Zbloudilá vlčice

Kapitola 29.

Sova nahla hlavičku na stranu, jakoby se mě jasně ptala, jak to myslím. Pak po opěradle židle přiťapkala ke mně a otřela se mi o krk. Jakoby mě vybízela k odpovědi na svou nevyřčenou otázku. Nad čímž jsem se usmála.

"Co myslíš... Poznal něco? Nejsem si jistá, zda-li mi věřil nebo ne." šeptla jsem tiše a věnovala pohled zavřeným dveřím od pokoje. Sova zavřela hlavou v roztomilém gestu. "Takže nic nepoznal?"

Chtěla jsem vědět, že tím sova myslí zrovna tohle. Taky mi tím mohla říct, že mi upír rozhodně nevěřil. Jenže když mi opěřená společnice zahoukala na souhlas na mou otázku, velmi se mi ulevilo a chaos v mé mysli na chvíli ustal.

"Chybí mi." povzdechla jsem si najednou a v mysli měla černovlasého vlkodlaka. Dlouho jsem ho neviděla, když nepočítám tu vzpomínku. Chtěla bych ho obejmout, přivonět si k jeho nádherné osobité vůni a cítit jeho teplo i pocit bezpečí.

Na druhou stranu si nemůžu být jistá, jestli by mě rád vidět. Ano, má o mě strach, ale kdyby zjistit, že nejsem v ohrožení života a zdejší upíři jsou vlastně moje rodina, možná by mě bral za zrádce nebo tak něco. Jakou mám jistotu, že mi i po tomhle zjištění bude věřit?

Znovu jsem si povzdechla a dál nepřítomně hleděla do desky stolu, na které ještě před pár minutami stály hrnky s teplými nápoji. Do čela mi spadnul pramen vlasů, ale mě to v tu chvíli bylo úplně jedno.

Mísily se ve mně emoce. Bolest, smutek, vztek, osamělost, zoufalství, beznaděj. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale aspoň jednou věcí jsem si byla jistá. Ten černovlasý mladík, a vlastně i pár dalších členů smečky, mi strašně přirostli k srdci. A už teď můžu odsouhlasit, že jsem v tom až po uši a strašně moc se mi stýská.

Byla jsem tak zamýšlená, že jsem ani nepostřehla, že někdo vešel do pokoje. Ta osoba se ke mně hned přihnala, když zřejmě zjistila, že nereaguji a na první pohled vypadám jako tělo bez duše. Ani volání mého jména nebo třesení s mými rameny mi nepomohlo se myslí vrátit zpátky.

Osoba vedle mě začala hysterčit, nadávat a pak rychle zmizela z pokoje. Zřejmě běžela pro pomoc. Zatímco já se utápěla v myšlenkách a přemýšlela nad tím, co všechno by mi mohl černovlasý vlkodlak udělat, kdyby zjistit, že se kamarádím s upíry. Byl by schopný mě zabít?

Další tichý povzdech mi nepřítomně unikl z úst. Proč nad ním vlastně přemýšlím? Protože je to můj první kamarád, kterého jsem si po ztrátě paměti našla. Protože se ke mně choval hezky a zřejmě mu na mě záleží. A mě samozřejmě záleží na něm. Jenže co když je v tom něco víc?

Zamrkla jsem. Jednou, dvakrát. Pak se v pokoji objevily, tentokrát dvě, osoby. Opět se ke mně rozešli a zkoušeli mě probrat. Marně. Ani jsem nevěděla, kdo to je. A bylo mi to teď celkem jedno.

Najednou se mi v hlavě rozezněl vyděšený Falcův hlas. Opět se do mě zaryl pocit viny. Moje vina. Je to moje vina, že je vyděšený a má starosti. Co mu to jen dělám? Ani jsem nepostřehla, že se mi po tvářích začaly kutálet slzy.

