MIDNIGHT | kth ✔

[39]

"Teď jsem si uvědomil, že jsme spolu vlastně takhle nikdy nikde nebyli... Víš, jako na rande."

Alice neměla v plánu se s Jungkookem vidět, ale když jí včera večer zavolal, jak dopadly zkoušky a jak se vůbec má, došlo jí, že ať chce, nebo ne, chybí jí a že i kdyby se kvůli tomu měla stavět na hlavu a namlouvat si všechno možné, tak to by nijak nezměnila.

Právě mířili z parku na autobusovou zastávku, odkud plánovali jet k Alice, když ho napadlo promluvit o tom, že ji nikdy nikam nevzal. Jenže ona taky nebyla nijak iniciativní.

"Pravda," souhlasila proto. "Ale ani tohle není rande," namítla.

"Já vím," zamumlal. "Jen mi teď postupně dochází, jak jsme to oba podělali i ohledně těch nejběžnějších věcí."

"Co bylo, bylo. Nezměníme to. Beztak jsi měl úplně jiné plány než se mnou chodit po venku a plést mi hlavu."

"Dobrý dobrý." Zasmál se. "Radši toho nechme. Tahle konverzace by se totiž mohla rychle zvrtnout a já nechci, aby se mi zhoršovalo skóre."

Na to mu Alice nic neřekla a soudě jeho výrazu, čekal od ní alespoň něco. Cokoli. Chtěl vědět, že má pořád ještě nějakou naději.

Jenže nikdo nebyl zmatenější víc než Alice.

Naštěstí na ni nijak netlačil, možná že věděl, že by mu stejně žádnou odpověď nedala a pokud ano, spíš to nebyla ta, kterou by chtěl slyšet, a proto se téma jejich rozhovoru změnilo.

Po cestě autobusem jí ukazoval fotky a Alice mu jen tiše záviděla jeho talent, protože ona, i kdyby měla sebelepší foťák, nikdy by se jí nepodařilo fotit tak, jako se to daří jemu. Na druhou stranu Jungkook moc dobře ví, co dělá.

"Jak je na tom ten tvůj projekt?" zeptala se.

"Mohlo by to být lepší. Nestíhám. Můžu ti ale ukázat to málo, co mám."

"Máš to v mobilu?"

"Jo, zatím to má jen asi minutu a půl, ale není to nejhorší."

"Kdy máš to video odevzdat?"

"Za týden." Povzdechl si. "Závidím ti, že už máš všechno hotové."

"No, kupodivu jsem prošla i na praktických, takže se na mě asi usmálo štěstí."

"Taky už bylo na čase, ne?"

"Asi? Je mi fajn." Pokývala. "To mi dost pomohlo."

Jungkook dlouho nevěděl, že na nějaké terapie vůbec chodí. Alice neměla ani žádný důvod, aby mu o tom říkala, ale poté, co si udělala onen výlet domů za rodiči a Lola ho v panice uvědomila o tom, že Alice kamsi vzala roha, si od něj vyslechla přednášku o tom, jak moc nezodpovědná je a že tohle přece nemůže dělat. Nic nového, samozřejmě, ale byl naštvaný. Nejen kvůli tomu, že takhle najednou odjela, ale taky proto, že když s ní chtěl její problémy řešit on, když se s ní toho večera snažil mluvit a ona jen zbaběle vycouvala a v následujících dnech se s ním rozešla, tak se tomu bránila co mohla. Nechápal tudíž, proč se zničehonic rozhodla jinak a i že to nebyl on, kdo ji nakonec na tu správnou cestu navedl.

Jenže to je její boj, ne jeho.

Proc jsi mě nenechala ti pomoct?

Proč proč proč?

Ani na tohle neměla odpovědi.

"Promiň."

"Cože?" Věnoval jí nechápavý pohled.

"Nic."

"Ne, mluv. Chci, abys mi to řekla."

"Ty moc dobře víš, za co se omlouvám. A taky moc dobře víš, že ať už je, nebo bylo mezi námi cokoli..."

Jungkook pokroutil hlavou. "Nikdy jsi mi nedala pořádnou příležitost."

"K čemu?"

"Tě poznat."

"Možná. Ale chtěl jsi vůbec něco takového? Víš, že ne. To si nemusíme znovu říkat. Později pak sice ano. Jenže už na to bylo pozdě."

"Kdyby nebylo jeho..."

"Neznal by jsi mě. Na Taehyunga žádnou vinu neshazuj."

Jungkook si znovu povzdechl, tentokrát se značnou frustrací a odvrátil od Alice pohled.

"Nehádejme se," řekla však a k jeho překvapení mu položila hlavu na rameno. "Prosím."

"Ani si nedovedeš představit, jak moc... mě tohle všechno štve. Chci pro tebe to nejlepší. Ale taky jsem příliš sobecký a žárlivý na to, abych se v klidu díval na to, jak jsi s ním a při tom dělal, že mi na tom a na tobě vůbec nezáleží. To po mě nemůžeš chtít."

A co měl dělat on? Co měl dělat Taehyung, když takhle viděl on nás?

"Takže si myslíš, že to, teda ten, kdo je pro mě nejlepší, jsi ty? Takhle to mám chápat?"

Jungkook se k ní znovu vrátil očima. Zvedla tak hlavu z jeho ramene a setkala se s jeho nic neříkajícím výrazem.

"Postaral bych se o tebe. Myslím to vážně. Mám tě rád. Chci tě. Nemůžeš mi odpustit, že jsem se zachoval jako idiot? Začneme znovu. Bude nám dobře, slibuju."

Museli vystoupit, a Alice tak získala alespoň trochu času navíc, kdy si mohla rozmyslet, co mu vlastně poví.

"Alice..."

Byli venku, na autobusové zastávce, jen malý kousek od bytu Alice, ve tmě a se zatraceně špatnou atmosférou.

Možná, že to nebyl vůbec dobrý nápad se s ním vidět.

Možná, že to celé byla jedna velká chyba.

Je tvrdohlavý. A taky ví, co chce.

Alice je v tomhle jeho přesný opak. Nevidí věci tak jednoduše.

"Odpustila jsem ti," řekla. "Ale taky je to to jediné, co teď pro tebe můžu udělat. Netlač na mě. Vycouvám."

"Nemůžeš pořád jen utíkat."

"Potřebuju čas."

"Kolik?"

"Očividně hodně. Ale má cenu ti to říkat?"

Byla naštvaná sama na sebe a že jedno jediné promiň odstartovalo tuto konverzaci. Přitom si celé odpoledne vedli tak dobře... Měla být radši zticha. Nechat ho ale při nadějích a druhých šanci jí taky nepřišlo fér.

"Klidně budu čekat, jak dlouho bude potřeba. Jen kdyby... Kdybys mi dala alespoň nějak najevo, že ještě nemá úplně vyhráno."

"Tohle není soutěž a já nejsem žádná vítězná trofej, Jungkooku. Bude lepší, když se teď rozloučíme," rozhodla. "Tohle nikam nevede."

"Nechceš snad se mnou být sama?"

"Nechci se s tebou dál hádat," upozornila ho.

"Vždycky se dá všechno lehce vyřešit."

"Teď se chováš jako blbec. Jestli ti pořád jde jen o jedno, tak můžeš rovnou zapomenout, že k tomu dojde."

"Jasně. A proto mě posíláš pryč. Radši. Ale jo, bude lepší, když půjdu. Tohle fakt nezvládáme." Pokrčil bezradně rameny. "A takhle to nechci. Chybíš mi, to je celé. Ozvi se až... Nevím, ozvi, až budeš vědět, jestli ti vůbec za něco stojím."