Takhle to nepůjde

|26| - Mezi nimi

,Mám armádu!‘

,My máme Hulka.‘

Ta slova byla cizí a zcela nereálná. Nepatřila sem a nevěřil jim ani jediné písmeno. Loki měl pocit, jako kdyby jej čas přenesl zpátky. Jako kdyby všechny okovy současnosti povolily, roztříštily se jako křehké sklo o pevnou zem a hlasitě zvučily kolem jeho uší, což způsobilo ohlušující hluk. Neměl pocit, že právě sedí na kamenité půdě, vůbec ne, necítil žádný vítr, snad jakoby stál uprostřed nějaké místnosti.

Cítil, že chtěl otočit hlavu, ale uvědomil si, že to nejde. Bolelo to, když se o to pokoušel a vlastně to vůbec nemělo cenu. Raději to vzdal. Byl nucen pohled stále upírat na nižšího člověka před sebou a na okna po jeho pravici, za kterými viděl své noční můry.

Před očima mu náhle proplul stín. Velké členité tělo Chitaurie se v koutku jeho vidění ovinulo kolem budovy, kovovým brněním hluboce zachrastilo a ztratilo se v zdevastovaných ulicích města. Cukl sebou i přes snahu zůstat nečitelný. Uslyšel kroky. Zamrkal, aby vymetl ze své bledé tváře děs. Znovu ten člověk.

Stál před ním Tony. Ležérně držel čirý a broušený pohár s alkoholem a upíral na něj obě své hnědé oči. Ty postrádaly svou obvyklou jiskru a hravost. Nebyl to pohled, který by od vynálezce poznával, byl tvrdý a děsivý. Takový mu ve skutečnosti nepatřil. Ne, nemohl. Loki se zmateně rozhlédl kolem sebe. Tohle nebyl Stark, ne ten, kterého zná.

Loki vytvořil gesto, které mělo Starkovo chování obměkčit, ale jeho chování to nikterak nezměnilo. Nic to nezměnilo. Boha falše náhle zalila nervozita a on polknul.

Tony k němu přistupoval blíž a blíž. Otevíral ústa, ze kterých však nevycházel žádný zvuk. Loki si byl plně jistý, že Stark mluví. Tak proč nic neslyší? Norny, byl neskutečně vyvedený z míry. Šum okolí byl příliš hlasitý, než aby dokázal rozpoznat celé věty. Kolem uší mu cosi hlasitě zasvištělo a opět nastalo hlučné ticho. Loki konečně slyšel Tonyho slova, ale to, co jeho uši zpracovaly se mu ani trochu nelíbilo. Zaslechl jen útržky, jednotlivá slova a krátká spojení, která si k němu razila cestu jako kulka vzduchem. Byla zlá a taktická.

,Nevyhraješ,‘

                                 ,Nebudeš tu šéf,‘

,I kdybych zemřel,‘

                                   ,Tady nic nejsi.‘

Loki, nejistý ničím, couvl. Tonyho tvář byla stále stejná, děsivě stejná. Za ohromnými okny mu výhled znovu zástínili Chitauriové a jejich řev princi z Asgardu nahnal strach. Nedovolil si znovu couvnout, kvapně se otočil, aby pohodil žezlem do druhé ruky a zatnul pěst.

‚ Nechápeš to,‘

A bůh falše to skutečně nechápal. Ztrácel se v dění kolem nich, ztrácel se v čase i tom neomylném okamžiku, ztrácel se sám v sobě. Nemohl si být jistý nikým. Vůbec, ale vůbec ničím. Scéna před ním se zničehonic rozsypala a proměnila jako lusknutím prstu.

S Lokim se propadl vzduchu. Všechno kolem něj uchvátil děsivý hluk, temno a nemyslitelné škubnutí. Vykřikl, když náhle ucítil svou ruku na smrtelníkově tváři. Pevně ji sevřel jako tehdy při invazi. Jako tehdy, když jej Tony rozčílil tak moc, že ho donutil prohodit jej oknem mrakodrapu. Loki na něj hleděl zděšeně. Třásly se mu prsty a pod jejich bříšky cítil krev.

Co to děláme, vždyť se známe?

Loki nemohl mluvit, nedokázal ze sebe vypravit ani jediné slovo. Znovu ho ta hloupá síla držela v pasti. Přišel o hlas a na muže před sebou jen vyděšeně zíral.