MIDNIGHT | kth ✔

[1]

Její byt nebyl nijak extrémně velký. Malá chodba, koupelna a jedna místnost, která představovala kuchyň, zároveň obývák a ložnici v jednom. Nábytku taky příliš neměla, jen to nejnutnější, co potřebovala ke každodennímu životu. Na bílých stěnách pak byly nalepené obrazy, které sama namalovala a jejich jediný účel bylo zakrytí loupající se omítky. Jednoduše nic extra, ale nic víc nepotřebovala, protože přesně takhle byla spokojená. Žila ve svém a sama. Nemusela brát na nikoho ohledy, byla to jen ona a její malý úkryt před světem, v němž mohla beze studu prožívat muka vlastní mysli a zrazujícího těla.

Stejně jako nyní.

Opět jí ani ne po týdnu dostihla další nemoc. V lékárně si během jednoho měsíce vyzvedla již druhá antibiotika a v práci si brala volno. Moc dobře věděla, že jestli to takhle půjde dál, tak v práci a ani ve škole moc dlouho tímhle stylem nevydrží. Ale co může dělat? Ve stavu, v němž se nacházela, nebyla schopná fungovat tak, jak obvykle funguje.

Ležela tak ve své posteli už třetím dnem a nepociťovala zatím žádné zlepšení. Jen jako na spásu čekala, až přijde Lola, donese něco k jídlu, uvaří čaj a otevře okno, aby se dovnitř dostalo alespoň trochu čerstvého vzduchu, protože ona sama ničeho z toho schopná není, jednoduše čekala na to, až se o ni někdo postará.

Zarachocení klíčů v známku tak pro ni bylo spásou.

"Žiješ vůbec?" byla první otázka, kterou Lola pronesla.

"Nejsem si tím moc jistá," zamumlala Alice v tichou odpověď a přesně jak čekala, Lola otevřela okno, načež se přesunula do prostoru kuchyně a Alice během chvilky slyšela zvuk rychlovarné konvice.

"Nakoupila jsem ti pár věcí a donesla nějaké vitamíny. Nechám ti všechno na stole, aby sis to pak mohla v klidu uklidit, nechci se ti hrabat ve věcech."

"Děkuju." Pomalu se začala vyhrabávat z pod peřiny s úmyslem, že se alespoň posadí. "Nevím, co bych bez tebe dělala." Jelikož jo, nebyla si schopná dojít ani nakoupit.

"Měla bys to začít nějak řešit. Brát antibiotika tak často není v pořádku. Stejně jako to, že není měsíc, kdy bys nebyla nemocná."

"Já vím, jen... mám teď trochu horší období," přiznala. Před Lolou stejně nemělo cenu cokoli skrývat,ve všech ohledech se na ni mohla spolehnout.

"Ty máš horší období neustále. Nebo si vážně myslíš, že všechny ty nemoci jsou kvůli tomu, že máš oslabenou imunitu? Prosím tě."

Alice přečetla už dostatek knih k tomu, aby pochopila, že imunitou, jak řekla Lola, to opravdu není. Sama byla překvapená tím, jak psychika ovlivňuje fyzickou stránku a štvalo ji, že nevěděla, jak to řešit, přestože si byla vědoma svých problémů.

"Dám se dohromady, slibuju."

"To bys měla. Od příštího týdne nám začínají na střídačku praktické a je to víc, než polovina ze závěrečné známky."

Alice si povzdechla. Samozřejmě, že na to nezapomněla. Ale byla odhodlaná se přes víkend postavit na nohy za každou cenu a do školy dojít.

Lola se zdržela přibližně hodinu s tím, že i zítra se určitě zastaví, jen pro svůj vlastní klid a Alice za to byla v hloubi duše ráda. Víceméně byla samotář, no dokázala si přiznat, když byla v úzkých a někoho potřebovala. Lola pro ni dělala nejrůznější drobnosti, byla dobrou kamarádkou a Alice nic víc nepotřebovala.

Byly to občas i světlé chvilky.