Zbloudilá vlčice

Kapitola 38.

S Ninou jsme pak hráli všemožné hry a čas plynul nějak rychleji. Ani jsem se nenadálá a uběhlo pár hodin. Žena, jenž mi předtím svěřila holčičku do péče, se objevila v zahradách s úsměvem na rtech.

"Vidím, že se hezky bavíte. Doufám, že jsi nezlobila, Nirenie." řekla hned při příchodu a já s úsměvem zavrtěla hlavou.

"Nezlobila." pronesla jsem zcela vážně, vzala malou do náruče a předala ji upírce. Ta holčičku objala a věnovala ji pusu na čelo.

"Mockrát děkuji za hlídání. Ještě jednou." pronesla upírka a věnovala mi vděčný úsměv. Očividně mou pomoc opravdu uvítala.

"Ráda jsem pomohla. Klidně Ninu pohlídám znovu, pokud budete někdy potřebovat." zasmála jsem se. Žena mě chvíli pozorovala, jakoby přemýšlela, jestli to myslím vážně, a pak pobaveně zavrtěla hlavou.

"Vy jste snad zázrak, slečno. Bohové museli vyslyšet naše modlitby a poslat Vás sem za námi." pronesla s vážností a něhou v hlase. Zřejmě byla dost věřící a na svých slovech trvala.

"Nemyslím si, že jsem něčí zázrak. Ale pokud opravdu jsem....pak pro mou rodinu." usmála jsem se a v duchu se pochválila za svá slova. Rozhodně si v budoucnu budu stát za tím, co jsem teď řekla. Pomyslela jsem si.

"Jistě. Přesto mám pocit, že Vám něco dlužím, slečno. Proto pokud nejste proti....nechcete jít s námi do města na slavnosti?" optala se mě upírka a já nejistě zamrkala.

"Nejsem si jistá.... Já bez doprovodu nesmím opouštět hrad." vzpomněla jsem si na slova své chůvy a svého strýce. Přece jenom...co kdyby se mi opravdu něco stalo? Nechci jim prodělávat další starosti.

"To je v pořádku. Pokud chcete jít s někým, nebudu Vám bránit." trvala si na svém žena. "S Ninou se ještě půjdeme k nám domů převléct, než tam půjdeme. Tak co kdybychom Vás tady vyzvedli tak... za půl hodiny?"

"Dobře. Já se zatím taky převléknu a pak si zajistím ten doprovod." souhlasila jsem nakonec. Možná za to mohla i Nina, která na mě celou dobu dělala psí oči. Je prostě přesvědčivá.

Upírka přikývla a i s holčičku odešla. Vrátila jsem se do svého pokoje a hned se vrhla ke skříni. Po nějaké době, kdy jsem do té skříně jen hleděla, jsem si nakonec oblékla po kotníky dlouhé šaty, které přecházely ze žluté do oranžové.

V pase jsem si je uvázala pomocí oranžové stužky, která byla součástí šatů. Jinak byly šaty volnější, takže se v nich dalo krásně pohybovat. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, vzala si černé lodičky bez podpatků a vydala se za strýcem... Za Tobiasem.

Jemně jsem zaklepala na dveře jeho pokoje a čekala na vyzvání. Přece jen jsem dle pachu poznala, že je uvnitř. Když se za dveřmi ozvalo tiché dále, otevřela jsem a vstoupila dovnitř.

Tobias seděl za pracovním stolem, na kterém byla hromada nějakých papírů, a zvedl zrak od rozdělané práce. Překvapeně si mě prohlédl, pak se usmál a nechápavě pozvedl obočí.

"Kampak se chystáš, maličká?" zeptal se mě a založil si ruce na hrudi. Nebyl naštvaný, jen zvědavý. To jsem dokázala říct, i přesto že se v mé přítomnosti skoro pořád usmívá a je tedy těžké určit, jak se cítí.

"Do města na slavnosti. Jdu tam s jednou upírkou a její dcerou." řekla jsem prostě. Nechci to moc rozvádět, i když by si můj strýc jistě zasloužil podrobnější vysvětlení.

"Hezké. Ale sama, jen s nimi, nikam nepůjdeš." pronesl černovlasý upír a v jeho očích se nebezpečně zablýsklo. Myslí to vážně. Pomyslela jsem si a usmála se.

"Já vím. Proto jsem přišla. Chtěla jsem ti říct, kam jdu, abys mě později nehledal. A taky jsem se chtěla zeptat, jestli mi někoho přidělíš jako doprovod... Přece jenom jdu poprvé do města plného upírů, tak by se mnou měl být někdo zkušený." řekla jsem pravdivě a upír se zasmál.

"Jsi samé překvapení, maličká." pronesl pobaveně a ušklíbl se. "Letto?"

