Takhle to nepůjde

|6| - Poraženecký sentiment

Steve už to vzdal úplně. Se svou neslyšnou omluvou opustil parket a později i celé patro, kde se tahle šílenost odehrávala. Zmizel za dveřmi svého pokoje a nařídil Jarvisovi, aby změnil mood stěn z 'odposlouchávající soused' na 'vášnivá noc' (co dodat, Steve měl nejdříve s názvy velký problém a nesouhlasil s jejich pojmenování, nakonec ale polevil, jelikož celý dům patří Tonymu, stejně tak, jako tahle pekelná jména).

Hodiny ukazovaly tři hodiny a pět minut přesně. Hudba stále neutichala, možná to bylo tím, že většina přítomných odpadla už při půlnoci, někteří se utancovali a únavou usnuli přímo na zemi a zbytek vypadal, jako když celý večer nuceně fetoval marihuanu.
A tak nikdo hudbu vypnout nemohl.
Tony byl sice vždy samorost, všechno dělal podle sebe a ostatní se museli přizpůsobit. Pořádal vášnivé oslavy a večírky, ale mohl na místě odpřísáhnout (na holý život), že žádné drogy ve věži nikdy nebyly. Nikdy, ani tentokrát.

Byla to velká oslava vítězství nad jedním střeleným profesorem s armádou robotů a chemickými zbraněmi. Při tomto uvědomění se Avengers museli zasmát, tohle už tu jednou bylo.

Stark ještě stál. Nedokázal se sice nějak zřetelně pohybovat nebo tančit. Žádná chytrá moudra z něj taky nesálala, ale vynálezce měl přesto dost ostrý jazyk. Zkrátka, komentoval všechno a všechny, i když mu nikdo nevěnoval pozornost. Slova, která nedávala smysl stejně nikdo poslouchat nechtěl ani za střízliva.

Thor, přestože byl bůh z jiného světa, vypil možná až příliš mnoho a proto teď ležel schoulený v klubíčku na křesle a pod paží se mazlil s omámeným lukostřelcem. Chvála Bohu, že byl Clint toho večera v bezvědomí, jelikož by zřejmě z hlavy nikdy vzpomínku na noc strávenou s hromovládcem nevyhnal.

Natasha už taky pokojně oddechovala opřená zády o profesora Bannera, se kterým v sedě usnuli na zemi vedle ovládacího DJ stolu.

Ostatní návštěvníci se postupně vytráceli, až jich zbyla pouhá hrstka, ale žádná sláva. Bez vyjímky tří už všichni nehybně leželi na podlaze. Jeden hnědovlasý civilista se ještě potuloval kolem baru a opíral se o černé stoličky podél něj. Nakonec ale i on upadnul a na podlaze nejspíš usnul.

Blondýnka, která ještě kroutila boky na parketu právě omdlela. Oh, a je po ní, pomyslel si její černovlasý partner a shlížel, jak se ta ženština hroutí k zemi. Měl chuť se smát. Počkat, on se smál, a dost nahlas. Černovláskův veselý smích kolísal jako láťka módních trendů.

Mág opatrně obcházel všechny ty rádoby mrtvoly před sebou a po únavné noci strávené na nohou si usmyslel, že si zaslouží trochu odpočinku. Norny. Loki se konečně opřel o mramorový pult před sebou a vzal si do ruky jednu z mnoha těch skleniček, co právě postávaly kolem jeho ruky.

Co na tom, že nebyla jeho.

To je odporné, zaznělo mu kdesi v hlavě. Ta hořko-kyselá chuť byla vskutku odporná a Lokiho organizmus to zřejmě také poznal. Čert ví, co v tom vůbec bylo za driják. Loki se nestihl ani pořádně poohlédnout po něčem vhodném, předklonil se přes pult a objem celého svého žaludku během chvilky vyzvrátil na již zmíněné místo.

Tohle je snad ještě horší, pomyslel si trpce, když si olizoval popraskané rty. Nespokojeně zaúpěl a nedůvěřivě nadzvedl obočí. Podíval se na mihotající se skleničku vedle své hlavy.

Jötun zrovna nebyl ve stavu, kdy by proti Starkovi dokázal vést válku, ale s pomocí alkoholu v krvi si ji nakonec bez dlouhého váhání převzal.

A tak to vlastně všechno začalo. Ten večer spolu oba omámení géniové strávili němým rozhovorem a navzájem si přidržovali přebytečné oblečení a vlasy, když jeden z nich náhodou potřeboval vyprázdnit žaludek, aniž by věděli, kdo ten druhý doopravdy je.