Zbloudilá vlčice

Kapitola 17.

Nacházeli jsme se uvnitř velké místnosti, ve které bylo postaveno hned několik velkých tyčí, na jejichž vrcholu byly dřevěné malé domečky. Hnízda.

Všude, kam jsem se jen podívala, jsem viděla okřídlená zvířata. Už jsem je určitě někdy viděla, ale nemohla jsem si vzpomenout kde. Co jsou vlastně zač?

"To jsou sovy. Velice chytrá stvoření. Je jich tu přes pět tisíc. Využíváme je k posílání dopisů a k hlídkám. Dříve nám posloužily i v boji. Teď jsou z nich spíše mazlíčci." pověděl mi Rei.

Povzdechla jsem si. Už zase mi čte myšlenky. Upír vedle mě se uchechtl. Toto místo mě však okouzlilo natolik, že jsem to dál neřešila.

Rei písknul a natáhl ruku před sebe. Jedna ze sov roztáhla křídla, odrazila se od dřevěné tyče, na které před chvílí seděla, a přistála na připravené horní končetině svého majitele.

Zrzavý upír jí zlehka pohladil po peří, podrbal na krku a pak si ji posadil na rameno. Tam měla sova mnohem lepší výhled na své okolí. Nejvíce jsem ji však zaujala já.

Koukala na mě svým roztomilým kukučem a nakláněla hlavičku na stranu, což mě dokonale pobavilo a rozesmálo. Můj smích byl však nakažlivý a tak se smál i Rei.

Náhle se mi zamlžil zrak a přímo před očima mi projela vzpomínka. Stála jsem na stejném místě, jako stojím teď. Byl tam se mnou upír, který mi momentálně dělal průvodce, a říkal srandovní věci. 

Byl to nepopsatelný pocit. Jako bych byla současně tam i tady a přímo před očima mi běhaly obrázky a text plný různých informací. Bylo to úžasné, ale zároveň dost matoucí.

Najednou jsem věděla, kdo přede mnou stojí. Svou domněnku si chci radši potvrdit, ale i tak si jsem více než jistá, že mám pravdu. Pomyslím si v duchu.

"Ty jsi Reimond Safier?" zeptala jsem se ho nervózně. Upír se na mě překvapeně podíval, ale pak pomalu kývl hlavou na souhlas. Když pak promluvil, jeho hlas zněl spíš pobaveně, než zmateně.

"Ano. Vzpomněla sis na mě, že? Co všechno o mě víš?" zeptal se s úsměvem na tváři. Na chvíli jsem se zamyslela a pak po pravdě odpověděla.

"Vím, že si mě často hlídal, když jsem byla malá. Chodili jsme spolu sem a ty jsi mě bavil tím, že jsi dával sovám srandovní přezdívky." řekla jsem. "Víc si toho bohužel nepamatuji."

"V pořádku. Časem si vzpomeneš i na zbytek." šeptl a pohled stočil někam za mě. "A když už jsme u těch přezdívek, Ostrodrápka se tě už nemohla dočkat."

Podívala jsem se stejným směrem jako on. Dovnitř právě vletěla krásná bíla sova s černými vzory na peří. Sotva mě uviděla, radostně zahoukala a přistála mi na rameni. 

"To je sovice sněžná. Patří mezi velmi vzácný druh sovy. Tady v hnízdu máme jen dvě takové. Jedna patří tobě a druhá je Tobiasova." pověděl mi s pohledem na mé rameno.

"Říkal si, že je to Ostrodrápka." připomněla jsem a zasmála se onomu oslovení. "Jak se ale jmenuje doopravdy?" Sova se mi mezitím třela o krk.

"Říkala jsi jí Rosa, ale její celé jméno zní Rosalie Nix Ziwala. Pojmenovala jsi ji po jedné hrdince z tvé oblíbené knížky." řekl mi narovinu. 

"Můžeš mi takové informace vůbec říkat? Neměla bych si na to spíš sama vzpomenout?" vyslovila jsem nahlas to, co mě vážně dost zajímalo, a čekala na jeho odpověď. 