Do pokoje během pár dalších vteřin vešla menší upírka. A k mému překvapení jsem jí i poznala. To ona mi přinesla ven ten stůl s židlemi, když jsem hlídala Ninu. Určitě to byla ona.

"Přejete si, pane?" zeptala se upírka s úsměvem a věnovala mému strýci menší poklonu. Musela jsem se nad tím gestem usmát.

"Zavolej mi sem Naberia, Dantaliona a Marbase." poručil dívce, která pouze přikývla a pak opustila pokoj. Tři jména.... Já chtěla jednoho "ochránce", ne tři. A mimochodem.... Samotná ta jména mi nahání strach.

"Je to nutné?" zeptala jsem se Tobiase a když nechápavě naklonil hlavu na stranu, povzdechla jsem si. "Jeden by bohatě stačil."

"Nestačil. Chci, aby jsi byla v bezpečí. A toho se dá docílit pouze takto." nesouhlasil se mnou a zavrtěl hlavou. "Takže buď s tebou půjdou tihle tři, protože jsou kromě Reie jediní, kterým plně důvěřuji,... nebo s tebou pošlu celou gardu strážných."

"A věřte mi, že my jsme daleko lepší volba, slečno." ozvalo se za mými zády a já překvapeně nadskočila. Ani jsem nepostřehla, kdy přišli. Otočila jsem se a překvapeně zamrkala. Jednoho z nich jsem totiž znala.

Vysoký hnědovlásek s rudým pohledem mi byl více než povědomý. Byl to on, kdo zašel za smečkou s tím, že mají něco upířího, a byl to on, kdo mi řekl, že to jsem já, a pak mě omráčil a dotáhl sem.

Druhý upír byl zrzavý a menší. Celkem se podobal mé chůvě. Nejsou to bratři nebo jiní příbuzní? Napadlo mě. Pak se na to budu muset své chůvy zeptat. Teda až se vrátí ze své výpravy za mým žlutým motýlem.

Poslední byl blonďáček a byl z nich nejmenší. Za to byl jeho pohled asi nejvíc strašidelný. Asi to bylo tím, že měl nasazený kamenný výraz a jeho oči byly podivně potemnělé. Určitě jsem ho nikdy předtím neviděla, ale ten pohled mi přišel povědomý.

Je možné, že když mě ze stínů nepozoroval Rei, protože měl nějaké jednání a podobně, tak ho mezitím zastupoval on? Pomyslela jsem si zamyšleně. Něco na tom určitě je.

"Naberius má pravdu, slečno. S námi je aspoň sranda." přidal se ke svému společníkovi zrzek a upřímně se usmál. "Jsem Dantalion, rád Vás poznávám."

"Já se jmenuji Naberius. V minulosti už jsme se potkali. Doufám, že jsem nezanechal špatný dojem. Rád žertuji, ale občas už to přehráním." pronesl pobaveně hnědovlásek. Dle tónu jeho hlasu a dle jeho slov soudím, že asi není tak špatný, jak jsem si myslela.

"Špatný dojem? Vůbec,... Ten nejhorší." pronesla jsem a zasmála se. Hnědovlásek propukl v záchvat smíchu a zrzek si musel dát ruku na pusu, aby utlumil svůj smích.

"A tohle je Marbas. Moc toho nenamluví a není s ním taková sranda jako s námi, ale svou práci vždycky splní na jedničku." představil mi posledního z nich zrzek.

"Ráda vás všechny poznávám. A omlouvám se, že mě teď budete muset nějakou dobu hlídat." řekla jsem jim s úsměvem a věnovala jim drobnou úklonu, aby věděli, že to myslím vážně.

"Omluv netřeba. Je to maličkost." pronesl hnědovlásek....Naberius... a spolu s ostatními se vzpřímil, dal ruce za záda a vyřkl: "Na Váš rozkaz, slečno."

Dokonce i blonďáček promluvil. To jsem nečekala, vzhledem k tomu, že ho musel představit někdo jiný. Pomyslela jsem si a otočila se na Tobiase. Věnovala jsem mu upřímný úsměv a rty naznačila jednoduché děkuji. Pak už jsem se věnovala svému doprovodu.

"Tak jo, pánové. Měli bychom si pospíšit. Na domluveném srazu jsem měla být už před více jak pěti minutami." pronesla jsem s úsměvem a vydala se ke dveřím. Ještě jsem zamávala strýci na rozloučenou a vydala se do zahrad s třemi upíry za zadkem.

Ahojky zlatíčka, 💜💜💜💜
další kapitola je tu. Vím, že mi to trvalo. Omlouvám se. Snad už se to nebude opakovat.
Vaše Kiki 💜💜💜💜