Takhle to nepůjde

|20| - Mise a starosti

Byl připraven na misi. Na všechno, o čem si myslel, že se stane jen pokračováním minulosti, na to všechno, co ho za pár chvil čekalo. Byl připraven na výslech jeho bývalé přítelkyně i na její pichlavé připomínky, vzpomínky a bolest tam někde v hrudníku. Když vystoupili z auta (do kterého nasedli kvůli pozornosti, kterou si chtěli ušetřit s Quinjetem) byl připraven na všechno.

Jediné, co Thora připravilo o připravenost bylo to místo, na nějž vstoupili. Thor totiž moc dobře poznal, že tímto jeho domov skutečně nebyl a ani náhodou to nepřipomínalo oblast, ve které žil.

Přelétl to místo pohledem. Znovu a znovu. Oči mu zmateně běhaly po okolní krajině, nebo spíše okolí poloopuštěněho města, a snažily se zachytit cokoliv povědomého, však ale marně.

Co je tohle za místo...

Hlas jeho přátel jej najednou vytrhl ze spárů myšlenek a Thor odvrátil svůj pohled od suti zarostlé uschlým a mrazem zbídačeným plevelem.

,,A kde přesně jsi bydlel, Thore?"

Výrazem zmatení v jeho tváři by i slepému bylo nad světy jasno, že je Hromovládce překvapen.

Lehce si odkašlal, než začal vůbec mluvit.

,,Já... nevím jak bych to řekl,"

Začal chraplavě, nepil nic od chvíle, kdy vstal. Slova se mu v krku ztrácela a pak pomalu znovu vycházela ven jako ztracená v mlze, jakáž obklopila jeho mysl. Znovu si podvědomě pročistil hrdlo drobným odkašláním.

,,Tohle není ono. Nebyl jsem tu, nikdy jsem tu nebyl."

,,Co tím chceš říct?" zpozorněl Clint a kopl do jedné z cihel povalující se mu u nohou.

Thorovi se něco nelíbilo. To zvláštní něco jakoby jím proudilo společně s krví a tělními tekutinami. Splývalo s jeho nitrem a probouzelo každou část a každou buňku v těle. Rozechvívalo ho atom po atomu a působilo tak zvláštně, až se mu z toho dělalo špatně. Najednou měl pocit, že potřebuje zvracet. Přesto však věděl, že je to jen pocit a ještě tím tak nevolnosti přidával na intenzitě.

Hledal cokoliv. Prohledával ty podezřelé hromady trosek a rozpadlých zdí pohlcovaných přírodou kolem nich. V bahně čerstvě rozmrzlém po objetí mrazu hledal stopy, které by mu něco připomínaly. Na místě nikdo celou věčnost nebyl, to bylo zřejmé. V hlíně ale i přesto zůstaly nezřetelné ovály. Otisky. Stopy...

,,Hej, něco jsem našel." zavolal opodál stojící Bruce a mával na ostatní Avengery rukou.

Sešli se u něj a pohlédli na věc, kterou Bruce označil za nalezenou. Maličký útržek žluté hladké látky se třepotal v slabém poryvu větru, rozsápaný mezi suchými pupeny drobných větviček. Bůh hromu svraštil na útržek své obočí a zamrzačil se, to jak hluboce se snažil vzpomenou, kde jej už viděl. Protože ať už to ve skutečnosti bylo co chtělo, byl si jistý, že už jej viděl.

,,Je to jenom bordel, sice to místo pomalu hnije samotou, ale pořád seš v New Yorku." ohradil pak Clint a založil si ruce na prsou. ,,Lidi jsou prasata."

Bruce nad ním zakroutil hlavou a povzdechl si. ,,Vezmu to s sebou do laborky."

,,Vůbec na to nesahej," protestoval lučištník. ,,Vem si aspoň rukavice, kdyby ten sajrajt byl infikovanej." dořekl a nemohl si nevšimnout Stevova vyčítavého pohledu.

,,Clint má pravdu, Bruci. Je to jenom kousek látky, nic to neznamená." povzdechla tiše Natasha a rozhlédla se okolo sebe. Bruce nechal polovinu sáčku, jež nedržel, povisnout a nejistě jeho okraj žmoulal mezi prsty.