Takhle to nepůjde

|27| - Černí ptáci

Jestli mezi nimi skutečně něco je, anebo ne nikdo nevěděl. Natashe i jejím oběma společníkům to neustále vyplouvalo na mysl. To, jak s bohem na rameni vystoupil Tony z výtahu, to, jak vůči němu neměl Loki ani tu nejmenší odtažitost a to, jak při pohledu na agentku polekaně odskočil, jako kdyby se lekl, že se stalo něco hrozného.

,,Co že se vlastně tak kamarádíčkujou? Neprohodil ho Loki náhodou oknem?" tázal se Bruce s hrnkem u pusy, ač to vlastně byla téměř zbytečná otázka. Mírně se uchechtl, když si vzpomněl, jak mu onu historku z finálního střetu při invazi Tony vyprávěl.

Natashe pod jemnými prsty zašuměla stránka knihy, kterou právě obracela, a pak zvedla pohled a zaměřila s ním Steva, jenž seděl v křesle naproti nim. Gestikulací svého obličeje se jej ptala, jestli by náhodou on nevěděl víc, ale když spatřila, že jeho tvář je stejně tak nečitelná jako vždycky, pokrčila rameny a vrátila se ke čtení. ,,Nevím a myslím si, že to dvakrát vědět snad ani nechci." zamumlala potom, načež se snažila ignorovat vyvedeného Bruce, kterého uviděla v koutku svého oka.

,,Ne, ne, počkej. Nemyslíte si snad, že by spolu...no,..." Brucův hlas zněl téměř vyděšeně, ale přesto donutil rusovlasou agentku k úšklebku.

,,Říkám, já si radši nemyslím nic." odvětila.

Steve vypadal vážně. Vždycky vypadal vážně a nejspíš vždycky taky bude. Natashin pobavený tón hlasu mu ale v žádném případě nepřišel na místě.

,,Ty si myslíš, že by spolu mohli spát?" zeptal se doktora bez ostychů a promnul si bradu. Brucovi se koutky úst stáhly do křečovitého vynuceného úsměvu, který byl možná víc nervózní, než by měl být.

,,Takhle nahlas to zní ještě hůř..." přiznal potichu, jako kdyby se bál, že je někdo odposlouchává. ,,Ale jo, teda, doufám, že ne."

Steve pomalu zavrtěl hlavou. ,,Jeden Stark lepší než ten druhý..." vzdychl si nepotěšeně. ,,Nechme to být. Časem snad uvidíme, co se děje."

,,Moje slova, kapitáne."

-------

,,Hej, Muflon, dáš si se mnou?" křikl jemně Stark od barového pultu, aby upozornil na věc ve své ruce i boha neplechy, kterého posadil na druhý konec místnosti k oknu. Loki hypnotizoval pohledem výhled za sklem a volání Tonyho Starka napoprvé zcela přeslechl.

Díval se, jak město, které si pamatoval v plamenech, opět stojí ve své plné kráse. Pod světlým nebem se do výše tyčily vysoké budovy s anténami a satelity, obytné domy a všelijaké kanceláře, ale oproti Starkově věži se i tak zdáli mnohem menší, než ve skutečnosti byly.

Nenašel ani známku toho, co zde před pár lety provedl a říkal si, že je to vlastně dobře. Lidé pro něj mohou být jakkoliv méněcenní, nemusí se o ně ani při nejmenším starat a už vůbec ne jim být vděčný, ale říkal si, že je dobře, že všechny ty zlé, staré připomínky nadobro odstranili.

,,Loki," zavolal podruhé Tony, ale to už měl obě ruce obsazené skleničkami a přistupoval k němu blíž. Zastavil se až téměř u něj. Na první pohled mu Loki připadal, jako by ani nedýchal. Seděl na malé šedé podnožce a díval se z okna, jako kdyby jej duše úplně opustila. Na ten druhý ale uviděl, že nenápadně svěsil jednu ruku, kterou držel kolem kolen, na zem a potichu vydechl.

Ujistil se, že o něm ví, a až pak usedl vedle něj na koberec. Pohlédl stejným směrem, aby spatřil, jak nad střechou nejbližšího domu přelétli černí ptáci.

Loki stočil pohled na jeho ruku, jakmile si všiml, že jí Tony pohnul směrem k němu. Mírně se pousmál, jenže to vypadalo to spíše vyřízeně, a vzal si od něj nabízenou skleničku. Chvíli ji jen držel v ruce, aniž by s ní něco dělal. Prohlížel si její broušené strany a jak jimi prochází světlo, než ji pak zvedl k ústům a těsně před tím, než se napil, promluvil.