Takhle to nepůjde

|11| - Odhalený

Kdo by si v jeho situaci na telefonu nezapl režim letadlo... Božský klid, který díky tomuto nastavení získal byl k nezaplacení. Nikde žádný Thor, jenž ho dennodenně veřejně i soukromě objímal, Stark, který by jej svým chováním nutil házet ho z okna pokaždé, co jen otevře pusu, nikde nebyli ani žádný Clint s Natashou, kteří by jej mohli využívat namísto roztrhaného boxovacího pytle v jejich ubohé tělocvičně, žádná zelená podřadná stvůra, se kterou by si měl zatančit další kolo elegantního valčíku v oblacích a ani žádný Kapitán Rogers, který by všechny nekompromisně buzeroval o správném životním stylu a způsobu chování.

Byl to tak božský klid, až mu to připadalo povědomé. Zase byl sám a svou vlastní vinou, jako tenkrát ve své domovské planetě, když se před každou společenskou událostí uzavíral do prostor svých komnat. Pokaždé, když se za ním těžké dveře zavřely před hlukem společnosti, cítil to samé.

Osamělost.

Hloupost, odfrknul pohrdavě a zamračil se. Nordický bůh sebou hodil na pohodlí nepohodlného gauče, potaženého klasickou hnědou umělou koženkou a obložen třemi béžovými polštáři, které jistě svému minulému majiteli poslušně sloužily jako podložka pod hlavu i nohy.

Byt byl skromný, ale nikoliv příliš malý nebo klaustrofobicky uzavřený. Z venku vypadal jako obyčejný průměrný byt s dvoubarevnou omítkou, upravenou do tvarů oblouků a květin, ale uvnitř za zdmi a dveřmi Lokimu otevíral přesně to, co hledal. Nebo alespoň to z té kategorie, co si mohl bez Starkových dotací dovolit sám.

Malá ložnice s tmavým dřevěným nábytkem, knihovnou s několika knihami, které zde jejich předchozí majitel zanechal pro užitek někoho dalšího, noční stolek s úložným prostorem, lampičkou na horní desce a béžovým kobercem se středním chlupem. Na první pohled tento popis vypadal jako nějaká vysokohorská chatka nebo apartmá v tří-hvězdičkovém hotelu, ale místnosti byly mnohem modernější, než jak si je bůh neplechy představoval. Byl zkrátka spokojený.

Zvedl se, když už si byl opravdu jistý, že má režim letadlo zapnutý a nikdo ho nebude rušit ukřičenými telefonáty, smskami a podobně. Obcházel všechny místnosti a hledal, co by si mohl poupravit ve svůj vlastní styl. Párkrát mávnutím ruky změnil vzhled postaršího nábytku, aby se příliš nelišil od ostatních určitých kousků, obohatil soukromou knihovničku o nějaká zajímavá díla a romány, zařídil svou kuchyňskou lednici a nakonec rozřadil věci ze dvou cestovních kufrů.

Loki se narovnal, když měl poslední kousek oblečení ve skříni, založil si ruce v bok a rozhlédl se kolem. Mnohem lepší. Jenže...nějak ho nenapadlo, co bude dělat dál. Knížky teď upřímně nechtěl, bál se opět připojit k síti internetu a nebyl zrovna někdo, kdo by si dlouhou chvíli trávil s přáteli nebo uměleckým zapálením do obrazů.

Život u Thora a Loraine ho naučil midgardskému chování, dokonce i trávení času na procházkách (což jemu osobně připadalo k smíchu, i přes realitu, že v Ásgardu svůj čas trávil v knihovně, své komnatě, nebo právě v přírodě. Jenže... najděte uprostřed velkoměsta větší kus osamocené přírody.) Bylo zvláštní se skrývat, když....se vlastně ani pořádně neskrýval.

Jen se příliš neukazoval lidem, aby na svou přítomnost neupozornil mocné Avengers, nebo, ještě lépe, celý S.H.I.E.L.D. . Bylo jednoduché změnit svou podobu na někoho jiného, nebo si zkrátka vymyslet vlastní, ale- on byl spokojený s tím, kdo je, kým je a jak vypadá.

Nakonec mu v tomto směru hodně pomohlo pozemské oblečení, jež většinu jeho původního vzhledu dokonale maskovalo. Lidé ho znali v zelené a zlaté zbroji a rohaté helmě. Nic z toho na sobě nyní už tři roky neměl, ač tedy musel přiznat, že mu tento oděv přirostl k jeho módnímu srdci. Mikina, bunda, případně tričko a obyčejné kalhoty z části pomáhaly normalitě. Čas od času tomu velmi pomohly i vlasy stažené do culíku (čemuž se Thor nejdřív strašlivě smál, ale nakonec řekl, že jeho bratr vypadá úchvatně a rozkošně.)