MIDNIGHT | kth ✔

[35]

Alice se cítila divně, když vedle sebe neměla Lolu. Pokud to totiž bylo možné, vždycky seděly u sebe, no tentokrát tomu bylo jinak a Lola byla několik míst od ní a naprosto její přítomnost ignorovala.

Jo, jako kdyby to měla Alice za trest.  Pochopitelně.

Tušila, že se bude Lola zlobit, ale rozhodně ne, že až tak. Navíc, Alice se jí přece ozvala a napsala jí, že si nemusí dělat žádné starosti a že je v pořádku. Problém však podle všeho vyvstal tak jako tak.

Přednášku proto prakticky nevnímala, neustále přemýšlela nad tím, jestli je na ni Lola skutečně natolik naštvaná, že vedle nechce ani sedět a dobrá nálada, s jakou se vrátila, pomalu mizela.

Byl to spontánní nápad. Ale byl to jeden z těch nejlepších, co za poslední dobu udělala. Poznala to sama na sobě a především na tom, jak se cítila. 

Noc z pátka na sobotu. 

Původně byla s Lolou domluvená, že stráví večer společně. Potřebovala se rozptýlit, přijít na jiné myšlenky, pociťovala, že je to nutné. Nebylo jí totiž zrovna nejlépe, nejrůznější tíživé myšlenky dlouhodobě okupovaly její hlavu a ona se jich nemohla za žádnou cenu zbavit. Jindy by se s tím snad tolik netrápila, tedy, věděla by, jak si alespoň trochu ulevit a vypořádat se s úzkostí, která se objevovala sice jen na krátké momenty, ale naprosto nečekaně a aniž by tušila, co by mohlo být jejím spouštěčem. Když si pak nezvládla na večer uvařit ani kávu, opařila se horkou vodu a rozbrečela se jako malé dítě, došlo jí, že tentokrát to jen tak samo od sebe neodezní. 

Na poslední chvíli zrušila setkání s Lolou. 

V takovém stavu se s ní prostě nemohla vidět. Ne. Přidělala by jí jen starosti a další výčtiky sobě samé.

Bezduše se pak jen převalovala v posteli a hledala komfort, přičemž si ještě dělala malou rekapitulaci. 

Proč tolika stresu?

Jako vždy se děsila konce semestru. Byla si jistá, že kdyby nebylo jejího prospěchového stipendia a nutkání si ho udržet, určitě by byla o něco klidnější a bylo by jí v podstatě jedno, co za hodnocení ve výsledku bude mít. S tím ještě pochopitelně souvisela i praktická výuka a závěrečný projekt. Za poslední hodiny od jejich profesorky neslyšela příliš pochvalných slov, stačily pohledy, jejichž zpráva v tomto či podobném smyslu zněla asi takhle-holka, tak to teda fakt netuším, co ty budeš dělat.

A Alice to doopravdy nevěděla.

Další věc, přišla o práci. V její milované kavárně už pro ni nebylo místo. 

Což o to, jinou práci si najít zvládne, to zase nebude takový problém, ale jednoduše ji to mrzelo. Přijít a slyšet, že tohle je její poslední směna, rozhodně nebylo nic, co by si přála. Nevěděla, proč se to stalo, ale byla v tu chvíli tak zaskočená, že se nezmohla se na cokoli zeptat.

Přišla si neschopná. Naprosto ve všem. Ztrácela poslední zbytky motivace snad ke všemu. 

Nesnášela, když nemohla spát. Noci byly nejhorší. Půlnoc. Po ní usínala ještě s většími obtížemi. Přemýšlela nad nejrůznější věcmi. Nad minulostí. Ve vzpomínkách viděla své mladší já, v tomhle bytě a viděla koberec a rudý flek, jehož se nikdy nezvládla zbavit. 

Bylo pak půl třetí ráno, když otevřela notebook a začala si hledat první ranní spoj, jímž by se mohla dostat domů. 

První vlak jel v pět hodin, a tak si bez dalšího přemýšlení koupila lístek a začala si balit věci. 

Doma u rodičů nebyla skoro čtyři měsíce. 

