Takhle to nepůjde

|23| - Vysoká cena

Můj život má příliš vysokou cenu.

Bledé tělo černovlasého ještě chvíli sedělo na kuchyňské stoličce. Opíralo se o desku stolu jen jako studená mrtvola zahalená v šatech. Majitel hubených rukou se ale zvedl a vstal. Podíval se na display svého mobilu a zase jej odložil zpět.

Přehodil přes svá ramena černou bundu a popadl klíče ze zámku dveří. Prošel přes práh kolem malého zařízení, o kterém nemohl vůbec nic vědět, a vyšel na chodbu.

Rána zavírajících se dveří se rozlehla po opuštěné chodbě až nahoru k podkrovním bytům. Loki zamkl a strčil si klíče do kapsy. Nebyl si jistý jediným krokem, který se právě chystal udělat, ale přesto seběhl schody.

Tmavá ulice před jeho domem ho přivítala do chladu noci, avšak bůh šel stále dál, dokud jeho tvář neozářilo bídné světlo lampy u chodníku.

Kde jste?

Nyní měl na práci pouze jediný úkol. Vyhledat tu midgardskou partu samozvaných Ochránců z S.H.I.E.L.D.u a připomenout jejich poslední setkání.

Pro tohle byl ochotný udělat hodně.

S mírnou nervozitou náhlé opuštěnosti a jakési podobnosti okolí s horrorem si přes hlavu přetáhl kapuci, aby snad ochránil svou tvář před těmi, kteří jej nikdy vidět neměli. Lidé nebo Asgarďané, to bylo jedno. Musel využít toho, že jej Nejlepší z Nejhorších neznají. Neví o jediném jeho podfuku a nemají ani střípek pravdy, který by dosvědčoval čemukoliv, co by proti němu a jeho důvěře mohli použít.

Kráčel odlehlým New Yorkem. Vyhýbal se centru a světlu digitálních billboardů. Příliš světla a lidí. Nebudou tam oni, tak ani on. Procházel se černými uličkami po rozbitém chodníku, kolem posprejovaných domů a sotva svítících lamp.

Jakmile postřehl ceduli s číslem další čtvrti, pouze si položil ruce do kapes a s povzdechnutím šel dál. Zahýbal za každý roh, nahlížel do každé uličky.

Bylo to k ničemu.

Loki nevrle kopl do rozmlácené dlažební kostky a pak ještě zanadával, protože mu nakopnutý palec vrátil úder bolestí.

Ale vypadalo to, že ta rána přece jen byla k něčemu dobrá.

Rozhlédl se kolem sebe. Byl až překvapen, že nikde nikdo nebyl, jakoby snad všichni zmizeli. Jistým způsobem ho to děsilo, ale přikázal si být silný jako dřív. Zakázal si panické záchvaty z hlasitějšího zvuku či neznámé osoby za jeho zády, všechny ty ubohé úkony, které předváděl, když byl vyděšený. Jde mu o hodně, tak nesmí polevit. Ještě jednou raději zkontroloval, že nikdo není poblíž - nebyl.

Vytvořil si kopie. Zkopíroval sebe sama do nehmotných iluzí a přikázal jim směr cesty, aby se tím vyhnul ztrátě času. Hledání bylo osmkrát rychlejší a Loki konečně začal doufat, že tu hodinu svého života nepromarnil zbytečně. Pořád má přeci šanci.

První iluze po několika vteřinách nalezla muže u popelnic. Loki nad ním nakrčil nos, jelikož mu jeho pach připomněl onu bouřlivou noc ve Stark Tower. Tehdy se to zdálo jednoduché, všechno, ale teď tomu tak úplně nebylo. Jdou po něm a obě strany to ví, což očividně nebylo dobře. Ani trochu.

Druhá iluze pak našla tři pubertální děti, které před jejím stínem s křikem utekly od čerstvě vydesignovaného grafitu na zdi.

Hledání se zdálo pro každého jednoho Lokiho opět zbytečné. Všichni, ač byli v podstatě jedním, s tou bezvýznamnou a neúspěšnou noční procházkou chtěli praštit a zašít se zpátky do bytu. Kdykoliv na někoho jedna z klonových iluzí narazila, ukázalo se, že to byl jen pouhý prosťáček bez zaměstnání, vzteklý zloděj, co nadává sám sobě nad nezdařeným vloupáním, a nebo banda děcek, která se tajně scházela se svou druhou gothickou polovičku.