Takhle to nepůjde

|12| - Takže jak to bylo?

Ať už byl znovu nezdravě paranoidní, nebo trpěl přílišně přebujenou fantazií se mu klepání na vchodové dveře vůbec nelíbilo, a to, že postrádaly bytové kukátko ho nijak neuklidňovalo. Musel se ptát sám sebe, proč nechce jít otevřít. Bylo to snad kvůli tomu, že se o jeho odchodu Avengers dozvěděli trochu dříve, než doufal, nebo to byl jen další z mnoha následků paniky ze strachu z vyplnění jeho slov? Ať už to bylo jakkoliv, Loki nechtěl jít otevřít, ale to neúnavné klepání nepřestávalo.

Thanos by přeci neklepal...

Říkal sám sobě a snažil se tomu uvěřit. Je pravda, že o něm velmi dlouho neslyšel a u Thora na jeho slib pomsty téměř zapomněl, jenže nyní, když osaměl a neměl nikoho, kdo by jej z paranoidních představ mohl vytáhnout hned, co se objeví, opět začínal mít nepříjemný pocit.

Avengers by přece neklepali tak dlouho, aniž by se nesnažili vykopnout dveře...

Poslední myšlenka ho přinutila odhodit mokrý ručník, donedávna sloužící mu jako kus oblečení, obléknout se a přestat zírat na tmavé dřevěné dveře svého bytu. Ještě s jistou dávkou nejistoty bral za kliku a pomalu ji stlačil dolů.

Ulevilo se mu, když za nimi nespatřil Titána nebo některého z té bandy pitomců, ale tmavý rozcuchaný mladík s kudrnatými vlasy ho do jisté míry dost překvapil. Hleděl na něj zpoza obrouček dioptrických brýlí, lemovaných neupravenými hnědými vlasy, zelenýma očima a tenkými rty se mu usmíval do obličeje a v rukách přidržoval nějaký letáček. Loki překvapeně nakrčil obočí a podezíravě hocha přeměřil pohledem.

,,Nechci žádné sušenky." pověděl mu a zamračil se. Svým vzhledem i modrou kostkovanou košilí mu blízce připomínal děti z charity, které čas od času chodily po okolí a prodávaly oříškové sušenky. Kluk se na malý moment zatvářil zmateně, ale ihned své rozptýlení skryl za masku milého souseda.

,,Neprodávám sušenky...jsem váš nový soused!" zahlásil vesele a svůj úsměv ješte roztáhl. Loki skoro protočil očima, tohle mu ještě chybělo. Už se nemohl dočkat, až ho ten připálený nerd pozve na sousedskou sešlost a společně si upečou první buřty. Založil si ruce na hrudi a opřel se o futra dveří.

,,Erik Laidski, těší mě!" Loki ve vzduchu cítil burákové máslo. Nositel oné vůně k němu natáhl ruku a snad čekal, až si s ním potřese. Dlouho se přemáhal, než k němu natáhl svou bílou ruku v původní myšlence ji společensky stisknout, ale Laidski jej horlivě uchopil a začal s ní třást, jako kdyby mu ji chtěl utrhnout. Nebudeme lhát, boha lsti to příliš ochromilo, než aby byl schopný cokoliv namítat.

,,Thomas," vydrhl skřehotavě z šoky sevřeného hrdla a odtáhl ruku dál od opáleného kluka s brýlemi.
,,Jo, eh-...Přinesl jsem ti plánek budovy, kdyby jsi ho třeba neobdržel od domovního, moc se tady neukazuje, tak to za něj bereme my ostatní." zasmál se podivně a podal Lok- Thomasovi letáček. Protože přesně to Loki potřeboval, aby na něj dvě minuty v kuse klepal nějaký vyšinutý, dost možná ještě náctiletý, kluk s vůní burákového másla na každém kroku jen proto, aby mu řekl svoje jméno a předal mu nějaký pitomý plánek budovy!

Erik poté přejel severského boha od hlavy až k patě pohledem, zjistil, že má ještě mokré vlasy, jež ho hned na první pohled uchvátily svou neobvyklou délkou, u mužů tady v okolí téměř nezvyklou. Oproti novému sousedovi si připadal až bídně malinký. Mezitím, co černovlasý měl se svýma dlouhýma nohama určitě přes metr osmdesát pět, měl Laidski jen něco málo přes žalostných sto šedesát pět. Černé rifle a sportovní tričko téměř dokonale kontrastovaly s jeho béžovými kapsáčovými kraťasy a modrou kostkovanou košilí.