To osoby vedle mě zřejmě rozhodilo ještě víc, protože jejich volání se proměnilo v zoufalý křik. A mě najednou seplo. Jako bych se probrala ze snu. Zamrkla jsem. Jednou, dvakrát. A pak zaostřila na osoby vedle mě.

Rei a Tobias. Oba vystrašení k smrti s lesknoucíma se očima. Zřejmě měli slzy na krajíčku. Zvedla jsem opatrně ruku, ale místo toho, abych si oddělala spadlý pramen z čela, natáhla jsem ruku jejich směrem a oba je jemně a krátce pohladila po vlasech.

Když jsem se jich dotkla, pochopili, že jsem zpátky a úlevně si oddechli. Pak si mezi sebou vyměnili pár, pro mě nic neříkajících, pohledů. Podívali se na mě a upřímně se usmáli. Já jsem se však na úsměv nezmohla, dokonce jsem neměla sílu si ani utřít mokré cestičky od slz.

"Copak se stalo, maličká? Vyděsila jsi nás." zeptal se mě černovlasý upír. Věděla jsem, že se o mě z nějakého důvodu bojí víc než moje chůva, jen jsem nevěděla proč.

"Nic. Nechte to být, prosím." řekla jsem tiše a v duchu se zhrozila. Můj hlas se i přes šepot třepal a navíc jsem měla chrapláka, jako bych se teprve teď vzbudila. Vážně to bylo jako probuzení ze snu.

"Dobře, maličká. Ale jsme tu oba pro tebe. Vždycky za námi můžeš přijít a svěřit se nám s tím, co tě trápí." řekl nakonec černovlásek. Chůva jeho slovům přikývla, ale jinak se k tomu nevyjádřila. Spíš mě berlivě pozorovala.

Tobias se zvedl, pohladil mě po vlasech a odešel z pokoje. Zřejmě měl ještě hodně práce. Rei vedle mě dál nehnutě seděl a teprve po pár minutách, kdy v pokoji panovalo hrobové ticho, se konečně odhodlal něco říct.

"Kdo to je?" zeptal se naprosto vážně, i když s lehkým úsměvem na tváři. Jeho otázce jsem vůbec nerozuměla, takže jsem mu věnovala nechápavý výraz, který snad mluvil za vše. Rei si povzdechl. "Dobře jsem poznal ten výraz, který jsi měla, když jsi byla mimo. Tobě se po někom stýská."

"Jak to víš?" nechápala jsem. Upír se smutně usmál a mě to konečně došlo. Jemu se taky po něm stýská. Pak jsem se teprve odhodlala odpovědět na jeho předchozí otázku. "Víš, kde jsem byla, než jsem se probudila tady v hradu?"

"Ano. U nějaké vlkodlačí smečky." odpověděl mi a trpělivě čekal, co dalšího ze mě vypadne.

"Je tam někdo, kdo mi chybí." šeptla jsem tiše, ale byla jsem si jistá, že to slyšel.

"Kdo?" zeptal se po chvíli s úsměvem a vypadalo to, že je rád, že jsem si za tu chvilku tam venku našla přátele. Kdo? Jak mu na to mám odpovědět? Chvíli jsem přemýšlela a pak mě napadla má schopnost. Když to jde dovnitř mé hlavy, třeba to může jít i ven.

"Něco zkusím, ale slib mi, že o tom nikomu neřekneš. Ani Tobiasovi." řekla jsem a upír se na chvíli zarazil. Pak však přikývl.

"Slibuji na co chceš, že to zůstane jen mezi námi. Ať už chceš dělat cokoli." řekl mi a položil si u toho ruku na srdce, aby mi tím dokázal, že svá slova myslí vážně. Teď jsem zase přikývla já. Uvidíme, jestli se mi povede to, co mám teď v plánu. Uvidíme.

Ahojky,
tak ještě jedna. Víc jich už napsaných nemám, takže si na další budete muset počkat. Děkuji za odpuštění mé neaktivity.
Vaše Kiki ❤️❤️