MIDNIGHT | kth ✔

[10]

V určitém momentu na ni vždycky padla únava. Netrvalo to sice nikdy příliš dlouho, ale taky už věděla, co dělat.

"Potřebuju na vzduch," zamumlala a krátce pohlédla na Lolu, která se přesunula na místo vedle ní.

"Mhh, mám jít s tebou?" zeptala se.

"Ne, budu hned zpátky, dám si jen jednu cigaretu. Jsem v pohodě, neboj."

Nebyla, ale neměla sílu to vyslovit nahlas. Lola by si z toho vyvodila své závěry a Alice fakt nebyla ve stavu, kdy by byla schopná jí cokoli vysvětlovat a Lola zase nebyla ve stavu, kdy by byla schopná cokoli pochopit.

V ruce pevně svírala krabičku cigaret a v druhé zase zapalovač a navzdory tomu, že její nohy spíš ovládaly ji než ona je, vcelku rychlým krokem mířila od jejich stolu pryč.

Doufala, že se dá venku trochu dohromady.

Měla vcelku dva velké problémy.

Tím prvním byla jeho samotná přítomnost, která ji rozčilovala už sama o sobě, a Alice přestože to chtěla ignorovat, jeho ignorovat, nedařilo se jí to ani zdaleka, protože se tak nějak nemohla zbavit dojmu, že ten zpropadený pohled má pořád v zádech.

Vždyť chtěla jen klidný večer.

Odreagování.

Proč se jí do cesty pořád musí něco stavět? Proč zrovna v takovéto podobě? Nesnášela náhody. Nebo to snad byl osud? Jelikož to by bylo ještě horší.

Dalším a tím druhým problémem byl jeho kamarád a to z jednoho prostého důvodu, který se ostatně dal podložit hned několika pro ni znepokojujícími podněty.

Vážně musela v pátek večer potkat jejího profesora dějin umění v doprovodu jeho neúnosně přitažlivého kamaráda, zatímco má v sobě-. Počkat! Kolik že už toho vypila?

Zhluboka se nadechla chladného vzduchu, zatímco s neutuchajícím neklidem sváděla boj se zapalovačem.

"Do háje."

"Opravdu se vám klepou ruce."

Ne, tohle nebyla žádná náhoda, tohle byla jen její zpropadená celoživotní smůla, kvůli které se téměř dennodenně hroutí.

Ostatně, ani teď od toho neměla příliš daleko.

"To, jestli se mi klepou ruce, vám může být naprosto ukradený."

"Myslíte?"

O co mu jde?

Alice se rozhodla mu další pozornost radši nevěnovat a soustředila se spíš na to, že její zapalovač ji podle všeho zničehonic zradil. Navíc, ty ruce se jí fakt klepaly. Nevydržela to příliš dlouho. Její nynější trpělivost byla prakticky nulová a ona tu cigaretu zatraceně moc potřebovala.

"Budete zírat ještě hodně dlouho, nebo mi tu cigaretu zapálíte?"

S nic neříkajícím výrazem udělal přesně tak, jak si řekla a Alice se jen podivila nad tím, že to bylo o dost jednodušší, než čekala.

Tázavě se na něj podívala.

"Je tu snad ještě něco dalšího kromě vašeho zájmu o mé ruce?"

"Povězte upřímně. Naštvalo vás to, co jsem vám dnes řekl. Nepletu se, že?"

"Vzhledem k tomu, že už si nedovedu vybavit, kolik vína jsem dnes vypila, vám odpovím pravdivě bohužel na vše, na co se mě zeptáte. Takže ano, nic nepopírám a jestli to hodláte dál rozebírat, už se nejspíš jen stěží ubráním dojmu, že přece jenom nějaké postranní úmysly máte. Nebo se mi akorát snažíte lézt na nervy, protože to se vám tedy daří hodně dobře. Tak jak to je?"

"Měla byste myslet na to, že pořád jste moje studentka a říct svému profesorovi, že vám leze na nervy, není zrovna ta nejšťastnější volba slov."

"Chcete, abych se vám omluvila?"

"Vaše hrdost vám to nedovolí."

"Existuje vůbec někdo, kdo má v pátek večer nějakou hrdost?"

"Takže se mi omluvíte?"

"Zklamání není nic příjemného." Pousmála se. "Každopádně, proč tu vůbec jste? Pořád si nemůžu pomoct a zpochybňuji vaše skutečné záměry."

"Asi byste chtěla konkrétní odpověď."

"Vzhledem ke všem okolnostem by konkrétní odpověď byla zcela na místě."

"Jaké okolnosti máte na mysli?"

"Třeba tu, že jste se rozhodl jít ven ve stejný moment jako já. Okolnost, že tu jen tak postáváte a z nějakého důvodu mi děláte společnost. Kdybyste si alespoň zapálil cigaretu, nejspíš by to má hlava zpracovala jako fakt, že náhoda může být opravdu blbec a vás ve stejnou chvíli napadlo to samé co mě. Jenže vy nekouříte."

"Je poměrně úsměvné, kolik toho pod vlivem alkoholu namluvíte."

"Neodbíhejte od tématu."

"Proč? Mám vás snad utvrdit v tom, že máte pravdu? Je skoro půlnoc a vy jste opilá. I když bych sebevíc obhajoval mé vámi zpochybňované záměry, budete si stejně myslet co chcete."

Alice si sice chtěla dát ještě jednu cigaretu, ale vzhledem k tomu, že by si ji sama nezapálila, a i nadále by tak setrvávala v jeho společnosti, rozhodla se tohle jejich malé setkání raději ukončit.

"Je čas se vrátit. Myslím si, že to je to nejlepší, co můžeme udělat."

Navíc, nechtěla, aby se ven nedej bože ještě přihnala Lola s tím, že Alice šla přece jen na jednu cigaretu...

"Překvapivě s vámi souhlasím."

Alice vyhodila nedopalek do koše a bez toho, aniž se více na jejího profesora podívala, se vydala zpět za Lolou. Nic neřekla, nijak se neohlédla, i když si byla moc dobře vědoma jeho přítomnosti za zády.

Z jakého důvodu byla tak nervózní?

Proč tu najednou bylo tolik lidí?

Takové horko tu předtím jistě nebylo.

A ta ruka... byla ta ruka na jejích zádech vůbec jeho?

Proč se jí dotýkal?

Zlehka pootočila hlavu ke straně, načež se okamžitě setkala s jeho pohledem.

"Děje se něco?" pronesl, jako by absolutně nerozuměl jejímu zamračenému výrazu.

Alice proto na nic nečekala a rychle se rozešla kupředu, nechávajícího někde v davu za ní.