MIDNIGHT | kth ✔

[3]

Alice se ve tváři usadil nevěřícný výraz, zatímco sledovala výsledek jejího testu.

Devadesát procent? Nepřijatelné.

Věnovala tomu všechen volný čas a nechápala, jak je možné, že její výsledek nebyl minimálně nad devadesát pět, tak jako vždycky. Co se mohlo pokazit?

Jen marně hledala ve svých odpovědích nedostatky, ale neměla ani ponětí, kde onen problém byl. Ještě před tím, než se vydala do kabinetu, aby se pozeptala na nedostatky jejího testu, dopila zbytek americana, přičemž ještě stihla vykouřit dvě cigarety. Nebyla nervózní, ale cigarety prostě bohužel byly něco, čehož se dlouhodobě nemohla zbavit a určitým způsobem jí přinášely klid. Nebo si to alespoň myslela.

Zaťukala na dveře jí dobře známé místnosti a vyčkávala, než bude pozvána dovnitř.

Přivítala ji však naprosto neznámá tvář.

"Dobrý den. Jdete za mnou?"

Alice na něj zůstala několik vteřin jen zaskočeně hledět, než se nějak sebrala a byla schopná promluvit.

"To si úplně nemyslím. Hledám profesora Kerna."

"Bohužel, profesor Kern tu teď nebude. Na dobu neurčitou. Jsem jeho nynější zástupce. Kim Taehyung. Hádám tedy, že přece jen jdete za mnou."

Aha?

Alice nechápala, z jakého důvodu její profesor dějin umění zmizel a proč tu za něj byl nějaký náhradník, vlastně zástupce, ale věděla, že není v pozici, kdy by se na něco takového mohla ptát.

Slovy na dobu neurčitou však bylo nejspíš myšleno na opravdu hodně dlouhou dobu, možná i trvalou.

Kabinet, který znala, se totiž během jakoby jednoho momentu změnil na místnost, jíž až nepoznávala. Všechno bylo naprosto jiné, nábytek, jeho rozmístění, stěny byly pokryty nejrůznějšími plakáty, v nichž poznávala jedny z nejslavnějších děl, ještě neuklizené knihy na pracovním stole, malý kávovar vedle něhož byl položený hrnek s ulomeným uchem a spousta ještě nevybalených krabic.

"Vaše jméno, prosím?"

"Alice Carter."

"Dobře, Alice, co pro vás můžu udělat?"

Nechápavě na ni zůstal hledět, když mu podala svůj test.

"Opravoval jste ho vy, nebo ještě profesor Kern?" zeptala se.

"Testy z minulého týdne jsem už opravoval já. Máte snad nějaký problém? Vidím, že jste získala devadesát procent, to je dobrý výsledek."

"Ne pro někoho se stipendiem," namítla však.

"I pro studenta se stipendiem je to pořád dobrý výsledek. Ostatně kvůli jednomu testu, který podle všeho není dle vašich představ, o něj rozhodně nepřijdete."

Jak by mu mohla vysvětlit, že nešlo jen o její stipendium? To, že tu vlastně mluvila s někým naprosto cizím, pro ni už tak jako tak bylo znepokojující. Profesor Kern si byl vědom jejího problému ohledně toho, že pro někoho dobré nebylo ani zdaleka dobré pro ni. Že možná trpěla komplexem dokonalosti, o jehož původu mohla jen spekulovat, a proto by před ním bez obav mohla říct, že devadesát procent prostě není to, co si představovala, že bude, jenže její oblíbený profesor tu nebyl.

"Můžete mi prosím povědět, co je na mých odpovědích špatně?" požádala proto. "Konkrétně, pokud je to možné."

"Vaše odpovědi jsou v tomhle ohledu naprosto v pořádku," řekl po chvilce, co si znovu pročítal její test. "Spíš nejsou dostatečné."

"Dostatečné?"

"Ne všechno najdete v knihách," řekl s úsměvem.

"Ale řekl jste, že mé odpovědi jsou správné. Co se faktů týče, nemůžou být nedostatečné."

"O faktech jsem se ale nijak nezmínil. Pro příště se na to snažte myslet. Nestudujete umění pro fakta. Nebo snad ano?"