"Víš, já nejsem jako Tobias." nenechal mě dlouho čekat Rei. "Odpovím ti na všechno, na co se mě zeptáš. Přece jenom se ti nemusí vrátit vzpomínky na všechno a je to tvá minulost. Máš právo ji znát."

"Dobře. Kde bych našla tu knížku? Chtěla bych si ji přečíst." zeptala jsem se opatrně. Schválně jsem se neptala na název té knihy. Chci na to přijít sama. Pomyslela jsem si.

"Přece v knihovně. Víš, kde se nachází, ne?" toužil vědět zrzavý upír. Podle jiskřiček v jeho očích jsem snadno poznala, že se opět hrabal v mé hlavě. Aspoň že respektuje moje přání.

"Ano, vím." šeptla jsem. Rosa se o mě stále třela, čímž mi dokonale připomněla kočku. Pomalu jsem k ní natáhla prsty a pohladila ji po hlavě. Páni. Má tak jemné peří. 

"Ano, to má. Každá sova se o své peří důkladně stará." vysvětlil mi Rei jednou větou a svůj pohled stočil na sovu na svém rameni. "Akimo, místo." 

Sova se s těmito slovy odrazila a vzlétla. O chvíli později už přistála na dřevěné tyči v blízkosti stropu. Svého majitele však nadále nespouštěla z očí. Její věrnost tomuhle upírovi byla skoro hmatatelná.

Podívala jsem se na Rosu a náš pohled se střetl. V jejích očích jsem viděla odhodlání, statečnost a věrnost. Věděla jsem, že bych měla zopakovat povel, který vyslovil před malou chvilkou Rei.

Mé srdce se však rozhodlo jinak. Jelikož jsem se právě přesvědčila, že nejlepší bude, když Rosa zůstane se mnou, otočila jsem se na můj doprovod s otázkou vepsanou v očích.

"Můžu si vzít Rosu do pokoje, prosím?" zeptala jsem se po chvíli ticha, kdy se nic nedělo a jen jsme si vzájemně koukali, jak do očí, tak do duše. Upír nad mou otázkou vyprskl smíchy. Takovou reakci jsem upřímně nečekala.

"Samozřejmě, že můžeš.  Jen jí pootevři okno, aby si kdykoli mohla odskočit nebo zajít něco ulovit." poradil mi rozesmátý upír a trochu se uklidnil. Usmála jsem se a znovu svou sovu pohladila po překrásném peří.

"Dobře. A doprovodíš mě do mého pokoje?" mnula jsem si prsty na ruce a snažila se působit uvolněně. Přece jenom je trapné, že si pamatuji cestu do  knihovny, ale do pokoje už ne.

Rei se rozesmál nanovo a lehce se při tom prohnul v pase. Povzdechla jsem si a protočila nad ním oči v sloup. On snad nemá slušné vychování, když mi nedá soukromí ani v mé vlastní hlavě. I když bych asi měla poslechnout radu jednoho neznámého upíra a zvyknout si na to.

"Tak pojď." zavelel můj doprovod a chytl mě lehce za ruku. Pak vyrazil do hradu a vedl mě tak pomalu, abych si stihla zapamatovat cestu. Rosa se v chodbách vyznala dokonce líp než Rei.

Takže když jsme někde měli zatočit, tiše zahoukala a podívala se na správnou chodbu. To nás oba hodně překvapilo. Ale upír její počínání objasnil tím, že jsem si ji do pokoje zřejmě brávala i bez povolení.

Nad tím jsem se tiše zasmála a pohladila sovičku po hlavě. Když jsme se konečně dostali do mého pokoje, Rei se se mnou rozloučil, zavřel dveře a odešel. Já pak otevřela okno, posadila Rosu na opěrku jedné židle a lehla si do postele. Okamžitě jsem usnula.

Ahoj zlatíčka moje ❤❤
Další kapitola k tomuto příběhu je tady.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