že teď se mnou tenhle rozhovor nechceš začínat."

Necítila se na to.

"A kdy tedy? Děláš, že neexistuju, tak promiň, že se nehodlám nechat odradit, když jsem se ti konečně dovolal. Mluv se mnou."

"A jak s tebou mám mluvit? Protože tak nějak nechápeš, že... je mezi námi jednoduše konec. To je celé. Nenechám se tebou ukecat. A vážně bych byla ráda, kdybys to konečně respektoval."

"Co jsem udělal tak špatného?"

Mluvili o tom už bezpočetně krát. A taky se mu snažila vysvětlit, že z nich je to ona, kdo je tím větším problémovým článkem, ale že rovněž nezvládá jeho afektovanost a nutkání jí být neustále za zády. Nátlak. Uzavírala by se čím dál tím víc. Ví to. Nevěřila si, no z donucení by to taky nešlo.

Jenže teď je tu ještě jedna věc...

Nevěřila tomu, nebo spíš tomu nechtěla věřit, ale Lola je Lola a Alice ví, že by jí něco takového neřekla jen tak, že kdyby nebyla alespoň z poloviční části přesvědčena, tak by mlčela.

"Já nevím. Co myslíš?"

"Dám ti prostor," ujistil ji, jako kdyby to bylo to jediné, na čem záleželo.

"To jsem úplně nemyslela."

"Tak co?" Podle tónu jeho hlasu začínal i Jungkook ztrácet trpělivost. Jenže byl to on, kdo je chtěl pořád rozebírat, Alice měla jasno, teď jen však využila příležitosti.

"Proč jsi za mnou tenkrát přišel?" zeptala se proto.

"Jako prvně?"

"Mhh."

"Proč asi?"

"Tvrdit, že jsem se ti líbila-."

"Z jakého důvodu bys nemohla?" přerušil ji. "Líbila jsi se mi. A neříkám to poprvé."

"A co ty tvé řeči o osudu? A náhodě?"

A že jestli věří tomu, že jejich setkání by byla přece jen náhoda...

Z onoho večera si toho zase příliš nepamatovala, dost pila a ještě na prázdný žaludek, no některé věci jí v paměti i přesto utkvěly. Když nad tím zpětně přemýšlela, tohle byla jedna z nich.

A taky tedy, že jestli si to doopravdy myslí, je to z její strany akorát roztomilý.

Teď to vnímala v jako ne zrovna dobrém smyslu.

Byla snad naivní?

Naletěla mu?

Pokud ano, tak ale nic z toho, co se právě odehrává, by nedávalo smysl. Nesnažil by se ji udržet u sebe. Nebo ano? A z jakého důvodu by to potom dělal?

"Už ani nevím, co jsem ti všechno napovídal."

"Napovídal?" zopakovala tiše.

"Ne, takhle jsem to přece nemyslel, Alice. Nechytej mě za slova."

"Tak jak jsi to myslel?"

"Proč se zničehonic ptáš zrovna na tohle? Vždyť to vůbec nesouvisí s tím, co momentálně řešíme."

"Já mám zato, že to s tím právě souvisí poměrně hodně," namítla.

"Vážně netuším, co ode mě chceš slyšet."

Po této větě se oba dva na nějakou chvíli odmlčeli.

Alice už to chtěla ukončit, víc neřešit ani to, ani tamto. Hlava jí z toho šla stejně kolem a její zdravotní stav ji v tomhle rozhovoru doopravdy nijak nepomáhal. Chystala se s ním rozloučit, stejně už to pro teď nemá cenu, taky hodlala vyslovit na půl prázdné promiň, jelikož i přesto, že by nebylo stoprocentní, tak měla nutkání, které ji k jeho pronesení vedlo.

K jejímu překvapení ji ale Jungkook předběhl a promluvil dříve, než to stihla ona.

"On ti snad něco řekl?"

Alice se zarazila a ten nepříjemný pocit, kdykoli nad onou teorií Loly přemýšlela, se vrátil.

"Idiot," zamumlal Jungkook, načež si neznatelně povzdechl. "Jasně, jinak by ses takhle divně nevyptávala."

"Počkej. Kdo by mi měl co říct?"

"Zničehonic budeš předstírat zase ty? O to ti ale celou tuhle konverzaci šlo, ne? Chceš to slyšet ode mě."

Její mlčení bral jako svolení k tomu, aby pokračoval, no Alice najednou netušila, jak zformulovat smysluplnou větu.

"Jasně, že naše setkání nebyla žádná pitomá náhoda nebo osud. Tohle se snad ani neděje. Fakt ale je, že jsi se mi líbila a všechno okolo mi najednou bylo ukradený. Nebylo to ode mě fér, i když správný je možná lepší slovo než fér, jen jsem prostě jednal rychleji. A proto teď se mnou Taehyung skoro nemluví. Jenže na co jsem měl čekat, když jsem tě pak v tom baru viděl samotnou? Byla to příležitost a chtěl jsem to zkusit, i když jsem šel proti kámošovi. A možná, že jsem to ze začátku nebral úplně vážně a lhal bych, pokud bych tvrdil, že mi nějak vadilo, jak jsme fungovali a že jsme spolu spíš jen spali než chodili, no mám tě rád a-."

Položila mu to.

A zhluboka se nadechla.

Připadala si jako ten největší blbec na světě.

Hlava jí nespínala a jediné, co byla schopna vyprodukovat bylo to, že jestli se teď rozbrečí, tak jí ta zpropadená horečka zase vyleze o něco výš.

No mám tě rád...

A dalších sto ale.

Ne doslova, ale svým způsobem se cítila podvedená.

Lola měla svým způsobem pravdu.

A Alice ji chtěla slyšet. Tak si ji teda poslechla.

"Zmetek."