Pomohlo jí to. Naštěstí.

Říct jim všechno, co ji trápí. Najít pochopení. A nechat se trochu rozmazlovat. 

Musela ale zpátky, no kdyby nebylo jejích absencí na tom jednom zpropadeném předmětu, pravděpodobně by zůstala déle. Na čtvrtek brzo ráno si ale koupila zpáteční lístek a teď seděla na končící přednášce.

Jakmile skončili, na nic nečekala, vzala sešit, aniž by si ho uklidila do tašky, stejně tak jako stiskla madlo jejího malého kufru a vydala se za Lolou. 

"Prosím, nebuď na mě naštvaná," řekla, jen co k ní došla, no Lola jí nevěnovala jediný pohled.

"Já vím, že jsem zrušila náš společný večer na poslední chvíli," pokračovala proto, "a taky jsem ti nedala vědět, že nepůjdu do školy, ale psala jsem ti, že jsem v pohodě."

Lola si povzdechla. "Jsi strašně nezodpovědná, uvědomuješ si to?" 

Alice raději jen pokývala hlavou. Nejspíš by jí odsouhlasila úplně všechno, jen aby se na ni už víc nezlobila.

"Měla jsem o tebe hrozný strach," přiznala. "I když jsi mi napsala, že jsi v pořádku. Ale sakra, vždyť já tě znám tak moc dobře, že i tohle mi přišlo zatraceně podezřelý. Strašně mě vyděsilo, že jsem tě nemohla nikde najít. Nebyla jsi ani doma," vyčítala jí. "Nebrala jsi mi to, když jsem se ti snažila volat, neodpovídal jsi na zprávy. Ztratila jsi snad mobil? V kavárně mi řekli, že už tam taky nejsi. Ani jsi mi nepověděla, že jsi skončila. A pak se tady jen tak objevíš. Příšerně jsi mě naštvala, byla jsem kvůli tobě ve stresu několik dní."

"Moc mě to mrzí."

"Nevím, jestli tě mám praštit, nebo tě obejmout."

Nakonec se ale rozhodla násilí vyhnout a pevně ji objala. 

"Zase se tolik neraduj, u mě ti ti prošlo, ale Jungkook tě nejspíš zabije."

"Cože?" nechápala Alice.

"Trochu víc jsem panikařila."

"Takže jsi mu řekla, že jsem pryč," konstatovala Alice a Lola akorát pokývala hlavou. "Super."

"No napadlo mě totiž..."

"S ním je konec. Víš to."

"Vzhledem k tomu, jaká zbrklá rozhodnutí jsi schopná dělat, nedivila bych se už vůbec ničemu. Kde jsi vlastně byla?" zeptala se, zatímco oči upírala na její kufr.

"U rodičů."

Lola jí věnovala překvapený pohled. "Vážně?"

"Jo," pousmála se Alice. 

"To ráda slyším. Každopádně mi budeš muset vysvětlit, co se stalo."

"Kafe?"

"A něco sladkýho. Z těch nervů bych zvládla spořádat snad celej dort. A taky platíš, mimo jiné."

"Jasný."

"Tak pojď." Pobrala si všechny svoje věci, načež se společně vydaly na odchod.

"Je mi teda odpuštěno?" ujišťovala se Alice.

"Vzhledem k tomu, že se teď vedle tebe cítím jako ten největší odpad, tak úplně nevím."

"Proč jako odpad proboha?"

"Až nechutně ti to sluší. Jednou za čas bys mohla nosit něco barevného, protože tahle tvoje košile? Nikdy by mě nenapadlo, že vlastníš něco růžového. Říkám ti to pořád, černá je nuda. Navíc, mám dojem, že tenhle odstín rtěnky na tobě vidím poprvé, kterou značku jsi zase vzala útokem?"

"Tvoje pozorovací schopnosti jsou někdy trochu strašidelný."

"Buď zticha, musím makat za nás obě, když ty jsi pořád myšlenkama v jiný dimenzi. Kdybys totiž aspoň trochu vnímala, věděla bys, že někdo na tobě mohl oči nechat."