MIDNIGHT | kth ✔

[17]

Situace to byla nadevše nepříjemná. Alespoň pro Alice. Rozhodně to totiž nebylo nic, co by se jí běžně stávalo každé ráno.

Za prvé, bylo jí poměrně špatně.

Za druhé, byla naštvaná. Nejen na sebe, ale i na Lolu, která ji minulou noc doslova nechala na pospas Jungkookovi.

A za třetí, ztratila nově koupený koberec.

Stud? Paradoxně ani trochu.

"Zdá se, že tohle pro tebe není nic nového," neodpustila si, protože jo, bylo ráno a ona byla v cizím bytě, zatímco její společnost se tvářila, jako kdyby se vůbec nic nedělo.

"Upřímně... divila by ses."

"Nevěřím ti to hned z několika důvodů."

Jungkook se usmál. "Řekl bych ti, aby ses se mnou podělila alespoň o jeden, ale je mi jasný, že bys nesouhlasila. Upřímně, když jsi střízlivá, vypadáš docela nepřístupně. Nedokážu se tak ubránit pocitu, že jsem včera promarnil veškeré své šance."

Jestli promarnil své šance?

Kdyby využil toho, jak moc opilá byla a že se vlastně ani moc nebránila, ano, nejspíš by už s ním nechtěla mít vůbec nic společného. Ale tak to nebylo. Potom, co mu nebyla schopná sdělit svou adresu, se ji rozhodl vzít k sobě a k velkému překvapení, bez postranních úmyslů. Dobře, možná že nějaké přece jen měl, ale nevedlo to k ničemu, k čemu to vypadalo, že povede.

Takže ne. Jeho šance spíš stouply. Ale říct mu to teď a tady do očí nezvládala. Na to ji až příliš rozptyloval jeho obličej a to, že jí donesl kávu, která naprosto úžasně voněla.

"Proč nic neříkáš?" zeptal se, když se mu od ní nedostávalo žádné reakce, které se nepřímo dožadoval.

"Protože je tu mnohem větší problém než to, jestli máš nějaké šance nebo ne."

"Jaký?" podivil se a Alice se jen přistihla přitom, že skutečná upřímná starost v jeho očích ji trochu vyvedla z míry. Nehodlala se tím však nechat ovlivnit.

"Můj koberec."

"Koberec?" zamumlal, načež mu hned vzápětí očividně svitlo, když se mu ve tváři objevil úsměv. "Ou, tvůj koberec."

"Možná by jsi ještě i nějakou tu šanci měl, nebo bych to aspoň zvažovala, ale tím, že můj koberec je nejspíš nenávratně pryč a ty na tom máš svůj podstatný podíl, tak je mi líto, tohle by určitě nefungovalo."

Nemluvě o tom, že i její svetr se poděl neznámo kam. Což už sice není taková katastrofa, ale jde o princip. Ještě se jí nestalo, aby se vracela domů a něco jí chybělo. I když... teď vlastně doma ani není, že.

"Je mi moc líto tvé určitě bolestivé ztráty, ale jsem přesvědčený, že když se budeme snažit, zvládneme to i bez koberce."

"Dáváš tomu příliš velké naděje."

"Protože věřím na osud. A jestli ty ne, tak o to víc je naše setkání a tohle celé roztomilejší."

"Roztomilejší? Co je roztomilé na tom, že jsme se oba dva zpráskali?"

Jungkook se jen zasmál nad volbou jejích slov.

"Mně to nepřijde vtipné. A ani roztomilé," dodala, když viděla, jak pobaveně se nad tím smál.

"Dobře. Promluvme si teda vážně, souhlasíš?"

Alice mu v odpověď pokývala hlavou.

"Líbíš se mi. A líbila ses mi i v tom vytahaném svetru a i s tím rozpadajícím se culíkem. Všechna čest koberci, byl to každopádně zajímavý prvek k tomu celému. Jednoduše bych byl rád, aby to tady neskončilo a abychom se znovu viděli."

Alice nebyla zvyklá na takovou přímost. Ale... svým způsobem si o to říkala, a tak se teď nemohla divit. Naštěstí ještě neztratila všechen rozum, a nemohla se proto ubránit určitým pochybnostem. Už jenom z toho důvodu, že v tom baru opravdu seděla ve vytahaném svetru a ten culík, co si udělala, rozhodně nebyl nic, čím by se mohla pyšně prezentovat. Nemluvě o tom, že pravděpodobnost, že by si ji z onoho pátečního večera nepamatoval, byla malá. Koneckonců, spíš mu nevěřila, než věřila, ale nemohla to hned jen tak zahodit, když po dlouhé době o ni někdo, kdo se líbí i jí, projevil zájem.

"Ty se červenáš?"

"Ne, to se ti jenom zdá," řekla okamžitě, ale škoda už byla napáchána.

"Mám to brát jako souhlas?"

"Um, možná. Jo, asi jo."

***

"Ty mi chceš jako tvrdit, že nic nebylo?" Lola se na ni dívala s neskrývaným skepticismem.

"Ne, nebylo a ani to teď není důležité. Vykašlala jsi se na mě."

"Ještě mi něco vyčítej." Protočila Lola očima. "Docela jste se k sobě měli, nechtěla jsem vás rušit."

Alice si povzdechla. "Možná tě to překvapí, ale měl dostatek slušnosti, aby toho nevyužil."

"Mhh, to je ale milé překvapení." Usmála se Lola. "Takže co? Vzal tě k sobě, udělal ti snídani a ještě tě pozval na rande? To je roztomilý. Myslela jsem si, že tohle už se neděje."

"Upřímně nevím, co si o tom mám myslet," přiznala.

"Jako jo, taky si myslím, že to je podezřelý, ale na druhou stranu... proč ne?"

"Protože si nemůžu pomoct, ale přijde mi divný, že by přišel za mnou. Zrovna za mnou, chápeš?"

"A proč by ne?" Zamračila se Lola. "Nejspíš se mu fakt líbíš, tak to tolik neřeš."

"Tobě to vážně nepřijde ani trochu zvláštní?"

"A co chceš ode mě slyšet? Mám ti snad dát za pravdu? Heleď, dej té své hlavě na chvilku pauzu a prostě si užívej toho, co se ti nabízí. Navíc, ty snad nemáš zájem? Já vím, jaký typ se ti líbí, tak se nesnaž vzít do zaječích."

"Fajn, ale jestli se něco pokazí..."

"V pohodě. Na tvoje emocionální propady jsem zvyklá. Není to nic, co bych nezvládla."

"No, koukám, že se akorát dobře bavíš."

"To rozhodně."