Zbloudilá vlčice

Kapitola 1.

Běžím lesem. Zakopnu o nějaký kořen a spadnu do mokré hlíny, která se mi okamžitě lepí na bílou srst. Ozve se vytí jiných vlků. Roztřeseně se postavím na nohy a dám se opět do vytrvalého běhu. Znovu se ozvalo vytí. Tentokrát však ne za mnou, ale někde z mé levé strany.

Doběhla jsem na nějakou louku, což znamená, že nejsem chráněna stromy. Aj. Musím zrychlit. Pomyslela jsem si a rozběhla se rychleji. Ale pomalu mi docházeli síly. Schovala jsem se za větší kámen, svalila se na zem a vyplázla unaveně jazyk. Hned jsem ho však stáhla zpět do tlamy, protože jsem zaslechla kroky. A ne jedny.

Přitlačila jsem se do hlíny a doufala, že mě nenajdou. Stáhla jsem ocas mezi tlapy a snažila se zpomalit můj vlastní dech.

"Ale no tak. Ulehči nám to a ukaž se. Slibuji, že ti pak neublížím." řekl jeden z těch vlků asi tak pět metrů ode mě na druhé straně za kamenem. Nechci. Nebudu ti to ulehčovat. Proč bych to asi tak dělala? A co jsem jim vůbec udělala, že mě nenechají na pokoji? Ublížila jsem jim snad někdy? Nevím. Nevím. Nevzpomínám si. Na nic.

"To nemá cenu, Falco. Ta mrška se nevzdá. Na to je moc chytrá, víš?" řekl druhý z nich tomu prv...Falcovi. Kdybych tak já znala svoje jméno. To by bylo skvělé.

"Nepoučuj mě, Zaku. Však ona to jednou vzdá." řekl Falco a běžel pryč. Ostatní vlci běželi za ním. Moc jsem nepochopila, co říkali. Ale asi to není důležité.

Zvedla jsem se na tlapy a vydechla. Konečně mi po takové době dali pokoj. Vyplázla jsem jazyk a rozešla se opačným směrem než běželi ti vlci. Došla jsem k divoké vodě a hltavě se napila.

"Ale ale, koho to tu máme? Naši malou zbloudilou vlčici." řekl někdo a já se podívala na druhou stranu vody. Stál tam šedý vlk s modrýma očima a pobaveně na mě koukal. Poznala jsem ho podle hlasu. Falco.

Zavrčela jsem. Ukázala jsem mu ostré tesáky a postavila se do bojové pozice. On se ani nehnul a vrtěl ocasem sem a tam. Copak se mě nebojí? Nechce se mnou bojovat? Stačí aby přeskákal pár kamenů a mohl mě roztrhat na cucky. Nechápala jsem to.

"Uklidni se. Nechci ti ublížit." řekl Falco. Tentokrát však v jeho hlase nezaznělo pobavení nebo smích směřovány na mě. Ba naopak. Jeho hlas zněl mile a jemně. Přátelsky.

Zklidnila jsem se a přestala vrčet. Sedla jsem si, vyplázla vyčerpaně jazyk a nespouštěla z něho oči. Falco si taky sedl, díval se mi do očí a na jeho tlamě jsem viděla úsměv. Může se vůbec vlk usmívat? No, asi jo.

"Dobře. Můžu přejít za tebou?" zeptal se mě. Zvedl se a přešel ke kamenům. Avšak když stoupl na první kámen, opět jsem začala vrčet. Zastavil se, vrátil se na svoje místo a sedl si. Zakroutil hlavou a povzdechl si.

"Vůbec mi to neulehčuješ, ale nebudu na tebe tlačit. Zkusíme to znovu, jo? Mé jméno je Falco. Jak se jmenuješ ty?" zeptal se. To kdybych věděla. Stejně to nechápu, nejdřív mě nahání a teď si tu se mnou chce povídat? Mám mu vůbec věřit? Nevím proč, ale něco uvnitř mi říkalo, že mu věřit mám.

Otevřela jsem tlamu a chtěla mu něco říct, ale z mého nitra se vydalo jen něco podobného sypání a vzdechu. Sklonila jsem hlavu a posmutněle na něj koukla.

"Nemůžeš mluvit?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou na nesouhlas. "Tak neumíš mluvit?" zkusil to znovu. Kývla jsem a on se usmál.

Šel opět k těm kamenům. Tentokrát přes ně přešel a já mu v tom nijak nebránila. Přišel ke mě a olízl mi čumák. Proč mi vůbec pomáhá? Škoda, že se ho na to nemůžu zeptat.

"Máš nějaké jméno? Stačí zakývat ano nebo ne." řekl mi a já zakroutila hlavou. Falco posmutněl a olízl mi uši. "S tebou to bude ještě těžké." dodal a zadíval se na vodu. "Co kdybych ti nějaké jméno vymyslel?"

Kývla jsem. Usmál se a koukal po okolí, jestli ho něco nenapadne. Chvíli váhal, ale nakonec přece jen na něco přišel.

"Co říkáš jménu Ora?" zeptal se. Ora? To zní zajímavě. Líbí se mi to. Kývla jsem a usmála se.

"Nechceš jít se mnou ke smečce? Musím ti totiž něco říct a bylo by lepší, kdyby jsi to slyšela od víc lidí." nabídl mi. Lidi? Co jsou zač? Nebo je to nějaká věc? Zkoumavě jsem si ho prohlížela mým nechápavým pohledem.

"Co si mě tak prohlížíš? Vždyť jsem jen řekl, že je lepší, abys to slyšela od víc li... Počkej. Ty nevíš kdo jsou lidi? Tak teď je mi jasné, proč... No to je fuk." řekl nakonec a pobídl mě k chůzi. Já se však ani nehla. Mám s ním jít? Nebo nemám? Mám? Nemám? Mám? Nemám? Nevím.

"Jdeš Oro?" zeptal se. Použil mé nové jméno. Bylo rozhodnuto. Jdu. Možná mi pomůžou. Kývla jsem a váhavým nejistým krokem jsem se vydala za Falcem.

Ahojky zlatíčka. Snad se vám kapitolka líbí.
Vaše Kiki ♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