MIDNIGHT | kth ✔

[20]

"Děláš si ze mě srandu, že jo? Proč se vždycky všechno, co bych zhodnotila jako zajímavý, stane, když u toho nejsem?"

Lola vypadala dost nespokojeně, na druhou stranu měla v očích neskrývanou zvědavost. Alice neměla ani ponětí, co víc by od ní chtěla slyšet, ale taky mohla počítat s tím, že jí stručná historka nebude stačit.

"Kolik mu asi tak je?" Zamyslela se Lola nahlas a Alice jen pokrčila rameny. Nemohla však popřít fakt, že by ji to taky zajímalo.

"Je divný potkat učitele mimo školu," dodala Lola. "Představit si je v běžným životě... hah, ne. Každopádně ten tvůj Jungkook se mi přestává zamlouvat, ještě tě zkazí."

"Nechápu?" Zamračila se Alice.

"To, že hodně kouříš, se mi sice taky nelíbí, ale a ni z mé pozice nejlepší kamarádky, bych ti cigarety fakt nebrala."

"Myslí to dobře," namítla Alice.

"Právě! Co když v tom bude pokračovat? Za chvilku ti začne vybírat i co si máš vzít na sebe. Nebo si představ, že ti bude mluvit do toho, jestli můžeš pít nebo ne. Ztratila bys tím své dobré vlastnosti."

Alice se zasmála. "To od tebe nezní moc lichotivě, ale beru."

"Hele, nedělej, že ti to nevadí."

"Vadí, ale co jsem jako měla dělat? Prát se s ním o svoje cigarety fakt nebudu."

"No tak pořád jsi měla tu možnost si vzít cigaretu od našeho milého profesora." Významně na ni zamrkala.

"Kdybych to udělala, Jungkook by přišel a tu cigaretu by mi vzal tak jako tak." Pokrčila rameny. "Jen jsem předešla nepříjemné a trapné situaci."

"Beztak žárlil."

"Prosím?"

"Šel si tě tam naprosto ukázkově vyzvednout. Je zima? Co to je sakra za výmluvu?"

"Jsem si jistá, že nežárlil."

Lola věci ráda dramatizovala a taky si z Alice ráda utahovala, moc dobře věděla, jak ji zahnat do úzkých, anebo ji navést k tomu, aby o věcech začala přemýšlet trochu jinak, jednoduše věděla, jak pochybovat o vlastním přesvědčení.

Je možný, že by Jungkook žárlil?

Ne, Alice to tak nevnímala. Prostě byl o něco víc afektovaný, než na co je zvyklá, o dost víc, než je ona sama, neměl problém říct, že mu chybí a že s ní chce trávit pokud možno co nejvíc času. 

"No když myslíš." Pokrčila Lola rameny. "Každopádně sis podle všeho našla slušnou stíhačku. Nechce s tebou náhodou sdílet i aktuální polohu přes mobil? Jestli jo, fakt utíkej."

"Ne, to fakt nechce," ujistila ji Alice. Jak to vůbec mohlo Lolu napadnout? "Navíc, když už jsme teda u toho, kdyby nebylo tebe, tak by se nic z tohohle nedělo, neměla bych s ním společného vůbec nic."

"Mhh, to je sice pravda, ale jak jsem mohla vědět, že se z něj vyklube tohle? Nechápej mě špatně, je na něj vážně radost pohledět a věděla jsem, že tobě se bude líbit, ale tyhle typy, co chtějí vědět o každém tvém kroku, nejsou zrovna výhra v loterii."

"Není to tak špatný, jak si myslíš. Dala jsem na tvou radu a promluvili jsme si. Problém z velké části vyřešen. Jsem s ním ráda a to stačí, ne?"

"To je roztomilý."

"Někdy se sama sebe ptám, proč se ti vlastně pořád svěřuju, když všechno komentuješ... takhle."

"Fajn fajn." Zvedla ruce obranném gestu. "Ale to, že má tak trochu potřebu kontroly, popřít nemůžeš. Ještě před pár dny jsi se ho chtěla zbavit, mimochodem."

"Mimochodem jsi mi to rozmluvila."

"Někdy bys mě nejspíš neměla poslouchat. Ale dobře, dokud je na tebe hodnej a všechno to okolo, nebudu ti do toho víc mluvit. Každopádně jen za předpokladu, že mi zůstaneš věrná."

"Tím si buď jistá." Pousmála se Alice. "Jungkook má stejně radši pivo než víno."

"Ten kluk v mých očích stále jen upadá."

"V tom případě budeš muset zapracovat na svých schopnostech dohazovačky. Nebo teda... Ve svém úsudku."

"No jo. Co si budeme, vzhled asi fakt není všechno."

"Od tebe to teda sedí," neodpustila si Alice. "Že by jsi konečně došla k prozření?"

"Brzdi, zlato, srandu si teď děláme z tebe, na mě ještě nepřišla řada, tak šetři dech."

Alice si povzdechla.

Proč to musí odnášet zrovna ona?

Nejspíš je jen moc jednoduchý cíl.

"Pamatuj, že jsi u mě pořád na návštěvě a já tě můžu kdykoli vyhodit. Chovej se slušně, nebo už ti znovu nedoleju," pohrozila a byla si vědoma toho, že Lola by konečně mohla alespoň na chvíli zmlknout.

***

Alice se chtěla propadnout. Prostě se někam zahrabat a dělat, že neexistuje. Vlastně taky úplně nechápala, proč ji rozčílilo něco tak banálního jako zadání seminárky, ale stalo se.

"Co ti zase přelítlo přes nos?" neodpustila si Lola, když zpozorovala nespokojený výraz její kamarádky.

"Mám pocit, že úplně všechno," přiznala Alice. 

"Co blbneš? Vždyť je to jen seminárka, dneska si rozmyslíš téma, zítra najdeš zdroje a pozítří to napíšeš. Hotovo."

Alice se na ni skepticky podívala. "Možná v tvém případě to bude tak jednoduchý, ale já jsem jen obyčejný smrtelník, co má mimo školu ještě práci a taky absolutní nechuť cokoli dělat. V poslední době mě všechno jenom stresuje."

"Klid, prosím tě. Jestli chceš, můžeme něco vymyslet spolu, zatím jsem totiž taky bez nápadu. Zítra si k tomu sedneme, co ty na to?"

"Jo, to zní fajn." Pousmála se Alice.

"Tak jo. Uvidíme se zítra." Krátce ji objala, načež se rozešla směrem k východu, zatímco Alice si to pro změnu zamířila na její obvyklé místo, aby si mohla zakouřit.

Někteří z vás bohužel nevěnují studiu dostatek času. Proto k tomu, abyste všichni zdárně zvládli projít, bude součástí závěrečného hodnocení seminární práce na vámi zvolené téma.

Někdo tady fakt umí příjemně překvapit... Zabývat se v půlce semestru náhle zadanou seminárkou jí doopravdy k tomu všemu ještě chybělo. 

Ještě teď jí pronásleduje trauma z prváku, kdy jí jedna z jejích prvních prací byla vrácena k přepsání.

Nikdy víc, prosím.

Nejspíš se jen těžko zbaví toho neblahého tušení, že ani teď to nebude nejjednodušší.